SLYŠELI jste zajisté, jak se lidé hádávají. Někdy to bývá k smíchu, a někdy to zní nepříjemně, ale myslím, že můžeme poznat něco velice důležitého, všimneme-li si, co vlastně při tom říkají. Slýcháme na př.: „To je moje místo, já tu byl dříve", nebo „Nech ho být, on ti nic nedělá", nebo „Proč bys musel být první?", nebo „Dej mi kus pomeranče, já ti dal také", nebo „Co bys říkal, kdyby takhle někdo jednal s tebou?", nebo „Víš, žes mi to slíbil?". Denně lidé si říkají takové věci, lidé vzdělaní i prostí, děti stejně jako dospělí. Na těchto výrocích mne zajímá, že lidé jimi nevyjadřují jen nelibost nad chováním druhých, nýbrž se dovolávají jakési úrovně, kterou ti druzí mají znát nebo mít. Oni nám také na to sotva řeknou: „Jdi k šípku se svou úrovní". Spíše se každý bude vždycky snažit dokázat, že jeho chování vlastně nikterak nevybočuje z takové úrovně, nebo má aspoň zvláštní výmluvu, vybočuje-li. Je přesvědčen, že v jeho zvláštním případě je též jakýsi zvláštní důvod, že ten druhý nemá nároku na místo, byť tu byl i dříve; nebo že podmínky byly jiné, když dostal kus pomeranče; nebo že jakási změna věcí ho zprošťuje slibu. Zdá se skutečně, že obě strany mívají na mysli nějaký Zákon nebo Pravidlo slušného jednání nebo čestného chování, či jakkoli to chcete zvát, s nímž oba opravdu souhlasí. Také ovšem mají. Kdyby neměli, mohli by zajisté spolu zápolit jako němá tvář, ale nepřeli by se jako lidé. Hádajíce se, snaží se dokázati, že ten druhý nemá pravdu. A to by nemělo smyslu, kdyby oba neměli jistou dohodu o tom, co je správné a co je špatné; stejně jako by nemělo smyslu říkat, že hráč kopané udělal foul, ledaže je tu nějaká dohoda o pravidlech kopané.

Tento Zákon nebo Pravidlo dobra a zla býval nazýván přírodním zákonem. Mluvíme-li dnes o přírodních zákonech, myslíme na př. gravitaci, nebo dědičnost nebo zákony chemické. Když však staří myslitelé mluvili o zákonu dobra a zla jako o zákonu přírody, mínili vlastně lidskou přirozenost. Jako padající kámen podléhá zákonu tíže, a prvky zákonům chemickým, tak také - představovali si - tvor, zvaný člověk, má svůj zákon - s tím rozdílem ovšem, že kámen si nemůže volit, uposlechne-li zákona tíže, či nic, kdežto člověk se může rozhodnout, že buď uposlechne zákona oné lidské přirozenosti, nebo neuposlechne. Mluvíce o zákonu přírody, chtěli naznačit, že každý jej zná od přirozenosti, a nemusí se mu teprve učit. Nepopírali ovšem, že se tu a tam najde jednotlivec, který ho nezná, stejně jako se setkáte s lidmi barvoslepými nebo bez hudebního sluchu. Ale pokud se týče lidstva povšechně, měli za to, že lidská idea slušného chování je zřejmá každému. A myslím, že měli pravdu. Kdyby neměli, pak by všecko bylo čirý nesmysl, co říkáme na př. o této válce. Jaký by totiž mělo smysl říkat, že nepřítel je v neprávu, leda že toto právo je něčím skutečným, čeho i nepřítel je si stejně dobře vědom jako my, a měl by podle toho jednat? Kdyby neměl pražádného vědomí o tom, co my pokládáme za správné, mohli bychom sice mít stejně důvod k boji proti němu, ale nemohli bychom ho vinit, jako ho neviníme pro barvu vlasů.

Leckdo jistě řekne, že myšlenka zákona přírody nebo slušného chování, jehož by si všichni lidé byli vědomi, není přijatelná, protože různé civilisace a různé epochy měly zcela různou morálku. Ba neměly. Měly jen poněkud různou morálku. Jen rozvažte, co by znamenala „zcela různá" morálka. Myslete si zemi, v které by lidé byli obdivováni za to, že utíkají z bitvy, nebo kde by člověk byl hrdý na to, ošidil-li všecky, kdo byli k němu laskaví. Stejně byste si mohli myslet zemi, kde dvě a dvě dají pět. Lidé se lišili v názoru na to, ke komu se máte chovat nesobecky: zdali jen k členům rodiny, nebo vlastního národa, nebo ke každému. Ale vždy se shodovali v tom, že nemáte myslet jen na sebe. Sobectví nikdy nebylo předmětem obdivu. Lidé se rozcházeli v názoru, smíte-li mít ženu jednu či čtyři. Ale vždy se shodli v tom, že nemůžete mít prostě každou a kteroukoli.

Ale pozoruhodné je, že kdykoli se setkáte s někým, kdo tvrdí, že nevěří ve skutečné Dobro a Zlo, uvidíte, že za chvilku sám se ho dovolává. Klidně zruší svůj slib vůči vám, ale hodláte-li totéž učinit jemu, prohlásí vám, že to „není správné", dřív než řeknete švec. Nějaký národ bude třeba tvrdit, že smlouvy nic nejsou. Ale v nejbližším okamžiku toto své stanovisko zkazí vysvětlováním, že dotyčná kterási smlouva, kterou hodlá nedodržet, není poctivá. Ale jestliže smlouvy nic nejsou a není nic takového jako Dobré a Zlé, čili jinými slovy, není-li tu takový přirozený zákon - k čemu ten rozdíl mezi smlouvou poctivou a nepoctivou? I zdali tím nepřiznávají, že přese všecko, co jinak říkají, velmi dobře vědí o tom zákonu, jako každý jiný?

