Láďa s Vladkem seděli na třešni, k velké zlosti zpovzdálí přihlížejících špačků, ojídali nejkrásnější třešně, a pecky plivali na zem. Probírali svou neutěšenou hmotnou situaci. Oba se shodli v tom, že je nejvyšší čas zbohatnout.

„Půjdeme do hrobky,“ navrhl jen jakoby mimochodem Láďa.

Hrobka byla ve srázu pod kostelem, a každý věděl, že je plná zlata.

Vladek zbystřil, ale hned zvážněl. „A nebojíš se? Vždyť tam jsou rakve s mrtvýma.“

„No a co,“ dělal Láďa ze sebe hrdinu. Za chvíli pokračoval. „Předevčírem jsem to tam prohlížel, dveřmi se tam nedostaneme, je v nich jakýsi strašně velký a divný zámek. Zato jsou zajímavé boční větrací díry. Jejich krycí plech má panty. Panty znamenají, že to jsou dvířka a dvířka bývají otvírací. A protože zvenku žádná petlice ani zámek nejsou, musel ten, kdo je zavřel zevnitř, nějak vylézt ven.“

„Nebo tam leží mrtvý,“ strašil sám sebe Vladek.

„Tomu nevěřím, podle mě je ta větrací chodba průchozí a on vyšel přes hrobku.“

„Akorát jestli se nám je podaří zvenku otevřít,“ zapochyboval Vladek.

„Nevím, to musíme zjistit. Ty plechy mají v sobě díry, přes které půjde prostrčit střep ze zrcadla a tenká svíčka. Možná tak uvidíme, jak je to zevnitř zajištěné,“ ukončil výklad svých představ Láďa.

„Staré zrcadlo mám a zápalky taky, můžeš přinést Láďo svíčku?“

„Jo přinesu, a zítra ve tři se sejdeme tady.“

K radosti špačků přestali obírat třešně, slezli se stromu a zamířili domů.

Druhý den ve tři byli opět spolu i s potřebným vybavením.

„Můžeme jít,“ konstatoval Vladek.

Kolem hrobky byl klid, nikde nebylo nikoho vidět.

„Vlado budeš hlídat, ať nás nikdo nepřekvapí?“

Vladek přikývl a poodešel. Láďa zapálil svíčku a prostrčil ji otvorem. Šla ztuha, ale zato ji pak nemusel držet. Překvapilo jej, jak dovnitř intenzivně proudí vzduch - plamen svíčky hořel vodorovně. Dalším otvorem prostrčil střep zrcadla. Chvíli trvalo, než se s ním naučil manipulovat, ale výsledek stál zato.

„Tak co?“ přiběhl zvědavý Vladek, když Láďa skončil.

„Vlado, je to neuvěřitelné,“ vysvětloval na nejvyšší míru rozrušený Láďa, „ale zevnitř jsou dvě petlice, místo zámku mají jen jakýsi ohnutý drát nebo hřebík a ten půjde vyžďuchnout.“

„Mělo by to jít otevřít asi takhle dlouhým ohnutým drátem“ ukazoval Láďa.

Další den strávili výrobou otvíracího drátu a jeho zkoušením na petlici od stodoly. Spokojeni byli až se čtvrtým exemplářem.

„Tak, to bychom měli,“ zhodnotil Vladek dílo.

„Vlado, nemáš lucernu?“ vzpomněl si Láďa na průvan v chodbě, který by jim mohl zhasínat svíčky.

„My nemáme, ale strejda má, ještě dnes pro ni zajdu,“ slíbil Vladek, „a taky vezmu dvě krabičky zápalek.“

„Já přinesu čtyři svíčky a tašku na zlato. Zítra se sejdeme zase ve tři u tebe,“ ukončil přípravy Láďa.

Následující den bez zbytečných průtahů vyrazili. Cesta k hrobce proběhla bez problémů. U hrobky byl i tentokrát klid, nikde ani živáček.

„Vlado, jdi zase hlídat, já to zkusím otevřít.“ Vladek poodešel, ale měl pocit, že uběhly aspoň tři věčnosti, než Láďa petlice uvolnil.

Konečně, vstup do hrobky je volný.

„Vlado pojď,“ kývá na něj Láďa a sám leze co nejrychleji dovnitř. Vladek přibíhá a jediným skokem se dostává do chodby za Láďou. Zavírají za sebou dveře, zasunují petlici. V chodbě je tma, jen přes otvory krycích dvířek vniká světlo. Najednou se ani jednomu nechce dál.

Netrvá dlouho a oči přivykají tmě. Rozeznávají, že chodba klesá a asi po deseti metrech zahýbá prudce vlevo. Podlaha je vyložená kameny.

První se šeptem ozývá Vladek: „Půjdeme?“

„Jo, jenom zapálím lucernu,“ odpovídá také šeptem Láďa a sahá po zápalkách.

„Teď ne, někdo by mohl zvenku uvidět světlo,“ varuje Vladek.

