Na dvorku sousedního domku se objevila hromada zajímavých věcí. Plynové masky, žárovky, petrolejky, staré rádio, budík a spousta jiných cenných předmětů. Během rafinovaného výslechu, kterému Láďa podrobil tamní malou Marušku, se dozvěděl, že to vše zbylo po úklidu půdy.

„Při úklidu se ven vyhazují nepotřebné věci,“ vysvětloval Láďa Jirkovi, „proto nám určitě dovolí vzít si, co budeme chtít.“

Jirka byl asi o pět let starší a na Láďu a jeho vrstevníky pohlížel většinou přezíravě.

„Ať tě ani nenapadne jít o něco prosit,“ varoval, „tím bys to všechno pokazil. Oni si uvědomí, že vyhodili dobré věci a zase je schovají.“ Bylo třeba uznat, že to zní logicky.

„A co teda chceš dělat?“ ptal se Láďa.

„Počkej do zítřka, já něco vymyslím,“ ujistil jej Jirka a odešel přemýšlet.

Druhý den, hned po návratu ze školy, tajuplně šeptal Láďovi: “Já teď poobědvám a potom se sejdeme na konci zahrady. Ale přijď úplně sám!“

„On má k tomu obědu aspoň deset chodů,“ nemohl se Láďa dočkat.

Konečně Jirka vyšel z celnice. Nešel ale k Láďovi, nýbrž zamířil do rohu zahrady. Pečlivě zkontroloval, zda za plotem není ukryto nežádoucí ucho a teprve pak zakýval na Láďu. Ten byl v mžiku u něho.

„Tak poslouchej, my jsme to probírali s Poldou. Jediný způsob je, že přelezeme plot a vezmeme si sami, co budeme potřebovat,“ šeptal Jirka a obezřetně se rozhlížel, jestli není sledován.

„Ale co když nás chytnou?“ obával se Láďa.

„Nesmí, budeme je pozorovat a podle toho určíme, kdy k nim vlezeme.“

„Ale vždyť mají psa,“ zapochyboval zase Láďa.

„Jestli vyleze tak jej zastřelím,“ prohlásil Jirka, který na vánoce dostal vzduchovku.

„A nebylo by přece jenom lepší se jich zeptat? Vždyť oni jsou hodní,“ nemohl Láďa stále nabrat dostatek odvahy k takové výpravě.

„Opovaž se. Zítra a pozítří, jak já a Polda budeme ve škole, ty budeš hlídat, kdo k nim přijde, odejde, kam zavírají psa, prostě všechno. Odpoledne tě přijdu vystřídat, a v noci tam bude Polda. Věci odneseme pozítří.“

Druhý den po snídani Láďa nastoupil do služby. Vybral si kupku sena vzdálenou asi padesát metrů od dvorku a pečlivě sledoval pohyb u sousedů. Ale nic se nedělo, byl naprostý klid.

„To jsem netušil, jak nudné je být vyzvědačem,“ shledal po hodině převalování a vrtění v seně. Stačila další půlhodina a spal. Probudilo jej až mámino volání k obědu.

„Tak to jsem tomu dal, usnul jsem ve službě,“ vyčítal si, když utíkal na oběd. Po obědě se vrátil, ale do kupky už nevlezl. Dělal, že hledá čtyřlístky. Neuplynula ani půlhodina a z dáli na něj kýval Jirka, že se vystřídají.

„Mám,“ vykřikl Láďa, aby odpoutal pozornost případného pozorovatele, utrhl trojlístek (čtyřlístek žádný nenašel) a utíkal s ním k celnici.

Večer před spaním se s Jirkou sešli opět na konci zahrady.

„Nikdo nepřišel, chodili jenom do „kadibudky“, pes byl pořád venku,“ vymýšlel Láďa hlášení.

„Odpoledne byl taky klid, jenom Maruška si hrála před domem. Až večer, když ji zavolali domů, šli krmit prasata. Pak už zase nevycházeli. Pes byl taky pořád venku,“ sděloval své poznatky Jirka. „Vypadá to, že dvorek nikdo nehlídá,“ dodal spokojeně.

Ráno Láďa opět nastoupil do služby. „Ten Polda se umí dobře maskovat,“ konstatoval, když jej nikde neviděl. Aby tentokrát neusnul, jezdil na koloběžce po cestě kolem sousedů.

„Vždyť si prošoupeš botu,“ smál se sledovaný soused, který vyšel z domku a zamířil k autobusu.

Asi jsem moc nápadný, vyvodil z této poznámky Láďa, a vylezl na strom.

Konečně v dálce objevil Jirku, který šel ze školy. Ten ale prošel mlčky a nevšímavě kolem.

Je chytrý, obdivoval jeho počínání Láďa, jenom doufám, že nebude mít k obědu zase deset chodů.