Vysvítá tudíž, že jsme nuceni počítat se skutečným Dobrem a Zlem. Lidé se sice v tom mohou nevyznat a dělat chyby, jako třeba dělají chyby v součtu. Ale není to otázka jen vkusu nebo názoru, jako násobilka není otázka vkusu nebo názoru. Shodneme-li se tedy v této věci, mohu jít k dalšímu bodu, t. j., že nikdo z nás opravdu nezachovává tento přírodní zákon. Jsou-li mezi vámi výjimky, omlouvám se jim, a tací by snad měli sáhnout po jiné knize, protože, co chci říci, se jich netýká.

Obracím se tedy k obyčejným lidským tvorům a doufám, že mi nebudou špatně rozumět. Nechci kázat a bůhví, že se nechci dělat lepším, než jsou druzí. Jen bych rád upozornil na některá fakta: že totiž tento rok, tento měsíc nebo nejspíše zrovna dnes jsme se nechovali tak, jak jsme očekávali od jiných lidí. Může tu být mnoho věcí, které nás omlouvají. Tuhle, když jste se zachoval k dětem tak tvrdě, jste byl právě tak unaven. Ta poněkud háklivá věc s těmi penězi, - už jste skoro zapoměl - to se vám zrovna tak bídně vedlo. A co jste slíbil, že uděláte pro pana X. a neudělal - ovšem, nebyl byste to nikdy slíbil, kdybyste byl tušil, co vás čeká. . . A pokud se týče vašeho chování k manželce (nebo manželovi), věru, „kdybych věděl, jak dovedou jít na nervy, nic bych se nedivil - a vůbec, kdo jste vy?" - Nuže, já jsem zrovna takový. Chci říci, že také dobře neplním onen přírodní zákon a jakmile mi to někdo připomene, mám po ruce horu omluv a výmluv. Nyní nám nejde o to, zdali jsou to dobré výmluvy, nýbrž o to, že nám jen dokazují, jak hluboce věříme v onen přírodní zákon, ať chceme či nic. Kdybychom nevěřili ve správné chování, proč bychom tak horlivě stáli o důvody, které by nás omlouvaly za to, že jsme se správně nechovali? Pravda je, že tak velice uznáváme správnost, a tak velice nás váže ono Pravidlo či Zákon, že nesneseme myšlenku, že bychom ho porušili, a proto se snažíme obejít zodpovědnost. Všimli jste si přece, že jen pro své špatné chování sháníte všechna ta vysvětlení. Své špatné jednání přičítáme únavě, starostem, hladu; své dobré však sobě samým.

Tyto dvě věci jsem dnes chtěl vyzvednout. Předně, že lidští tvorové po vší zemi mají všichni tu zvláštní ideu, že se mají chovati určitým způsobem, a nemohou se jí nijak vymknouti. Za druhé, že se tímto určitým způsobem ve skutečnosti nechovají. Zákon přírody znají, avšak porušují jej. Tato dvě fakta jsou základem jasného myšlení o nás a o světě, v kterém žijeme.

Jsou-li základem, měl bych tento základ nejprve upevniti, než půjdeme dále. Z některých dopisů posluchačů vidím, že mnohým lidem působí nesnáze pochopit, co je tento Zákon lidské přirozenosti, či Pravidlo správného chování.

Někteří mi na př. píší: „Není to vlastně v podstatě stádový instinkt, co vy nazýváte mravním zákonem? A nevyvinul se zrovna tak, jako ostatní naše pudy?" Nepopírám, že můžeme mít stádový instinkt. Ale to není totéž, co nazýváme mravním zákonem. Víme, jak pociťujeme to, co je u nás vyvoláváno instinktem, na př. mateřskou láskou, pudem pohlavním nebo pudem hladu. Znamená to, že pociťujeme silný sklon nebo žádost jednati určitým směrem. A zajisté cítíme někdy právě nějakou touhu pomoci druhé osobě. Tato touha je bez pochyby projevem instinktu pospolitosti. Ale cítit touhu pomoci je něco jiného, než cítit, že byste pomoci měl, ať už chcete či nic. Dejme tomu, že uslyšíte volání o pomoc. Někdo je v nebezpečí. Budete asi cítit dvojí: jednak nutkání ku pomoci (následkem instinktu pospolitosti), a jednak snahu vyhnout se nebezpečí (pud sebezachování). Ale objevíte v sobě vedle těchto dvou impulsů třetí, který vás bude mít k tomu, abyste uposlechl impulsu ku pomoci, a potlačil chuť k útěku. Tento třetí hlas, soudce mezi oběma instinkty, jenž má rozhodnouti, kterému z obou instinktů jest dáti průchod, nemůže sám býti jedním z nich. To byste mohl stejně říci, že ten list not, z něhož poznáváte, který ton v určitém okamžiku máte uhodit na klávesnici a který nikoli, sám je jedním z těch tónů na klávesnici. Mravní zákon, mohli bychom říci, je melodie, kterou máme hrát; naše instinkty jsou jen klávesnice.

Ještě jinak můžeme pochopiti, že mravní zákon není prostě jedním z instinktů. Dojde-li ke konfliktu dvou instinktů, a není-li v mysli nic jiného než tyto dva instinkty, musí zajisté nabýt vrchu pud silnější. Avšak v okamžicích, kdy si mravní zákon jasně uvědomujeme, se stává, že se cítíme puzeni právě k tomu slabšímu impulsu. Pravděpodobně jste chtiv vlastní bezpečnosti více než pomoci tonoucímu; ale mravní zákon vás nutí přesto, abyste pomohl. A nenutí nás často i k tomu, abychom správný impuls posílili, není-li zprvu dosti silný? Chci říci, že často cítíme povinnost podnítiti instinkt pospolitosti, na př. probuzením obrazivosti, vyvoláním soucitu a pod., abychom mu dodali energie k vykonání správného činu. Tehdy však nejednáme z instinktu, když se snažíme dodati mu síly, které neměl. To, co vás nabádá: „Tvůj pud pospolitosti dříme, probuď jej" - nemůže samo být oním instinktem pospolitosti. To, co vám říká, který ton na klávesnici máte uhodit silněji, nemůže samo být tím tónem.