Dávají se šouravým krokem do pohybu. Světla je postupně míň a míň. Konečně dorazili k ohbí chodby. Zvědavě nakukují za roh, není nic vidět, všude je tma.

„Rozsviť,“ navrhuje Vladek. Láďa vytahuje zápalky a škrtá. Průvan sirku okamžitě zhasíná. Druhý pokus, stejný výsledek.

„To nejde,“ oznamuje Vladkovi.

„Zkus to rožnout v tašce,“ dostává Vladek nápad.

Strkají lucernu do tašky. Láďa škrtá, sirka chytla a hoří. Okamžitě zapaluje svíčku v lucerně. V nastalém světle se opět před nimi ze tmy vynořuje klesající chodba, tentokrát její konec nevidí. Sestupují stále níž a níž. Konečně chodba přechází v rovinku, ale konec stále není vidět, před sebou mají jen černou tmu.

Najednou se Láďa, který jde jako první, zastavuje a ukazuje před sebe nahoru.

„Vlado, vidíš tam vzadu úplně nahoře to stříbrné světlo?“ Vladek nevidí. Láďa zakrývá lucernu taškou. Pohlcuje je tma.

„Jo, už to vidím,“ šeptá Vladek. „Co to je?“ dodává ještě.

„Já nevím,“ odpovídá Láďa a sundává z lucerny tašku. Lucerna je temná, zhasla. Stojí v úplné tmě a tichu, které je občas rušeno jemným zakvílením, kterého si dříve nevšimli.

„Láďo, nerozsvěcuj,“ žádá téměř neslyšně Vladek.

„A co budeme dělat?“ ptá se stejně tiše Láďa.

„Zatím počkáme a uvidíme, co se bude dít.“

Tak tam stojí smysly napnuty k prasknutí, pozorují světlo a poslouchají kvílení. Jsou to jediné věci, které upoutávají jejich pozornost.

Po chvíli Láďa šeptá: „Víš co, půjdeme pomalu potmě dál. Jednou rukou se mě chytni a druhou se dotýkej pravé stěny.“

Opatrně se dali do pohybu. Ušli asi pětadvacet kroků a měli dojem, že chodba opět začala stoupat.

„Vlado podívej to světlo je silnější,“ upozorňuje“ Láďa.

„A kvílení slabší,“ doplňuje Vladek.

Stále stoupají. Už je zřetelně vidět že svítí nějaká plocha před nimi.

„Koukej,“ ukazuje Vladek, „to co svítí, jsou kapky vody na zdi“.

Mezi tím přišli tak blízko, že zřetelně vidí, jak se chodba opět láme prudce vlevo a v rohu, stékají po zdi praménky vody, které odráží a ohýbají slabé světlo přicházející ze zalomení chodby. Konečně došli na roh a oba současně za něj nahlédli.

V úžasu se dívají na plechová dvířka, přes jejichž otvory proniká do chodby světlo a které od nich jsou asi deset metrů daleko. Přišli tam, kde začali.

„Kde jsme se tu vzali?“ divil se Vladek. „Vždyť chodba se nikde nedělila.“

Láďa neodpovídá. Najednou se rozesmál.

„Vlado my jsme osli, vždyť my jsme tu hrobku obešli. Tudy jsme sem nevlezli. Toto jsou ty druhé dvířka na opačné straně hrobky. Pojďme se podívat.“

A skutečně panty i petlice byly opačně než u dvířek, kterými vstoupili, a pohled přes otvory ven je ujistil, že se žádná záhada nekonala.

„Jdeme zpět.“

Tentokrát jde prvý Vladek. Opět sestupují dolů, kvílení se stává zřetelnější. Vstoupili znovu do vodorovné části chodby.

„Láďo, podívej“ ukazuje najednou Vladek malý, temný otvor po jejich pravé ruce. Právě z něj vychází ono záhadné kvílení.

Otvor je zahrazen rezavou ozdobnou mříží. Opět mají štěstí, mříž je otevírací.

„Půjdeme tam?“ Nikdo nechce dát najevo svůj strach. Za příšerného vrzání otvírají mříž. Tiše naslouchají, kvílení ustalo.

„Vlado, zavři ji.“

Kvílení se znovu ozvalo.

„A teď ji zase otevři,“ opět ticho ruší strašné vrzání rezavých veřejí, dokud není mříž zcela otevřena. Záhadné kvílení zase utichlo.

„Víš, co to skučelo?“ ulevuje si Láďa, „to byl průvan na ozdobách mříže.“

Prolezli dírou a stojí v jakési předsíni asi tři krát tři metry. Zleva do ní ústí schody, proti schodům je otvor velikosti dveří.

„Tak kam?“ ptá se Vladek, „vlevo nebo vpravo?“

„Vlevo na schody,“ rozhoduje Láďa.

