Netuší, v něm že je ten prostor,
jenž je nutno přemoci, když chce se dopnout
volnosti. Ale on se děsí
prostoru v sobě, zdá se mu
víc nepřehledný nežli blankytná
pláň nebes. Popírá ten prostor
rozumem, z něhož dobývá svůj um.
A přizná-li si jej, pak jenom
co místo, které vyplnit až k mezím
jen stesk a touha mají právo.
Tak volnost mylně větří Daidalos.

František Hrubín, Proměna



Proč se křivici říkalo anglická nemoc? Protože slavný londýnský smog nepropouštěl k lidem sluneční paprsky, odfiltroval dokonce též záření ultrafialové a děti rostly v prostředí, kde si jejich organismus nemohl vytvořit vitamin D. Chyběl jeden nepatrný prvek z přehršle biologických potřeb, nikdo „nic divného nepozoroval" a podepsalo se to na zajímavé patologii. U nás spotřební smog brání paprskům duchovního osvícení a všichni jsou s tím velice spokojeni, dny sváteční je možné světit v katedrálách konzumu (a z něj plynoucí neustálé prosperity), rozesetých v centrech měst i na periferiích, a nikdo na tom nic divného nevidí. Člověk raději poznává vesmír než sebe samého, říká Ernest Hemingway.

Existují otázky, na které psychologie neodpovídá: co je dobro, jaký život je dobrý, co je dobré pro mé děti, co je krása, co je pravda, kdo jsem já, odkud přicházím, kam jdu, k čemu se vztahuji? Pokud bylo rozumem epochy náboženství, odpovědi se hledaly a někdy nacházely ve vztahu člověka k (církvemi institucionalizovanému) Bohu. Po renesanci a zejména po procesu s Galileem přichází rozkvět věd jako svébytného, údajně ideologií nepoznamenaného poznávání a řešení určitých vymezených oblastí světa, v nichž pravdy zjevené už neměly místo a na trůn rozumu epochy usedla věda. Relativně nakrátko, protože přinesla člověku, který se vyhlásil mírou všeho, ještě větší zklamání než předtím víra. Nemyslím si však, že by víra zemřela. Jen staletí kultivované způsoby, jak ji nalézat a jak s ní zacházet, upadají v zapomenutí a jsou nahrazovány primitivnějšími formami a postupy.

Byla by možná integrace vědy a víry, jak dokázali mnozí počínaje Teilhardem de Chardin přes Einsteina až po některé naše současné přední vědce, většině to však dělá potíže. Že to vede i k degeneraci vědění, je nesporné, protože tendence udělat ze vzdělávání čistě technologický proces bez hodnot vede k odcizení. Jestliže je vzdělání přisuzována hodnota sama o sobě, bez etických kvalit, není schopné umožnit člověku stát se tím, čím potenciálně je. Jak píše zde již citovaný Maslow, v takových podmínkách je celebrita definována jako někdo, kdo je známý tím, že je známý.

Duchovní oblast se otvírá tvorům, kteří jsou si také vědomi své smrtelnosti a konečnosti v kontrastu s trváním Vesmíru, alespoň tak se mi to jeví. Jsou to lidé, určitě ale také šimpanzi, sloni, vlci, pravděpodobně havrani a mnoho dalších. Spiritualita pak obsahuje vztahování se k čemusi vyššímu, hledání smyslu, řádu a, nesporně u lidí a možná také u dalších druhů, specifické zážitky, které se vymykají běžné zkušenosti a které rozhodně nejsou patologické. Abraham Maslow zařadil potřeby spirituální mezi ty základní a umístil je dokonce na vršek své slavné pyramidy. Jenže tam se vyjímají spíš jako postradatelná ozdoba než jako stejně důležitá nezbytnost, jakou je potřeba biologická či sociální. Přestože děsivé zkušenosti a zážitky z koncentračních táborů jejich význam potvrdily naprosto nezpochybnitelně.