A ještě třetí hledisko nám to ukáže. Kdyby mravní zákon sám byl jedním z našich pudů, mohli a museli bychom ukázati na nějaký pud v naší hrudi, jenž by byl „dobrý", vždy v souhlasu s měřítkem správného chování. To však nemůžeme. Takového není mezi našimi pudy, který by nám mravní zákon někdy nekázal potlačit. A není takového, který by někdy nemusel být povzbuzován.

Je nesprávné považovat některé pudy - na př. mateřskou lásku nebo vlastenectví - za dobré, a jiné za špatné - na př. pohlavní nebo bojovný. Jediné, co lze říci je, že situace, v nichž pud bojovnosti nebo pohlavní má prokázat jistou zdrženlivost, se vyskytují častěji než situace, kdy jest mírniti mateřskou lásku nebo vlastenectví.

Avšak jsou okolnosti, kdy ženatý muž si má svůj pohlavní pud uvědomit, a voják povzbudit svůj instinkt bojovnosti. Mohou být také situace, kdy matčina láska k dítěti a mužova láska k vlasti musí být potlačena, vedla-li by k nespravedlnostem vůči jiným dětem nebo zemím. Přesně řečeno, není impulsů dobrých nebo zlých. Představte si ještě jednou klavír. Klavír nemá správné a nesprávné klávesy. Každá klávesa je v určité chvíli dobrá a v jiné špatná. Mravní zákon není nějaký instinkt nebo soubor instinktů. Je to něco, co určuje jistou melodii (nazveme ji dobrem nebo správným jednáním) tím, že řídí instinkty.

Toto je, mimochodem, věc důležitého, praktického dosahu. Nemůžete učinit nic povážlivějšího, než když určíte některý ze svých instinktů, abyste za ním šli děj se co děj. Není ani jednoho, který byste si zvolil za absolutního vůdce, aby z vás nemohl udělat ďábla v lidské podobě. Myslíte si, že třeba láska k lidstvu je celkem impuls bezpečný. Ale mýlíte se. Opomenete-li spravedlnost, přistihnete se při rušení smluv a padělání důkazů „ve jménu humanity" a na konec z vás budou lidé krutí a zrádní.

Jiní mi píší: „Není, co nazýváte mravním zákonem, prostě lidská konvence, něco, co nám bylo vštípeno výchovou?" Zde jde o nedorozumění. Ti, kdo se takto ptají, považují obvykle za samozřejmé, že když jsme se něčemu naučili od rodičů nebo učitelů, může to být jen lidský výmysl. Tomu však tak není. Všichni jsme se učili ve škole násobilce. Dítě, které by vyrostlo samo na poušti, by jí neznalo. Z toho však nikterak neplyne, že násobilka je prostě lidskou konvencí, kterou si lidé pro sebe upravili a mohli upravit i jinak, kdyby byli chtěli. Ovšem, že se učíme pravidlům správného jednání od rodičů a učitelů, jako i ostatním věcem. Ale některé z těchto věcí, jimž se učíme, jsou pouhou konvencí, která by mohla vypadat i jinak - na př. se učíme jezdit v levo, ale zrovna tak by mohlo platit pravidlo do prava; jiné věci jsou však skutečné pravdy, jako matematika.

K tomu, abych je řadil do téže třídy jako je matematika, mne vede dvojí důvod. Předně, jak jsem byl už řekl, jsou-li tu rozdíly mezi mravními ideami jedné epochy a země od druhé, nejsou tyto rozdíly veliké; poznáte, že všemi probíhá týž zákon. Pouhé konvence však, jako na př. dopravní pravidla nebo způsob oblékání - se liší zcela.

Druhý důvod je: Uvažujete-li o těchto rozdílech v mravnosti dvou lidí nebo národů, myslíte, že mravnost jednoho je lepší nebo horší než mravnost druhého? Znamenaly tu některé změny skutečné zlepšení? Ne-li, pak ovšem nemůže být žádného skutečného mravního pokroku. Pokrok nezáleží jen ve změně, nýbrž ve změně k lepšímu. Kdyby jedna soustava mravních ideí nebyla pravdivější nebo lepší než druhá, nebylo by důvodu k tomu, abychom dali přednost civilisované morálce před morálkou divochů, nebo morálce křesťanské před morálkou nacistickou. V pravdě však všichni ovšem věříme, že jsou některé morálky lepší než druhé. Věříme, že někteří z těch, kdo se snažili změnit mravnost svého věku, byli skutečně reformátoři či pionýři - lidé, kteří pochopili mravnost lépe, než jejich vrstevníci.

Nuže, jakmile přiznáváte, že jedna mravní soustava je lepší než druhá, měříte je de facto nějakým standardem, jemuž se jedna blíží více, než druhá. Onen standard však, jímž měříte dvě věci, je něco odlišného od obou. Ve skutečnosti obě přirovnáváte k nějaké Pravé mravnosti, a připouštíte, že existuje opravdu cosi jako Pravda, nezávislá na tom, co lidé myslí, a že někteří lidé svými představami se této Pravdě přiblížili více, než druzí. Nebo to řekněme jinak: Mohou-li vaše mravní ideje být správné a nacistické méně správné, musí tu pro obě být něco -jakási Pravá mravnost - k níž se jejich „správnost" vztahuje. Důvod, proč vaše představa o New Yorku může být správnější nebo méně správná, než moje, tkví v tom, že New York skutečně existuje bez ohledu na to, jak si jej oba představujeme. Kdyby každý z nás řekl „New York" a myslil při tom jen „ono město, které si v mysli představuji" - kterak by jeden z nás mohl mít správnější představu než druhý? Nebylo by tu vůbec otázky pravdy nebo klamu. Podobně, kdyby Zákon správného jednání znamenal jen „cokoli který národ právě uznává", nemělo by smyslu říkat, že jeden národ uznává to pravé nebo správnější, než druhý. Bylo by zbytečno mluvit o vývoji světa k lepšímu nebo horšímu.