Vystupují po schodech vzhůru. Na široké plošině schody zatáčejí a tma je nahrazena šerem. Ujdou ještě několik kroků a stojí v místnosti plné rakví. Místnost má na opačné straně místo oken zamřížované otvory, přes které je vidět do parku před hrobkou. Tudy mnohokrát hleděli na rakve, u kterých teď stojí.

Opatrně nakukují do první z otevřených rakví. Je prázdná. Prohlížejí další, v žádné nikdo neleží.

„Tu jsou jenom odložené nějaké nepotřebné rakve,“ míní Vladek.

„Vypadá to tak, tady asi poklad nebude. Pojď, prohledáme spodek.“

Zvenku do hrobky proniká hluk, nějaká parta kluků přichází k hrobce. Láďa ani Vladek nemají čas doběhnout ke schodům, přikrčují se u zdi.

Kluci nakukují dovnitř, vykládají, jak jejich známí viděli v hrobce světlo a slyšeli divné zvuky, že hrobka má spoustu pater a ve spodním je v prázdné truhle ukrytý poklad, který hlídá velký had, že kdysi dědečkův známý odešel v noci z domu, aby poklad z hrobky přinesl, ale od té doby jej už nikdo nikdy neviděl a spoustu jiných hrůzu nahánějících zkazek.

Vladek i Láďa začali litovat chvíle, kdy se ulakotili na poklad a nejraděj by byli na té straně zdi co parta kluků. Konečně kluci odcházejí.

„Vlado, musíme jít dolů, chce se ti?“ Vladek kroutí záporně hlavou, ale není jiného zbytí.

Sestupují po schodech zpět do podzemí.

„Nenecháme poklad pokladem a nepůjdeme raději domů?“ navrhuje dole Vladek.

Oba mlčí a hledí střídavě na průchod před sebou a otvor, kterým sem prolezli. Kolem nich je úděsné ticho. V Láďovi nakonec vítězí zvědavost.

„Počkej tady, já nakouknu co je naproti,“ navrhuje a jde k průchodu.

Vladek nechce být sám, proto jde za ním. Projdou průchodem a zastavují. Stojí v kruhové pohřební kryptě. Střed krypty je volný. Kolem zdí je paprskovitě rozmístěných asi dvacet mramorových katafalků. Na většině z nich leží rakve. Světlo lucerny po jejich stěnách rozhazuje matné záblesky. Každý z katafalků má na sobě nápis v jim neznámém jazyce. Na stropě je výjev představující převozníka v loďce, který něco domlouvá s postavou na břehu. Ta je zahalena do pohřebního rubáše.

Oba hoši hledí jako fascinovaní. Fascinace netrvá dlouho a začnou kolem stěny opatrně postupovat kupředu. Minuli asi pět rakví, než dostali odvahu a zamířili do středu krypty. Láďa vpředu Vladek vzadu. Najednou Láďa zůstává nečekaně stát, nemůže zvednout nohu. Vladek jdoucí těsně za ním nestihá zastavit, zezadu žďuchne do Ládi a ten upouští lucernu. V kryptě nastala absolutní tma.

„Proč zastavuješ!“ rozčiluje se Vladek.

„Mě někdo drží za nohu!“ křičí přerývaně Láďa.

Vladek už na nic nečeká a dává se do běhu. Znovu naráží do Ládi před sebou a shazuje jej na zem. Vzápětí sám vrazí do jedné z rakví, zazní dutá rána, a na zemi leží i Vladek.

Mezitím Láďa vstává. Nohu už má volnou. Udělá pár šouravých kroků k místu, kde se domnívá, že by mohl být východ z krypty, ale je znovu lapen. Opět jeho nohu někdo drží a Láďa s ní nemůže pohnout.

Vladek se zatím vzpamatovává a hledá po kapsách zápalky. Konečně je nachází, škrtá a v kryptě je opět světlo. Vedle něj leží lucerna, kterou znovu zapaluje. Teprve teď oba vidí, že Láďa stojí na krycí desce nějaké další pohřební komory a chodidlo má zachyceno v jednom ze čtyř železných ok, kterými je deska vybavena.

To co na ně vzápětí přišlo, byla největší úleva, jakou doposud zažili. Bez většího dohadování se shodli, že poklad je asi pod onou deskou a oni nemají šanci (a hlavně chuť) desku nadzvednout.

„Pojď, jdeme raději pryč,“ vyslovuje přání obou Vladek.

Láďa místo odpovědi zamířil k východu z krypty. Prolézají dírou, mříž za sebou nechávají otevřenou. Ve srovnání s tím co před chvílí prožili, je zpáteční cesta chodbou docela příjemná. Netrvá dlouho a stojí u známých dvířek uzavírajících ústí větrací chodby.

„Vlado, já ty dvířka za sebou zase zavřu na petlice. Vylez jako první a dej mi vědět, jestli je čistý vzduch.“

„Jo“, zní Vladkova odpověď.

Toto Vladkem vyřčené “jo“ bylo poslední slovo, které v hrobce na dlouhou dobu zaznělo.