3. část

Otec Giacomo Gardin, italský jezuita, který byl zatčen v roce 1945 a držen deset let v albánských věznicích, popisuje, v jakých podmín­kách žili zatčení katoličtí kněží:

Začalo spaní na zemi, všudypřítomný hmyz, noční můry, že nás předvolají k výslechu, řev mučených, nekonečné sebezpytování ve snaze najít nějakou osobní vinu, i když žádná neexistovala, izolace, hrozby, nadávky, opuště­nost, strach, že vyzradíte nějaké tajemství, šeptání odsouzených o procesech a trestech, již vykonané popravy. Peklo, v němž člověk touží po smrti jako po osvobození a má i pokušení spáchat sebevraždu, pokud by ji tedy pouta umožňovala. Strava: chléb a voda... Byl to šílený tanec hrůzných věcí, které se usadily v mém podvědomí a zakořenily tam. Z této temné půdy vyrůs­tají strašidelné sny, noční můry. Uplynulo již více než 25 let, ale stále se ještě v noci z těchto hrůzostrašných prožitků probouzím s bušícím srdcem.

Otec Anton Luli, jezuita, který strávil v albánských věznicích 17 let, vypráví v jednom dopise adresovaném roku 1992 svému příteli o tom, co prožil ve vězení a jak krutě s ním zacházeli:

19. prosince 1947 jsem byl uvězněn... Dovezli mě do Kopliku, což je horské městečko nedaleko Skadaru. Voják otevřel dveře do malé místnosti, hodil mě proti zdi a pak mi dveře zavřel před nosem. Bylo tam málo světla. Okén­ko ve dveřích dovnitř mnoho světla nepropouštělo. S překvapením jsem zjis­til, že se nacházím na toaletě, která je plná ztvrdlých exkrementů. Během devíti měsíců, které jsem zde strávil, nebyla tato místnost nikdy umyta... Nikdy ve svém životě jsem necítil tak skutečnou a opravdovou přítomnost Pána jako tenkrát... Když mě [velitel policie] předvolal k výslechu, choval se ke mně velmi hrubě. Udeřil mě do obličeje a pak přizval dva nebo tři do­zorce. Obestoupili mě. Pak do mě strkali a posílali si mě mezi sebou, jako bych byl míč. Křičeli a nadávali u toho. Jeden z dozorců mě pak chytil pod krkem a skoro mě udusil. Skácel jsem se na zem jako mrtvola. Přistoupil ke mně jeden mohutný policista s těžkými botami a začal po mě skákat. Zlomil mi žebro a následky této zlomeniny jsem pociťoval ještě dlouho: při dýchá­ní jsem cítil bolest. Vyšetřovatel mi pak řekl, abych vyznal všechny své „hří­chy", které jsem spáchal proti „lidu". Když jsem mu odpověděl, že nemám, co bych vyznal, přiložil mi na uši elektrody zapojené do sítě. Strašně, nesne­sitelně to bolelo.

Frano Ilia, který byl v roce 1992 jmenován arcibiskupem Skadaru, vzpomíná: „Každá minuta byla těžká, protože komunismus se ne­ustále usilovně snažil vykořenit z lidí katolickou víru a kulturu... Vzpomínám si, že když se diktatura pokoušela učinit z nás udavače, my jsme ve jménu Krista Krále odmítli jakýkoli kompromis. Byly to ale opravdu těžké chvíle..." I v této tak obtížné situaci malá albán­ská církev, jíž ubývalo kněží i věřících, zůstala věrná: „Žádný kněz, navzdory útlaku a všemožnému mučení, nezradil víru," pokraču­je Mons. Ilia. „A to byla opravdu Boží milost, protože útrapy byly tak strašné, že nebylo snadné nezradit. Avšak Bůh stál při nás a dal nám tuto milost, takže jsme zůstali věrní během celého pronásledo­vání." Ve věznicích potají přežíval řeholní život: „S dojetím vzpo­mínám na chvíle, kdy jsem se snažil přinést útěchu spoluvězňům. Díky této péči o duše jsem nepřestal věřit v Ráj. Častokrát jsem kvůli tomu riskoval potrestání, ale Bůh po nás chce, abychom mu sloužili, i když jsme zavřeni ve vězení," dodává Mons. Ilia. „Dále si vzpomí­nám na chvíle, kdy jsem sloužil mši, potají a zpaměti. K tomu jsem si musel obstarat chléb a víno. Víno jsme získávali vymačkáním šťávy z hroznů a trochu chleba jsme si vždy schovali z toho, co jsme dosta­li k jídlu."