Jak vidíte, rozdíly mezi různým pojetím slušného jednání mohou sice budit dojem, že není vůbec skutečného přirozeného zákona o jednání, avšak všecko, co si o těchto rozdílech zjistíme, dokazuje pravý opak. Než uzavru tuto kapitolu, dodal bych, že někteří čtenáři přepínají tyto rozdíly, protože nerozlišují mezi rozdíly v mravnosti a rozdíly ve vědění. Tak jeden z posluchačů mi psal: „Před třemi sty lety v Anglii ještě popravovali čarodějnice. Byl to také mravní přirozený zákon a správné chování?" - Důvod, proč dnes nepopravujeme čarodějnice, je ovšem přece v tom, že nevěříme, že jsou čarodějnice. Kdybychom věřili, kdybychom opravdu mysleli, že jsou tací lidé, kteří se zaprodali ďáblu a získali od něho nadpřirozenou moc, které užívají k tomu, aby zabíjeli své bližní, doháněli je k šílenství nebo dělali špatné počasí, jistě bychom souhlasili, že zasluhuje-li někdo trest smrti, byli by to takoví hanební Kvislinci! Zde není rozdílu v mravních zásadách. Rozdíl je pouze ve skutečnosti samé. Může být veliký pokrok v poznání, že neexistují čarodějnice; není však žádného mravního pokroku v tom, když je nepopravujete proto, že neexistují. Nebudete přece nazývat humánním někoho, kdo přestal klást pasti na myši prostě z toho důvodu, že v jeho domě myší není.

Vraťme se nyní k tomu, co jsme řekli na konci prvního hovoru, totiž k oněm dvěma podivným okolnostem v lidské podstatě. Předně, že lidé jsou posedlí ideou určitého jednání, jehož by se měli držet, tedy správnosti nebo slušnosti nebo mravnosti nebo přirozeného zákona. Za druhé, že ve skutečnosti tento zákon neplní. Snad se budete ptát, proč jsem tyto věci nazval podivnými. Mohli byste myslet, že to je nejpřirozenější věc na světě. Zvláště byste mohli soudit, že jsem poněkud přísný k lidské přirozenosti. Celkem vzato, řeknete snad, to porušování zákona dobra nebo přírody znamená prostě, že lidé nejsou dokonalí. A proč bych vůbec měl očekávat, aby byli dokonalí?

Toto by bylo lze namítnouti, kdybych tím, co jsem řekl, byl chtěl určit míru obvinění za to, že nejednám tak, jak to očekáváme od druhých. Avšak o to mi vůbec nešlo. Nikterak se tu nezabývám otázkou viny, nýbrž hledám pravdu. Z tohoto hlediska pak sama idea, že je něco nedokonalé, že něco není takové, jaké by být mělo, má své určité důsledky.

Představte si třeba kámen nebo strom - zde máte věc, která je to, co je, a nemá smyslu říkat, že by měla být jiná. Můžete sice říci, že kámen nemá dobrý tvar, když jej právě potřebujete na zahradní skalku; nebo že ten strom je špatný, protože vám nedává tolik stínu, jak jste očekával. Ale co tím vlastně chcete říci, je, že ten strom nebo kámen se nehodí pro nějaký váš určitý účel. Vy je proto neobviňujete, leda v žertu. Víte však, že za daného počasí a půdy strom nemohl být jiný. Co tedy se svého hlediska nazýváme „špatností" stromu, je poslušnost zákonů jeho přirozenosti, právě tak jako u stromu „dobrého".

Postřehli jste, co odtud plyne? Plyne odtud, že co obyčejně nazýváme zákonem přírody - na př. vliv počasí na strom - nemusí být zákonem v přísném slova smyslu, nýbrž jen obrazně. Řeknete-li, že padající kámen vždycky uposlechne zákonů gravitace, mohli byste dodati, že tento zákon jen říká, „co kámen vždycky udělá". Nemyslíte doslova, že kámen, pustíte-li jej, si ihned uvědomí, že podléhá zákonu padání. Chcete jen říci, že skutečně spadne. Jinými slovy, nechcete tvrdit, že tu je něco nad skutečností samou, nějaký zákon o tom, co se má stát, a odlišný od toho, co se třeba skutečně stane. Zákon přírody, pokud jde o kámen nebo strom, může znamenat jen, co příroda ve skutečnosti dělá.

Mluvíte-li však o Zákonu lidské přirozenosti, zákonu správného jednání, mají se věci jinak. Tímto zákonem nevyjadřujeme, co lidé skutečně dělají. Neboť jak jsme viděli, mnozí neplní tento zákon vůbec, a nikdo jej neplní dokonale. Zákon tíže vám povídá, co se stane s kamenem, když jej pustíte. Avšak zákon lidské povahy vám říká, co lidé by měli dělat, a nedělají. Jinými slovy, pokud jde o lidské tvory, přistupuje tu něco jiného nad a za skutečnostmi. Máte jednak skutečnost: jak lidé jednají; jednak máte další, jinou věc: jak by měli jednat. V ostatním vesmíru nemusí být nic jiného než fakta. Elektrony a molekuly se chovají určitým způsobem a s určitými výsledky, a toto může být vše, co lze říci. [Nemyslím, že to je všecko, jak uvidíme později. Míním jen, že to může být všecko ve věci, o kterou nám v této chvíli jde.] Ale lidé jednají určitým způsobem, a to neznamená poslední slovo, neboť při tom stále víte, že by měli jednat jinak.

Toto je opravdu tak zvláštní, že by to člověk nejraději nějak oddisputoval. Mohl by na př. objevit, že když někdo jedná, jak by jednat neměl, není to nic jiného, než když kámen nemá vhodný tvar; co totiž dělá, náhodou je vám nevhod. To však by byla mýlka. Muž, který si obsadil sedadlo ve vlaku, a druhý, který přišel později a v okamžiku jeho nepřítomnosti odklidil jeho zavazadlo a zabral jeho místo - oba jsou si stejně nevhod. Ale odsuzujeme druhého, nikoli prvního. Nehněvám se na pána (leda v prvním okamžiku, než se vzpamatuji), který mi náhodou šlápl na nohu; ale dohněvá mne pán, který se snaží mi šlápnout na nohu, i když se mu to nepodaří. A přece první šlápl, druhý nikoli. Někdy také jednání, jež bych nazval špatným, mi dokonce není nevhod, nýbrž naopak. Ve válce obě strany mohou považovat zrádce u protivníka za velmi prospěšného. Ale, ač ho použijí a platí, pokládají ho za lidského vyvrhele. Nemůžete tedy tvrdit, že správným jednáním nazýváme každé jednání, které je nám prospěšné. A pokud se našeho vlastního správného jednání týče, je myslím zcela na bíledni, že to nebývá chování, jaké se vždycky vyplácí. Často to znamená spokojit se s třiceti korunami, když jste mohl dostat třeba dvakrát tolik; dáti pokoj děvčeti, kterému byste se chtěl dvořit; dodržet slib, který byste raději setřásl, a říci pravdu i tehdy, když budete dělat proto dojem pošetilce.