Vztahy ke spiritualitě si naše společnost hledá na jedné straně velmi těžce, na druhé straně snadno; všimněme si, že čím více je tu hrdých prohlášení o tom, že český národ je nejateističtější v celé Evropě (možná i na světě), čím údajně méně má spirituálních potřeb, tím více vypije špiritusu, který změněný stav mysli podobný mystickým zážitkům navozuje. To jsme také první v Evropě, ponecháme-li právem Rusko v Asii. Tam jsou na tom ještě lépe. My je ale můžeme trumfnout kanabisem.

Ve věcech duchovních potřeb u nás existuje (nevím, zda jinde ne) nedorozumění, a tím je identifikace spirituality s církví. Navíc takovou církví, která neexistuje v realitě, ale v pokřiveném zrcadle národních mýtů. Jan Hus je většinově chápán nikoliv jako reformátor, ale jako neohrožený bojovník proti církvi, který v tomto boji byl zákeřně umučen, doba pobělohorská s rekatolizací Čech jako doba temna a církev jako protičeská tmářská organizace. Tím je pro většinu společnosti otázka duchovních potřeb vyřešena. Celkem zanedbatelná menšina společnosti hledá naplnění svých potřeb v různých sektách.

Pro ty, kteří si to takhle nezjednodušili, je tu další reálný problém v tom, že jazyk, kterým lze hovořit o duchovních věcech, je skutečně jazykem různých náboženství a jiný, nekontaminovaný touto oblastí, tu není. Navíc může překážet jistá polarizace objevující se ve všech náboženstvích: na jedné straně příklon k mystice a zážitkům, na druhé zase institucionalizované lpění na předpisech, podřízení rituálu s omezením volného dialogu jedince s Bohem. Dále je tu ta skutečnost, že základní lidské potřeby mohou být naplněny jenom prostřednictvím jiných lidských bytostí - tedy společenství. A rozsáhlejší společenství, která by hledala duchovní náplň a která by byla natolik pestrá, že by umožnila „bezbariérový vstup" každému, tu nejsou.

Člověk má vyšší transcendenční přirozenost a ta je součástí jeho biologické podstaty jako příslušníka biologického druhu, který prošel evolucí, jejímž vrcholem je podstata lidství, píše Maslow.

Není úkolem neurověd zjišťovat, jestli Bůh je, nebo není. Můžeme však potvrdit, že v lidském mozku má své místo. Tahle myšlenka je z pera dvou předních amerických neurovědců (jeden je ateista a druhý věřící) a je doložena řadou experimentů potvrzujících změny mozkové aktivity moderními zobrazovacími metodami; jen dvanáctiminutové soustředění na představu boha se u naprosto různorodého společenství složeného z křesťanů, židů, ateistů, muslimů, agnostiků, hinduistů a dalších osob s nejrůznějšími postoji k náboženství včetně fanatických odpůrců víry projevilo stejnými změnami.

Bůh má - podle těchto autorů - v mozku své místo poblíž oblasti, do kterých je funkčně umisťováno naše ego. Sám příklon k víře ještě nezaručuje, že ta bude naplněna jen kvalitními obsahy; víra může být omylná a bohové mohou být stejně tak laskaví jako krvelační, tu pluralitu plnily téměř všechny mytologické a náboženské božské a polobožské osobnosti.

Co se týče osobního přístupu, možná lépe než nějaký výklad poslouží chasidský příběh:

„Kde bydlí Bůh?"
Touto otázkou překvapil rabi Kosker některé učence, kteří byli jeho hosty.
Zasmáli se: „Jak to mluvíte? Svět je plný jeho slávy!"
Ale on odpověděl na svou vlastní otázku takto: „Bůh žije tam, kam je
vpuštěn."

Monoteistický judaismus byl pro většinu starověkých společností iritujícím systémem, nicméně nakonec se stal jedním ze základů křesťanství, které na dlouhou dobu - se všemi pozitivními i negativními charakteristikami lidských výtvorů - sjednotilo Evropu a v pozdním středověku prostřednictvím evropských výbojů i větší část světa. Navzdory univerzálnosti křesťanství je chápání duchovních hodnot z velké části poplatné také místní kultuře.

Rozdíl je také mezi teologickým přístupem věřícího a filosofickým či psychologickým pohledem vědce, jak ukazuje Buberova kritika Jungova pojetí spirituality. Buber požaduje dialog s Bohem ve smyslu já - Ty, zatímco Jung vidí Boha ukrytého v kolektivním a osobním nevědomí. Nicméně lze doufat, že hledající mezi těmito možnostmi svoje místo najde.

