Pro lepší argumentaci si vezmu na pomoc papeže Františka. Třeba něco z jeho deseti rad pro šťastný život. Všichni tomu říkají „novodobé Desatero", tak můžeme některé body probrat. Hned první doporučení zní dobře: „Žij a nech žít."

Proč máme zrovna s tímhle takový problém?

Řekl bych, že za to mohou naše ega. Stále dokola řešíme, co by měli dělat druzí, místo toho, abychom si udělali pořádek sami v sobě. A navíc jsme přesvědčeni, že vlastníme patent na rozum a víme všechno nejlíp. Chybí nám respekt a pokora. Úplně zapomínáme, že ten druhý má svůj život, svůj rozum, svoje city, svou cestu a svoje cíle. Můžeme si o nich myslet, co chceme, ale měli bychom to především přijmout. Ono totiž co je dobré pro mě, nemusí být dobré pro tebe.

Tohle mě život krásně naučil na příběhu mé sestry. Říkal jsem, že mám tři sourozence, Edyta je z nás nejmladší. Takže hlavně pro tatínka byla odjakživa vymodlenou holčičkou. Je krásná a v pubertě to byla kočka, po které se otočil každý kluk.

Jenže jednoho dne prostě zmizela z domu. Na stole jsme našli dopis na rozloučenou s omluvou, že má problém a řeší ho útěkem. Rozhodla se pro řeholní život a utekla do kláštera. To byla rána, která srazila rodiče na kolena. Bylo jí teprve osmnáct a měla těsně před maturitou. Naše představy o její budoucnosti a štěstí byly úplně jiné. Tatínek byl vážně rozhodnut, že pojede ten klášter vypálit, a já mu v tom hodlal asistovat. I když už jsem byl v té době knězem.

Šlo skutečně o rodinné drama a trvalo možná půl roku, než emoce trochu polevily. Když se situace trochu uklidnila, sestra se vrátila na chvilku domů, aby to s rodiči dala dohromady a aby se s jejich požehnáním do kláštera zase vrátila. Což se ve finále stalo. Složila maturitu na zdravotnické škole a dneska pečuje o nemocné. Takže mám vlastně trojjedinou sestru. Pokrevní, zdravotní a řeholní.

Když se dnes s Edytou potkáme, jsem šťastný, že je šťastná. Pokaždé si při té příležitosti uvědomím, jak často druhým nemoudře vnucujeme svoje představy. Jak své milované pod záminkou jejich štěstí přivádíme do neštěstí. Jsem moc rád, že sestra tenkrát nepodlehla našemu nátlaku. Že si dokázala jít za svým snem, i když byl celý svět proti. Každý z nás má totiž právo být šťastný po svém.

A co to štěstí vlastně je? Každý ho vidí v něčem jiném.

Řekl bych, že štěstí je Boží požehnání. Protože všechno, co slouží k dobru, je požehnané. Každý máme to štěstí, že jsme nějak požehnáni. Všem byly dány nějaké schopnosti, dovednosti nebo znalosti a každý talent je štěstí. Ty umíš prořezat strom, jiný umí zpívat nebo boxovat, a třeba já jsem výborný fotbalista, tenista, golfista, kuchař a taky se umím skvěle chvástat. No, prostě super talent.

To všechno je požehnání a štěstí. Jde jen o to, abychom se o ty své dary uměli podělit. Kdyby si například Karel Gott celý život zpíval jen sám pro sebe doma v koupelně, bylo by to jeho požehnání světu celkem k ničemu. Nenaplnilo by štěstím nikoho, ani jeho samotného. Takhle geniálně to Pán Bůh vymyslel.

Takže pokud toužíme po štěstí, měli bychom se pouštět především do věcí, které udělají radost druhým. Dělejme pro druhé dobré věci a ono se nám to bude vracet. Víme přece, že co zaséváme, to sklízíme. Základní princip je žehnat ostatním, stejně jako žehná Bůh nám. Proto se mi moc líbí, když ještě občas zahlédnu, jak rodiče dělají dětem křížek na čelo. To jim totiž symbolicky žehnají a přejí dobro.

No, a potom je tu už zmiňovaná velkorysost. Bez ní se v životě neobejdeme. Má kouzelnou moc, protože díky ní jsme schopni přijímat jeden druhého. Bez výhrad a bezpodmínečně. Velkorysý člověk umí přát požehnání každému. Dokonce i svým nepřátelům. Což je nutné, protože ti, kteří nás nenávidí, to potřebují nejvíc.