Někteří snad řeknou, že správné jednání se nevyplácí určité osobě v určité situaci, avšak je to přece jednání, které se osvědčuje lidstvu jako celku, a že tu tedy není žádné záhady. Lidé mají obecně pochopení pro to, že nemohou dojít bezpečnosti a štěstí, leč ve společnosti, kde každý se chová slušně, a z tohoto důvodu se tedy také snaží o slušné chování. Toť se ovšem rozumí, že bezpečnost a štěstí může kvésti jediné tam, kde jednotlivec, třída a národ zachovává poctivost a slušnost a laskavost. To je z nejdůležitějších pravd na světě. Ale mine se s cílem, má-li sloužit za vysvětlení, proč tak a tak cítíme v otázce dobra a zla. Táži-li se: „Proč mám jednat nesobecky?" - a vy odpovíte: „Protože to je žádoucí pro společnost", mohu opáčit: „Nač bych se ohlížel po tom, co je dobré pro společnost, ledaže to hoví také mně osobně ?" - načež musíte říci: „Protože máte smýšlet nesobecky" - a jsme tam, odkud jsme vyšli. Říkáte plnou pravdu, ale nedostanete se dále. Kdyby se někdo ptal, jaký je smysl kopané, nebylo by na místě říci: „dostat míč do branky", neboť dostat míč do branky je hra sama, nikoli důvod nebo smysl hry, a řekl byste tím jen, že kopaná je football, což je pravda, ale bezcenná. Podobně, zeptá-li se někdo, jaký je smysl správného jednání, nepomůže říci „abychom prospěli společnosti", neboť snaha o prospěch společnosti, čili jednati nesobecky, je sama součástí správného jednání, takže říkáte jen, že správné jednání je správné jednání. Tolikéž byste byl řekl, kdybyste zůstal při tom, že „lidé mají jednat nesobecky".

To je právě, kde se zastavuji: lidé mají být nesobečtí, mají být slušní. Ne že by byli, ani že by rádi byli, nýbrž že by měli být slušní. Mravní zákon, zákon lidské přirozenosti, není prostě výrok o skutečnosti v lidském chování, jako na př. zákon gravitace je či může být pouhým výrokem o tom, jak se chovají těžké předměty.

Na druhé straně to není jen nějaký nápad, neboť této myšlenky se nelze zbavit a kdybychom se jí zbavili, většina výroků a našich myšlenek o lidech by pozbyla smyslu. A není to jen výrok o tom, jak bychom si přáli, aby se lidé chovali k našemu uspokojení; neboť chování špatné nebo nesprávné není totéž, co chování, jež nás neuspokojuje; naopak nám může být i vhod. Z toho plyne, že pravidlo dobra a zla, nebo zákon lidské přirozenosti či jakkoli to chcete nazvat, musí vším způsobem být nějaká realita, něco skutečného, co tu je a co jsme si sami nevytvořili. A přece to není skutečnost v obyčejném slova smyslu, jako je naše jednání samo. Začíná se nám to jevit tak, jako bychom museli připustit více než jeden druh skutečna; v tomto zvláštním případě, zdá se, je cosi nad pouhou skutečností lidského jednání, či za ní, a přece cosi naprosto reálného - skutečný zákon, který nikdo z nás nestanovil a který na nás činí nátlak.

Shrňme, čeho jsme dosud dosáhli. Pokud jde o kámen a strom a jiné věci, mluvíme o zákonu přírody; což však může být jen otázkou vyjadřování. Pravíme-li, že příroda je ovládána jistými zákony, může to asi znamenat jen tolik, že příroda se skutečně chová jistým způsobem. Tyto tak zv. zákony možná nejsou nic skutečného, nic nad nebo mimo skutečné jevy, jež pozorujeme. Ale v případě lidských tvorů jsme viděli, že tomu je jinak. Zákon lidské přirozenosti nebo zákon dobra a zla musí být něco mimo skutečné projevy lidského chování. V tomto případě máme vedle skutečných jevů ještě něco jiného - skutečný zákon, který jsme nevynalezli a který bychom, jak víme, měli zachovávat. Dnes bych chtěl, abychom uvažovali o tom, co nám toto všecko říká o světě, v kterém žijeme. Co lidé jsou myslícími tvory, kladou si otázku, co že tento svět opravdu je a kde se vzal. Zhruba jsou tu dvě teorie. Předně je tu teorie materialistická. Zastánci její praví, že hmota a prostor tu prostě byly, vždycky existovaly, nikdo neví, proč; a že hmota chovajíc se určitým způsobem, vydala jakousi šťastnou shodou okolností tvory jako jsme my, schopné myšlení. Jednou z tisíci náhod cosi zasáhlo naše slunce a dalo tak vznik planetám; a další tisící shodou na jedné z planet objevily se prvky, nutné k životu, spolu s vhodnou temperaturou, a část hmoty na naší zemi ožila; a pak velmi dlouhou sérií změn hmota se vyvíjela v tvory lidské.

Jiná teorie je náboženské povahy. [Viz poznámku na konci této kapitoly. ] Podle ní za tímto vesmírem je cosi, co se podobá spíše Rozumu než čemukoli jinému. Tím se míní, že má vědomí a cíle a dává přednost jedné věci před jinou. Ve znamení těchto vlastností toto Cosi stvořilo svět, částečně k účelu, který neznáme, ale částečně proto, aby vyvolalo tvory sobě podobné - chci říci podobné v tom, že mají také rozum.

