Asi by se dalo říct, že to všechno byla Mahmoodova vina.

Kdyby se nedopustil té první zrady - nestal se křesťanem - nemodlil bych se onu troufalou modlitbu, která proti mně popudila peklo a přivolala na mou záchranu nebe. Má sestra Obea by ode mne nikdy neslyšela evangelium. To samé platí i o mé další sestře, Atiye, a mladším bratrovi Alim. Nikdy bych nepotkal svou ženu Ashley a naše dvě děti by nebyly na světě. Nedokážu si představit osud celé své rodiny, kdyby můj nejstarší bratr nevěřil v Ježíše a nebyl dost odvážný na to, aby mi o tom pověděl.

Vtipné je, že Mahmood byl pravděpodobně ten nejlepší muslim z nás všech. Je prvorozený. Od prvního dne pociťoval odpovědnost, jíž ho nikdo nikdy nezbaví a kterou prvorození synové v naší kultuře nesou na bedrech. Na vlastní kůži jsem to nezažil, ale hádám, že je to velký tlak. Jakmile oslavil dvanácté narozeniny, matka ho začala popohánět, aby se stal lepším muslimem. Účastnil se soutěží v recitaci Koránu. Ty spočívaly v tom, že učitel nebo imám odrecitoval první řádky pasáže a skončil uprostřed verše, aby Mahmood nebo ostatní soutěžící mohli úryvek dokončit zpaměti. Mahmood se vyznamenával tím, že reagoval ve vteřině. Mohl ty soutěže vyhrávat, kdyby uměl verše recitovat líbivěji. Korán se totiž většinou předčítá zpěvným hlasem, kterému ale Mahmood nikdy pořádně nepřišel na kloub, nejspíš také proto, že ani nechtěl.

Začal se také pětkrát denně modlit, nejen o ramadánu. Chovám výbornou vzpomínku na to, jak se jednou v mešitě na modlitebním koberečku imám snažil stlačit Mahmoodovi pozadí víc dozadu, protože Mahmood nebyl dost ohebný na to, aby se mohl klanět správným způsobem. Jsem si vcelku jistý, že Mahmood by nikdy nemohl cvičit jógu. Být dobrým muslimským chlapcem ale vlastně nebylo tak špatné. Oba si ještě s Mahmoodem pamatujeme na dlouhé vyspávání a celodenní sledování televize o ramadánu, abychom se pak po západu slunce jako zvěř vrhli na maminčino skvělé jídlo. Denní režim celé země se během těch dní posunul, a my to milovali. Hrát si venku pozdě do noci po hodování s rodinou a přáteli - no komu by se to nezamlouvalo?

Ve věcech islámu zachovával Mahmood vážnost. Alespoň tedy větší než já. Chápal, že jestliže chce být s Alláhem zadobře, očekávají se od něj jisté věci. Oběti a rituály pro něj něco znamenaly. Pokud se nad tím zamyslíte, musíte uznat, že skutečnost, že odešel z domu a ocitl se mezi křesťanskými přáteli z Kuvajtu na křesťanské univerzitě ve Spojených státech, rozhodně stojí za povšimnutí.

Byl to můj otec, kdo Mahmoodovi vštípil myšlenku, že jednoho dne půjde do Států, ale nevěděl, jak by se to mohlo podařit. Později, když bylo Mahmoodovi nějakých -náct, přišli jeho kamarádi, kteří se tam přestěhovali před rokem - kamarádi, o kterých neměl ani ponětí, že jsou křesťané - s nápadem, že by mohl chodit na univerzitu v Jižní Karolíně, kde studují oni. Poslal jim všechny nezbytné informace, oni za něj vyplnili přihlášku a donesli ji do přijímací kanceláře Metodistické vysoké školy ve Spartanburgu, kde pak opravdu začal studovat obor, který posléze dokončil v Charlestonu. Nikdo z nás nevěnoval pozornost slovu „metodistický". A i kdybychom mu ji věnovali, nenapadlo by nás, že to má něco společného s křesťanstvím. Do tří týdnů od podání přihlášky už Mahmood seděl v letadle mířícím do Spartanburgu v Jižní Karolíně. A nikdo z nás, nejméně pak sám Mahmood, netušil, co se rýsuje na obzoru.

„VALNÍK? CO JE TO?"

Mahmoodovi přátelé mu bez okolků pověděli o Ježíši. Nikdy neměl tak horkou hlavu jako já, a tak zdvořile naslouchal. Konec konců to byli jeho přátelé a on jim důvěřoval. Nedlouho po příjezdu do Států ho ti samí kamarádi pozvali na projížďku na valníku se senem, kterou pořádala jejich církev. Mahmood tu církev navštěvoval a znal tam pár lidí, a tak souhlasil, že pojede. Jak si asi dokážete představit, Mahmood neměl ani potuchy, co by to mohl být valník.

