Charakteristika trasy     Pokud máte při pohledu na fotky pocit, že tu něco nehraje, máte pravdu. Túru jsem jel v červenci a v tu dobu je příroda přece jenom jiná než v řijnu, kdy túru dávám na své stránky. Trasa měří 56km. Nejvíce kopců je v její první části, ale až na stoupání bezprostředně před Rajsnou jsou takové "normální". Během túry se na cestě, snad mimo dlažebních kostek, vystřídaly všechny možné povrchy a mezi body 25 a 26 , jsem jel po vyšlapaném chodníku, přes pokosené pole v kolejích po traktoru (obr.1) a v jednom místě jsem tam neprojel vůbec a kolo jsem musel tlačit. Protože se jede nejen po značených cyklostezkách, doporučuji mít GPS. Túra se mi líbila.

Přímo ve Valticích jsem se nezastavoval, jejich prohlídka by totiž zabrala docela dost času. Navíc si myslím, že je vhodnější si Valtice projít bez kola.

    

Boří dvůr  bod 5  Byl jsem na něj zvědav, ale nijak mne nezaujal.

Zbytky Katzelsdorfského zámečku  bod 9  Původně jsem k němu chtěl jet po cestě z bodu 6 přes bod 7 . Začátek této cesty však vypadal nevábně (obr. 1), tak jsem se vrátil a jel přes bod 8. Fialová linka z bodu 9 v mapce ukazuje přibližně, v mapě nezakreslenou, cestu, která vás k zámečku dovede, je to cca 80m.

Zámeček byl koncem padesátých a začátkem šedesátých let minulého století zničen. V současnosti se o jeho znovupostavení snaží nadšenci ze "Spolku pro obnovu Katzelsdorfského zámečku".

Když už jsem byl v těchto místech, odskočil jsem si také k božím mukám, které jsou kousek od hranice s Rakouskem a je tam příjemné posezení.(obr. 5,6 ) (bod 10) .

Kolonáda  bod 14   Na Rajsně stojí jedna ze zdejších romantických stavbiček ze které je hezký rozhled - Kolonáda (obr.1). Jak vypadala v roce 1990 a 1991 je vidět zde.

Kousíček od Kolonády je Muzeum železné opony bod 15 . Já však na něj zapomněl a nebyl jsem v něm.

Úvaly    Zde jsem se zastavil na dvou místech.

Kaple Matky Boží - bod 16

Německý hřbitov bod 17  Tento hřbitůvek je zajímavý tím, že na něm zůstal jen kříž s textem, že "Na tomto hřbitově odpočívájí zesnulí němečtí rodáci, žijící do roku 1945-46 v Úvalech", jeden pomníček, památník obětem první světové války (obr. 1 a 2) a jinak nic.

Přes silnici, proti hřbitovu mne zujala pěkná chaloupka, z třetího obrázku.

Cihlový most  bod 20  

Letohrádek Portz  bod 22  (obr.1)   Kousek před tímto letohrádkem je zřícenina jeho hospodářské budovy, ve které je bufet (obr.2).

Brána ke svobodě  bod 23   Jsou zde informační tabule se jmény lidí, kteří zahynuli při pokusu o útěk z komunistického Československa. Jiné tabule zase popisují, jakými způsoby se tito lidé tehdy snažili opustit svou, socialismem postiženou, vlast. Vlastní památník je tvořen železnými profily, ve kterých jsou vyfrézována jména některých obětí (obr. 1 a 2).

O 600m dál, v bodě 24 , je sousoší Odloučení, symbolizující rozdělení rodin železnou oponou (obr. 3).

Vzpomínka  body 24 - 29  Hned po zpřístupnění dříve zakázaného pohraničního pásma, jsem na jaře roku 1990 vyrazil na tuto část rakouské hranice. No a teď, po 31 letech, jsem se snažil najít místo, kde jsem tehdy měl zážitek s ještě fungujícími, ale již neškodnými, pohraničníky. Jen pro úplnost - dnes to tam vypadá úplně jinak, vůbec jsem to nepoznal a proto ani nic nenašel.