Nemyslete prosím, že některá z těchto teorií platila dávno a druhá přišla po ní. Všude mezi myslícími lidmi se vyskytovaly obě. A uvědomte si též to, že nemůžete vědou v běžném slova smyslu dokázat, která teorie je správná. Věda pracuje pomocí výzkumu. Pozoruje, jak věci se dějí. Každý vědecký výsledek, jakkoli je komplikovaný, konec konců praví jen: „Nařídil jsem dalekohled proti té a té části oblohy dne 15. ledna o 2.20 v noci a zjistil jsem to a to", nebo „Dal jsem tu a tu látku do zkumavky a zahřál jsem ji na tolik a tolik stupňů a stalo se s ní to a to". Nemyslete, že tu říkám něco proti vědě. Říkám jen, co je její práce. A čím vědečtější bude vědec, tím spíše, myslím, bude se mnou souhlasit, že toto je úkol vědy, úkol velmi užitečný a potřebný. Avšak proč a kde se tu nějaká věc vzala a zdali je tu cosi nad věcmi, jež věda zkoumá - cosi zcela jiného - to není otázkou vědy. Je-li zde něco „Nadvěcného", musí to buď zůstat vůbec lidem nepoznáno, nebo se dát poznat nějakou jinou cestou. Ani rozhodnutí, že je tu něco takového, ani rozhodnutí, že tu není nic takového, nemůže učinit věda. Skuteční učenci také obyčejně takových rozhodnutí nevyslovují. Jsou to spíše novináři, a populární spisovatelé, kteří nasbírali něco paběrků nedopečené vědy z učebnic a propůjčují se k tomu. Konec konců je to otázka prostého rozumu. Kdyby jednou věda dospěla k tomu, že by znala každou maličkost v celém vesmíru - což by takové otázky, jako „K čemu je svět?", „Proč je takový, jaký je?" a „Jaký je jeho smysl?" nezůstaly dále otázkami ?

Bylo by to tedy zcela beznadějné, až na jednu okolnost. Je tu jedna a jediná věc v celém vesmíru, o které víme víc, než bychom mohli poznat jen z vnějšího pozorování. Je to člověk. My nejen lidi pozorujeme, my  j s m e  lidi. V tomto jednom případě máme, abych tak řekl, informace důvěrné; známe sebe samy. Odtud víme, že lidé se vidí pod mravním zákonem, který neudělali a který nemohou zapomenout i když se o to pokoušejí, a naopak vědí, že se mu mají podřídit.

Uvažte také toto: kdyby někdo zkoumal člověka, jako zkoumáme elektřinu nebo bylinu, neznaje jeho řeč a nemoha se tudíž dobrati jakéhokoli poznatku zevnitř, od něho, nýbrž pozoruje jen, co dělá, nemohl by přijít k důkazu, že máme takový mravní zákon. Jak by také mohl? Jeho pozorování by mu udávalo jen to, co děláme, kdežto mravní zákon se týká toho, co  m á m e  dělat. Podobně, jestliže je něco nad pozorovanými jevy v případě kamení nebo počasí, není naděje, že bychom to kdy objevili, mohouce pozorovat jen zvenčí.

Otázka se nám staví tedy asi takto: chceme věděti, zdali svět je takový, jaký je, bez jakéhokoli důvodu, či zdali je nad ním nějaká moc, která jej činí tím, čím je. Poněvadž taková moc, existuje-li, by nemohla být jedním z daných faktů, nýbrž skutečností, která ona fakta působí, nemůže být objevena jen pozorováním těchto fakt. Jen v jednom případě můžeme zjistiti, že tu je něco víc, totiž v našem vlastním případě. A tu jsme to také zjistili. Anebo to řekněme jinak. Je-li mimo svět taková vládnoucí moc, nemůže se nám projeviti jakožto jedna z realit uvnitř světa - jako stavitel domu není zdí nebo schodištěm či ohništěm domu. Jediný způsob, jakým by se nám mohla ukázati, by byl, aby se ukázala uvnitř nás jakožto vliv nebo příkaz, jímž nás nutká k určitému chování. A to je právě, co ve svém nitru poznáváme. Nezačíná to vyhlížet poněkud podezřele? V onom jediném případě, v němž odpověď můžeme očekávat, odpověď zní Ano; a v ostatních případech, v nichž odpověď nedostanete,  v i d í t e , proč jí nedostanete. Dejme tomu, že bych viděl dole na ulici muže v modrém stejnokroji, jak vchází do domů a zanechává tam jakési svazečky papíru; a vy byste se mne ptal, proč myslím, že obsahují dopisy? Rekl bych: Protože kdykoli přinese takovou věc ke mně, obsahuje dopisy. Snad byste namítl: Vy jste nikdy neviděl všecky ty dopisy, jež myslíte, že lidé dostávají. Ovšem, že ne, ani bych nemohl vidět, protože nejsou adresovány mně. Já si vysvětluji ty, které nemohu otevřením zjistit, těmi, které otevřít smím.

Podobně je tomu s naší otázkou. Jediný list, který mohu otevřít, je člověk. Otevru-li jej, otevru-li zvláště onen nazvaný Já, poznávám, že neexistuji sám sebou, nýbrž, že jsem pod zákonem; že něco nebo někdo po mně chce, abych jednal určitým způsobem. Nemyslím ovšem, že kdybych vnikl do nitra kamene nebo stromu, zjistil bych totéž, stejně jako nemyslím, že ostatní lidé v ulici dostávají  t y t é ž  dopisy jako já. Předpokládám, že bych na př. zjistil, že kámen  m u s í  poslouchat zákon tíže. Kdežto mně odesílatel mého dopisu jen říká, že mám jednat správně, je kámen  n u c e n  chovat se podle zákona své přirozenosti. Ale patrně bych přišel na to, že tu byl odesílatel dopisů v obou případech, Moc nad realitou, Ředitel, Vládce.