Mahmood tvrdí, že nadskakovat na korbě vozu pokryté tenkou vrstvou pichlavého sena byl naprosto bizarní a neskutečný zážitek. Jelo s nimi také několik kambodžských uprchlíků, kteří vypadali úplně stejně vykolejeně jako on. Když vůz zastavil, seskákali z valníku a shromáždili se na louce, aby si dali horkou čokoládu. Muž jménem Phillip, kterého Mahmood znal již z dřívějška a kterého měl rád, si vyžádal pozornost všech přítomných. Ze zadní kapsy vytáhl naditou peněženku a podržel ji vysoko ve vzduchu, aby na ni všichni viděli.

„Tato peněženka je jako váš život - život plný hříchu."

Mahmood neměl s přirovnáním svého života k tobolce s hříchem žádný problém. Který dobrý muslim by si nebyl vědom toho, že hřeší pravidelně a často? Ale to, jak Phillip pokračoval, znělo mému bratrovi neuvěřitelně.

„Ježíš Kristus ví všechno o tvém hříchu - minulém, nynějším i budoucím. Zemřel, aby ten hřích - všechny hříchy - navždy odejmul," prohlašoval, zatímco svou peněženku vrátil zpět do kapsy.

Mahmood byl skeptický. Mohlo by to, co tvrdí Phillip, být skutečně pravda? Ví Bůh o hříchu, kterého se dopustí zítra? A přinesl Ježíš opravdu oběť, která byla dostatečně velká a dostatečně dokonalá, aby všechny tyto hříchy odčinila? Myšlenka se mu zahnízdila v mysli jako semínko, které hromadí živiny pro den, kdy konečně vypučí a začne růst. Nemohl se jí zbavit. Neustále o ní přemýšlel.

Mahmood by vám řekl, že své spasení prožil, na rozdíl ode mne, jako proces. Řekl by, že to začalo toho večera s peněženkou, ale rozhodnutí dozrálo a vyrostlo až o několik měsíců později. To ale neznamená, že by to, co prožil ve svém srdci, bylo jakkoli méně výjimečné než to, co se stalo mně o pár let později. To z toho důvodu, že milost sama je nadpřirozená. Je stejně úžasná jako jakákoli nadpřirozená zkušenost, kterou prožijeme, tak zázračná jako zjevení démonů a andělů ve ztemnělé ložnici. Mahmooda přemohla milost.

V období intenzivního hledání a dotazování se Mahmoodovi zdál sen. Zjevil se mu Ježíš, jasný jako den, a řekl: „Já jsem ta Cesta, Pravda i Život." Protože ale o Ježíši a konkrétně i tomto výroku uvažoval velmi často, nepřikládal snu přílišnou důležitost. Vše se mu vybavilo až později.

Mahmood začal shromažďovat a třídit (on už tak přemýšlí - o mnoho organizovaněji než já) všechny informace, které o této nové a nebezpečné víře slyšel. Modlil se: Ježíši pokud to tak skutečně je, ukážeš mi to?

Dělal si starosti, co se stane s jeho bratry a sestrami, pokud se zaplete s křesťanstvím. Věděl, že mu fyzicky neublížíme a nevyloučíme ho ze svého středu, nebyl si ale jistý, zda lidé, kteří nepatří do rodiny, budou také tak chápaví. Uvažoval dokonce, zda by ho islám přijal zpět, kdyby konvertoval ke křesťanství, ale pak změnil názor a chtěl se vrátit k muslimské víře. Vyrostl v náboženské kultuře, která mu velmi jasně vštěpovala, že pokud ji opustí, bude to mít následky. To všechno se pokoušel strávit. Po celou tu dobu se pohyboval mezi přáteli, kteří žili evangeliem a snažili se zodpovědět jeho otázky tak dobře, jak to jen dokázali.

O několik měsíců později šel Mahmood na další akci pořádanou tou samou církví. Bylo to vystoupení skupiny kulturistů. Mluvili o Bohu, o ďáblu a životě. Na Mahmooda chtě nechtě udělalo dojem, jak svalovci trhají vejpůl telefonní seznamy, ohýbají železné tyče vězeňských mříží a na bench pressu uzvednou trojnásobek své váhy. Jeho srdce ale bylo připravené na hlavní bod programu: evangelium. Když vedoucí kulturistů prohlásil: „Myslíte, že jsme úžasní, protože jsme svalnatí a silní? Jediná věc, která je na nás úžasná, je Ježíš," uvažoval Mahmood, že v tom prohlášení bude asi kus pravdy.