Albánie se pro křesťany, ale i pro všechny obyvatele stala jedním velkým koncentračním táborem, kde byl soukromý život každého člověka přísně kontrolován a podřízen železným pravidlům. V rodi­nách se sice nějaké náboženské tradice uchovaly, ale ve strachu z pro­zrazení, protože režim kontroloval všechno a všechny. Ve školách byly děti nabádány k tomu, aby udávaly veškeré protistátní nebo náboženské aktivity svých rodinných příslušníků. V náboženské rovině (jiné oblasti společenského života v Albánii tím byly dotčeny méně) to vedlo téměř k přerušení předávání víry z generace na generaci, které bylo dříve pro tradiční velké albánské rodiny charakteristické.

Z šesti biskupů a 156 kněží, kteří v zemi působili před nástupem komunismu (později jich bylo několik vysvěceno tajně), jich bylo 65 popraveno nebo umučeno a 64 jich zemřelo v důsledku pobytu ve vězení nebo v koncentračních táborech. V okamžiku pádu komunis­tického režimu v Albánii žilo zhruba třicet kněží, z nichž všichni pro­šli vězením. Brutální perzekuce trvala v Albánii mnohem déle než v jiných komunistických zemích, prakticky až do konce režimu. Biskup Çoba byl podle některých zdrojů zabit poté, co bylo odhaleno, že v roce 1979 nebo 1980 tajně sloužil velikonoční obřady (jiné zdro­je uvádějí, že zemřel ve vězení v Tiraně). V roce 1967 byl přivlečen na náměstí ve Skadaru, aby se veřejně vzdal víry. Odmítl, a byl proto mučen a zesměšňován v ulicích tohoto nejkatoličtějšího albánského města. V roce 1972, abychom uvedli další příklad toho, jak vehe­mentně komunistický režim pronásledoval jakoukoli náboženskou aktivitu, byl otec Kurti, kněz, který sloužil poslední mši v Tiraně v roce 1967, jako více než sedmdesátiletý a mnohokrát pronásledo­vaný odsouzen k trestu smrti v procesu konaném v jednom bývalém kostele za to, že tajně pokřtil jedno dítě v koncentračním táboře, kde byl vězněn. V lednu roku 1989 zemřel vyčerpáním v koncentrač­ním táboře poslední albánský mučedník, otec Gruda, který byl po­prvé uvězněn již v roce 1979, pravděpodobně za tajné vysluhování svátostí. Otec Luli, který byl vězněn spolu s ním, vzpomíná, že at­mosféra strachu byla taková, že si tito dva kněží nikdy neřekli, zda tajně pokračovali v kněžské službě.

Zabíjení duchovních mělo za cíl odstranit ze společnosti svědky víry. Mimo to byla ničena i posvátná místa, například chrám Panny Marie Dobré rady ve Skadaru byl srovnán se zemí. Některé kostely byly upraveny k jiným společenským nebo hospodářským účelům, aby tak svědčily o nadvládě socialistického režimu nad náboženský­mi tradicemi. Fyzické odstranění lidí i symbolů víry však nevymýtilo víru samotnou, i když albánský lid prošel během režimu, který zakázal i veškerou modlitbu, tvrdou zkouškou. Vzpomínky na víru zů­stávaly v srdcích některých věřících (a dochovalo se i několik paškálů, které si věřící odnesli ze zavřených kostelů). Budoucnost se nicmé­ně zdála být v rukou uzavřeného a silného komunistického režimu. Víra se prolínala se vzpomínkami na utrpení rodičů a kněží, zatím­co veškerá náboženská výchova - a to i v rodině - byla zakázána. Až do konce 80. let se pro hrstku albánských věřících a přeživších kněží (přežil jen jeden katolický biskup, Mons. Troshani) budoucnost rýsovala v temných barvách. Perzekuce v Albánii představuje asi nejparadoxnější a nejstrašnější kapitolu z dějin protináboženské politiky komunistických režimů ve východní Evropě.