Myslíš to: „Odpusť nám naše viny, jakož i my odpouštíme našim viníkům?"

Přesně tak. Vím, jak je to těžké. Někdy s tím taky dost bojuji. Ale celkem pomáhá, když si uvědomíš, že odpustit neznamená zapomenout. Ono totiž na některé křivdy zapomenout ani nejde. Náš mozek není počítač. Nemůžeme jednoduše zmáčknout tlačítko delete a smazat, co se nám nelíbí. Člověku ty věci v hlavě prostě zůstávají. To ale neznamená, že si je v sobě budu pořád přehrávat, hýčkat, přiživovat je a donekonečna se jimi zaobírat. Odpustit pro mě taky znamená, že se k těm nepěkným vzpomínkám nebudu zbytečně vracet.

Taky se lip odpouští, když se druhý alespoň omluví. Jenže toho se dneska už skoro nedočkáš.

To máš bohužel pravdu, ale zase můžeme všichni začít sami u sebe. Když přijdeš za člověkem, kterému jsi něco provedla, a řekneš: Promiň, třeba ho tím inspiruješ. Třeba je to nakažlivé a on se pak taky půjde někomu omluvit. A pak je tu ještě jeden dobrý důvod se omlouvat. Když je něco vzácné, lidi si toho víc váží a umí to ocenit. Ten, který za tebou přijde a řekne: „Promiň, odpusť mi, že jsem ti ublížil," v tvých očích přece automaticky stoupne. Takového člověka si potom víc vážíš a máš ho určitě raději než dřív.

A co svědomí? Nakonec si to přece musí každý srovnat sám se sebou.

A víš, že si tím vůbec nejsem tak jistý? Občas mám pocit, že někteří lidé žádné svědomí nemají. Nedávno jsem se potkal s takovým člověkem, nazval bych ho velkopodvodníkem. Ten nemá naprosto žádné výčitky svědomí prostě proto, že mu soudy nic nedokázaly.

Mnozí lidé si nejsou schopni svou vinu vůbec připustit. On je to totiž jeden z nejnáročnějších životních úkolů. Takoví jedinci mají svědomí úplně zdegenerované, jsou vlastně hendikepovaní. Tak je potřeba se na ně dívat. Brát je jako postižené chudáky, kteří jsou nějakým způsobem vytunelovaní. Jako by jim někdo rozkradl rozum, srdce i duši.

Na druhou stranu musím přiznat, že někdy lidem, co nemají svědomí, celkem závidím. Protože oni většinou netrpí vysokým tlakem a mají klidný spánek. Je přece doložené, že čím méně výčitek svědomí, tím bezstarostnější život.

I v případě výčitek svědomí však platí známé rčení „všeho s mírou". Jsou totiž taky lidé, kteří mají svědomí doslova přecitlivělé a vyčítají si skoro všechno, co udělají. Úzkostlivě zvažují každý svůj krok a pochybují o každém rozhodnutí. To je zase ten druhý extrém. Najít ten správný postoj vyžaduje trochu nadhledu a taky sebevědomí. Každopádně je dobré uvědomovat si vlastní zodpovědnost za to, co říkám a dělám. Nebo za to, co neříkám a nedělám.

A co zlo a hřích?

Naštěstí je mezi námi málo těch, kteří udělají něco zlého promyšleně a cíleně. Většina z nás páchá hříchy z hlouposti, aniž bychom si to vůbec uvědomovali. Spíš jsou to všechno takové naše přešlapy. Léta praxe mě dovedla k závěru, že spáchat těžký hřích je celkem náročná a obtížná věc.

Protože ten musíš provést vědomě a záměrně, a navíc musí mít velkou materii, těžký dopad na toho, komu bylo ublíženo. Tak třeba když ukradneš bezdomovci deset korun, má to velkou materii. Zatímco když okradeš miliardáře o tisícovku, tak ta materie je malá. I když krádež je obecně považována za těžký hřích.

Láska, věčné téma. Co mi k ní jako kněz řekneš?

Začnu tím, co všichni dost neradi slyšíme. Že láska je vždycky spojená s obětí. Všichni po lásce toužíme a cíl vidíme v tom, že ji budeme mít. Jenže v tom vězí hlavní problém všech ztroskotaných lásek. Chceme být milováni, ale poněkud při tom zapomínáme, že lásku musíme nejdříve zasévat, abychom ji mohli sklízet. A milovat druhého vždy znamená ztrácet kus svého já. Najednou tady totiž už nejde jen o mě.