Představení se chýlilo ke konci a kulturisté teď evangelium kázali zcela jasně a jednoduše. Tentokrát o něm Mahmood nepřemýšlel. To už velmi detailně udělal dříve, a teď si uvědomil, že je načase jít do nejkrajnějšího rizika. Kulturisté vyzvali ty, kdo by chtěli svůj život odevzdat Ježíši, aby přistoupili dopředu k oltáři, a Mahmood šel. Získal už všechny potřebné informace a věděl, že jim opravdu věří. Byl čas se rozhodnout. Mahmood požádal, aby ho na příští bohoslužbě o Velikonoční neděli pokřtili.

Ano, za všechno může Mahmood. A naše rodina mu zůstane navždy zavázána.

VÍC NEŽ HOŘÍCÍ KEŘ

V době, kdy přestoupil na Charlestonskou státní univerzitu, už Mahmood dospěl a ušel velký kus cesty s Ježíšem. Když jsem tedy do jeho života nakráčel já se svými neuctivými otázkami a posměšky, dokázal to zvládnout. Jednoho večera jsem při chůzi namířil prst na keř a choval se, jako bych očekával, že ho Bůh zapálí a nechá shořet, a i tehdy měl se mnou Mahmood trpělivost. Byl vyzbrojený k tomu, aby svou víru sdílel nejen se mnou, ale i s ostatními. Poté, co jsem stejně jako on začal následovat Krista, jsme se oba stále více učili, jak o Ježíši říkat ostatním, zvláště pak našim přátelům muslimům.

V té době jsem se od Mahmooda naučil něco, co dodnes ve své službě považuji za nedocenitelné. Naučil mě, že účinné hlásání evangelia sestává ze tří částí.

1. Znalosti

Bylo by pro mě jednoduché opustit islám a nikdy se neohlédnout, jenže ohlížení je právě to, co musím dělat, pokud chci muslimy zasáhnout evangeliem. Musím pamatovat na své dědictví a musím být dobře obeznámený se systémem víry, na které je založena má kultura. Tyto znalosti mi umožní vést inteligentní konverzaci a směřovat rozhovor k pravdě. Budu také schopný vyvarovat se toho, abych své muslimské přátele zbytečně neurážel. Pokud například rozumím historii islámu, budu vědět, že se mám zdržet poznámek o křížových výpravách, jež jsou značně výbušným tématem. Rozumím-li islámským zákonům a kultuře, budu vědět, že mnoho muslimů je toho názoru, že zobrazovací umění - počítaje v ně i umění náboženské - se rovná modloslužbě. Dvakrát bych si rozmyslel, než bych použil letáček s obrázkem Ježíše, protože většina muslimů by jej považovala za ikonu, obraz mé víry, což by znamenalo, že uctívám modlu a ne Boha samotného. Čím víc vím, tím citlivější můžu být a tím lépe můžu svým muslimským přátelům přiblížit evangelium způsobem, kterému rozumí. K ostatním musíme být nejprve pozorní, až pak se je můžeme snažit přesvědčit.

2. Emoce

Jen proto, že má Mahmood tmavší kůži a vypadá jako ze Středního východu, k němu v nákupních centrech či supermarketech přistupovali nejrůznější neznámí lidé a zvali jej do církve. To opravdu není hezké. Nikdo nechce, aby ho vyhmátli z davu na základě rasy, etnika nebo náboženství. Ani muslimové nejsou jiní. Právě proto, že příliš mnoho misijních organizací a služeb je dnes zaměřeno na muslimy, je obzvláště důležité s muslimským kamarádem nejprve vybudovat vztah a úzké citové pouto a až pak se s ním podělit o pravdu evangelia. Znovu opakuji, nikdo nechce naznačovat, že muslimové jsou na nože s každým křesťanem s Biblí v ruce. Samozřejmě také pokaždé není možné navázat vztah, a někdy je správné sdílet s někým evangelium „chladně", ale dobrá zpráva většinou cestuje nejlépe po stezkách přátelství.

3. Duchovní složka

Není tomu tak dávno, co ke mně jeden muž přivedl svou ženu - muslimku a požádal mě, abych jí vyložil evangelium. Od první vteřiny jsem věděl, že ji přinutil přijít a ani za mák ji nezajímá, co jí chci povědět. Řekl jsem jí tedy v krátkosti jen svůj příběh a Ježíšovo poselství. Poté bylo zřejmé, že má mnoho otázek, ale přemáhala ji stydlivost. Proto jsem navrhl: „Co kdybyste se pokusila upřímně hledat Boha a požádala Ježíše, aby se vám zjevil? Když to budete dělat - denně a opravdově - po dobu jednoho měsíce a nic se nestane, můžete toho nechat."

