Vymezení vztahu státu a církve vyvolávalo v minulosti často nemálo problémů a také sporů. Zvláště složitě se utvářel vztah komunistické moci a církve a nezbavil se sporů, konfliktů, ostrých střetnutí. Tuto skutečnost prokazuje poválečná historie států sovětského bloku. Bohaté zkušenosti v tomto směru poskytují i československé dějiny po únoru 1948.

Předpokladem a smyslem existence komunistického monopolu moci je totální nadvláda úzké mocenské skupiny nad společností a tedy totální podřízení všech oblastí společenské činnosti. Ty organizace a instituce, které by se chtěly tomuto železnému zákonu komunistické moci vymknout a projevily » neposlušnost«, jsou jako nepřátelé rozdrceny.

Komunistické hnutí již ve svém prvém programovém manifestu prohlásilo náboženství za opium lidstva. Ve stejném duchu mluvil Program Komunistické internacionály z roku 1928, který navíc určoval postoj komunistů k církvím:

»Zvláštní postavení mezi úkoly kulturní revoluce zachvacující široké masy má boj proti » opiu lidu «, proti náboženství. Tento boj je nutno vést houževnatě a soustavně. Proletářská moc musí zrušit jakoukoliv státní podporu církve, která je agenturou kdysi vládnoucích tříd, zamezit jakékoliv vměšování církve do státem organizované výchovné a vzdělávací práce a nemilosrdně potlačovat kontrarevoluční činnost církevních, organizací. Proletářská moc připouští svobodu vyznání, ale zároveň všemi jí přístupnými prostředky provádí protináboženskou propagandu, odstraňuje výsadní postavení dřívějšího státního náboženství a celou výchovnou a vzdělávací práci organizuje na základě vědeckého materialistického názoru. «

Přestože komunistům Program poskytoval obecné směrnice, tak v době, kdy se dostali k moci, nedostačoval. Stálí tváří v tvář církvi jako významné organizaci s kulturně společenským a sociálním posláním. Komunisté však v tomto smyslu církev nehodnotili. Od nastolení své monopolní moci se na ni dívali jako na politickou sílu a to nepřátelskou, navíc spojenou a řízenou Vatikánem, který dokumenty mezinárodního komunistického hnutí řadily mezi agenty imperialismu. Vymezovali svůj vztah k církvi jako k nepřátelské politické straně, která byla nepřirozeným a rušivým prvkem v monopolu jejich moci.

Církev - pokud nebude uvedeno jinak, jde o katolickou církev - chtěla po únoru 1948 pokračovat ve svém společenském poslání. Byla však vystavena ranám komunistické moci, které směřovaly k tomu, aby omezily nebo zcela znemožnily výkon její funkce. Musela se bránit a přála si dohodu se státem, projevovala ochotu k řadě ústupků a ke kompromisům. Její ustupování však mělo svoje hranice. Nemohla překročit mez, za níž by sama resignovala na svoje poslání a ztratila by smysl své existence. Komunisté ovšem připouštěli pouze takové dohody, které znamenaly úplné podřízení církve monopolu své moci. K takovýmto dohodám měli jedinou alternativa, a to boj až do úplného podřízení. Šlo o boj, jehož důsledkem nemohlo být nic jiného než rozbití, případně i likvidace církve. Stala se tedy obrana církve zároveň zápasem o zachování vlastní existence jako organizace s kulturně společenským a sociálním posláním.

Komunistická moc zatlačila církev do pozice obrany. Logika této moci vede k tomu, že každá taková pozice učiní z bránícího se činitele politickou sílu. A to zcela objektivně, protože mocenský monopol chápe a řeší všechny společenské problémy především mocenskopoliticky. Církev nechtěla hrát roli politické síly, ale stala se jí proti své vůli. Neměla totiž na vybranou. Byla donucena k obraně, k boji, chtěla-li uhájit vlastní existenci a plnit své společenské poslání.

Záměry a postup komunistů učinily z církve politickou sílu, která bránila své právo na existenci proti monopolu moci. Od počátku šlo o zápas dvou nesrovnatelně rozdílných sil - státní totalitní moci a společensko-kulturní a náboženské organizace. Biskupové si tuto svoji pozici uvědomovali. Věděli, že nemají naději na vítězství, a to ještě nepředpokládali takovou krutost moci, jak ji záhy pocítili. Přesto do boje, který jim byl vypovězen, vstoupili, protože nemohli »zradit sami sebe«. Ačkoliv konečná bilance zápasu byla pro církev krutá a plná velkého utrpení, nebylo v něm ani vítězů ani poražených. Udržela svoji existenci a prokázala svoji životaschopnost, i když se musela podřídit státnímu dozoru. Komunistická moc však svého cíle nedosáhla, pouze se jí podařilo rozbít organizační strukturu církve, ale její vliv nezničila.

