Je babí léto, tedy podzim. Stromy po mně hází své barevné listí, a zahrada je plná ořezaných větví, které již třetí podvečer likviduji. Řežu, stříhám, dřevo vhodné k topení ukládám, to nevhodné večer pálím na ohništi. Už je skoro tma, a já konečně vezu poslední kolečko se špatným dřevem. Pak skočím pro zápalky, papír a budu moci, tak jako včera či předevčírem, začít rozdělávat oheň, který nepotřebné dříví pozře.
Jsem asi tři metry od vyhaslého ohniště, když mou pozornost upoutá malé, slabé světýlko na pravé straně hromádky větviček, které jsem tam ráno hodil. Pokládám kolečko, a jdu se podívat zblízka. Nevěřím svým očím - větvičky hoří. Připadám si jako poutník v pohádce, který vstoupil do komnaty polorozbořeného hradu a v tu chvíli, se v krbu rozhořel oheň. Tito poutníci obvykle po příčinách tohoto úkazu nepátrají, a jsou spokojeni, že jim je teplo.
Vzápětí se rozpomenu na Mojžíše, kterého na poušti přilákal hořící keř. Mojžíš, na rozdíl od poutníka, pociťuje zvědavost a rozhodne se ji ukojit oklikou - začne keř obcházet. Zabrání mu v tom až Boží hlas.
Racionální část mého já, má však hned jasno. Po předchozích dvou ohních zůstaly pod vrstvou popela žhavé uhlíky. Větvičky, které jsem tam ráno hodil, do večera teplem vyschly a větřík, který za soumraku začal foukat, rozdmýchal nový oheň.
Usedám na židli, která je poblíž ohniště a čekám, až se oheň rozhoří, abych mohl přiložit větší kusy dřeva. Je mi líto, že neumím z čerstvě prožité události zažít pocit tajemna jako poutník, nebo bázně před Bohem jako Mojžíš.
Odkudsi z hlubin mého já se však nesměle a tiše ozývá má spirituální část: „Vážně to není zázrak? Copak ten racionální výklad opravdu vysvětluje vše? Zažil bys to, kdybys s kolečkem vyjel třebas o minutu dříve? Nebo jak by to vypadalo, kdyby větřík začal foukat o minutu později? Proč ráno na starou švestku přiletěl strakapoud, na kterého ses šel podívat, cestou jsi zvedl ze země větvičky a hodil je do popele vyhaslého ohniště? Proč jsi vlastně ty větvičky zvedal? Jindy si jich ani nevšimneš. Odkud máš představu, že zázrak musí nutně znamenat porušení přírodních zákonů a proto se nedá těmito zákony vysvětlit - z pohádek, filmů?“
Postupně do ohně přihazuji dovezené kusy dřeva, a on mě zato, nejspíš z vděčnosti, že jej krmím, příjemně hřeje. Nad hlavou mi svítí hvězdičky a uvnitř se mi honí různé myšlenky, které vyvolal čerstvý zážitek. Uvědomuji si, že nemám problém pochopit, že Bůh jako tvůrce všech zákonů může tyto zákony dle své libovůle měnit a tím činit zázraky. Jsem si však také vědom, že Bůh, jako absolutní suverén, nemá povinnost konat zázraky způsobem, o kterém si já myslím, že se zázraky konat mají.
Znovu se mi vybavuje Mojžíš. Když vyváděl svůj lid z Egypta, došli k moři, on vztáhnul ruku nad moře a ono se rozestoupilo. Přešli na druhý břeh, opět vztáhnul ruku a moře se zavřelo. Přímo školní ukázka, jak má „správný“ zázrak vypadat. No jo, jenže naprosto stejný výsledek nastane, pokud se moře v těchto místech z fyzikálně vysvětlitelných důvodů rozestoupí a Izraelité k němu dojdou právě v tuto chvíli, mudruje mé racionálno a pokračuje.
V případě „správného“ zázraku Mojžíš vztáhnutím ruky vlastně dává Bohu znamení, že může začít měnit přírodní zákony, případně delegovat tuto schopnost na Mojžíše. Ve druhém případě Bůh dovede Mojžíše k moři v tu správnou chvíli, o které ví, že se vody budou rozestupovat a vztáhnutím ruky si pak Mojžíš jen posílí autoritu u věčně reptajících Izraelitů.
Má dušička opět tiše dodává. „Copak trefit se do jednoho kratičkého okamžiku z celé věčnosti není zázrak? A je vůbec důležité znát mechanismy, jakými se zázraky dějí? Nestačí, že se dějí?“
Nebylo, uvažuji, samovolné vznícení mého ohýnku něco podobného? A dokonce jsem se na této podivnosti aktivně podílel - ráno jsem do popele hodil větvičky, a večer k němu přijel s kolečkem v tu správnou chvíli.
„Nemyslíš, že jsi moc domýšlivý? Předpokládat, že ti Bůh bude rozdělávat oheň, ať můžeš pálit staré dřevo. To přeci hraničí s rouháním“, peskuje mne mé racionálno.
„Proč si myslíš, že Bohu šlo o oheň na pálení dřeva“ ozývá se opět má duše. „Vždyť Mu přece vždy jde o člověka, to ostatní jsou jen jakési kulisy.“
Hledím do neustále se měnícího plamene, který pořád příjemně hřeje a napadá mě parafráze: Nikdy se ti nepodaří uvidět dvakrát stejný plamen. „Ale také nikdy neprožiješ podruhé stejnou chvíli“ dodává má duše.
Ono asi šlo o ten prožitek, ne o oheň, rozsvěcuje se mi najednou v hlavě. Marně vzpomínám, kdy jsem naposled zažil něco, co mi tak pohladilo duši a na tváři se mi objevuje úsměv. Neprožil jsem pocit tajemna jako poutník, ani bázeň před Bohem jako Mojžíš, prožil jsem něco mnohem, mnohem lepšího. Prožil jsem pocit, že nejsem sám, a že existuje Někdo, kdo mi chce udělat radost i ve chvílích, kdy jsem až po uši ponořen do starostí tohoto světa a na Něj si ani nevzpomenu.
Oheň dohořívá, dřevo došlo. S mizícím plamenem přibývají na obloze i hvězdy, kterým předtím světlo ohně nedalo zazářit. V duši mám hřejivý pocit z právě prožitého, a je mi smutno, že tato chvíle nemůže trvat věčně. O to více Ti však Bože děkuji, že jsi mi dal prožít tento malý zázrak pro radost. Myslím, že mi bude hodně dlouho pomáhat překonávat těžké chvíle, které na mě, tak jako na každého jiného, někde za rohem, určitě čekají.