Nevím, proč zrovna na konec jsem si vzpomněl na tu příhodu s tím divadlem, ale myslím si podle svého hloupýho rozumu, že má něco do sebe, co patří konci.

Lidi a jejich osudy, jejich touhy a lásky, bolesti, ba i jejich špatnosti a vrtáctví, tak, jak jsem je poznal, nejsou snad ničím jiným než řadou vejstupů a jednání, kdež každej musí vodehrát tu svoji roli, ať už v dobrým či špatným přestrojení, ať už mu tleskají nebo ať ho vypískají - poněvadž nakonec, holenkové, nakonec dycky spadne vopona nade vším a musí se jít spát.

A tak i já jsem jednou poznal, že už se blíží to moje poslední jednání, a spěchal k domovu blíž, abych, až spadne ta poslední vopona za tím mým vystoupením, neměl daleko a nezůstal mezi cizejma lidma nebo uprostřed cizejch polí a cest.

Sbírám houby v Čelovci na Slovensku, jako dycky, a na nic zvláštního nemyslím, tím míň na návrat a konec toho mýho putování, dyž tu se mi zdálo, jako bych slyšel maminčin hlas - moh to bejt taky hlas stařečka Vojtíška: „Tondo, měl bys jít domů - Tondo, vrať se, připozdívá se…“

Poslouchám a chci se narovnat v kříži a rozhlídnout se kolem sebe, co je to za hlasy, a já, holenkové, dobře nemoh. - Co to je, co je to s tebou? Přeci jsi nepřekročil nějakej začarovanej kořínek, ani tě nevofouk nějakej zlej vítr? Dyť ty máš těžší nohy, i dech se ti krátí? Co se stalo?

Nu co se stalo?

Stáří, holenkové, stáří na mě skočilo, ale tak najednou, že jsem z toho byl až celej jinej, jak už jsem vám vostatně říkal na začátku svýho vypravování - byl jsem najednou starej, ušlej dědek.

A vod tej chvíle už jsem byl celej naplněnej návratem a pro nic jinýho jsem neměl smysl než pro cestu zpátky - domů - domů.

Utaklo to jako voda, ten můj život, a připadalo mně, jako by to bylo včera, kdy jsem se rozběh na tu první svoji toulandu do přírody, jako by tu nebyly už červánky západu, ale svítání novejch dnů - jako bych byl stále tím roztoulaným chlapcem, kterej eště může daleko běžet a kterýmu nesedí na zádech starej dědek, kterej ho tlačí k zemi, zpomaluje krok a zkracuje dech.

A přece to byla pravda pravdoucí. Všechno bylo to tam, za mnou, jako první den a jako bude i den poslední.

A tak jsem nastoup cestu zpátky.

Vracel jsem se domů z toho světa, kterej jsem kdysi viděl jen ve čmouhách rozbřesků, ze světa, vod kterýho jsem toho tolik vočekával.

Svý štěstí jsem si v kapsách ani v náručí nepřinášel, to štěstí ve zlatejch barvách, vo kterým jsem snil v důlku v seně na Glatovic půdě, ale zato jsem si s sebou nes domů mír a klid, kterej jsem si pracně po troškách sbíral a trhal s každou bylinkou, s každým ranním vstáváním, s každým dobrým slovem, který jsem uslyšel u lidí, a s každým úsměvem, kterým mě podarovali - klid a spokojenost, kterou jsem ochraňoval tím, že jsem hnedky zapomínal každou zlobu, zlý slovo a strasti, který mě potkávaly.

Člověk nesmí žádat víc, než mu patří, a hlavně nesmí ulpívat na věcech, který jak přicházejí, tak zas můžou vodejít, tak jako vodešlo skoro všechno, čím jsem dřív žil, neboť věřte, holenkové, dyby člověk nevím co získal, zůstává pořád člověkem mezi vostatníma lidma. Sebe pak musí podle toho brát a nemyslet si vo sobě, že je něčím víc než ty druhý, a taky, holenkové, ničím míň. Dyť člověk, jak jsem poznal, je vlastní, nedílná součást matičky přírody - její syn - a jako k přírodě nejde nic víc už přidávat než to, co sama ze sebe vydává, tak ani k člověku nejde nic cizího - nadlidskýho nebo nelidskýho přidávat a i přemejšlet. Až si tohle všichni lidi uvědomějí a budou se podle toho řídit, pak budou žít v sobě a mezi sebou v míru a pokoji, neboť nemůže bejt nesrovnalosti tam, kde nejni vypínavosti a domejšlivost.

Všichni lidi jsou povolaný a všichni jsou vyvolený - bejt lidmi - bejt člověkem.


Dyž jsem stanul na kopečku nad Lučnou v místech, kdež jsem tehdáž před půlstoletím naposled vobhlíd ten svůj kraj, abych jeho vobrázek nosil v sobě po celou tu dobu skoro neporušenej, shledal jsem, že se nic vlastně nezměnilo a nic se nestalo. - Ten vobrázek se vobjevil teď zas živej přede mnou, tak jako kdysi - ty samý pole, luka, stráně, to samý oudolíčko s malou vesničkou, kde pár domečků, pár stromečků, kostelík a dost znamenaly Lučnou - celej můj nejvlastnější svět. - Kam se poděly před ním všechny marný touhy po modravejch dálavách, kdež jsou města a dědiny, hospody, hrady a zámky, kam zmizeli baroni, knížata a druhové z cest?

Nejdřív jsem se bál toho svýho návratu, anžto mě zde vlastně nikdož nečekal, s kým bych moh rozdělit tu svoji vejslužku, kterou jsem si přinášel - vzpomínky - a přece v těch chvílích, dyž jsem tak stál na tom kopečku, jsem v zamženejch svejch vočích uviděl velikej zástup vycházet mně naproti z tej malej vesničky, aby mě přivítal přitom mým návratu - maminka - Mařka Homolovic - mistr Glat - kapelník Troníček s celou svou knížecí kapelou - kamarádi - učedníci - dokonce i sám starosta - a otčím Krupička… a všichni vlídně a laskavě pokyvovali hlavama, usmívali se a ptali se mě:
„Tak ses už vrátil, synáčku, ze světa? Tak tě tedy vítáme zas mezi námi a pozdrav tě Pámbů při tom tvým návratu domů…“

A já jim kynul taky na pozdrav a usmíval jsem se a říkal tiše:

„I dejž to Pámbů…“