Budeme se zabývat hlavními body jednoho časově krátkého, nicméně významného výseku zápasu církve a státu. Jde o období od dubna do října 1949.

Krátce po únoru 1948 začalo jednání mezi církví a státem. Mezi oběma existovalo několik sporných bodů, z nichž některé vystupovaly jako zvláště důležité a klíčové. Komunisté požadovali, aby představitelé církve veřejně vyhlásili svoji loyalitu k poúnorovému režimu. Ti však proklamovali svoji službu národu a věrnost státu, kterou nespojovali s loyalitou ke konkrétnímu režimu. Od vlády naopak požadovali respektovat svobodu náboženství a podmínky pro výkon společenské funkce církve. Bezprostředně před parlamentními volbami v květnu 1948 se konfliktním bodem stala kandidatura kněze J. Plojhara na funkci poslance, kterou církev nepovolila. Trvala na tom, aby se kněží nezúčastňovali politického života. Komunisté poté další jednání přerušili.

Na počátku druhé poloviny roku 1948 došlo na přání biskupů k obnově rozhovorů. Ale ani ty a ani další na počátku roku 1949 nevedly k úspěchům. Střetly se v nich dvě rozdílné tendence: upřímná snaha biskupů o dohodu se státem a mocenská pozice zdůrazňovaná zástupci vlády (Čepička, Kopecký). Ti první požadovali od vlády důkazy dobré vůle, ale dostávali pravý opak, ti druzí kladli jako podmínku jakékoliv dohody prohlášení loyality k poúnorovému režimu vydané církevními hodnostáři. Ti projevovali ochotu opakovat svoje prohlášení věrnosti státu podle modu vivendi, zároveň připomínali nemožnost vydat požadovaný projev, neboť církev »se neváže na žádnou politickou nebo státní formu «.

Na jaře 1949 vyhrocení napjatých vztahů mezi komunistickou stranou a církví dosáhlo dosud nejvyššího stupně. Tvrdý tón dávali najevo nejen zástupci vlády, ale také president Gottwald při lednové audienci biskupského sboru na Hradě. Za této situace se ve vedoucích komunistických kruzích šířily sympatie s návrhem na zahájení ostrého boje s církví, odůvodňovaného »neochotou biskupů k dohodě«.

Tvrdá linie se nezrodila na jaře 1949. Ti, kteří po únoru 1948 určovali směr a kroky církevní politiky komunistů, s ní počítali jako s druhou alternativou v případě, že církev nevyhoví požadavkům státu a nepřijme jeho obsah dohody. Taková dohoda v komunistickém pojetí představovala jednu z možných cest ke splnění jejich záměru, jak jej vyjádřil Čepička: udělat z církve » nástroj našich přání a našich cílů. « V dubnu 1949 se komunistické vedení rozhodlo odpovědět na prosby biskupů o jednání a o dohodu při respektování podmínek pro výkon kulturně společenské a sociální funkce církve tvrdým úderem. Navazoval na četná ostrá opatření provedená už v poúnorovém období.

V souvislosti s dubnovým rozhodnutím komunistického vedení je potřebné uvést dvě skutečností. Za prvé: přestože v poúnorové době stála ve vztahu církve a státu jako hlavní mocensko-politická stránka, přece nebyl zcela bez vlivu programový atheismus komunistů a jejich nepřátelský a sektářský poměr k náboženství.

Za druhé: Komunistické vedení nemělo ucelenou a propracovanou koncepci své církevní politiky, řídilo se hlavně prakticko-politickými potřebami. Přesto však existovala jedna jakási centrální myšlenka, se kterou vystoupil Gottwald krátce po únoru 1948 a která vyjadřovala cílový bod jejich snažení: odtrhnout Katolickou církev od Vatikánu a přeměnit ji v národní církev. Na schůzi ÚV KSČ 9. 6. 1948 Gottwald řekl:

» A další perspektiva: Myslím, že bychom měli vzít kurs na to, odpoutat katolickou církev od Vatikánu. Dostat je tak daleko, aby se s Vatikánem rozešli a stali se národní církví ... Žádné nové spory rituální vést nechceme, ale pryč od Říma a směrem k národní církvi. To je ovšem úloha velmi těžká . . . je nutné církev neutralizovat a dostat ji do svých rukou tak, aby sloužila režimu ... « .