Lásku poznáš, když pro tebe přestává být nejdůležitější vlastní štěstí. Ve chvíli, kdy zatoužíš udělat šťastným svůj protějšek, víš s jistotou, že opravdu miluješ. A pak ti nezbývá než částečně potlačit samu sebe. A tady začíná sebeobětování. Proto při obřadech často připomínám novomanželům, že jejich hlavním úkolem je vytvářet kolem sebe takové prostředí, aby se cítil šťastný ten druhý.

Myslíme zkrátka více na sebe a řešíme především vlastní pocity, protože předpokládáme, že zdrojem lásky je náš partner. Jenže úspěch spočívá v rovnováze, kdy oba dávají a přijímají současně a stejným dílem. Je to podobné, jako když se chceme na lodičce dostat z jednoho břehu na druhý. Také musíme zabírat oběma vesly rovnoměrně. Jinak plujeme do strany nebo se dokonce točíme dokola.

Milovat musí vždycky dva, jinak to nefunguje. Můžu bláznivě milovat 7 miliard lidí, ale co z toho, když mezi nimi nenajdu ani jediného, který by miloval mě.

Není možné, aby se obětoval a vydával jenom jeden. Aby snášel druhému modré z nebe a zpátky nedostával stejně. Často se stává, že jeden tahá za ten kratší konec a druhý si lásky svého partnera neváží. Což přináší utrpení a oči pro pláč. Sebeobětovat se totiž musíme s mírou, abychom se nakonec nestali obětí.

Dobře, takže jak zní další Františkova rada?

„Životem jdi klidně - buď laskavý a pokorný." To se mi taky moc líbí. Klidný, laskavý a pokorný přístup k životu bych naordinoval všem. Kdybychom všichni uměli zůstávat v klidu, svět by se oka­mžitě změnil v nebe.

Bůh nám důležitost pokoje a míru zjevil hned při Ježíšově naro­zení. Andělé tehdy přece zpívali: „Sláva Bohu na výsostech a na zemi pokoj lidem dobré vůle." Moc se mi líbí, jak Jiří Suchý toto ne­beské přání polidštil, když řekl něco jako: „Přeji všem lidem dobré vůle, aby jim ti, kdo dobrou vůli nemají, dali pokoj." To je podle mne bomba.

Všichni chceme mít svůj klid a pokoj. Tak proč ho neumíme dopřát ostatním? Někdy mě trápí, jak se z našeho života vytratily úplně obyčejné a základní projevy laskavosti a pokory. Všechny ty normální maličkosti, ze kterých se každý hezký život skládá. Po­strádám slova jako „děkuju", „prosím" nebo to zmiňované „omlou­vám se". Ve spoustě situací se už k sobě neumíme chovat slušně.

Třeba jsem upřímně smutný z toho, že se lidé při potkávání přestali zdravit. Ještě tak možná pozdravíš souseda v domě. A ně­kdy ani to ne. A když řekneš „Dobrý den" neznámému člověku na ulici, tak se tě spíš lekne. Tohle je podle mě znak společen­ského úpadku.

Proto když procházím Lanškrounem, snažím se zdravit úplně všechny. A taky vysílám přátelské úsměvy. Občas narazím na ně­koho, kdo raději dělá, že mě nevidí, a dívá se jiným směrem. Ne­vím, jestli se ti lidé prostě neradi zdraví, nebo se jen nechtějí po­zdravit se mnou.

Zdravení je důležité a neměli bychom se od něj nechat odradit. I když jsem ta stará škola a v jiných případech dost dbám na pra­vidla, tady je striktně porušuji. Vůbec neřeším, kdo je mladší, a demonstrativně zdravím první. Chovám se, jako bych byl nejmladší a nejníže společensky postavený. Takže se stane, že zdravím jako první i děti. Třeba příště pozdraví jako první ony mě.

Znám na toto téma jednu hezkou historku. Dva armádní důstoj­níci se pohádali, kdo z nich má první pozdravit. Oba byli stejného věku, měli stejnou šarži a stejný počet odsloužených let. Situace se vyhrotila a případ se dostal až k jejich nadřízenému. Dotyční byli předvoláni a starší důstojník vyřešil problém šalamounsky: „První bude vždy zdravit ten, který má v hlavě více rozumu!"

