Jednu otázku jsme dosud nezodpověděli. Musíme si ji položit, protože při odpočinku vyplynou na povrch i věci, se kterými se nežije lehko. Je povoleno odpočinout si od lidí, které milujeme nejvíc na světě? Mluvím teď o všech, kdo pečují o vážně nemocného partnera, o rodičích, které jejich děti potřebují, ale oni přitom padají únavou, o dospělých dětech, které se v nejnabitějším období života musejí postarat o své vlastní rodiče.

Je vůbec přípustné mluvit o tom, že potřebujeme čas pro sebe, abychom si odpočali? Myslím, že ano. Dokonce si myslím, že je to nutné. Opustit toho druhého může někdy znamenat, že už nám nikdy nebude dopřáno ho obejmout. A stejně tvrdím, že odpočinek znamená přijmout zodpovědnost. Odpočívat znamená milovat.

V Ligurii je jedno krásné přístavní městečko, kam už se nikdy nevrátíme. A přesto se tam vracíme skoro každý den. V myšlenkách a v srdci. Právě když jsme se tam kochali azurovým mořem, náš nejstarší syn zemřel.

Protože jsem za ta léta vyprávěl o tomto okamžiku na veřejnosti mnohokrát, pochopil jsem, že existuje spousta dalších lidí, kteří vědí, jaké to je, když zůstanete stát s mobilem v jedné ruce a s krvácejícím, splašeně bušícím srdcem v druhé, a připadáte si na světě jako cizinec. Ta konkrétní situace byla jen naše, ale v pocitu, že jste se ocitli ve špatný čas na špatném místě, se poznali mnozí. Možná nás tento okamžik spojuje s většinou lidí. Je to neskutečné. Ale stačí jediný telefonát a skutečnost vás dostihne.

Od té doby uplynulo více než deset let. Ale pořád mi připadá, že smrt vždycky přijde dřív, než ji člověk čeká. Karl-Petter byl nevyléčitelně nemocný, takže jsme věděli, že zemře, i když jsme si mysleli, že mu snad ještě několik let zbývá. Nechali jsme ho v sanatoriu pro krátkodobou péči, kde to znal a měl to tam rád, a vyrazili jsme autem na dovolenou po Evropě. V tu chvíli už jsme byli skoro u cíle.

Jen o několik hodin dřív, když jsme vyjeli z Gotthardského tunelu a po chladném a deštivém počasí na jedné straně Alp nás na druhé straně přivítalo teplo a slunce, jsem svým spolucestujícím řekl, že tohle je asi nejkrásnější den mého života. Když jsme dojeli k severnímu pobřeží Itálie, odbočili jsme z rušné dálnice k rybářské vesničce, protože už jsme si potřebovali trochu odpočinout. Náš prostřední syn si všiml, že o kousek dál na ulici je obchod, kde prodávají ploutve a potápěčské brýle, a rozběhl se tam.

Pomohl jsem nejmladšímu synovi Ludvigovi vystoupit z auta a otočil jsem se k ostatním, kteří se kochali výhledem. Zhluboka jsme vdechovali vytoužený středomořský vzduch. Čekala nás dovolená, teplo, moře. V tu chvíli mi zazvonil mobil. Bezmyšlenkovitě jsem ho vylovil z kapsy u kalhot a uviděl jsem, že volají ze sanatoria. Karlovi-Petterovi se udělalo velmi zle a vzápětí mi oznámili, že mu selhalo srdce. Během dlouhého, jakoby neskutečného hovoru jsme na dálku sledovali, jak se ho marně snaží oživit. Když jsem telefon zastrčil zpátky do kapsy, byl náš syn mrtvý.

Náměstí se se mnou začalo točit, nejdřív plíživě a pomalu, pak čím dál rychleji. Na mysl mi přicházely výjevy z našeho společného života s Karlem-Petterem, neutříděné a neohlášené. V hlavě se mi přehrálo celých patnáct let. Jeho bezejmenná bolest a perlivý smích, hravost a úzkost. A vím, že na to parkoviště v severní Itálii do konce života nezapomeneme; na lidi procházející kolem, na Johna, který nám v blažené nevědomosti spěchal ukázat potápěčské ploutve, které si koupil, na všechno ostatní.

Dlouho po telefonátu jsme se nedokázali hnout z místa. Moře už nebylo krásné. Nadcházející dovolená nás vůbec nelákala. Měli jsme jen jedinou myšlenku: Musíme domů. Rychle. A stejně jsme věděli, že ať uděláme cokoli, přijedeme s několikadenním zpožděním. A myslím, že nikdy nic nepřehluší Lottin výkřik, kterým dala celému světu najevo, že od samého začátku, kdy jsme pochopili, že syna nečeká dlouhý život, si v sobě jako tichou modlitbu nesla přání, aby mohla být u něj, až bude jeho život u konce.