Hledání Boha je hledáním krásy, pravdy a dobra. Tato potřeba přetrvává, přestože se v poslední době řada předních vědců, umělců, intelektuálů a dalších osobností podílí na všeobecném úpadku hodnot. Máme ji po celý život, a většinou si ji uvědomujeme, když je ouvej nebo když života je už nakrátce, jak přesvědčivě ilustrují po zadání hesla spiritualita odkazy na internetu, kde tato je vesměs kombinována s nemocí a umíráním. V „civilním hávu" se tam vyskytuje všeho všudy jednou, navíc tak opatrně, že se jeví spíš jako tangenta než průsečík duchovní sféry.

Deklarace WHO říká: Spirituální dimenzi je třeba chápat jako přirozený nemateriální fenomén, ke kterému patří ideje, víra, hodnoty a etika a který se prezentuje v mysli a ve vědomí. Rozvíjení těchto myšlenek vede následně k rozvíjení myšlenek týkajících se lepšího zdraví.

Pro přehlednost lze problematiku spirituality v praxi vidět v těchto oblastech: duchovní zážitky, hodnoty, smysl života, magie, modlitba, hřích a odpuštění. Chtělo by se dodat ještě „pokora", ale obávám se, že tady bych narazil definitivně. Nicméně alespoň ti, kteří nabízejí a provozují terapii, by se nad jejím konceptem měli zamyslet.

Mimořádné duchovní zážitky rozhodně nelze považovat za psychopatologické fenomény, a pokud jde o jejich čistou podobu, nejde také o cílené hledání exotiky. Touha po nich je zřejmě imanentní, a to také vysvětluje - na první pohled mnohem snadnější - únikovou cestu mnoha hledajících k nejrůznějším psychoaktivním látkám. Za zmínku stojí, že většina z nich byla zprvu vyhrazena pro sakrální použití a teprve později se stala předmětem profánní spotřeby.

Mimořádné zážitky mají určité společné charakteristiky v různé intenzitě, od Maslowovy „tiché kognitivní blaženosti" až po extázi. Specifický charakter má Moodyho fenomén „zážitek blízký smrti" (ZBS). Vyznačuje se následujícími projevy:

1. stav mimo tělo: oddělení vědomí od fyzického těla
2. zostřené vnímání
3. intenzivní a pozitivní pocity a emoce
4. cesta tunelem
5. střetnutí se s mystickým nebo zářivým světlem
6. střetnutí s mystickými bytostmi anebo se zesnulými příbuznými či přáteli
7. pocit změny času a prostoru (změna geometrie)
8. přehled života (zpětný panoramatický pohled)
9. příchod do nadpozemských (nebeských) oblastí
10. rozšíření poznání
11. příchod k hranici
12. návrat do těla

Jeho existence je nezpochybnitelná, stejně jako jeho univerzálnost, ať už se týká místa, nebo (dle Boschova obrazu) času a nezbývá než hledat vysvětlení pro tento jedinečný jev. Stresové situace blízké smrti jsou jistě spouštěčem, ale určitě ne jedinou podmínkou jeho projevení, včetně následného vlivu na další život.

Také duchovní zážitky mohou mít vliv na zdravotní stav a na další životní cestu. Apoštola Pavla z Tarsu oslovil na cestě do Damašku Ježíš a můžeme se dohadovat, zda to byl epileptický záchvat, nebo extatický stav, podíl na rozšíření křesťanství mu však neupřeme. Dnes umíme epilepsii diagnostikovat, přesto zbývají čistě mystické prožitky a zkušenosti. S Moodyho fenoménem mají společný stav plného soustředění a nesmírného klidu, pocit vnímání světa v jeho vlastní podstatě a jeho vlastním bytí. Člověk se vzdává vlastního ega, prožívá stav, který ho přesahuje, a přitom je bez přání a bez potřeb, současně prožívaný jako plně sebe-potvrzující. Dochází k deformaci času, někdy ztrátě allopsychické orientace („kde to jsem?") a k vyřešení, resp. rozpuštění dichotomií, kdy sice například zlo nepřestává mít své charakteristiky, ale usmiřuje se s dobrem. Svět se jeví dobrý a vynořují se hodnoty, jakými je dobro, krása, úcta a pokora, současně ale velikost a někdy až „božský" pocit. Někteří říkají, že to byla „návštěva osobního nebe". Někdy popisované „sjednocující vědomí" vychází ze smíření dichotomií, jednoty pokory a hrdosti, pocitu skutečného lidství a vědomí svobody a vlády nad svým osudem.

