Ty, jenž jsi sklonil oči k těmto řádkům a nasloucháš slovům přicházejícím z dálky, ale přece ještě z tvého světa, já nemohu před tebe předstoupiti pevným a hlasitým krokem a učiniti se jasně viditelným.

Co bylo mým životem, je tu pouhými slovy, zakletými ve značkách písma. Jsou to jen slova, co čteš; mezi ně a na průmětnu stránek vstupuji krokem vratkým a mátožným. Kéž by se otvíraly tyto stránky životu většímu a věčnějšímu, než je můj! Ale uzříš-li mne na nich spíše podobnějšího přízraku než člověku, snad zaslechneš ještě tichý vzdech srdce právě tam, kde před tvým zrakem bude zdánlivě hasnouti zborcený stín.

Jsem člověk slabý, pouhá žilka rozpjatá na kříži.

Jako u jiných trvalou vnitřní pohotovostí jest odpor a síla, tak já jsem opoután nepolevující bázní. Prozřetelnost, která podle svrchované potřeby odívá zvířata i lidi necitelnými krunýři a ostny, dravou pohyblivostí a ostrými drápy i zuby, zbavila mne postupně veškeré tvrdé i útočné ochrany, s níž jsem se zrodil, a nyní tu stojím obnažen a citlivý jako živá rána. Strohá existence věcí mne trýzní, ostré úhly bolí, světlo svírá, plný prostor mne utlačuje a v prázdném jektám a mám závrati. Trpím halucinacemi, chodím plíživě, těsně ramenem přitisknut ke zdi, a chvěji se ve světě jako osika, často ani nevím proč.

- Ach, což mne hned za narození, křičící a hladové nemluvně, podobné všem jiným, nezavinuli do zástěry, abych měl na světě štěstí? Nesloužili všem pověrám, nebyl jsem dosti milován a nežehnala mne matka tak často na čele, ústech i hrudi křížkem? A nevzpíral jsem dosti svých drobných pěstí za vším, co září a co se leskne? A dosti se nestarali, abych se někdy něčím stal, což jsem se ničemu neučil?

Což jsem nebyl dosti dobrý ani dosti zlý? Nesnil jsem také o štěstí, o bohatství, slávě a moci? A netoužil jsem pak dosti hořce po malém štěstí a malé slávě a nakonec jen po tom, abych pouze byl živ? A dosti jsem se neponižoval, nenapáchal dosti zla a lsti, nemučil jsem si mozku kalkulacemi a nevysoušel srdce závistí a umíněním a nechvěl jsem se vyčerpáním? Nebděl jsem v nocích, nenabloudil se do úpadu v palčivých výčitkách, což jsem o záchranu dosti pokorně neprosil?

_ _ _

- Jako každý náboj nesrazí cíle, jemuž jest určen, a balvan, řítící se z vrcholku hory, nerozdrtí vždy pastýře, když si vroubkuje hůl a přemýšlí o povětrnosti uprostřed svých stád, stejně každé neštěstí, padající jako temná hvězda z klína osudu, nesetká se na své zhoubné cestě s obětí, jíž by se dostatečně prokázala veškerá jeho ničivost. A jako peníz, vržený do žebrákovy čepice, padne mimo, nebo květina, dopadlá v láskyplném zmatku k nohám, může zůstati nepovšimnuta; jako záchranné lano nedosáhne vždy k ruce tonoucího, nebo kdo je čekán, nepřijde - tak z nezodpovědného klína věčnosti se odpoutávají osudná schémata šťastných i neblahých dějů, a stala by se lidskou skutečností, kdyby někdy nepadala do prázdna.

_ _ _

Andělé před zářivou přítomností boží tváře snad neznají pochyb a provždy vyčtou v ní její nekonečnou dobrotu (ač i někteří z nich - často bylo mi toho vzpomenouti - kdysi se vzbouřili v odboji), ani ďábel nepotřebuje věštby, zda se mu podaří zlovolný záměr, neboť učinil všechny své neselhávající přípravy, aby jej uskutečnil. Ten pak, jehož život jest jako krásná pohoda, kdo nikterak nepomýšlí pokoušeti osud, nechť je spokojen, dosvědčí-li mu předpověď, že obdrží peníze, že nepřijde nemoc a že je od svých nejbližších milován; nechť podniká své cesty v příznivý den a varuje se vody či ohně nebo proradného přítele, dostalo-li se mu důtklivé výstrahy.