Jenže jsme tam nebyli. A stále se s tím učíme žít, je to jako nenaplněná touha, jako nevyslyšená modlitba.

Anebo jsme tam byli? Možná láska nakonec zvítězila nad všemi našimi prohrami a dokázala, že ani Alpy, ani nic jiného na světě nás nerozdělí. Že naše láska je větší než tento svět, že naše objetí dosáhne i přes hory.

V takovém okamžiku všechno vnímáte velmi vyostřeně. Později zjistíte, že nic není tak jednoznačné. A já se ani přes tuto událost - s veškerým smutkem a bolestí, které nám přinesla - nezdráhám napsat: Odpočívat je přijmout zodpovědnost.

Jak to můžu říct? Nesnažím se tím jen zamaskovat pocity viny a výčitky svědomí? Uvažuji takhle: Kdybychom se nikdy nevzdálili, asi by se to nemohlo stát, ale možná bychom museli obětovat něco jiného. Naše manželské soužití? Vztah k našim dalším dětem? Život nemůže pojmout úplně všechno. Proto si občas musíme od našich milovaných odpočinout s vědomím, že i to děláme z lásky, která nám dává sílu starat se o ně po téměř všechny ostatní dny.

Odpočívat neznamená vzdát se na chvíli zodpovědnosti. Odpočívat znamená zodpovědně pečovat o jediné, co má nakonec cenu, o lásku.

Událost na parkovišti je vyhroceným příkladem toho, že odpočinek a láska k sobě nemají nijak daleko. Navzájem se v sobě schovávají, závisejí na sobě. Odpočinkem poskytujeme lásce prostor k životu. V židovském svěcení sabatu má intimita, hravost a něha velké místo.

Člověk si samozřejmě nemůže lásku naplánovat, ale může pro ni vytvořit prostor. Stejně jako rabíni tvrdí, že svatost se buduje časem, dny, hodinami a minutami, platí to i o lásce. Životní prostor si nezařizujeme pohovkami a polštáři, ale prchavými okamžiky a dlouhými hodinami, kdy se nic zvláštního neděje.

Může se zdát překvapivé, že přikázání o dni odpočinku najdeme v desateru hned na třetím místě. Mezi přikázáními tak „těžkého" kalibru, jako že nemáme zabíjet a ničit vztahy svým bližním, působí pokyn, abychom jeden den v týdnu odpočívali, spíš jako wellness tip než přikázání.

Ale v přikázáních jde o ochranu života a není třeba se nijak dlouze zamýšlet, aby nám došlo, že máloco ohrožuje život tak výrazně jako nedostatek odpočinku. Když si odpíráme odpočinek, nejzávažnějším důsledkem není to, že jsme v napětí a ničíme si vlastní život, ale to, že kazíme atmosféru v soužití s našimi nejmilovanějšími. Nedostatek odpočinku je tedy nebezpečím pro naše vztahy.

Ve chvíli, kdy odmítáme zpomalit, zapomínáme na to, že je snazší najít si novou práci než novou rodinu. Když jsme uštvaní nebo příliš unavení, děláme nešťastná rozhodnutí. Když nám docházejí síly, vypouštíme z úst to, co mělo zůstat nevysloveno. Odpočinek je tedy darem našim milovaným. A to je důležité si pamatovat, když se tlak všedního života stupňuje, jak se to občas děje v každé rodině.

Ubývající síly se snadno zaměňují za uhasínající lásku. Jasně si pamatuji, že v našich nejnáročnějších obdobích byly dny, kdy jsme neměli sílu být na sebe milí a příjemní, kdy jsme se v naprostém vyčerpání oba projevovali z té nejhorší stránky. Ale také jsem si v paměti uchoval okamžiky, kdy jsme to pojmenovali a řekli jsme si zhruba toto:

„Promiň. Víš, že tě miluji, ale teď jsem příliš unavený, abych ti to dal najevo tak, jak bych rád." V tu chvíli bylo důležité vyslechnout si, co jsme samozřejmě věděli: že nám nedochází láska, jen síly.

Mluvit spolu je těžké. Ticho může být příjemné, mlčení nikdy. Mlčení vyplňuje ticho domněnkami, spekulacemi a úplnými bludy, a proto narušuje odpočinek účinněji než cokoli jiného. Zařídit si životní prostor láskou tedy obnáší tak základní věci jako mluvit spolu, být k sobě upřímní a vědomě se neuzavírat do sebe. Když věci vyslovíme, často se vyčistí vzduch. Jedno „promiň" nebo „omlouvám se" může někdy stačit k tomu, aby se z vyčerpávajícího mlčení stalo příjemné ticho.