Slánský o tomto záměru hovořil se sovětskou delegací na schůzi Informačního byra komunistických stran v červnu 1948, kterou tvořil Ždanov, Malenkov, Suslov. Ti ji schválili. Slánský se o svém rozhovoru zmínil vedení své strany a v zápise čteme stručnou poznámku: » Informovali jsme je o našem poměru ke katolické církvi a mluvili jsme o našich perspektivách, že chceme dostat naši církev do rozporu s Vatikánem. Blahopřáli nám, jestliže se nám to podaří. «

25. dubna 1949 projednávalo komunistické vedení návrh na opatření v církevní politice. Předkládal je Čepička, který v té době odpovídal a byl hlavním spolutvůrcem linie církevní politiky. Šlo o souhrn opatření, jejichž základním a určujícím rysem bylo vypovězení boje církvi a směřujících ke konečnému cíli - národní církvi. Opatření lze rozčlenit na dvě oblasti. První měla politicko-ideový charakter a usilovala o vyvolání rozkolu uvnitř církve. Na předním místě stálo vytvoření tzv. obrodného hnutí katolíků, prosazení » cyrilometodějského kultu « a bohoslužeb v české a slovenské řeči.

Druhá oblast sestávala z administrativních opatření dvojího druhu. Prvá omezovala činnost a působení církve. Spadala do nich: a) restrikce katolických spolků, b) všechna shromáždění mimo kostel a všechny církevní sbírky podléhaly předběžnému povolení a souhlasu příslušných státních orgánů - jinak byly označeny za ilegální; c) zastavení veškeré periodiky vydávané katolickou církví, včetně Act curiae, d) zákaz vydávání všech informací s použitím cyklostylu, e) zavedení povinného kursu společenských věd na teologických fakultách. Druhá se týkala výstavby státního aparátu pro kontrolu a dozor církve. Při krajských a okresních národních výborech se zřizovaly církevní referáty, které převzaly veškeré úřední záležitosti církví a jednání s církevními činiteli. V čele referátů stál církevní tajemník, který dosud fungoval v orgánech Národní fronty.

V komunistickém vedení vyvolal návrh opatření obsáhlou diskuzi. Zazněly v ní i pochyby o včasnosti a dostatečné přípravě celé akce. Nakonec vedení návrhy schválilo. Výřez z diskuse tří hlavních činitelů tehdejší politiky podává obraz o jejich úvahách a myšlení:

Zápotocký: » Zásadní otázkou je, jestli už je čas, abychom tento protiklerikální boj vyvolali a svedli. Když bychom to nechtěli dělat, tak (postupovat, pozn. aut.) jako dosud, vyjednávat, obcházet, nechat v klidu. Nevím, zda to už je tak daleko připravené. Jestli to už je masové hnutí, např. pokud jde o české a slovenské bohoslužby. Myslím, že to tak daleko ještě není. Tady je třeba postavit otázku, jestli to tady chceme hnát do konfliktu. Když chceme akce vést, tak je třeba vystoupit v roli ochránců zájmu věřících. Na to jsou věřící citliví, aby je někdo neokradl. «

Slánský : » Jednání s církví uvázlo na písku. Oni nechtějí jednáni dovést k nějakému konci na příkaz Vatikánu. Co se zde navrhuje, neznamená, že přecházíme k frontálnímu útoku proti církvi, ale že si vytváříme předpoklad pro náš další plán: národní církev. Obrodné hnutí budované na cyrilometodějské tradici můžeme začít nepříliš hlučně... «.

Gottwald : » Musíme (v církvi, poz. aut.) vidět nepřítele. Nesmíme v tomto případě ztrácet nervy, s tím třeba počítat a boj svedeme ... nechceme vést formální boj na zlom, na takový » Únor« církve, to ještě nechceme, ale musíme vytvořit pro to předpoklad a ten boj, který vede církev proti nám, že zvedneme a že budeme vést ránu tak, že taktiku nebudou určovat oni, ale my ... boj,, tj. otázka správná, ale není dosud jasno, z jaké platformy vyjít. Jestli stačí cyrilometodějská tradice, obřady v české a slovenské řečí, jestli to stačí k vyvolání obrodného katolického hnutí. Ale na každý pád za pokus to stojí rozhodně. Jedním z prvních kroku by mělo být, abychom dostali nad nimi legální kontrolu státním aparátem. Třeba říci, že musíme mít pádnou, ale elastickou ruku, a být si vědomí toho, že se do křížku s nimi dostaneme a že oni nakonec musí pryč od Říma a všechno co s tím souvisí. Vytvořit takový stav, abychom mohli nakonec říci » národní církev. «

Hned poté, kdy komunistické vedení schválilo novou linii církevní politiky, začaly prvé kroky k její realizaci. Ty měly za následek zesílenou obranu církevních činitelů a stále rostoucí napětí mezi církví a komunistickou mocí, které vyústilo v otevřený konflikt.

28. dubna se konala porada tzv. pokrokových kněží. Šlo o nepočetnou skupinu kněží ochotných spolupracovat s komunisty a fungujících jako jejich »odborní poradci«. Opatření v církevní politice přijali s nadšením a předpovídali jim velký úspěch. Věřili, že » umožní vrazit velmi rychle klín mezi biskupy a klérus, o věřících ani nemluvě« a naléhali na to, aby se rychle začalo s jejich uskutečněním.