Potkal jsem člověka, který jako Baťův obchodní cestující zažil něco podobného v třicátých letech minulého století při pohledu na Niagarské vodopády, vrátil se do Prahy a začal žít jako pouliční filosof. Pořídil si tiskařský lis a šířil své myšlenky (on je vyslovoval dlouze - „myšléénky"). Jeho pobyt na světě odpovídal evangelijnímu „nepracujeť aniž přede a přesto je Bůh do takové nádhery odívá". Až do roku 1977 neměl důchod a žil z dobroty sousedů. Mohli jste ho potkat ve vnitřní Praze, nenápadný starší pán, přistoupil k vám a podal vám cedulku s myšlenkou, pardon: myšléénkou. Třeba: „Dnes je hezky, raduj se!" Richard Špaček

V roce 1977 po Chartě 77 se našel dobrák, který ho udal, že má doma tiskařský lis a k němu bohatou sadu písem a že by mohl tisknout letáky. Zavřeli ho a vypadalo to s ním nahnutě. Nevím kudy - on údajně byl v jakémsi světovém sdružení tržištních filosofů - ho tenkrát Vláďa Borecký z kriminálu vylámal k nám do ústavu, kde jsme ho vyšetřili a pro špatný zdravotní stav navrhli propuštění, což oni ochotně udělali, protože Jan Patočka byl pro ostudu až dost. Možná taky proto, že první, co pan Špaček v kriminálu chtěl, byla tužka a papír a pak dal vyšetřovateli svou myšléénku: „Jsi člověk, jednej tedy lidsky." Richard Špaček

Magie vstupuje do děje mnohem častěji, než si kdokoliv myslí. Nejde přitom jen o dvojici placebo - nocebo, je tu celá řada rituálů odkazujících nejednou na pohanské doby. Medici, zejména pak medičky, chodí ke zkouškám ve stejných šatech, které jim posledně přinesly štěstí, amulety a talismany, rituály a modlitby jsou běžné. Magická víra na „třetí úmrtí v řadě" panuje na většině lůžkových oddělení, která jsem poznal. Léčitelé všech kategorií využívají prvků magie, podle mě velmi úspěšně. Byliny musí být nasbírané v různých měsíčních fázích a jak nám říkal už pan profesor Vondráček před šedesáti roky, dávkování třikrát denně je pozůstatek magického čísla tři. Na druhé straně bychom také neměli zapomenout, že výpary zapáleného kadidla mají silný dezinfekční účinek.

Lékař je údajně odvozen z keltského liah = „šaman" a šamanské postupy aktivovaly úzdravné mechanismy pacienta, protože ten byl aktivním účastníkem zvládání zlých duchů. Hygieniky nařizovaná dezinfekce rukou je spíš rituálním omýváním než racionálním počínáním. Po všech předepsaných dezinfekcích zůstávají na rukou už jen rezistentní bakterie - takže výsledek procedury je opačný než deklarovaný úmysl. Pacienti si odnášejí domu sadu bakterií, s nimiž si neporadí ani nejnovější antibiotika!

Na nebezpečí zbožštění technologie upozorňuje velmi užitečná Groopmanova publikace: Mnoho lidí považuje specialistu za technika. Přicházejí za ním kvůli jakési proceduře. Není pochyb o tom, že procedury jsou významné, ani o tom, že speciální moderní technologie jsou životně důležité. Ale já také vím, že tyto technologie nás často odvádějí od pacientova příběhu. A jakmile se odpoutáte od pacientova příběhu, přestáváte být opravdovým lékařem.