Vy všichni, jimž povždy určena sudba příznivá, vztáhněte směle ruku! Se zvědavostí mile dychtivou, neboť máte ve svůj jasný život důvěru, vztáhněte rozevřenou dlaň k osudu, dejte z ní čisti i chiromantovi, kde já bych si obě ruce skryl na nahém těle a prchal bych v úzkosti. Můj život, vím to, mi již nenáleží, ale ještě jsem živ! Co by vyslovil hlasitě, znělo by jako kletba; ze ztracených, ostrých a krutě rozervaných rýh mé dlaně mohl by vyčísti odhalení, jež by mi vzalo poslední naději, a z mého písma vyčetl by grafolog charakter osudný a zavržený. Nešťastnému se lije olovo v slzy a kříže, ptáci v jeho blízkosti mění svůj let v zlověstný směr a smíšené karty by se seřadily v sled, jímž osudně se dá neštěstí.

Lépe však je neptati se, neboť pro ty, kdož spouštějí svůj vratký člun po řece slz, která jest ustavičně v povodni, pro nešťastného přicházívá z budoucna paprsek černý a ničivý jako jedovatý plyn.

Můj život mi nenáleží, ale jsem ještě živ. Mně se napsal osud příliš jasně na tvář i na tělo, poznamenal mne, používaje ostře svého rydla a několika málo barev, jako je šeď, šeď, slabost a třas.

_ _ _

Jakže, znamenán! Čemu může podlehnouti toto urputně nízké čelo, zakryté tvrdě ježatou hřívou až dolů k vystouplým obloukům obočí, tyto zeleně světélkující oči a krvavé nozdry a hrotitě krutý chrup, vypilovaný uměleji, než by dovedly pilníky divochů lidožroutů?

Znamenán! Což může planě a nadarmo zaniknouti tento sličný a zároveň silný zjev? Toto mramorové čelo učencovo nebo vojevůdcovo, ověnčené kučerami, jež jsem vzal nevinnému děcku, a tyto nejsladší oči, které jsem vyloupl lani a zasadil místo svých zlých, označeny záhubou? A ona svěží ústa, která jsem kdysi večer ostrým nožem urval mladé dívce, když samotná se procházela v zahradě, ty něžné rty, jež - ó výčitko věčně žíznivá! - jež ve spěchu, než jsem si je nasadil, jsem zapomněl dříve políbiti? A ta šíje, ta ocelová šíje, kterou jsem ukradl, neboť dříve ji nosil sám Carpentier, a lehké nohy, ty okřídlené nohy, o něž jsem oloupil Karsavinu, a ona atletická mužnost, kterou míval Sam-Mac-Vea?!

- Odpusťte. Mějte se mnou strpení, jestliže lžu a blábolím. Jsem jako mnoho jiných. Slabý a ošklivý, kalný bídný stín. Jsem pouhý muž z ulice s rezignovaným výrazem těch, kdož jsou odsouzeni věčně doufati.

- Bojovníka zhubí střela, námořníka bouře, dělník hyne svou prací a dobrodruh mstou. Motýl i květ zanikají láskou a plodností, led se rozplývá v paprsku a kámen věky se mění v prach. Pochopte a litujte, chcete-li, snad musí tak býti: na svém místě a po svém vyplnění. - Jestliže trpíš, bolest pozvedne tvou tvář a hrůza rozevře ti oči dokořán, a dají ti spatřiti smysl a příčinu tvého neštěstí. Viděl jsem svůj život, ztracený jako odvátý list, a pravím, že jsem jich nepoznal: vycházejí a vracejí se k nedostupné mocnosti, jež se zdá slepou a bezcitnou k lidským kletbám i modlitbám.

_ _ _

- Kdysi, skrývaje vychladlé ruce v rukávech, stál jsem za lijáku v průjezdě a v závoji padajícího deště jsem zřel sám sebe, jak svlékám si kabát v pokoji, v němž jsem nikdy nebyl.

Často se mi přihodilo, že jsem viděl otevřené okno, květiny na stole nebo záhyb látky, že jsem zaslechl úder do kláves, slovo, dohasínající zvuk, zažil okamžiky a vnitřní hnutí za neodbytného pocitu, tak silného, jako bývá vzpomínka na minulé, že tyto zlomky někdy a jinde budou bližší mému životnímu vědomí. Ach, co to je? Vídal jsem věci, jež jsem miloval, a přece mi nenáležely a nemohl jsem se k nim přiblížiti v potěšení. Vzdalovaly se ode mne jako pouhé připomínky, neboť povždy mne před nimi znepokojovalo tušení, že se s nimi setkám jinak, za okolností těsněji spředených s odpoutaným vláknem mého bytí.