Církevní šestka, pomocný orgán komunistického vedení pro církevní politiku vybavený rozsáhlou pravomocí, schválila 30. dubna přípravy k zahájení akce »pokrokových katolíků«. Návrh počítal s tím, že impuls vyjde » zezdola « a obsahoval tento postup, který se také dodržel: Komunistické organizace připravovaly protesty proti »Štvaní knězi« a také dotazy vládě o stavu jednání s církví. To se stalo podnětem k prohlášení Národní fronty o tom, že se něco děje » v táboře katolíků «. Této situace využili komunisté ke vzniku přípravného výboru »pokrokových katolíků« - Katolické akce. První jakási přípravná etapa mela skončit utvořením vedoucího orgánu s účastí deseti kněží.

Uplynulo téměř šest týdnů, než se komunisty organizovaná Katolická akce veřejně ohlásila. Bylo to 10. června. Mezitím vyvíjeli komunističtí funkcionáři činnost mezi kněžími, navštěvovali je, přemlouvali je i hrozili jim, aby od nich dosáhli písemný souhlas s připravovanou akcí. Do ústředí přišlo hlášení, že v krajích dosáhli 109 podpisů. V květnu také počaly vycházet vládní noviny pro kněze - Věstník katolického duchovenstva.

Aktivita komunistů vedla k rozmnožení obranných opatření biskupů. Ti se během května třikrát sešli na konferenci. Jedna z nich pověřila arcibiskupa Berana rozesláním oběžníku všem duchovním. Upozorňoval v něm na návštěvy laiků přestrojených na kněze, kteří jsou provokatéry, dále uváděl, že církev prožívá dobu obdobnou okupaci, neboť se stávají pokusy zavírat kostely pod záminkou, že v nich jsou tajné vysílačky. Vyzýval kněze, aby se nedali koupit za peníze a oznamoval jim, že má být zakládána Československá katolická církev nebo nová »Jednota katolického duchovenstva «. Situace církve se každým dnem zhoršovala. Byla vystavena tlaku koncentrované síly komunistické strany, vládních institucí a Národní fronty. Státní bezpečnost pronikala do blízkostí biskupů, zastrašovala mnohé kněze a chystala provokace.

V době, kdy byla příprava Katolické akce v plném proudu, se sešla tajně biskupská konference, která rozhodla o pokusu jednat s vládou« Memorandum vládě ze 7. 6. obsahovalo tři podmínky jednání:

1) »Křesťanský světový názor bude ve veřejném životě a výchově respektován a uznáván, a to jak slovem, tak i skutkem.

2) Vláda uznává duchovní pravomoc římského papeže jako nejvyšší hlavy církve, jakož i pravomoc biskupů, poslušných římského papeže dle platných církevních předpisů.

3) Budou odvolána všechna opatřeni omezující a ohrožující náboženskou svobodu katolíků v ČSR.«

Komunistické vedení bylo bezpečností informováno o tajné konferenci, jakož i o schůzce arcibiskupa Berana s chargé d'affaires papežské internunciatury v Praze Verolinim, na níž se shodli na exkomunikaci všech kněží, kteří by zastávali v připravované Katolické akci nějaké funkce. Proto ustoupilo od účasti kněží ve funkcích. To byl však jeho jediný ústupek, o jednání s biskupy v té době nejevilo zájem, protože v jeho středu se rodil v souvislosti s Katolickou akcí zcela jiný plán.

Na ustavení ústředního vedení Katolické akce reagovali biskupové ostrým odsouzením v oběžníku duchovním a věřícím. Konstatovali v něm, že » tato nepravá Katolická akce je hnutí rozkolné a každá účast na ní a spolupráce musí být stíhána církevními tresty. « Oběžník měl být čten 19. června ve všech kostelích. Komunisté zakázali čtení biskupského oběžníku a prostřednictvím Bezpečnosti se o zákazu dozvěděli všichni kněží s upozorněním na možné důsledky jeho porušení. Zároveň však věděli, že jejich zákaz porušen bude. Rozhodli se této skutečnosti využít k úderu proti kněžím a biskupům a k získání přehledu o tom, kteří kněží uposlechnou pokynů biskupů.

