Člověk má na rozdíl od zvířete schopnost představivosti.

Využijte této typicky lidské vlastnosti, posaďte se a představte si jedno krásné sobotní odpoledne.

Máte uklizeno, sedíte s rodinou po obědě u kávy a nečekaně zazvoní zvonek u vchodových dveří. Sejdete dolů a před vaším domem stojí dodávkový automobil. Řidič se představí a s úsměvem sdělí, že jste byli vylosováni v soutěži a vyhráli jste vzácnou orientální květinu.

Výhru si můžete dát kamkoli do bytu. Do obývacího pokoje, ložnice, kuchyně. Všude zpestří váš domov.

Když potom odhrne z vozu plachtu, uvidíte nádhernou exotic­kou rostlinu a ucítíte krásnou, pronikavou vůni. Kdo by takový dar nepřijal...

Přes veškerou skromnost, kterou máte, nenecháte si určitě takové tajemství jen pro sebe a hned začínáte plánovat, jak pozvete své nejlepší přátele a budete se společně s nimi radovat ze vzácné květiny, která provoněla váš dům a stala se místem, kolem něhož se schází celá rodina. A nejen to. S radostí předáte svým nejbližším a přátelům rašící výhonky tohoto daru obohacujícího život.

Sotva jste uložili vzácnou květinu na místo, zvoní opět u vašich dveří zvonek. Když otevřete, stojí před domem automobil s plachtou a řidič vám sděluje, že má pro vás zase něco neobvyklého. I tentokrát je to jen pro vás, můžete si to dát do kuchyně, ložnice nebo obývacího pokoje.

A když k vaší zvědavosti a netrpělivosti odhrne z vozu plachtu, leží tam mrtvola.

Přestože řidič dodá, že jde o mrtvolu čerstvou, je určena vám a je zadarmo, nepochybuji o tom, že takový dárek nepřijmete a budete dělat všechno pro to, aby šofér odvezl mrtvolu tam, kam patří, do márnice nebo krematoria, mezi mrtvé.

Nyní bych vás poprosil, abyste se z představ vrátili do každodenní reality a snažili se odpovědět si na otázku, proč naše okolí většinou odmítá přijmout víru v Ježíše Krista.

Říká se, že každé přirovnání kulhá. Vím to dobře, a přesto jsem pou­žil tato přirovnání záměrně, abych na nich objasnil odpověď na otázku, zda to není právě naše vina, vina nás křesťanů, že nedáváme Ježíše Krista tomuto světu jako naději a řešení, ale jako mrtvolu. Jako někoho, kdo se těm druhým plete pod nohy a komplikuje jim život.

Zeptejme se sami sebe, zda právě my jsme přijali Ježíše jako někoho, kdo „provoní" naše vlastní životy, kdo dá novou chuť našim vztahům, kdo zkvalitní soužití v našich rodinách. Přijali jsme sami Ježíše jako světlo, jako balzám, jako lék?

Jsme sami Ježíšem a pro Ježíše nadšeni natolik, že svoláváme své přátele a nabízíme víru v Syna Božího i jim?

Nebo vystupujeme před lidmi jako muzeální rekvizity, které se snaží na začátku jedenadvacátého století se zdviženým prstem napravovat svět a dávat mu mravní lekce?

Nepohřbíváme vlastníma rukama víru a nestěhujeme se k ní potom do hrobu zavaleného kameny přetvářky a nasládlého pobožnůstkářství?

Nežijeme na hřbitovech, které lidé hledající Boha obloukem obcházejí?

Nejsme sami zdaleka čitelní svou životní strnulostí a nesrozumi­telným nářečím?

Je na nás vidět upřímná a nesektářská radost z toho, že jsme našli Cestu, Pravdu a Život?

Jeden mladý muž mi řekl, že kostelní dívku pozná podle sloganu:

„Smutný pohled, bledá líčka - jedním slovem katolička."

Tak možná vypadá výše popsaný typ dívky kostelní. Tak ale nevypadá v žádném případě mladý člověk, který uvěřil v Ježíše Krista, přijal ho jako Pána a přítele, odvalil kameny z vlastního hrobu a spolu s Ježíšem vstal, v živé víře do nového života.