Na druhé straně kouzlo magie najdeme ještě u žitkovských bohyň; tohle je proti neplodnosti: Kupce si máslo, lahněte si dolu bruhem a něch vás muž celú namascí. Potom si lehněte na chrbet a nech vás zas celú namascí. Potom veznice pagáček, večer si ho upečce z kúska režnej muky a ráno teho pagáčka si zeberce a dajce si ho do suchého hrnka. Do pagáčka potom napichujce v hromadze dzevjac sirek a hlavičky mosja byc navrch. Ked vas budze muž mascic, ruky mosice mať za hlavú zaklíněné, rovno ležac natáhlá a hladná. Muž musí být šikovný, lebo musí sirky v hrnku zapálic a hrnek hnědz priklopic na brucho, aby hlavičky něhorely, ale hnědz sa zadusily. Hrnek mosice mac dve hodziny na bruchu a dve hodiny něsmjece rečnovat ani sa obrácic, něsmjece ani na ten bok ani na druhý ani na nikerý. Za ty dve hodziny hrnek nadzvihnúc, pod ten hrnek dat prst a vám to pomalúčky odpadně. Keby sce to chtěli odtrhnúc, aj dva dni by tam sedzel na bruchu. To ho ale parů mosice nadzvihnúc. Mosice si kupic muškátovú gulku, postúhac ju, popražic na másle, do toho poháteček rumu a povaric. Toto vylijac do hrnečka s vodů a cukrom, a to zas povaric a potom ochladzíce a vypijece po tých dvoch hodzinách. A mosíce celý dzen ležac. 4trnáct dní něsmějece jesc od mjasa ani od múky, mosíce to vydržac. Sviňské mjaso něsmiece jesť rok a husje, kačacje, morčje něsmiece jesť nikedy a budzece zdravá. Poznal jsem nemálo žen, hledajících pomoc při neplodnosti, a nakolik znám Jungovy myšlenky, věřím, že tohle může pomoci víc než tři IVF.

Čeština má několik drsných úsloví a jedním z nich je „přilézt ke křížku", které opravdu nezní libozvučně, ale vystihuje obrat mnoha lidí k duchovním potřebám ve chvíli, kdy se jejich životní příběh dostává do krize. A jak vědí teatrologové, krize není jen životní malér, ale také bod obratu. Ve chvíli, kdy je jasné, že zboží obchodníků s životním optimismem je slabým pomocníkem v tísni, začínají - vesměs - pacienti hledat něco podstatnějšího a navracejí se k tisíciletým moudrostem. Ti, kteří přicházejí s konzumní představou, že po symbolickém zaplacení dostanou okamžitě své zboží, se záhy odvrátí a stanou se bojovníky proti církvi, kterou označí za viníka svého neúspěchu. Nicméně i ti potřebují pomoc a je na umění lékaře, sestry, terapeuta či dalších osob, které si poskytování pomoci předsevzali, aby uměli artikulovat jak jejich skutečné potřeby, tak, a to především, způsoby, kterými je možné je nasytit. Obyčejně nestačí populární poučení: Pámbu není automat na kolu. Hledání smyslu je to, nač je jim potřeba pomoci najít odpověď. Ten smysl nemusí být bůhvíjak vznešený, pozitivně bilancovat lze prostý život bez nějakých významných činů, „banalita obyčejného života" je přiblblé klišé v konfrontaci s Ježíšovým: Cokoliv jste učinili jednomu z těchto mých nepatrných bratří, mně jste učinili.

Snad to není nic proti dobrým mravům, když sem vložím pár odstavců ze své knihy o vyhoření. Mám za to, že jsem to naformuloval přesně a neprospělo by ničemu, kdybych to vyjadřoval jinými slovy:

Australská pečovatelka v hospici (to je v této chvíli nejpodstatnější z jejích mnoha životních rolí, je ale také úspěšná matka a zpěvačka) Bronnie Ware napsala o svých zkušenostech knihu Top Five Regrets of Dying, která je světovým bestsellerem a nedávno vyšla také u nás. Osudy lidí, které se nutně prolínají s jejím životem, jejich životní příběhy, jimž pomáhala dát konečný smysl, nesou v sobě nezřídka lítost nad tím, co se dalo v proběhlém životě stihnout a naplnit. Konec života ostře nasvěcuje hodnoty, které nám během něj unikaly.

