2. část

Od února roku 1947 se rytmus zatýkání, soudů a poprav zrychlil. Systém tajné policie Sigurimi byl zčásti odhalen v roce 1948 při vý­slechu katolíka a bývalého člena Sigurimi, obviněného ze spoluprá­ce s klérem. Proces s ním vysílalo rádio: „Dostával jsem od vás pří­kazy mučit lidi a vytvářet falešná obvinění proti katolickým kněžím. Byl jsem vaším zaslepeným nástrojem... Přikazovali jste mi, abych v noci ukládal zbraně do kostelů a klášterů, abychom pak měli zá­minku k likvidaci kléru a katolické církve. Vyznávám před celým al­bánským národem, že jsem horlivě prováděl vaše tajné rozkazy. Po těchto slovech byl rádiový přenos přerušen a původní trest pat­nácti let vězení byl okamžitě změněn na trest smrti.

Osvědčený scénář počítal s tím, že v první řadě je potřeba zničit episkopát. V roce 1945 byl apoštolskému delegátovi Mons. Nigrisovi znemožněn návrat do Albánie. Poté, co se režim neúspěšně pokusil přimět biskupy k tomu, aby se odtrhli od Svatého stol­ce a aby založili národní církev, byli albánští biskupové zatčeni. V roce 1948 byli zastřeleni Mons. Gjergj Volaj, biskup Sapë, a Mons. Frano Gjini, biskup Lezhë. Posledně jmenovaný, jak o tom svěd­čí záznam z popravy, pronesl tato poslední slova: „Ať žije Kris­tus Král, katolická církev a katolíci ve světě! Ať žije papež! Moje krev a můj život zůstávají zde, ale moje duše a srdce je s pape­žem! Ať žije Albánie!“ V roce 1949 zemřel na následky brutální­ho mučení ve vězení Mons. Vincenc Nikollë Prennuši, arcibiskup Durrës. Mezitím byli zatýkáni, mučeni a popravováni kněží a řeholníci. Někteří z nich byli vytlačeni na okraj společnosti, jako na­příklad vysoce vzdělaný jezuita Ndoc Saraci (studoval na Grego­riánske univerzitě v Římě a byl spisovatelem), který po nástupu komunistů k moci skončil na ulici jako žebrák. Zemřel ve Skadaru v roce 1947 v pověsti mučedníka. Pro albánské řeholnice, kte­rých bylo zhruba 200, bylo jednodušší uniknout pronásledování. Některé se vrátily ke svým rodinám, když byly zavřeny jejich kláš­tery, jiné strávily nějaký čas ve vězení nebo v koncentračních tá­borech. Ve skrytosti mohly i nadále žít z víry, protože režim k nim byl méně krutý než ke kněžím. Dvě servitky dokonce žily spolu ve Vlorë, měly doma i eucharistii a udržovaly kontakty s lidmi z oko­lí. Didier Rance označuje situaci katolické církve v Albánii na kon­ci roku 1948 jako „zoufalou":

Hierarchie byla odstraněna, řehole byly rozpuštěny, církevní majetek byl zkonfiskován. Z některých kostelů se staly divadelní sály, tančírny nebo ka­várny. Vzácné církevní předměty byly rozprodány v dražbách. Zůstalo ně­kolik desítek kněží, kteří ještě udržují slavení nedělních mší, ale musejí se přemisťovat z jedné farnosti do druhé a neustále jim hrozí, že budou zatčeni nebo rovnou popraveni. Režim vysílá do kostelů špehy a provokatéry s úko­lem získávat záminky k likvidaci těchto posledních kněží. Na druhou stranu platí, že s procesy si už nikdo ani příliš neláme hlavu - albánští kněží a ře-holníci jsou jednoduše obviňováni z toho, že jsou vatikánští špióni, a poté jsou popravováni nebo posíláni do albánských gulagů.

Katolíci většinou zůstali věrní své víře a svým kněžím. Mnozí byli vězněni a mučeni za to, že odmítli odsoudit takzvané zločiny kléru. Některá společenství pokračovala v modlitbě a mnoho katolíků se scházelo k růženci i poté, co jejich kněží skončili ve vězení nebo na popravišti.

Protináboženská perzekuce se v těchto letech dotkla i autokefální pravoslavné církve. Arcibiskup Tirany Kristofor Kisi, hlava albán­ských pravoslavných křesťanů, byl v roce 1949 sesazen a nahrazen více prorežimním duchovním. Zemřel v roce 1958 na následky pro­následování. V roce 1966 se stal pravoslavným arcibiskupem Tira­ny Damian Kokoneši, bývalý voják a člověk, který měl blízko ke ko­munistické straně. Byl svědkem likvidace církví v roce 1967 a zemřel v internačním táboře, pravděpodobně v roce 1973 (podle některých svědectví protestoval proti perzekuci osobně u diktátora). Někteří další pravoslavní biskupové a kněží byli odsouzeni k trestu smrti. „V období problematické koexistence církve a komunistického režimu bylo popraveno celkem 26 pravoslavných duchovních a z 200 kněží z farností v oblastech Gjirokastër, Delvine a Sarandë byli až na vzác­né výjimky všichni odsouzeni k pobytu ve vězení v délce od pěti do sto pěti let. Protináboženské běsnění Hodžova režimu zasáhlo sunnitské muslimy i bektaše, velmi rozšířenou odnož súfíjů. Mnoho bektašů bylo zastřeleno a jejich vůdce byl dohnán k sebevraždě poté, co se vzepřel vládě a musel čelit pronikání komunistických agentů do vedení svého řádu.

