„Tak, Holomci,“ pozdravil obvyklým způsobem třídu biolog alias Červ a hned pokračoval. “Dělí nás jen pár minut od chvíle, kdy budeme probírat veverku. Tady ji třímám v ruce, aby jste mohli na ni popatřit. Vaší pozornosti doporučuji zvláště její mohutný ocas, který během svých plavných skoků ze stromu na strom, používá jako kormidlo a stabilizátor. A protože žáden z vás ocas nemá, natož tak veliký, dejte si říct a nepřeskakujte ze stromu na strom, neb v letu plavném leč neřízeném, hubu sobě rozbijete.“

Veverka se ocitla na prázdné první lavici prostřední řady, a kolem ní trs žactva obdivoval, jak si kantor přál, její ocas.

„Tak bando, stačí, jděte si sednout do lavic, začneme výklad,“ rozehnal po chvíli biolog obdivné shromáždění, aniž by zvedl hlavu od třídní knihy. Když o deset vteřin později tak učinil, nevěřil svým očím. Veverka s ocasem na lavici sice byly, ale již netvořily jeden celek. Ocas jí ležel u nohou ke všemu předních.

Vztyčený Červ za katedrou vypadal výhružně.

„Kterých rodičů potomek nevyvedený, zmrzačil tuto ozdobu našich lesů?“ a jeho ukazovák mířil na veverku. V odpověď mu zaznělo ticho.

„Ptám se znovu, kdo ulomil té nebohé veveřičce stabilizátor?“ ticho stále přetrvávalo.

Je neuvěřitelné, jak někteří lidé mají dlouhé vedení a vůbec nejhorší je, jsou-li tímto vedením vybaveni kantoři. Místo, aby vzal na vědomí, že to nebyl nikdo ze třídy a ocas upadl sám, biolog se začal potřetí opakovat.

„Tak přizná se ten bídník, ať jej můžu natáhnout místo struny do svých houslí? Nechť se vzmuží a zachrání třídu před totálním zničením, jinak jej budou proklínat ještě děti dětí vašich dětí.“

Ve třídě stále přetrvávalo ticho rušené jen rybou dlící od snídaně ve Frantových útrobách.

„Tak naše vycpaná veverka si podle vás svůj ocas ukousla sama,“ přerušil věčnost trvající už tři minuty biolog.

„Zajisté, každý z vás najde ve své torně list čistého papíru a péro. Položte tyto dva předměty před svá ubohá těla na lavici, zbytek schovejte. Zjistíme obsah vašich lbí.“

„To se dalo očekávat, mrzačit zvířátka to ano, ale něco o nich vědět, na to vás, pazgřivci, neužije,“ zhodnotil před koncem hodiny výsledek písemky.

„Eva si do žákovské napíše trojku, Petr, Jiřina, Lenka, Mirek a Láďa čtyřku no a zbytek pětky. Je zásadní chyba, že desítku, odpovídající velikosti dutiny ve vaší hlavě v litrech, zatím ještě nikdo nevynalezl. Podepíšu vám to příště.“

„Dnes u vás budou mé nervy úpět ještě jednou. Zapište si laskavě za své nemyté slechy, že budete zpívat, jak vám budu hrát. Supluji u vás hodinu zpěvu za Novotnou. Tak se mezulání račte rozpomenout, kdo ji připravil o chvost, jinak budete po škole až do důchodového věku.“

Uchopil veverku do pravé ruky, její ocas do levé a za zvonění evokujícím konec světa, ale ohlašujícím jen přestávku, odkráčel pryč.

„Mám po zítřejším fotbale,“ zhodnotil situaci Emil zvaný Kopačák, Láďův to soused v lavici a nejlepší fotbalista třídy. „To je už pátá koule za posledních čtrnáct dní a já už teď měl doma podmínku. Naši mě nikam nepustí.“

„Bez tebe to prohrajeme, musíš přijít.“

„Řekni to našim. Já přijdu rád,“ trval na svém Emil.

„Něco vymyslíme,“ ukončil debatu Láďa.

„Tak jsem tady opět,“ ohlásil se na poslední hodině biolog, když jako bůh pomsty vběhl do třídy. Aby nebyl fádní měl místo veverky v ruce housle a smyčec.

„Tak co, už je znám bídník, který připravil tu nebohou, vycpanou, němou tvář o ocas?“ začal se zase opakovat.

„Není,“ odpověděl Franta, známý to třídní vozembouch, se sobě vlastním výrazem v obličeji. „Asi ji upadl věkem,“ pokračoval, „ podle stavu ochlupení bych řek, že ji táhne na padesát a to už má právo být bez ocasu.“

„Vpravo vzadu je volný kout. Doprav tam laskavě svou nehodnou tělesnou schránu a ponech ji ve svislé poloze. Jo, a po hodině půjdeš se mnou na chodbu,“ ohodnotil jeho drzost biolog, strčil housle pod bradu a spustil. Paganini to sice nebyl, ale občas bylo přece jen možné poznat písničku, kterou myslel, že hraje. Prozpívali se k závěrečnému zvonění.

„Tak kdo?“ vznesl opět trapnou otázku Červ. I nyní mu ticho bylo odpovědí.

„Dobrá jak chcete. Budete tady sedět, dokud si pro vás nepřijdu. Franto, pojď, jdeme,“ připomněl už opět sedícímu Frantovi jeho další část trestu.