Je poznat, že už máme něco za sebou,

když spolu mluvíme,

dovolíme si selhávat.

(Jan Nordström)

Existuje ještě další spojitost mezi odpočinkem a láskou, a ta se týká očekávání. Nebo laicky řečeno pocitu vlastní nedostatečnosti. Potkávám čím dál víc lidí, kteří chybějící klid a odpočinek vyjadřují právě těmito slovy: „Mám pocit, že na to nestačím." Jako by problém nebyl v množství úkolů nebo tíze odpovědnosti, ale v naší nedostatečnosti. Připadá mi, že zatímco dřív jsme si povzdechli „Je toho moc", dnes vzdycháme „Já na to nestačím".

Jako by se příčina problému přesunula jinam. A proto se musíme ptát: Kdo přišel na nápad, že musíme na něco stačit? A kdo stanovil normy pro to, kolik toho musíme zvládnout?

Jako odpověď na tuto otázku jsem zformuloval takzvanou ,Sjödinovu sázku". Inspirovalo mě k tomu dílo Myšlenky matematika a fyzika Blaise Pascala, při jehož četbě jsem zjistil, že Pascal shrnul své nejdůležitější myšlenky o náboženství do argumentu, kterému se později začalo říkat „Pascalova sázka".¹⁾

Tím veškerá podobnost končí, nicméně toho dne jsem si sedl a jako odpověď na všechna nepřiměřená očekávání, se kterými zápasíme, jsem zformuloval „Sjödinovu sázku". Pokud přijde k užitku i v jiné životní situaci než v mé vlastní, budu jedině rád. Zní následovně a naučil jsem se ji od svých synů:

Nemusím na všechno stačit.

Stačí, že tu jsem.

Všechno ostatní je navíc.

Očekávání jsou sice podnětná, ale bez odpočinku nás brzy semelou. Tady se nám do vztahů s nejbližšími prolínají židovská pravidla, která nás vyzývají, abychom o sabatu nic neměnili ani nic nevylepšovali. Během odpočinku se rozvíjí a prohlubuje náš citový život. A naopak. Ve chvíli, kdy umlčíme svůj citový život, věci ztrácejí svou hodnotu.

A s věcmi je to jako s lidmi; pokud je náš citový život vřelý, bohatý a pestrý, umíme soucítit s bližními a vcítit se do nich, vžít se do jejich životů a zajímat se o ně. Odpočinek nám pomáhá změnit perspektivu: nemusíme mít nutně všechno, co milujeme, ale milujeme všechno, co máme. I to staré, okoukané a omšelé. Možná to není vždycky tak zajímavé, ale má to v našem životě dlouhou historii.

Jeden z nejkrásnějších a nejdůležitějších citátů o lásce najdeme v biblické Písni písní. Nevěsta zapřísahá jeruzalémské dcery, aby nechaly lásku na pokoji:

„Nebuďte a nezburcujte lásku, dokud nebude chtít sama." (Píseň písní 2:7)

V této krásné pasáži se líčí, jak nevěsta odpočívá, opřená o paži svého milovaného. Máme z toho pocit, že veškerá touha, veškeré nároky se zklidnily. Je to dobré tak, jak to je. A aby mohla láska růst, musíme o tento odpočinek pečovat. Proto je odpočinek útočištěm lásky. Láska roste, když dáme druhému volnost, prostor a svobodu.

Milovat znamená přijmout zodpovědnost. Pro mě to bylo tvrdé ponaučení, možná to nejtvrdší. Nicméně z těch neskutečných minut na břehu Středozemního moře před deseti lety vyplývá zcela obyčejný závěr. Láska je zodpovědnost, které musíme dát přednost před zodpovědností jakéhokoli jiného druhu. A způsob, jak se s touto odpovědností vyrovnat, je odpočívat.

V Ligurii je jedno krásné přístavní městečko, kam už se nikdy nevrátíme. Kdybychom si to snad navzdory všem předpokladům rozmysleli a na nějaké budoucí cestě z rušné dálnice přece jen odbočili, naše zajížďka bude mít jediný důvod: Abychom na jednom zcela konkrétním parkovišti u moře vyvěsili lesklou cedulku s nápisem:

Odpočívat znamená přijmout zodpovědnost.

1) Pascalova sázka

Pokud vsadíte na existenci Boha a vyhrajete, obdržíte Nebe. Pokud prohrajete, nedostanete nic. Pokud však vsadíte na neexistenci Boha, v případě výhry nedostanete nic a v případě prohry dostanete Peklo.     Zpět