Nemyslete však, že běžím rychleji než opravdu běžím. Jsem ještě na hony daleko od Boha teologie křesťanské. K čemu jsme došli, je jen Cosi, co řídí svět a co se ve mně projevuje jako zákon, nabádající mne, abych jednal správně a uvaluje na mne odpovědnost i zahanbení, jednám-li špatně. Mám za to, že to musíme považovat spíše za cosi jako Rozum než cokoli jiného, neboť konec konců všecko ostatní, co známe, je hmota, a sotva si můžeme představit kus hmoty dávající zákon. Nemusí to ovšem být  v e l m i  podobné Rozumu a ještě méně osobě. Příště si řekneme, lze-li o tom vědět více. Jen bych rád ještě varoval před jistým druhem povrchní blaženosti, s jakou se rádo mluvilo o Bohu za posledních sto let. To není, oč mi běží. To si můžeme ušetřit.

[P o z n á m k a. Aby tyto hovory zůstaly dosti stručné, omezil jsem se tu jen na stanovisko materialistické a náboženské. Měl bych je snad doplnit jakýmsi mezi-stanoviskem, jež se nazývá teorií kreativní evoluce nebo emergentní filosofií. Nejvtipnější její exposice je uložena v díle G. B. Shawa a nejhlubší u Bergsona. Zastánci této teorie mají za to, že malé variace, jimiž život na této planetě se „vyvíjel" z nejnižších forem až k člověku, nejsou výsledkem náhod, nýbrž úsilí životní síly, nebo její vůle a záměrnosti. Musíme se stoupenců tohoto výkladu tázati, zdali ta Životní síla je cosi rozumného či nic. Je-li rozumná, pak „Rozum", který vyvolává život a přivodí jej k dokonalosti", je vlastně Bůh, a tato teorie se pak kryje s náboženskou. Není-li, jaký smysl má říkat, že něco, co je bez rozumu, „usiluje" nebo sleduje nějaký „účel"? Toto, zdá se mi, je slabé místo této teorie. Důvod, proč mnozí lidé jsou nadšeni kreativní evolucí, je v tom, že jim skýtá mnoho z citového uspokojení víry v Boha, a nic z jejích méně příjemných důsledků. Jste-li v plné fysické síle a slunce září a nechce se vám věřit, že ten svět není než mechanický tanec atomů, je docela příjemné myslet na onu velikou mystickou sílu, jež kráčí věky a nosí vás na své hrudi. Zachce-li se vám však provésti něco poněkud nekalého, pak taková Životní síla, slepá, bez mravnosti a svědomí, nebude vám ovšem stát v cestě jako ten nepohodlný Bůh, o kterém jsme se jako děti učili. Taková Síla je jakýsi  k r o t k ý  bůh. Můžete si ho citovat, kdy se vám zachce, ale on nebude obtěžovat vás. Všechen vznět náboženství, ale žádné výlohy! Viděl svět kdy velkolepější výraz přání, jež bylo otcem myšlenky, nad tuto životní sílu?]

Došli jsme k tomu, že v Mravním zákonu vlastně se na nás dobývá Kdosi nebo cosi nad hmotným světem. Nepochybně mnohý z vás měl jakýsi nepříjemný pocit, když jsme se k tomu dostali. Dokonce snad vám napadlo, že jsem na vás vyzrál - tím, že jsem zaobaleně podával něco, co vypadá jako filosofie, ale ve skutečnosti se vybarvilo jako náboženství. Snad jste i byli ochotni sledovat mne, pokud jste myslili, že přináším něco nového; ale když to má být jen náboženství, - to už jsme tu měli a člověk nemůže postrčit hodiny nazpět. Těm, kteří toto pociťují, bych chtěl dáti tři věci na uváženou.

Předně pokud jde o postrčení času. Mysleli byste, že žertuji, kdybych vám řekl, že  m ů ž e t e  postrčit hodiny nazpět, a že to může být velmi prospěšné učinit tak, kdykoli hodiny jdou špatně? Ale nechme raději toho příměru s hodinami. Pokrok chceme všichni. Ale pokrok znamená přiblížiti se tam, kam se máme dostati. A dal-li jste se špatným směrem, nedojdete k cíli, pokračujete-li. Dostal-li jste se na nesprávnou cestu, je pokrokem, když se obrátíte a vrátíte se na cestu správnou; a v tom případě, kdo se obrátí dříve, je pokrokovější. To vše dobře známe z našich zaměstnání, že ano? Začal-li jsem z nepravého konce, je jisto, že čím dříve si to uvědomím, připustím, vrátím se a začnu znova, tím rychleji se dostanu ku předu. V tom se nejeví pokrokovost, když člověk svéhlavě a za nic na světě nepřipustí omyl. A mám za to, že na dnešním stavu světa je dost zřejmé, že se lidstvo dopustilo jistých velikých chyb. Jsme na nesprávné cestě. A je-li tomu tak, musíme nazpět. Jít nazpět v tom případě je nejkratší cesta ku předu.

Za druhé, tím jsme se ještě nikterak nedostali k hovoru náboženskému. Ještě jsme nedošli k žádnému bohu žádného náboženství, tím méně k Bohu onoho náboženství, které nazýváme křesťanstvím. K čemu jsme došli, je jen Někdo či Něco, co stojí za Mravním Zákonem. Nepřijímáme nic z Bible, ani od církví, nýbrž se snažíme dověděti se něco o tomto Někom svou vlastní cestou. A chci zdůraznit, že to, nač touto cestou přijdeme, nás velmi zarazí. Máme dvojí průkaz o tomto Někom. Jedním je ten svět, který vytvořil. Kdybychom v tom viděli jedinou jeho stopu, myslím, že bychom odtud vysoudili, že je to veliký umělec (neboť tento vesmír je dílo velmi krásné), a zároveň nikterak milostivý a přátelský vůči člověku (neboť tento svět je místo nebezpečné a děsivé).