Za půl hodiny vyšel Jirka z celnice a šel směrem ke stromu - pozorovatelně.

„V šest na konci zahrady,“ procedil tiše mezi zuby, míjeje strom.

Láďa zatím na pozorovatelně setrval.

Jirka došel k autobusové zastávce a pečlivě studoval jízdní řád autobusu, který tam zajížděl třikrát denně.

Teď snad už pozornost nevzbudím, mínil Láďa, slezl se stromu a zamířil k hranici. Čas se zoufale vlekl. Do zahrady přišel dlouho před šestou.

Jirka dorazil přesně. „Je to perfektní,“ oznamoval a pozorně sledoval okolí. “Polda zjistil, že po osmé večer už nevycházejí a psa na noc zavírají do stodoly. V osm se sejdeme za stodolou. Ty budeš hlídat pravou stranu a chodník od lesa. Musíš, ale stát tak, ať na sebe vidíme. Polda přeleze plot a bude mi podávat věci. Já je budu dávat na zem, a jak na tebe bliknu baterkou, přijdeš a odneseš první várku na louku u lesa. Vracet se nebudeš. Druhou a třetí várku odnesu já a Polda.“

„Mami, já bych se chtěl jít podívat na svatojánské mušky,“ oznamoval chvíli před osmou Láďa.

„A je to až tak moc nutné?“

„Prý jich je letos hodně,“ nechtěl se nechat Láďa odbýt.

„Tak jdi, ale jak zavolám, budeš hned doma,“ poslední slova Láďa slyšel už za dveřmi.

„To je, ale blázen,“ zakroutila maminka hlavou a pokračovala v žehlení.

Polda a Jirka, kterému se v pravici matně leskla vzduchovka, už byli na smluveném místě.

„Musíme počkat,“ oznamoval Polda, „ pořád ještě lítají po dvorku a hledají psa.“

Po dvaceti minutách sousedovic dvorek ztichl.

Všichni tři vyrazili, každý na své místo. Ještě než Láďa stačil toto místo zaujmout, zaznělo večerním tichem volání: “Lááďóó .“

„Zrovna teď,“ zoufal si Láďa.

„Jdi,“ nařídil Jirka, „kdyby tě vaši šli hledat, všechno by se prozradilo.“ Láďa zkroušeně odešel, a zanechal po sobě odkryté pravé křídlo. Doma přistoupil k oknu a pozoroval dění u sousedů.

Zatím na bitevním poli vrcholily přípravy ke zteči.

„Tak lez,“ pobídl Jirka Poldu potom, co ve vší tichosti dorazili k plotu dvorku. Polda už byl na plotě, když zazněl strašlivý štěkot.

Punťa, to byl sousedovic pes, právě přicházel od své milé za lesem. V hlavě mu ještě kolotala růžová srdíčka po vydařeném rande, když zpozoroval, že někdo stojí na jejich plotě. Stačil jediný pohled, aby vyhodnotil situaci a rozhodl, že využije díry, která vznikla na pravém křídle nepřítele Láďovým odchodem. Zaútočil. Útok byl veden s tak drtivou silou, že Jirka a Polda, kteří s napadením zprava příliš nepočítali, začali okamžitě zbaběle ustupovat, aniž by se zmohli na sebenepatrnější odpor.

Z toho všeho Láďa u okna zaslechl jen Punťův štěkot a zahlédl, jak se kolem plotu mihly dvě temné postavy. Vzápětí sousedé rozsvítili na chodbě a bylo slyšet Marušku, jak volá: „Punťa přišel.“ Chvíli ještě svítili, soused chodil kolem plotu, pak odešel, zhasl a nastalo ticho.

Ráno Láďa šel obhlédnout večerní bojiště.

„Punťa včera zahnal zloděje,“ volala na něj již zdáli Maruška. „A zloděj si musel roztrhnout gatě,“ pokračovala, „táta našel na plotě kus látky.“ Jak spolu povídali, zašli, aniž si toho všimli, na dvůr před hromadu, která to vše způsobila. Pokušení bylo příliš veliké a Láďa se v ní začal prohrabovat. Najednou za sebou ucítil pohled, nad ním stál soused a pozoroval jej.

„Líbí se ti z toho něco?“

„Moc,“ přisvědčil Láďa.

„Tak si odnes, co chceš,“ usmál se na něj soused. „Branka bude otevřená.“

Odpoledne, jen co Jirka poobědval, volal jej Láďa: „Něco pro tebe mám, pojď si vybrat.“ Zavedl Jirku k věcem, co během dopoledne od souseda nanosil.

„To je k ničemu, my jsme to zjistili s Poldou už včera večer a tak jsme ani nic neodnášeli. Jsou to jenom staré krámy,“ ohodnotil věci Jirka, otočil se a odešel.

Láďa opět osaměl.