A taky úsměvů není nikdy dost. Nechápu, proč s nimi tak šet­říme. Vždyť nás vůbec nic nestojí. Maximálně trochu námahy na­šich svalů. Vědci zatím identifikovali asi čtyřicet obličejových svalů a ty nám umožňují vyjadřovat emoce. To, jak s nimi pracujeme, se pak promítá do naší tváře. Pokud jsme permanentně naštvaní, ne­spokojení a negativně naladění, nejenže se tak cítíme, ale také tak vypadáme. Posilujeme obličejové svaly, které na nás prozradí, jací jsme uvnitř. Takže když se pak snažíme přetvařovat a usmívat, ni­kdo nám to nevěří, protože tvář nás prozradí. Obličej je jako pro­jekční plátno, na které se promítají naše pocity a myšlenky.

Místo chození do posiloven a trénování bicepsů a tricepsů bych doporučoval stoupnout si každý den doma před zrcadlo a tréno­vat úsměv. Makat na těch partiích v obličeji, které umějí vyčarovat tu krásnou věc. Abychom pak mohli úsměv rozdávat. Zadarmo a na potkání. Znám jedno krásné irské přísloví: „Bůh ti dává ob­ličej, smát se musíš sám!"

Další část Františkova citátu se týká pokory. Ta už snad vymřela?

Jestli chceš vědět, jak vypadá pokorný člověk, tak se podívej na mě. Pokory mám totiž nejvíce. Já jsem vlastně chodící pokora. Inu, ne­zbývá než žertovat.

Bavíme se o něčem, co je naprosto klíčové. Ano, pokory je dneska jako šafránu. Bohužel o ní máme většinou zkreslené představy. Proto se lidem zježí chlupy, jenom to slovo slyší. Myslíme si, že pokorný je ten, kdo ustupuje, prohrává, tahá za kratší konec, a na­konec vždycky spláče nad výdělkem. Ale být pokorný neznamená být slaboch, pitomec nebo zbabělec.

Pokorný člověk si nemusí nechat štípat dříví na hlavě. Víš, jak poznáš pokorného člověka? Že ctí pravidla. A to i tehdy, když se mu třeba úplně nelíbí. Neremcá a za každou cenu se neprosazuje. A také podle toho, jak dělá svou práci. Je to třeba ten švec, který ti ochotně opraví téměř neopravitelné boty, zatímco jiný ti přezíravě doporučí, abys je rovnou odnesla do nejbližší popelnice.

Pokorný člověk dává do své práce maximum. Dělat věci svědo­mitě je krásný projev této ctnosti. Tím totiž dáváš najevo úctu k ži­votu, věcem, lidem, přírodě a taky k Bohu. Projevuješ tak vděčnost za všechno, co dostáváš. Takhle to prostě vracíš. Pokorný člověk taky vždycky vidí na prvním místě ostatní a až potom sebe. Stejně jako člověk moudrý ani ten pokorný si nezakládá na tom, co ví, protože si dobře uvědomuje, co všechno neví.

K tomuto tématu se mi líbí dvojverší: „Činíš-li druhým dobro­diní, vpiš to v květy liliové. Tobě-li kdo dobře činí, vryj to v desky mramorové." Nevím, kde jsem to vzal, ale snažím se tím řídit. Člověk totiž často podléhá vlastní pýše a zapomíná na vděčnost. Rádi automaticky bereme, ale nějak zapomínáme taky automa­ticky děkovat. Možná že by pomohlo, kdyby se vrátila móda klo­bouků.

Když se totiž nosily, tak se také smekaly na pozdrav. Muži to dě­lali, i když míjeli kapličku, boží muka nebo kostel. Pavlína Filipovská mi jednou vyprávěla, jak její tatínek s úklonou smekal pokaždé, když procházel kolem Národního divadla. Lidé tak vyjadřovali úctu a respekt, což byl projev jejich pokory. A jestli to udělali několikrát za den, měli to pořád na paměti. Když už teď klobouky nenosíme a nemáme co smekat, tak si uctivé pozdravení nemáme jak připo­mínat, a možná proto na ně zapomínáme.

Projevem pokory je i to, když si vystačíš s tím, co máš, a jsi za to vděčný. To mi připomnělo jeden příběh, který miluju. Napsal ho můj oblíbený autor Guy Gilbert a pokusím se ho tady převyprávět.