Komunistické orgány vyslaly do všech kostelů svoje pozorovatele s úkolem zjistit, zdali kněží uposlechli zákazu. Hlavní pozornost zaměřili na arcibiskupa Berana, proti němu připravovali provokaci, a to střetnutí, kterého chtěli použít jako záminky k dalším represím proti církvi, v této chvílí hlavně proti arcibiskupovi. Provokace se odehrála ve Svatovítském chrámu, kde arcibiskup Beran sloužil mši. Byla dobře připravena společně Státní bezpečností a komunistickými organizacemi a to takto: leták podepsaný výborem Pravda vítězí zval na nedělní bohoslužby spolehlivé občany věřící i mimo církev. K účasti na bohoslužbách byli jako protiakce zmobilizováni členové stranických organizací z okolí Hradčan a ze stranického aparátu v přesně stanoveném počtu. Ráno před bohoslužbami byl uzavřen přístup k Hradu a příslušníci SNB pouštěli pouze označené osoby (špendlík v klopě). Když se dostavil arcibiskup Beran, byl po několika větách přerušen a donucen opustit chrám. V arcibiskupské rezidenci na něho čekali dva příslušníci bezpečnosti, kteří mu oznámili, že od této chvíle budou stále pečovat o jeho bezpečnost. Od tohoto dne až do nuceného odchodu z Prahy neopustil Beran budovu arcibiskupství.

Druhý den po těchto událostech schválilo komunistické vedení Čepičkův návrh na výstavbu Katolické akce v krajích a okresech a na to, aby ona rozdělovala potřeby pro církevní obřady. Souhlasilo s všestrannou podporou těch kněží, kteří s akcí souhlasili a s tím, aby ti, kteří četli oběžník se » štvavými komentáři«, byli stíháni podle zákona na ochranu republiky. Nižším stranickým složkám uložilo, aby další vývoj Katolické akce a činnost kněží bedlivě střežily a dalo pokyn » k dočasnému zastavení mobilizace členů strany k návštěvě kostelů «, jak se udála 19. června. Krajská a okresní vedení KSČ ustavovala »církevní trojky« pro provádění církevní politiky.

V tyto dny (20.-22. června) státní orgány provedly další opatření omezující činnost církve a rozšiřující svoji kontrolu nad ní. Ministerské výnosy nařizovaly, že všechny pastýřské listy a oběžníky určené duchovním a věřícím podléhají schválení ministerstva, že všechna shromáždění kněží včetně porad vikariátních a děkanských musí být povoleny okresním národním výborem a že jsou neplatné a nepřípustné všechny výchovné tresty uložené kněžím z politických důvodů. Do všech biskupských konsistoří byli dosazeni z podnětu tzv. pokrokových kněží státní zmocněnci, a to na základě zákona z roku 1874. Státní bezpečnost dále zvětšovala a rozšiřovala svoji aktivitu vůči kněžím, zejména biskupům.

V této době komunisté zaměřovali svoje tažení hlavně proti biskupskému sboru s cílem jej izolovat od kněží a věřících. Útoky vůči Vatikánu sice nepřestaly, ale zůstávaly v pozadí a měly sloužit jako součást přípravy k přerušení diplomatických styků. Na prvém místě jejich úderu byl pražský arcibiskup. Nacházel se v internaci a církevní šestka souhlasila s návrhem a požadavkem Katolické akce a tzv. pokrokových kněží, aby »Vatikán odvolal Berana«. Usnesla se: »Za tím účelem hodláme vyvinout velkou kampaň. Kdyby se v mezičasí ukázalo, že Beran hodlá nějak vystupovat proti Katolické akci (exkomunikace pokrokových kněží), navrhují kněží (tzv. pokrokoví, pozn. autora) jeho izolaci na některém jeho sídle. «

Dva dny po provokaci ve Svatovítském chrámu vydala vláda prohlášení o církevně politické situaci. Útočila v něm proti biskupům a vůbec se nezmínila o možnosti jednání s nimi, naopak oznamovala, že vyřešení církevní a náboženské otázky bere do svých rukou.

Směrnice dalšího postupu obdrželi krajští komunističtí tajemníci od Slánského na poradě 23. června. Hovořil v nich obšírně, zejména o vytváření orgánů Katolické akce. Nejbližší úkoly shrnul:

» Úkol strany spočívá v získávání kněží a věřících proti hierarchii, hlavně Beranovi a Vatikánu. Neukvapovat se s různými administrativními zákroky, ještě na ně není čas. Opatření, která jsme dosud učinili kolem biskupů, byla nevyhnutelná. Připravujeme se na exkomunikaci, kterou zamýšlí Vatikán vyhlásit. Jinak strana musí být v pohotovostí a ostražitě bdít nad činností kněží, » pokrokové« podporovat, bezvýrazné získávat, ' reakční ' postihovat, zatím převážně ekonomicky. «

Výstavba nižších orgánů Katolické akce postupovala velmi obtížně. Konaly se sice konference věřících v okresech a krajích, které volily výbory Katolické akce. Zúčastnili se jich však téměř pouze komunisté. Jejich funkcionáři jednali s kněžími a vymáhali na nich písemně vyjádřený souhlas s Katolickou akcí. U některých se to podařilo, ale na mnoha místech postup komunistů při získávání podpisů vyvolal nespokojenost mezi věřícími. V řadě obcí, zejména na Slovensku, přerostla ve veřejné nepokoje, proti nimž musila zasahovat ozbrojená moc. Po střetnutích nastoupila Státní bezpečnost a »podněcovatele nepokojů zatýkala«.