Tehdy jsem i s kolem přijel na naši jižní hranici hnán zvědavostí zjistit, jak vypadá svět za ostnatými dráty. Tamní pohraničníci si mne, během svých obchůzek, nevšímali a bavili se mezi sebou o svých hraničářských problémech. Zato na psech jsem viděl, jak jsou udivení, že se jim v rajonu motá nějaký "smradlavý civil", ještě k tomu na kole, a oni si do něj nemohou kousnout. Zažíval jsem tehdy, do té doby nepoznaný, pocit volnosti.

Někdy, hned na počátku tohoto toulání, jsem jel z Valtic na Mikulov. Snažil jsem se jezdívat po hraničářských cestách vedoucích co nejblíže hranice. Cesta, po které jsem tenkrát jel se však před Mikulovem od hranice vzdálila. U jednoho domu nějaký člověk opravoval studnu a tak jsem se jej zeptal, jestli tam, úplně u hranice, nevede nějaká cesta. Chvíli přemýšlel a pak řekl, že ano, a vysvětlil mi jak se k ní dostanu. Poděkoval jsem a pokračoval podle jeho rady. Po nějaké době mne tato cesta dovedla k závoře, za kterou zjevně už bylo Rakousko. Chvíli jsem si to tam prohlížel a poté zamířil zpět.

Po ujetí asi 100m jsem uviděl přijíždět vojenské auto. Nahodil jsem nevšímáka, ale ono u mne zastavilo a vystoupili z něj dva podplukovníci. Zkontrolovali mi doklady a začali se vyptávat, co tam dělám, kam jedu a odkud jedu, ale z jejich projevu bylo cítit, že jsou více méně otrávení, že mne musí kontrolovat, protože toto dříve nepřístupné hraniční pásmo už se stalo přístupným a oni mi nemají co vytknout.

Teď jsem si vzpomněl. Jednu věc mi přece jen vytkli. Upozornili mne, že ježděním na kole po těchto hraničních silničkách porušuji zákaz vjezdu, a pokud by tam přijeli policajti, tak mi dají pokutu. Nakonec se mne zeptali, jak dlouho se tam budu potulovat. Poté co jsem jim řekl, že ještě skoro týden, slušně požádali, abych když ráno pojedu kolem nějaké posádky jim tam nahlásil, kde se ten den hodlám zhruba toulat, aby v případě, že dostanou hlášení, nemuseli vyjíždět.

A tak jsem pochopil, že onen "dobrý" muž u studny, kterého jsem se vyptával na cestu, nejspíše patřil k nějakým bdělým strážcům hranic, nebo jak se těmto práskačům za socialismu říkalo. Nostalgie po "krásných" starých časech, kdy zažíval pocit vlastní důležitosti, jej přiměla nahlásit narušitele, tedy mne, i v této už zcela jiné době. Pohraničníkům pak nezbylo, než se zajet podívat, kdo se jim to motá kolem hranice.

Šibeník  bod 25   V tomto jezírku se můžete okoupat. Alespoň, když jsem já jel kolem tak se tam spolu s pejsky máčel i jejich pán.

Hraniční přechod  bod 27  Je zde zajímavé odpočívadlo kde je pěkné posezení s výhledem na Mikulov.

Hraniční zámeček  bod 34   Prvý obrázek ukazuje jak vypadá nyní zepředu, druhý obrázek jsem pořídil v roce 1991, je to ale pohled zezadu.

Ve vzpomínce z toho roku 1991 mám zafixováno, že vlevo, tam jak je na prvém obrázku vidět cihlovou stěnu se zábradlím, byl zabudovaný ŘOPík (vojenský bunkr). Teď jsem jej tam neviděl a jeho fotku z toho roku 1991 nemám. Proto se už asi nikdy nedovím, zda mne šálí paměť, nebo při rekonstrukci bunkr zlikvidovali.

Vyhlídková věž  bod 35   Já bych ji spíš nazval vyhlídkovou plošinou, ale to není podstatné. Dá se u ní posedět a pokud mne paměť neklame je tam i bufet.

Zámeček Belveder  bod 36   Zpřístupněn byl po rekonstrukci letos (2021) a vypadá hezky.