Jeden nosič vody chodil se dvěma velkými nádobami. Nosil je zavěšené na konci tyče, položené na ramenou. Jedna z nádob byla nakřáplá, proto vždy dorazila do cíle dlouÿ cኸ̊ty mezi řekou a do­mem poloprázdná, zatímco ta druhá, neporušená, byla stále stejně plná. A tak to šlo dlouhý čas. Nosič donesl každý den do domu svého pána jen jednu a půl nádoby vody. Ta bez kazu byla hrdá, že dokonale plní svůj úkol, zatímco ta nebohá naprasknutá si zou­fala, že slouží jen napůl.

Až to jednou nevydržela a povídá nosiči vody: „Stydím se za sebe. Cítím vinu, že plním svůj úkol jen z poloviny. Kvůli té mé prasklině voda celou cestu k domu vytéká. A ty všechnu tu práci vykonáváš, aniž bys dostal přiměřenou odměnu." Nosiči bylo té staré polorozbité nádoby líto a odpověděl jí: „Až půjdeme zpátky, dobře se po­dívej na okraj cesty. Všimla sis někdy, že květiny rostou jen na tvé straně? Vím o tvé nedokonalosti a využil jsem jí. Na tvé straně jsem zasel semínka a ty je každý den cestou od řeky zaléváš. Celý ten čas tam trhám květy, které pak zdobí stůl našeho pána. Kdybys nebyla taková, jaká jsi, nebylo by té krásy v jeho domě."

To je krásné a dojemné.

A taky nás to učí, že pokorní si uvědomují svou nedokonalost. Díky tomu ji pak umí přijímat i ve svém okolí. Vědí, že je zbytečné do­konalost na tomhle světě hledat. Naopak přemýšlejí, jak vší té ne­dokonalosti využít pro dobrou věc. Kéž bychom byli tak důmy­slní jako ten nosič.

Jenže to není způsob, kterým jsme zvyklí uvažovat. My naopak po nedokonalosti pátráme, abychom ji mohli pranýřovat. A to do­konce i sami u sebe. Už o tom byla řeč. Z toho pak pramení všechny ty mindráky a nedostatek zdravého sebevědomí. Měli bychom se naučit akceptovat své nedostatky, slabosti a nectnosti. Potom bu­deme tolerantnější a velkorysejší i k ostatním.

Ona totiž ta naše potřeba pořád někoho kritizovat taky svědčí o naší nedostatečné sebeúctě. Místo toho, abych vyzvedl sebe, poni­žuji druhé. Ti, co často poukazují na chyby druhých, to dělají hlavně proto, aby odváděli pozornost od sebe. Aby se náhodou neodha­lila jejich nedokonalost. To je docela čitelná a dětinská strategie.

Přiznám se, že jsem na to alergický. Obzvlášť špatně snáším ta­kové to neškodné společenské tlachání o někom nepřítomném. To si občas vyslechneš takovou špínu, že se ti zvedne žaludek. Vždycky mě napadne, co si asi tak ti lidé říkají o mně, když tam nejsem.

Ale tomu se nevyhneš. Prý to tak máme už od pravěku. Vědci tvrdí, že jsme se pomlouvali už v jeskyních.

Tomu bych věřil. Možná tím prvním bylo slovo „blbec". Škoda že nemám žaludek na politiku, protože hned jak bych se dostal k veslu, bych uzákonil „půst úst".

Jestlipak víš, proč máme dvě uši a jen jednu pusu? Přece proto, abychom více poslouchali a méně mluvili. Mnohdy si totiž neuvě­domujeme, jakou mají naše slova moc. Slovem můžeš druhého po­těšit a obdarovat, ale taky smrtelně zranit. Navíc každá myšlenka, která se v našich slovech zhmotňuje, je naší vizitkou.

Nechci nikoho strašit, ale vše, co z našich úst vychází, se ve ves­míru odrazí a vrátí zpět k nám. Takže bych vřele doporučoval dávat si pozor na jazyk a preferovat laskavá, přívětivá a dobrá slova. Už jen ve vlastním zájmu. A protože s tím máme všichni takový pro­blém, uzákonil bych speciální opatření, kterému říkám „ půst úst".

Mimo jiné i proto, že půst je spolu s modlitbou a almužnou skvělá forma duchovního projevu. Vyskytuje se skoro ve všech náboženstvích. Neboť kdo je schopen se postit, je také schopen se kontrolovat a ovládat. Dokazuje tak, že je svým vlastním pánem. A v případě toho našeho sklonu k pomlouvání by bylo mlčení nejlepším řešením. Alespoň jeden den v týdnu bychom nesměli ni­koho svými slovy špinit. Všichni bychom drželi jazyk za zuby, a tím si trochu svět vyčistili od toho kritického sajrajtu, co z nás padá.