Mé vědomí náhle se odpoutávalo a moje pozornost odplývala ode všeho okolí, a zjevovaly se mi nejrůznější vidiny (ἐἱẟωα), obrázky, které mizely a bledly, aby se kdykoliv a nenadále vrátily, smrtelně přitažlivé jako v hypnóze snu, pravdivější a silnější než každá přítomná skutečnost. Třeba jsem viděl muže, pokojně navracejícího se k domovu, jindy seděl u stolu a odkládaje knihu podepřel si hlavu rukou; na stole byly dva koflíky; nebo - ach, nesčetněkrát - bledě modrý pokoj a v něm muž se svěšenýma rukama pln lásky pohlíží na ženu, jež zrovna promluvila; její ruka ještě je poněkud vztažena. Neslyšel jsem těch němých slov, ale v srdci se mi rozechvěl jejich vzdálený přízvuk a rozložil se zároveň v nejasnou vřelost a bludný nepokoj.

Objevovaly se zlomky až trýznivé ostrosti: něžná krajka v zápěstí, vlna vlasů, mdlá běl látky, útěšná, žensky konejšivá čára, mužův temný trup a tvář zcela nepřehledná, tvrdě a divně blízko. Vyklonily se z vize tak těsně a naléhavě, že mne vždy zamrazilo, neboť jsem cítil, že jsou to nepochybně události z mého života; ale nikdy se nestaly, nebyly vzpomínkou. V okamžiku, než zašly, zjasnily se obrazy ovzduším míru a srozumění; jako kdyby se zastavila tekoucí voda: chvíle se zdála jako naplněním a tichým vykoupením z mnohých dočasných zdání a marností.

A když můj život nezadržitelně se stával beztvarou prázdnotou, do níž se propadaly tisíce náhod, odváté naděje a všechno teskné tkanivo zmařených dnů, jako poslední věc zůstala mi schopnost věřiti v tyto vize. Jakkoli přicházely samy a nevolány, v nocích beze snu, nad tekoucí vodou, mezi davy, před očima zakrytýma dlaní, mohl jsem je přivolati kdykoli, provázeje mučivou účastí jejich příchod a odcházení ve směru snu. - Spatřili jste muže, plížícího se nepravidelným krokem podél zdí tiché ulice, opřeného o některé domovní dveře, jako by někoho očekával - ale nikdo nepřichází; přechází křižovatku, neobcházeje kalužin, nedbaje koní a vozů; zastavuje se jako v těžkém zamyšlení a nadarmo budí ho lokte chodců, nadarmo prší, pro něho není úpalu ani stínu; marně jsou na něho z dáli upřeny vyčítavé oči rodičů, neboť i on - příliš zřejmě - je synem ztraceným, zbytečně měří ho oči lhostejné i soucitné, bázlivé zornice dětí i světla uličních svítilen a lamp.

Neodbytný vnitřní hlas mu praví a přesvědčuje: Tyto obrazy, stále a nezměněně se ti zjevující - nechť již je tvůj život jakýkoli -, jsou jedinou a nejvlastnější pravdou tvého života. Hypnotizují tě a svírají tvé srdce jako tušení, protože jsou skutečností připravenou v klíně budoucnosti, skutečností, kterou prožiješ. - Přítomnost, na níž zříš své bytí se odrážeti jako hynoucí stín, je pouze přechodným zmatkem. Není jinak možno; kdesi před tebou jsou určeny cíle, vztyčující se v cestách tvého osudu prozatím jako přízrak; bylo ti dáno pohlížeti předem na jejich zrcadlení: jdi a žij! jsou tvé! setkáš se s nimi, aby se uskutečnily. Čekají - ano, též ty čekej -, aby se vyplnily. - Neboť tento muž volně vracející se k domovu, vydechující v smíru a pokojném srozumění, to jsi ty; a oním mužem pohlížejícím v lásce na ženu, jež právě promluvila, jsi rovněž ty! To vše je tvé. Jsou to určené chvíle, kdy mnoho se naplnilo, kdy tvá duše se rozpozná, rozpomene a promluví. Uslyšíš ji vysloviti ano hlasem jistým a bezpečným, jako by nadešlo toužené a zasloužené shledání. Stalo se, čeho bylo žádáno a co bylo určeno. Tu poznáš, že vše je dobře, že nemohlo býti jinak, a pocítíš, že nyní, konečně!, vproudil tvůj život do tebe tak důvěrně a pravdivě, jako by byl vlastní krví tvých žil.