Lidé obrovsky vyrostou, když najednou čelí své vlastní smrti. Naučila jsem se nikdy nepodceňovat nikoho s ohledem na kapacitu duchovního růstu. Proměny u některých lidí jsou doslova fenomenální. Každý zažíval spoustu emocí, popírání, strach, hněv, výčitky, lítost, více popření a nakonec přijetí. Každý pacient našel svůj mír těsně před smrtí, každý z nich. Vím, jak silný pocit je, když člověk stojí na konci života a něčeho lituje, něco si vyčítá, ale už s tím nemůže nic udělat. Proto jsem se rozhodla varovat ty, kteří s tím ještě něco udělat můžou, tvrdila Ware v interview pro list Sydney Morning Herald.

Autorka shromáždila pět nejčastějších povzdechů:
1. Kéž bych měl odvahu žít skutečně podle sebe, ne podle toho, co ode mě očekávali druzí. To byl nejčastější povzdech vůbec. Když si lidé představili svůj život, uvědomili si, kolik snů zůstalo nesplněných. Většina si nesplnila ani polovinu z toho, co chtěla. Zdraví přináší svobodu, kterou si málokdo uvědomuje, dokud o zdraví nepřijde.
2. Přál bych si, abych tak tvrdě nepracoval. Všichni muži, o něž pečovala, vyjádřili tuto lítost. Přišli o mládí svých dětí a společnost svých partnerek. Ženy litují také, ale méně, protože většinou byly ze starší generace, kdy ještě nebyly živitelkami rodiny.
3. Přál bych si, abych měl v životě odvahu vyjádřit své city. Mnoho lidí své city potlačuje, aby zachovali povrchně bezkonfliktní vztahy s ostatními. Někdy to mívá za následek nespokojený život nebo hořkost ve vztazích k druhým. Též řada nemocí souvisí s trpkostí a pocity nespokojenosti, jež z toho plynou.
4. Přál bych si, abych zůstal v kontaktu se svými přáteli. Lidé si často až v posledních dnech uvědomí, jak bylo důležité mít v životě přátele. Na konci lidského života ale není vždy možné stará přátelství obnovit nebo staré přátele kontaktovat. Mnozí byli tak zaujati vlastními životy, že nechali stará přátelství stranou, a později litovali, že přátelství neposkytli čas a úsilí, které by si zasluhovalo.
5. Přál bych si, abych byl šťastnější. To je překvapivě časté. Mnozí si až do konce neuvědomují, že štěstí je volba. Zůstali připoutáni ke starým vzorcům chování a zvykům. Zvyk a pohodlí zaběhaného života překryly jejich vlastní emoce a pozměnily jejich život. Obava ze změny je vedla k tomu, aby předstírali sobě i druhým, že jsou spokojeni, zatímco hluboko uvnitř tomu tak nebylo.

Oceňuji přípravu mediků na tyto úkoly, kterou zavedli v zahraničí na některých univerzitách, a přemýšlím, jak tyto zkušenosti u nás využít. Někde studenti popisují své vlastní zážitky a diskutují o nich s nemocničním kaplanem, jiný přístup propojuje spirituální otázky s tematikou alternativní medicíny. Problém se dá řešit i tak, že studenti dostanou zadání přečíst něco z krásné literatury s bohatým emočním nábojem, v tomto případě Tolstého Smrt Ivana Iljiče, a pak diskutují jak o tématu, tak o vlastních prožitcích. U nás je tato problematika zčásti řešena na 3. LF UK v Praze, kde působí Marek Vácha, a na LF UP v Olomouci. Využití nemocničních kaplanů je významně určováno vztahem nemocných k církvi - zda jsou zvyklí na osobu v duchovní službě a nevnímají ji jako ohrožující kuriozitu - a bohužel je u nás málo takových osobností, jako Zbigniev Czendlik.