Pravda je, že si na adresu druhých nebereme servítky, a kdyby nás ten člověk slyšel, asi by se nestačil divit.

Napadá mě teď jeden příběh, který s tímhle tématem tak trochu souvisí. Je totiž o tom, že i když ti někdo sype na hlavu špínu, mů­žeš být v klidu. Poslouchej.

Jednoho dne starý osel spadl do staré studny. Chudák zvíře hý­kalo a volalo o pomoc, až se mu podařilo přivolat svého majitele. Farmář se chvilku škrábal na hlavě a zkoušel něco vymyslet. Jenže jediné, na co přišel, bylo, že vlastně nepotřebuje ani toho osla, ani tu studnu. A protože už měl toho hýkání plné zuby, rozhodl se je oba co nejrychleji zasypat. Zavolal si na pomoc sousedy, vzali lopaty a začali do té studny házet hlínu a kdejaký sajrajt, co se jim namanul.

Osel nejdřív prosil ještě hlasitěji, ale potom rázem zmlkl. Všichni pro jistotu ještě chvilku přihazovali a pak farmář nakoukl do studny, aby se ujistil, že už je po všem. A co uviděl? Měl toho osla úplně na dosah ruky. Ono totiž to chytré zvíře všechno, co mu padalo na hlavu, ušlapalo pod sebe. A takhle se ten osel pěkně postupně vyškrábal až nahoru. Takže poučení zní: „Hlavu vzhůru!"

Pěkné, ale ještě víc by se mi líbilo, kdyby ten osel nakonec z té studny vyskočil a nakopal svého páníčka do zadku. To by byl te­prve happy end!

Souhlasím. Ony jsou nám totiž všechny kopance nakonec ku pro­spěchu. Alespoň mě vždycky nakopnou. Taky jsem přišel na to, že tě do zadku nikdy nemůže nakopat ten, kdo je před tebou. To dě­lají zásadně jen ti za tebou. Vlastně ti tím dávají náskok a taky tě posouvají kupředu. To všechno mě naučil život. A protože jsem byl taky mnohokrát za osla, už si umím i kopnout. Možná to bude znít nekřesťansky, ale my věřící nejsme žádní obětní beránci, takže když umíme rány přijímat, měli bychom je také umět v případě potřeby vracet.

Na světě je totiž bohužel stále dost těch, kteří v životě nic pořád­ného nepředvedli, nedokázali ani nevybudovali, a žijí jen z toho, že druhé napadají, očerňují a pomlouvají. Jsou to vlastně jen paraziti. Něco jako jmelí v lidské podobě. A takovým lidem se musíme umět bránit. Nepropaguju tady nějaké nepřiměřené násilí ani zákopové války. Jen říkám, že když už je to přes čáru, je na místě se bránit.

Ježíš sice říkal, že máme v takovém případě nastavovat i druhou tvář, ale co když to s někým nejde ani po dobrém, ani po zlém? Znáš to, nejhorší je srážka s blbcem.

Pak bych doporučoval vzít nohy na ramena. V klidu se otočit na podpatku a odkráčet středem. Protože blbost je vysoce nakaž­livá. Takový jedinec tě může infikovat a ty nakonec zjistíš, že se v tom sporu chováš hůř než on.

Nikde není řečeno, že nás musí milovat všichni. Když tě ně­kdo nebere a nemůže tě ani cítit, tak se na něj prostě vykašli. Není nutné každého přesvědčovat o svých pravdách a získávat sympa­tie za každou cenu.

To nakonec radil už Ježíš svým učedníkům, když je posílal slou­žit lidem. Oni se ho tenkrát ptali, co mají dělat, když je někde od­mítnou. Tehdy jim dal jasnou instrukci, že se mají sebrat, setřást prach z bot a jít tam, kde je přijmou. A to je přesně ten princip. Naštěstí je svět dost veliký a lidí je tu taky dost. Někde nám dveře otevřou a budou nás mít v lásce, jinde nám je přibouchnou před nosem. Je dobré s tím počítat a umět si říct třeba, že pro jedno kvítí slunce nesvítí nebo něco takového. Zkrátka nad tím mávnout ru­kou. Rozhodně nemá smysl se kvůli takovým lidem trápit.