V této napjaté situaci počátků Katolické akce, vyznačující se tvrdými údery proti církvi vůbec a proti biskupům zvláště, začali náhle kolísat dosud věrní spojenci komunistů. Nešlo jen o ojedinělé případy tzv. pokrokových kněží, ale o Plojhara a vedení lidové strany. Jakmile Plojharovi biskup Hlouch vzkázal, že by mohla být odvolána jeho suspenze, bude-li se chovat loyálně k biskupům, tak ve schůzi vedení své strany (24. 6.) prohlásil, »že nemůže s Katolickou akcí souhlasit bezvýhradně, že on sám ji bezprostředně neorganizoval a že má proti ní celou řadu námitek. « Hned se o tom dozvěděli komunisté, Čepička si předvolal Plojhara k domluvě a při té příležitosti mu Plojhar vysvětloval, » že biskupové jsou tlačeni zbytečně daleko, jak jsme ani nechtěli a že by se s nimi mělo jednat. «Jeho první zakolísání skončilo ústupem a prokázáním věrnosti komunistům. Také vedení lidové strany muselo svoje původní nevyhraněné stanovisko ke Katolické akci na nátlak komunistů změnit a vyjádřit jednoznačnou podporu.

Na tvrdou ruku komunistů odpověděli biskupové též útočnějším tónem své obrany. Arcibiskup Beran zaslal vládě dopis (22. 6. 1949), v němž se dotazuje, zdali je známo, že dochází k porušování ústavy a vyjádřil naději, »že vláda dokáže svoji dobrou vůli zejména tím, že se postará o to, aby porušování občanských práv nebylo trpěno. « Stejně důrazně odpověděl ministru vnitra, který jeho odpor vůči Katolické akci kvalifikoval jako protistátní činnost: » Tato katolická akce, psal arcibiskup, vytvořená bez souhlasu a proti svolení biskupů, je z hlediska církve římsko-katolické nezákonná a nebude od biskupů nikdy za legální uznána. «

Církevní šestka doporučila využít arcibiskupova dopisu vládě k dalšímu útoku proti autorovi. Na její návrh vláda poslala odpověď, která obsahovala tyto názory:

» protože všechnu korespondenci s vládními činiteli vede (arc. Beran, pozn. aut,) za účelem podpory nepřátelských útoků proti státu, nepokládá vláda za nutné se obsahem jeho dopisu blíže zabývati... že vláda neuznává právo, které si Beran osobuje, totiž vystupovati jménem celého československého biskupského sboru (k tomu by musel být papežským legátem a tím není) a bude napříště uznávati jen jednání s jednotlivými biskupy. «

Komunistické vedení se pro tento postup rozhodlo poté, když obdrželo zprávy Bezpečnosti o tom, že někteří biskupové ne zcela souhlasí s Beranovými názory a mají výhrady vůči jeho neústupnosti. Domnívalo se, že se naskytla příležitost k využití nejednoty k separátním jednáním s biskupy a tím k rozdrobení sboru jako celku. Naději vkládali nejdříve do biskupa Trochty, který požádal Čepičku o schůzku. Omluvil se však ještě dřív, než byl dohodnut její termín. Obdobně dopadly i pokusy dvou slovenských biskupů. Komunisté brzy poznali beznadějnost této cesty. Biskupský sbor zůstal jednotný v poměru ke komunistické moci.

Ve stejné době byla vyhlášena exkomunikace všech činitelů i účastníků schůzí Katolické akce. Ačkoliv se nesetkala s očekávaným výsledkem, přece jen v některých kruzích věřících, zejména na Slovensku, zapůsobila. Přispěla k jejich sblížení s knězi a docházelo k případům výstupu katolíků z komunistické strany, Početnější ovšem byly případy opačné - výstupy komunistických funkcionářů z církve, ač takový postup jejich vedení právě v této chvíli nedoporučovalo.

Za této situace náhle vláda projevila ochotu k jednání s biskupy. Nešlo však o upřímný projev ochoty, v pozadí stál zcela jiný záměr. Představoval další pokus o realizaci už vzpomenutého plánu izolovat biskupy. Ti na projevenou ochotu odpověděli podmíněně, což komunisté předpokládali: byli pro jednání, až vláda splní jejích už dříve (7. 6, 1949) vyslovené podmínky.