Modlitba má tu výhodu, že v optimálním případě může být rozhovorem s Bohem, ale prospěje rozhodně i v případech, kdy je podobná spíše odříkávání mantry než čemukoliv jinému. Pokud je zařazena do každodenního programu, plní svůj úkol v každém případě. Protože prvním předpokladem modlitby (jakkoliv vysoko spirituálně posazené) je soustředění, zároveň ale také relaxace, a druhou podmínkou je zpřítomnění, kterému se v kontextu různých psychoterapeutických technik říká mindfulness. Můžeme požadovat hlubokou kontemplaci, nemůžeme ji však vždy očekávat. Velmi trefný postřeh najdeme v teologické literatuře:

Lidské chování v náboženských otázkách v sobě chová znepokojivý rozpor. Člověk Boha potřebuje, uvědomuje si to, hledá Toho, kdo ho stvořil a z jehož moci žije, tentýž člověk zároveň zas nechce vědět o této své závislosti, vyhýbá se Bohu, vzpírá se Mu. Tento rozpor se projevuje i v našem vztahu k modlitbě.


O kousek dál je text věnován tématům pokory, viny, odpuštění a vděčnosti, lásky a duševního míru, jejichž probírání a řešení rozhodně pomáhá jak v psychické pohodě, tak v duchovním růstu. Praktickou otázkou je, kdy se v praxi tato témata dostanou do dialogu terapeuta s nemocným nebo do dialogu člověka - ať nemocného, nebo zdravého - se sebou samotným. V civilním životě může být naivní subjekt užitečnějším partnerem než profesionál, v těžkých situacích, jakými jsou paliativní péče či zaseklá rodinná problematika se vzájemným odpouštěním, bych viděl kvalitní sebezkušenostní výcvik jako nezbytnou podmínku. Odstranění falešné nálepky nemoci a poctivé pojmenování hříchu hříchem chce odvahu, ale výsledkem poctivého jednání je nesmírné uvolnění.

Následkům holocaustu a tématu odpouštění se podle mého soudu nejintenzivněji věnuje Rafael institut v Praze, jehož praxe i ediční politika jsou na vysoké úrovni.



Pozvání do světa psychosomatiky /9
       Záludnost slova „normální" /13
       Důkazy účinnosti psychosomatického přístupu /18
Něco málo z historie /33
Člověk a jeho svět ve zdraví a nemoci - předmět našeho zájmu /50
Enterální mozek a mikrobiom /58
Emoce /81
       Láska /90
       Strach /93
       Hněv a vztek /97
       Údiv aneb „Tatínku, proč včelám krademe med?" /99
       Smutek je potřebná emoce /103
       Hnus - morální emoce /107
       Radost a smích, jak je možná neznáte /113
       Důvěra /121
       Pomsta není sladká, je hořkosladká /125
       Stud a pocit viny /129
Člověk - tvor sociální /133
       Peklo je stav duše a peklo je nakažlivé /139
Lidská spiritualita aneb česká nemoc /144
Komunikace a terapeutický vztah z trochu jiného úhlu /156
       Připoutávací vazba /159
       Typy pacientů /161
       Osobnost a reakce lékaře /163
       Cykly interakce manipulujícího pacienta s lékařem /167
Spánek - třetina života /178
       Nejčastější problémy /181
       Řízení cyklu spánek - bdění /186
       Odbočka o snech /189
       Řešení běžných spánkových poruch /193
Co může dělat tělo pro svou duši - tělesná zátěž a kognice /200
Kůže, čich, hmat a lidské doteky /209
Bolest /226
Placebo jako opomíjená součást léčby /242
       Na počátku bylo slovo /242
       Praktické použití placeba pro zhodnocení léčby /244
       MAC-efekt léku a (jeho) placeba /249
       Placebo-efekt na základě podmiňování /255
Nocebo /261
Dráždivý tračník postinfekční versus non-postinfekční /268
       Kazuistika /280
Psychogenni kašel /283
Hraniční témata /290
       Jsem to já? O depersonalizaci /292
       Psychopatie /296
       Apotemnofilie /300
       Sběratelé životních malérů /302
       Othello je vtom nevinně /303
       Pica /305
       Brouk v hlavě /307
       Münchhausenův syndrom /309
       Setkání s dvojníkem /311
       Couvade syndrom /312
Pár slov na závěr /315
Slovníček častých výrazů /317