Teď k tomu "ale". Souvisí to s tím, že jsem šel za svým pejskem, pejsek šel za svým nosem, ale za čím šel jeho nos to nevím. Modrá značka to, ale zcela jistě nebyla. Poslední modrou jsem totiž viděl kousek za bodem 2, a že jsem se ztratil jsem poznal podle hustých mladých stromků z nichž mi při prodírání padal za krk sníh a také podle prudkého srázu (obr.1,2). Zpět se mi nechtělo a tak jsem srázem vylezl kolmo vzhůru na cestu, která tam vede. Tento skoro šplh sněhem byl hodně namáhavý.
Asi tedy nepřekvapí, že když jsem po této lesní cestě přišel do bodu 3, kde modrá vyúsťuje, šel jsem se na ni podívat. Co jsem viděl já, můžete vidět i vy na obr.3. Nic co by mi připomínalo pohodlný chodník tam k vidění nebylo, a tak vlastně nevím jak je mezi body 2 a 3 cesta namáhavá.
z Bílé odcházel, loučili se se mnou pohádkové bytosti (obr.1). Při návratu do ní mne zaujal lovecký zámeček, dřevěný kostelík (obr. 2, 3) a památník obětem 1. a 2. světové války (obr. 4, 5). Zvláštní mi přišlo nejen provedení památníku - kříž po jehož obvodu jsou napsána jména obětí - ale hlavně to, že památníky jsou věnovány obětem "zdejší farnosti". Z toho usuzuji, že je tato farnost asi postavila, a to mi úplně běžné nepřipadá.
straně hranice mají takovéto informační domečky.
Když jsem tak nad tím dále přemýšlel, došlo mi, že to je vlastně geniální řešení. Ať tam příjdete kdykoliv, vždy je to pro vás dnes, takže cedulka má vždy pravdu. No, a až bude koronavirus poražen, tak majitel tuto cedulku sundá a jede se dál.
A navíc je tato informace i ohleduplná. Ona ta chata je dole pod cestou a tak turista uvítá, že nemusí scházet dolů, aby se přesvědčil, že chata je vážně zavřená.