Podmíněného postoje biskupu využilo komunistické vedení k dalšímu kroku, když se mu nepodařilo rozdrobit biskupský sbor a některého biskupa z něho » vytrhnout«. Nasadilo nejdříve zmírňující linii v církevní politice. Usneslo » v dané etapě nepřistoupit k represivním opatřením proti biskupům a nepřekážet čtení pastýřských listů, « jakož i odložit už připravené ustavení Státního úřadu církevního jako oficiálního representanta vlády a nejvyššího orgánu dozoru nad církvemi. Jaký záměr se skrýval za » zmírněním linie « vyjadřuje další část rozhodnutí. Ukládalo Národní frontě pozvat biskupy znovu i po vyslovení jejich podmíněného postoje k jednání. » Odmítnou-li, bude jako jednající faktor přizvána Katolická akce. « Komunisté chtěli uplatnit taktiku, která se jim osvědčila v případě nekomunistických stran v Únoru 1948. Vytvořili si svoji frakci v církvi a s ní v jimi vytvořené » krizové situaci«, by jednali jako s oficiálním představitelem. Předpokládali, že tímto způsobem odstaví biskupský sbor obdobně, jak to učinili s vedením nekomunistických stran v Únoru 1948.

V souvislosti s tímto záměrem oceňoval Gottwald ve vedení své strany dosavadní výsledky a vymezoval perspektivy církevní politiky. Jeho projev zrcadlí, že Gottwald uvažoval pouze v kategoriích monopolu své moci a tak v přirozené obraně církve viděl útok proti režimu a v jejím odmítání podřídit se komunistické moci »kontrarevoluční akt«. Gottwald mimo jiné řekl:

» Stojíme na samém začátku a nemůžeme počítat s tím, že akce skončí v krátké době. Nyní se stalo pouze to, že věci se přenesly na veřejnost, zatím co dosud doutnaly jen pod povrchem. Až do 10. června (zrod KA, pozn. aut.) byl v ofenzivě Beran, organizoval ilegální instituce (pastorační ústředí), aktivizoval starou Katolickou akci a mobilizoval laickou veřejnost proti nám. 10. června jsme zahájili protiofenzivu. V samém počátku jsme se orientovali na diferenciaci uvnitř církve. Prvního úspěchu jsme dosáhli tím, že jsme vnesli zmatek do jejich útoku. Druhý úspěch spočívá v tom, že se vyjasnily fronty. Vatikán a biskupové se nehodlají dohodnout a přebírají roli kontrarevoluce domácí a cizí. Proto i my musíme změnit taktiku. Jestliže jsme dosud volali po dohodě, musíme jít nyní, když naše volání odmítli, dál, odhalovat jejich záměry, pravé příčiny znemožnění dohody, izolovat církevní hierarchii, a tak připravit půdu k tomu, abychom jim mohli zasadit další a poslední zdrcující ránu. «

Komunistický záměr se nevydařil. Spojení biskupů s knězi a jejich prostřednictvím s věřícími bylo dosud tak pevné, že pro izolaci biskupů neexistovaly podmínky. Ani Katolická akce nedosahovala v tomto směru úspěchů a zdaleka nebyla schopna sehrát úlohu - representanta církve - kterou jí komunisté chtěli přisoudit.

Navíc biskupský sbor se obrátil 14. srpna na vládu s dalším memorandem. Obsahovalo nejen ochotu složit přísahu věrnosti státu ovsem v rámci modus vivendi a dohodnout se s vládou, ale jeho autoři konstatovali, že vláda se chová k církvi nepřátelsky a že tedy » nadešel vhodný okamžik, aby byl tento poměr revidován «. Následoval souhrn výhrad a požadavků, jejichž splněním podmiňovali jednání s vládou. Kromě dřívějších tří podmínek jednání byly i další: zrušení Beranovy internace, protest proti zmocněncům v církevních úřadech, protest proti Katolické akci, protest proti urážkám Církve a Svatého otce, o nichž se píše jako o agentech imperialismu, protest proti věznění kněží za výkon své církevní služby.

Církevní šestka doporučila na memorandum odpovědět obviněním biskupů, že brzdí jednání s vládou, neboť dosud neodpověděli na podmínky vlády a kladou si vlastní a stále další. Komunistické vedení reagovalo na neúspěch svého záměru odvoláním své » zmírňující linie « a vrátilo se k opatřením před několika týdny zastavenými. 22. srpna schválilo utvořit Státní úřad pro věci církevní, věnovat pozornost klášterům, soustředit řádové duchovní na několika místech, provést »bezpečnostní opatření« u biskupů a u olomouckého arcibiskupa zavést stejná opatření jako u pražského.