Bylo mi jasné, že její manžel se po vyslechnutí mého plánu dusí vzteky. Provrtával mě pohledem, který říkal: „A to je všechno?"

Zkuste se nad tím ale zamyslet. Spasení lze docílit, bráno do důsledků, vždy jen pomocí nadpřirozeného působení, nikoli lidskými prostředky. Nikdo nemůže evangeliu porozumět, tím méně ho přijmout, bez působení Ducha Svatého. Nakonec vždy musíme odevzdat onu osobu a její rozhodnutí Ježíši. On řekl: „Nikdo nemůže přijít ke mně, jestliže ho nepřitáhne Otec, který mě poslal" (Jan 6,44). Poznámka pod čarou: To Bůh řídí tyhle věci, ne my.

Kdyby ten muž, který ke mně přivedl svou manželku, byl trochu trpělivější a chvíli zůstal, řekl bych mu, ať nevyšiluje, když neuvidí Boží zásah hned. (Řekl bych to taky jí, ale on ji odtamtud odvlekl tak rychle, že jsem neměl šanci.) Otevřel bych Písmo a poukázal na Jeremiáše 29,13: „Budete mě hledat a naleznete mě, když se mne budete dotazovat celým svým srdcem." Bůh očividně touží po tom, abychom ho nalezli, a můžeme mu věřit, že se dá poznat v pravý čas. Naším jediným úkolem je hledat ho, zbytek už udělá jeho láska k nám.

Jestliže chceme muslimy zapojit do probíhajících diskusí o evangeliu, musí být v určité míře zastoupeny všechny tři zmiňované složky - intelektuální, emocionální a duchovní. Děkuji Mahmoodovi, že mi tuto vyváženou perspektivu ukázal hned na začátku. Nepochyboval o nadpřirozeném, dosti podivném způsobu, kterým jsem ke Kristu přišel já, zároveň si byl ale vědom toho, že musím dostatečně dospět, abych vyprávění svého příběhu dal pravdivý základ.

JÍT DO RIZIKA

Někdy lidem položím tuto otázku: Věřili jste někdy Bohu více, než mu věříte nyní?

Je to jedna z těch osobních otázek, o kterých se domnívám, že je mám právo pokládat ostatním, protože se na ni také stále snažím sám odpovídat. A ne vždy se mi má odpověď líbí. Dívám se na Mahmoodův příběh a dominový efekt, který spustil - efekt, který pokračuje i nad rámec naší rodiny -, a zůstávám stát v úžasu nad Boží láskou, nad tím, že si nás vybral, ač jsme si to nezasloužili, nad tím, že celý náš rodinný strom přesadil a nechal zakořenit jinde, a je jednoduché říct, že Bohu bezvýhradně důvěřuji. Jenže ještě jednodušší je na ty začátky zapomenout a zapomenout tak i důvěřovat Bohu oněch začátků.

Nedávno mi Mahmood připomněl, jak jsme spolu nedlouho po mém setkání s Ježíšem jeli autobusem. Když jsme vystupovali, otočil jsem se na řidiče a prostě se ho zeptal, jestli ví, že ho Ježíš miluje.

Mahmood tvrdí, že v tu chvíli na mě byl neskonale hrdý. Byl jsem jeho bratr a zároveň i duchovní syn, takže má smělost v něm vzbudila pocit uspokojení. Pociťoval ale také smutek. V té době už byl totiž tak naočkovaný americkou zdvořilostí, že ho někdy až zadržela od smělého sdílení víry. Trefně to popisuje Dumas Malone, „Neohroženost jeho mysli byla neprodyšně uzavřena v pouzdře zdvořilosti." To se teď týká i mě. Jak život plyne a po dlouhé časové úseky je prostě jen velmi obyčejný, je lehké důvěřovat Bohu stále méně. Jak řekl Andy Stanley, „smělost v minulosti nezaručuje smělost v budoucnosti. Neohroženost vyžaduje neustálou důvěru v Božího Ducha."

Můj a Mahmoodův příběh mi připomíná, jak velká je Boží moc. Když o tom vyprávím znovu a znovu, připomínám si Boží věrnost a také to, jaká je to výsada, že Ježíše znám. Když líčím, jak si mě vybral, ponouká mě to k tomu, abych se vrátil ke své první lásce a odvaze, se kterou jsem o Něm ostatním vyprávěl.