Roztržka s jugoslávským vůdcem Titem v roce 1948 přinutila al­bánský režim ke zmírnění vnitřní politiky. V roce 1949 začala vláda jednat s katolickou církví ve snaze nalézt nějaký modus vivendi. Sta­rý biskup Pultu Bernardin Šllaku, který se vrátil z vězení, a františ­kán Marin Sirdani, který byl při této příležitosti z vězení propuštěn, podepsali v roce 1951 dohodu s vládou, v níž bylo uznáno spojení církve s Římem. Text, který režim publikoval, se však lišil od tex­tu, který byl podepsán. To vyvolalo protesty některých kněží, kteří byli následně zabiti nebo posláni do koncentračních táborů. V letech 1952 - 1967 pokračovaly represe a věřící byli v situaci neustálého od­boje. V roce 1959 již v Albánii nebyl ani jeden sídelní biskup a církev spravovali tři apoštolští administrátoři uznaní Svatým stolcem: Çoba ve Skadaru, Trošani v Lezhë a Fišta v Pultu. Dále v Albánii působilo zhruba sto kněží - částečně ti, kteří přežili předchozí velké pronásle­dování, a částečně nově vysvěcení kněží.

Albánie v roce 1967 se podobala maoistické Číně. Hodža se čín­ským modelem kulturní revoluce inspiroval, když ve svém projevu k národu 6. února 1967 vyhlásil „válku náboženským pověrám". Po tomto projevu bylo zničeno nebo přestavěno mnoho katolických a pravoslavných kostelů, mešit i chrámů bektašů. Duchovní, kteří byli ještě na svobodě, byli zatýkáni, veřejně biti, pokořováni a po­síláni do koncentračních táborů. Během osmi měsíců bylo uzavřeno 2169 chrámů. Z 327 katolických kostelů, které na začátku roku 1967 ještě fungovaly, nezůstal otevřený ani jeden. Veškeré náboženské kulty byly zakázány a za porušení tohoto zákazu hrozily přísné tres­ty. Všichni kněží byli uvězněni. Albánie se stala „prvním ateistickým státem na světě", jak to stanovila nová Ústava z roku 1976. Tato situ­ace přetrvala až do pádu komunistického režimu v roce 1992. Mezi katolickým klérem nebyl zaznamenán ani jeden případ odpadnutí od víry. Jeden francouzský diplomat popsal poslední mši, kterou odsloužil otec Kurti v katolickém kostele v Tiraně, těmito slovy:

Slavnostní mše již nebyla zpívaná, ale recitovaná, kázání nebyla povolena, nedocházelo k žádné komunikaci mezi knězem a věřícími a co bylo alar­mující, na mši už přestávaly chodit i místní babičky. V kostele jsme byli jen my a pár italských diplomatů... Nastal čas poslední mše. Bylo to v neděli v červnu roku 1967. Při obětování na katedrálu dopadla sprška kulek, ka­menů, hřebíků a kovových střepin, které poničily nádherné vitráže a málem zranily věřící. Trvalo to dvě nebo tři minuty, otec Kurti se schoval v sakristii a my jsme vyběhli ven. Venku nám někteří lidé řekli, že to udělala skupina mladíků z nedaleké školy, kteří „bojovali proti tmářství".

Režim tlačil na všechny kněze, aby se vzdali své víry a aby prohlásili, že církev žije v „bludu". Téměř všichni albánští katoličtí kněží prošli nelidskými podmínkami věznic nebo pracovních táborů. Díky svě­dectví jednoho spoluvězně Mons. Prennušiho z věznice v Dráči se nám dochoval autentický popis života tohoto duchovního, který byl odsouzen k dvaceti letům nucených prací jako „nepřítel lidu", „zrád­ce", „fašista", „reakční kněz", „vatikánský špión": „Ve vězení byl ar­cibiskup Prennuši krutě mučen. Vyprávěl mi, jak ho policisté ztloukli velkými dřevěnými holemi a jak ho se svázanýma rukama a nohama pověsili na dveře toalety kanceláře Sigurimi, dokud neztratil vědo­mí." Arcibiskup, kterému bylo 65 let a který trpěl bolestivou kýlou, musel spolu s dalšími odsouzenými přenášet kmeny stromů:

Dozorci naložili arcibiskupovi na záda víc kmenů, než kolik mohl unést. Snaží se, bojuje, zakopává a poprvé padá, aniž by zasténal. Ředitel pracov­ního tábora a komisař se na tu scénu od vězeňské budovy dívají, hlasitě se smějí a mají sarkastické komentáře. Spoluvězni se všemožně snaží arcibis-kupovi jeho břemeno ulehčit, nechávají mu menší kmeny. I když ale už nemusí nést ty nejtěžší kmeny, dělá arcibiskupovi obrovské problémy vystoupat na kopec. Několikrát padá, dochází mu dech. Dozorci ho vždy nechají pár okamžiků nabrat dech a pak ho násilím nutí pokračovat v práci. Vysmívají se mu: „Tak co, kuráte, už víte, jak vypadají nucené práce?"