V duchu tvrdé linie instruoval Slánský krajské komunistické tajemníky. Hovořil mezi svými a tak nazýval věci úplně či téměř pravým jménem, ať už kreslil tzv. úspěchy nebo příští úkoly. 15. září o církevní politice řekl:

»My i zde jsme udělali veliký pokrok, pokud jde o odhalení vysoké církevní hierarchie. To nám umožnilo, že dnes jsme dále, než jsme byli na počátku, kdy začalo napětí a když biskupové vystupovali, zvláště na Slovensku jsme měli těžkou situaci. My jsme vzali biskupům půdu. Vzali jsme církvi všechen tisk. Všude do konsistoří jsme dosadili komisaře. Zavřeli jsme církevní školy, letos nebyla otevřena ani jedna církevní škola. Teď postupně jim bereme kláštery. Zavíráme kněze. Před půl rokem, kdybychom odsoudili faráře na 8 let do žaláře, jaký by to byl ohlas. Dnes se to setkalo s pochopením. Široká vrstva katolíků chápe naši politiku. Teď např. další důležité opatření - nový platový zákon pro kněze. Budeme o tom ještě jednat, za jakých podmínek a komu dáme plat. Myslím, že naše bilance práce na církevním úseku je kladná a není žádných příčin k netrpělivosti. Soudruzi chápali tuto věc jako otázku administrativní a byli netrpěliví. O to teď nejde, k tomu čas přijde, až to bude poslední katolík na vesnicí chápat. Nyní je třeba trpělivě vésti politickou masovou práci... Administrativně zatím zakročujeme proti těm, kteří štvou, nejvýraznějším způsobem přestupují naše zákony, ty zavíráme. Bylo by dobré, kdybyste měli připravené takové černé listiny těch největších štváčů v krajích a okresích. Pamatovat na to, když ne dnes, tedy zítra to budeme potřebovat. «

Etapu vztahu církve a státu, kterou jsme sledovali, lze časové ukončit 14. 10. 1949, dnem přijetí zákona č. 218 o hospodářském zabezpečení církví a č. 219 o zřízení Státního úřadu pro věci církevní. Netrvalo dlouho, aby se komunistické vedení natolik přesvědčilo, že » široká vrstva katolíků« jeho politiku odmítá a že se nedařilo vrazit klín mezi věřící - kněze - biskupy, aby tyto poznatky promítlo do své politické linie. Katolická akce nedosáhla žádných komunisty předpokládaných cílů. Přispěla jen k vyhrocení konfliktu mezi komunistickou mocí a církví. Představitelé moci si to uvědomili, avšak neustoupili. Naopak orientovali se jen na policejně-administrativní způsob boje proti církvi a upustili od všech původních představ o národní církvi a o všemocnosti tzv. obrodného hnutí katolíků. Tento způsob naplňoval další etapu vztahu moci a církve, vyznačující se politickými procesy s církevními hodnostáři, likvidací řeholních řádů a jinými drastickými opatřeními.

Karel Kaplan    KOMUNISTÉ A CÍRKEV - KONFLIKT V POLOVINĚ 1949

Ladislav Hejdánek    DOPISY PŘÍTELI č. 5 a 6

Jaroslav Pecháček    NEOSLAVOVANÉ ŠEDESÁTÉ NAROZENINY (Několik poznámek k výročí založení čsl. státu)

Stanislav Hofíhek    ČÍNSKÝ PŘÍPAD

Antonín Kratochvil    BILANCE TŘÍ DESETILETÍ PŘESTAVBY VZDĚLÁNÍ UČITELŮ V ČSSR

Ivan Medek    KŘESŤANÉ A EXKOMUNISTÉ NEJEN V CHARTĚ 77

STOUPENCŮM A SIGNATÁŘŮM CHARTY 77

CHARTA 77 - DOKUMENT č. 21

KATOLICKÁ CÍRKEV V ČESKOSLOVENSKU - DUBEN 1968

KAREL SOUKUP PÍŠE KARDINÁLU TOMÁŠKOVI

MARIE RÚT KNÍŽKOVÁ PÍŠE SVATÉMU OTCI

IVAN MEDEK PÍŠE SVATÉMU OTCI

ROŽMITÁLŠŤÍ FARNÍCI PÍŠÍ PRESIDENTU HUSÁKOVI

ČESKOSLOVENSKO-POLSKÁ POLICEJNÍ AKCE NA CESTĚ ČESKOSLOVENSKO-POLSKÉHO PŘÁTELSTVÍ

VÝBOR NA OBRANU NESPRAVEDLIVĚ STÍHANÝCH SDĚLUJE

OTEVŘENÝ DOPIS SEJMU PLR A FEDERÁLNÍMU SHROMÁŽDĚNÍ ČSSR

Michael Konůpek    CHARTA 77: NEUVĚŘITELNÉ DVA ROKY, A CO DÁL?