Dusno ve třídě začalo dosahovat nesnesitelných rozměrů, když se z chodby ozvala rána následovaná hlukem, jako když houslový virtuos sjíždí na svých stradivárkách schody kostelní věže. To vše bylo lemováno výrazy, nehodnými úst učitele. Zatím co nadávky postupně zanikaly v dáli, rozletěly se dveře a práh třídy překročil Franta. Kdyby nebylo z ruměnců, na jeho tvářích poznat, který biologův prst je ozdoben prstenem, mohl si Franty neznalý pozorovatel myslet, že jejich příčinou je stud.

„Červa klepne pepka,“ oznamoval radostně celé třídě. „Ráno mu veverka přišla o ocas, teď mu housle přišly o krk. Jak se po mně potřetí rozehnal, já uhnul a jemu housle vypadly z ruky. Zastavilo je až přízemí,“ chlubil se vítězně.

Vzrušení Frantou vyvolané pomalu opadlo a ve třídě opět nabylo vrchu ticho.

„Tak kdo?“ neopustila biologa zvědavost, když po půlhodině nakoukl do třídy.

„Jak myslíte, já mám času dost, za půl, hodiny jsem tu zas,“ zareagoval na přetrvávající neochotu třídy ke spolupráci a odešel.

Po páté půlhodině bylo na učiteli znát, že přesčas, který si skrz veverčin ocas naordinoval, mu nikdo neproplatí.

„Ocas ulomil Láďa,“ prozradil Franta na další učitelovic otázku: „Kdo?“.

„Je to pravda?“ obrátil se biolog na Láďu. Ten nařčení vehementně odmítl.

„Ty jsi Láďu viděl?“

Franta to popřel.

„A jak teda víš, že ocas ulomil on.“

„Vyšlo mi to,“ trval na svém Franta.

„Z čeho ti to vyšlo,“ nechápal učitel.

„Rozpočítal jsem to.“

„Jak jsi to rozpočítal,“ neměl biolog pořád jasno.

„No přece: En ten týky dva špendlíky čert vyletěl z elek ...“ zbytek Frantova výkladu zanikl ve smíchu třídy, ke kterému se s nefalšovanou radostí přidal i učitel.

„Víte co bando nemytá?“ promluvil už opět dobře naladěný Červ, jen co jej přešel záchvat smíchu.

„Seberte své nepovedené trupy a přemístěte je libovolným způsobem co nejrychleji z této místnosti ke svým rodinným krbům, než si to rozmyslím.“ A s neskrývanou úlevou sledoval jak poškoláčci odtékají otevřenými dveřmi ze třídy do šatny a ven. Stačilo dvacet vteřin a zůstal ve třídě sám.

Emil s Láďou zamířili do nedalekého parku.

„Ty Kopačáku, co kdybys tu pětku přinesl domů až po fotbale.“

„A jak to mám udělat, nevíš? Vždyť v žákovské přímo bije do očí,“ považoval Emil Láďův návrh za nemístný vtip.

„Možná bych věděl,“ nenechal se Láďa odradit, „ale musíš mi slíbit, že si to necháš pro sebe a nikdy to nikomu neprozradíš.“

„Tak jo,“ spíš ze zvědavosti než z přesvědčení slíbil Kopačák.

„Podívej, Červa máme až v pátek. Když dnes pětku vyzmizíkuješ a ve čtvrtek nebo pátek ráno zase zapíšeš, můžeš ve středu odehrát zápas a nikdo na nic nepřijde,“ prozradil Láďa svou, do té doby, přísně utajovanou technologii na zmírňování školních katastrof.

Emil zbystřil.

„Vždyť to je geniálně jednoduché,“ nadchl se po nedlouhém přemýšlení.

„Půjč mi ten zmizík.“

Za dvě vteřiny byl fotbalový zápas zachráněn.

V příštích měsících se Emilovi zmizík stal nepostradatelnou školní pomůckou. Před odchodem domů přepsal špatné známky na dobré a před cestou do školy opačně. Marně jej Láďa varoval. Emilova odpověď byla vždy stejná: „neboj, já tě neprásknu“.

„Jak to, že máš na vysvědčení tři čtyřky, když v žákovské máš nejhorší známku trojku a ty pětky sis opravil?“ divila se o pololetí Emilova máma. “Ti učitelé si na tebe museli zasednout. Ale já to tak nenechám,“ vzplála hněvem spravedlivých. „Dej mi žákovskou, já na ně vlítnu, že si to budou hodně dlouho pamatovat. Taková sprostota. Ty se snažíš a oni to ohodnotí stoličkou.“

V pondělí to vypadalo ve škole jako o Soudném dni. Lítali učitelé, lítal Emil a to vše sledovala pohledem přísným Emilova maminka. Jak postupně dopoledne přecházelo v poledne, přecházel pohled přísný v pohled udivený, až nakonec Emilova máma vyšla ze školy nevycházejíc z údivu.

„Mládeži, stala se nemilá věc. Emil si zmizíkem opravoval známky v žákovské. Bude za to mít dvojku z chování. Budiž vám to všem varováním,“ oznámila odpoledne třídní.

Nastalé ticho přerušila Lidka: „Láďa si známky zmizíkoval také“, žalovala.

„Láďo, ukaž žákovskou.“ Žákovská byla shledána v pořádku.

„Lidko, víš co? Všichni víme, že jsi se v Emilovi, zhlédla. Tím, že někoho jiného křivě obviníš, Emilovi nepomůžeš. Měla jsi mu domluvit dříve,“ ukončila debatu učitelka.

Smutno bylo Láďovi, když při cestě ze školy zahazoval zmizík do odpadkového koše vedle cesty.