Druhý průkaz je Mravní zákon, který uložil do našeho nitra. Toto je lepší důkaz než onen první, protože je to vnitřní, vlastní informace. Z mravního zákona se dovíte o Bohu víc než z vesmíru, jako poznáte lépe člověka z jeho hovorů než z domu, který postavil. Z tohoto druhého průkazu tedy shledáváme, že ona Bytost stojící za Mravním zákonem, je nesmírně zaujatá pro správné jednání, čestnost, nesobeckost a slušnost. V tomto smyslu můžeme souhlasit s výkladem křesťanského i jiných některých náboženství, že totiž Bůh je „dobrý". Ale s tím nepospíchejme příliš. Mravní zákon nám nedává důvodu, abychom si představili Boha „dobrého" ve smyslu shovívavosti, mírnosti a soucitu. Není nic shovívavého na Mravním zákonu. Je tvrdý jako ocel. Říká vám, abyste byl přímý a zdá se, že je mu lhostejno, je-li to bolestné, nebezpečné nebo nesnadné. Je-li Bůh podobný Mravnímu zákonu, pak není ohleduplný. Nepomůže říkat zde, v této souvislosti, že „dobrý" Bůh znamená, že může odpustili. To je příliš rychlý závěr. Jen osoba může odpustiti. A my jsme ještě nedošli k „osobnímu" Bohu, nýbrž jen k jakési Moci za Mravním zákonem, která je příbuzná spíše Rozumu než čemukoli jinému. Je-li zcela neosobní, nemá smyslu, abyste od ní očekával úlevy nebo výjimky, podobně jako je zbytečné žádati násobilku, aby vám připustila špatný součin. Musíte se setkat se zamítnutím. Ani také nemá smyslu říkati, že je-li takový Bůh - neosobní, absolutní dobro, - vám se nelíbí a vy ho neberete na vědomí. Obtíž je v tom, že kus vašeho já je na jeho straně a de facto souhlasí s jeho odporem k lidské hamižnosti a lsti a vypočítavosti. Mohl byste chtít, aby udělal výjimku ve vašem případě a tentokrát vám povolil. Ale v hloubi duše víte, že tato Moc nad světem skutečně a nezměnitelně nenávidí takové jednání, anebo nemůže být dobrá. Na druhé straně víme, že existuje-li absolutní dobrá Moc, musí odsuzovat většinu toho, co konáme. To je ta hrozná situace, ve které trčíme. Není-li svět řízen absolutním Dobrem, pak jsou na trvalo naše všechny snahy úplně beznadějné. A je-li řízen, pak ze sebe děláme nepřátele této Moci každý den, a nezdá se, že zítra by mohlo být lépe, a tak je naše posice zase beznadějná. Nesvedeme nic, počítáme-li s Ní, a nesvedeme nic bez Ní. Bůh jest jedinou útěchou a zároveň největší hrozbou; něco, čeho vrchovatě potřebujeme a zároveň čemu se nejvíce snažíme jít z cesty. On je naším jediným spojencem a my jsme se stali jeho nepřáteli. Lidé někdy mluví, jako by to byla zábava setkat se s absolutním Dobrem tváří v tvář. Měli by o tom znovu uvažovat. Jsou, abych tak řekl, na „mnichovském" stupni náboženství. Dobro je buďto veliká bezpečnost nebo veliké nebezpečí -podle toho, jak se k němu postavíte. A my jsme se postavili špatně.

Moje třetí připomínka je tato: Když jsem se rozhodl jíti oklikami k svému předmětu, nechtěl jsem nikterak na vás vyzrát. Měl jsem důvod jiný. Můj důvod byl ten, že křesťanství prostě nedává smyslu, nevyrovnáme-li se s některými fakty, jež jsem uvedl. Křesťanství vybízí k pokání a slibuje odpuštění. Pokud rozumím, nemá tedy co říci lidem, kteří nevědí, že by se byli dopustili něčeho, z čeho by se měli káti a kteří tedy necítí, že by jim bylo třeba odpuštění. Teprve když člověk pochopil, že je tu Mravní zákon a že za ním vězí jistá Moc, a že tento zákon porušil a znepřátelil se s touto Mocí - teprve po všem tom nastává okamžik, kdy křesťanství mluví. Víte-li, že jste nemocen, půjdete si o radu k lékaři. Poznal-li jste, že naše situace je téměř zoufalá, začnete chápat, o čem mluví křesťané. Mluví o tom, jak jste se dostali do nynějšího stavu, v němž jednak nenávidíme Dobro, jednak je milujeme. Vysvětlují, jak Bůh může být tou neosobní Mocí, stojící za Mravním zákonem, a přece být také osobní. Mluví o tom, jak požadavky tohoto zákona, jež ani vy ani já neumíme splnit, byly splněny za nás, jak Bůh sám se stal člověkem, aby vykoupil člověka z nesouhlasu Božího. Je to starý příběh a budete-li chtít do něho lépe vniknout, jistě se obrátíte na povolanější lidi, než jsem já. Čeho já jsem chtěl dosíci, je to, aby lidé hleděli v tvář skutečnosti, a pochopili otázky, na něž křesťanství chce dát odpověď. A ta skutečnost je děsivá. Přál bych si, abych za války mohl mluvit o příjemnějších věcech. Ale musel jsem říci, co považuji za pravdu. Připouštím ovšem, že křesťanství konec konců skytá nevýslovnou útěchu. Ale nezačíná s ní. Začíná zkrušujícím poznáním, jak jsem vyložil, a nemá smyslu sahati po útěše bez předchozího zkrušení. V náboženství, jako ve válce a ve všem ostatním, útěcha je něco, čeho nedosáhneme tím, že to hledáme. Hledáte-li pravdu, můžete konečně najít útěchu; hledáte-li však útěchu, nedojdete ani útěchy, ani pravdy; najdete jen hladká slova a iluse, a na konec beznadějnost. Většina z nás překonala předválečné iluse o mezinárodní politice. Je na čase, aby se stalo podobně i s náboženskými.

Č á s t  I.
Dobré a Zlé jako vodítko v otázce po smyslu života    5

Č á s t  II.
Čemu věří křesťané?     22






I.    Trojí stránka mravnosti     41
Ia.    Čtvero hlavních ctností     44
II.    Sociální mravnost     47
III.    Mravnost a psychoanalysa     51
IV.    Sexuální mravnost     55
IV a.    Křesťanské manželství     58
V.    Odpouštění     62
VI.    Největší hřích     66
VI a.    Láska     70
VI b.    Naděje     73
VII.    Víra     75
VIII.:    Víra     79