_ _ _

Ach, muž vydechující v bezpečí a míru, vysvobozený láskou, onen muž obrácený k ženě ve spolubytí, jež proudí v něm blízce jako krev vlastních žil: to měl jsem býti já! - Já však jsem sám! - Jest ještě mlád; jeho ramena lehce se vznášejí; jeho oči jsou čistý - běda, příliš pozdě již; ztratil jsem svůj čas! moje ramena jsou blátivá bídou, mé tělo hyne, oči zapadají kalným hořem a v mém srdci není souhlasu a rozpomenutí, ale propastná zátopa lítosti a zklamání.

_ _ _

PŘEDMLUVA AUTOBIOGRAFICKÁ (Krakonošova zahrada) 7

JARO (Krakonošova zahrada) 13

ČLOVĚK A ZVÍŘE (Krakonošova zahrada) 14

RANNÍ (Krakonošova zahrada) 15

ČAS (Krakonošova zahrada) 16

ROZKOŠE OKAMŽIKŮ (Krakonošova zahrada) 18

ROZKOŠE SAMOTY (Krakonošova zahrada) 19

LODI FAJÁKŮ (Krakonošova zahrada) 20

ŽIVÝ PLAMEN (Zářivé hlubiny a jiné prózy) 23

ZÁŘIVÉ HLUBINY (Zářivé hlubiny a jiné prózy) 28

SPÁČI, OPILÝ SPÁNKEM

LELIO (Lelio) 37

RUKOPIS NALEZENÝ NA ULICI (Lelio) 39

PLYNOUCÍ DO ACHERONTU (Lelio) 44

ZÁCHRANA (Lelio) 51

VEŠ (Lelio) 57

ARCHANDĚL PŘED HOUPAČKAMI (Pro delfína) 62

ZPĚV Z TEMNÉHO KOUTA (Pro delfína) 64

TRPĚLIVOST (Pro delfína) 66

SESTUP Z ARARATU (Pro delfína) 69

OKRADLI CHUDÉHO (Pro delfína) 71

RUCE EURYDIČINY

MALÍŘI Z LIDU (Nejskromnější umění) 75

ZÁTOKA ODPOČINKU (Nejskromnější umění) 86

UCPÁVKY PRÁZDNA (Málo o mnohém) 89

DILETANTSKÁ POVÍDKA 91

TVÁŘ MRTVÉ STRAŠNÁ ... (Nejskromnější umění) 96

RUCE EURYDIČINY (Nejskromnější umění) 100

UMĚLÝ ČLOVĚK 107

HBITÝ OUTEK ŽIVOTA

JARO (Ledacos) 161

VELIKÝ ČERV (Ledacos) 163

POETICKÝ NÁROD (Ledacos) 165

NĚCO PRO NÁS (Ledacos) 168

JEN SUCHÝ HNÁT (Ledacos) 170

KDYŽ TO KLOUŽE (Ledacos) 172

PODZIM (Ledacos) 174

NEVIDITELNÁ SMRT (Ledacos) 176

LEDEN (Ledacos) 178

HBITÝ OUTEK ŽIVOTA (Ledacos) 180

BUĎ PRÁCI ČEST! (Ledacos) 182

BĚDA NÁM? (Ledacos) 184

CESTOU DO KOPEČKA (Ledacos) 186

POLNÍ PYCH (Ledacos) 188

POŽÁR V HAMRECH (Ledacos) 191

O LACINÉM HLEDIŠTI (Ledacos) 193

NECHŤ NEMYSLÍM JEN VE SLOVECH!

(Psáno do mraků) 197

RODNÉ KRAJINY

JAKÁ JE CESTA (Kulhavý poutník) 211

POHÁDKA O MNĚ (O sobě) 222

MÁ PRVNÍ VZPOMÍNKA (O sobě) 227

O MATCE (O sobě) 230

NÁŠ VODNÍK (O sobě) 232

JEDNO K DRUHÉMU (Osobě) 235

DĚLNÉ RUCE (O sobě) 239

HLE MUŽ - (Osobě) 241

STARÝ MISTR (O sobě) 244

TAM U NÁS (O sobě) 245

ZAHRADA VZPOMÍNÁ (O sobě) 247

RODNÉ KRAJINY (O sobě) 249

TAKÉ ZACHÁZKOU (Kulhavý poutník) 251

SVOU CESTOU (Doslov Tomáše Vlčka) 269
MEDAILON O AUTOROVI 282