Vím, pohled na mapu túry vypadá strašidelně, ale vyznat se v ní není zase až tak těžké. Stačí sledovat číslování jednotlivých bodů.

Charakteristika túry     Túru považuji po fyzické stránce za středně těžkou, ale náročnou na orientaci v terénu. Je potřeba mít sebou GPS (nebo svačinu na dva dny).

Prakticky celá vede lesem. Šel jsem po značených i neznačených lesních cestách a stezkách, také korytem potoka - ne však ve vodě, nebo přímo lesem. Výhledy až na drobné vyjímky nejsou žádné.

Pomníček  (bod 2)   Na tomto pomníčku mne za oči potáhl text: zde tragicky zesnul za německé okupace. Připadlo mi to, jako kdyby ten kdo text psal nemohl nebo nechtěl říci pravdu. A tak jsem doma sednul k Internetu a hledal. Našel jsem o tom nešťastném hajném jen jednu zmínku a to na straně 74 disertační práce PROTIPARTYZÁNSKÉ OPERACE NA MORAVĚ V LETECH 1944 - 1945.
Je tam o této tragédii sice jen zmínka, ale i ta mne utvrdila v podezření, že za ní nestojí Němci ani nešťastná náhoda.

Požádal jsem tedy autora této práce, pana PhDr. Vladimíra Černého, Ph.D. zda neví k tomuto případu nějaké podrobnosti. Podrobnosti bohužel nezná, ale jeho odpověď, za kterou mu tímto děkuji, mi mé podzření potrvrdila:

Ten hajný byl skutečně zabit ruskými partyzány (respektive lidmi, kteří se v té době potulovali v lesích na moravsko-polsko-slovenském pomezí). Pravděpodobně po něm chtěli vydat zbraň nebo potraviny a on jim to odmítl. Takové případy se v té době bohužel stávaly často, ale toto je jeden z prvních.

Při čtení toho nemastného neslaného nápisu na pomníčku jsem si uvědomil ještě něco. V době, kdy tam tento nápis dávali, zjevně nešlo napsat, že hajného zavraždil někdo, kdo je řazen mezi bojovníky proti nacistickým okupantům. Vždyť by jej to mohlo urazit, dotknout se jeho cítění, nebo v lidech vzbuzovat negativní mínění o takových bojovnících. A tak to napsali politicky korektně. Vlk se nažral, koza zůstala celá a ten kdo si to přečte se nic nedozví. Jen nevím, zda tato doba byla hned po válce, nebo nápis byl přidán až někdy později.

Cesta korytem potoka     V bodě 3 jsem měl zabočit vlevo. Jenže, byla tam i stezka vedoucí rovně, souběžně s potokem, jak ji ukazuje 1. fotka. Tato přímá stezka v mapě zakreslena není. Vypadala však lépe než ta, na kterou jsem měl zahnout, a tak jsem šel po ní, kolem potoka. Po čase stezka skončila a já musel pokračovat po kamenech v potokovém korytě, jak ukazují fotky 2 a 3. Zpět na plánovanou trasu jsem se napojil v bodě 4.

NPR     V bodě 4 jsem se také poprvé, během této túry, dostal do bezprostřední blízkosti "Národní přírodní rezervace Kněhyně-Čertův mlýn", kam je vstup, mimo značené turistické cesty, zakázán.

Na fotce je vidět pruhy označený hraniční strom této rezervace a význam tohoto značení (i dalších) je popsán ZDE

Cesta ke Kněhyňské jeskyni     Asi jediný přístup k této jeskyni je dolní cestou přes bod 5 - horní cesta je v oblasti této přírodní památky prakticky neprůchozí. Tuto divočinu bránící přístupu z horní cesty ukazuje 1. obrázek.

Nenápadnou odbočku na nenápadnou stezku, co vede k jeskyni, označoval v bodě 5 kamenný mužík (hromádka kamení), který je vidět na 2. fotce. Hned za tímto mužíkem je potřeba ostře zahnout vlevo. 3. fotka ukazuje onu nenápadnou stezku při pohledu z této nenápadné stezky zpět k mužíkovi, který se zde kryje za posledním stromem.

Kněhyňská jeskyně  (bod 5)   Šel jsem tam s představou, že to bude nějaká "větší díra" mezi kameny. Trapně jsem se zmýlil, jak si lze přečíst na prvém obrázku. Mříž na druhé fotce brání vstupu do jeskyně a třetí fotka je pohled dolů skrz mříž. Konečně, poslední obrázek ukazuje balvany v okolí jeskyně - dá se na nich dobře posvačit.

Fotopast     Mám pocit, že to bylo někde při cestě od Folvarku, co jsem potkal fotopast. A tak jsem si zase připomněl, jak se časy mění. Dříve, když jsem si potřeboval odskočit někam ke stromu, tak jsem prostě šel. Dnes? Napřed zkontrolovat zda tam někde není schovaná nějaká kamera, a teprve pak si člověk může ulevit.

Partyzáni  (bod 19)   Kolem Kněhyně působila za 2. světové války "1. partyzánská brigáda Jana Žižky". Byla to, na našem území, největší partizánská skupina. Na jejich památku stojí v místě zvaném "Kněhyně - sedlo" pomníček (obr 1).

Stál jsem tam, koukal na pomníček, zátarasy za ním a zákazy vstupu na stromech (obr 2). Při tom mne napadlo, že ti partyzáni vlastně měli štěstí, že za jejich časů nebyli přes přírodu žádní ochránci a aktivisté. Kdyby to už tehdy bylo jako dnes, tak než získají povolení ke vstupu třeba sem na Kněhyni, tak je po válce a oni si ani nevystřelí.

Asi 300m od památníku je studánka pojmenovaná "U Partyzánky" (obr 3). Studánka se tak nazývá na památku Růženy Valentové. Ta byla členkou partyzánské skupiny a v boji s Němci v oblasti Kněhyně padla. Někde tam snad má i svůj pomníček, ale neviděl jsem jej. Buď jsem se špatně díval, nebo je až dál, kam mne zákaz vstupu a napříč stezky postavená zábrana nepustily.

Něco     Kolem bodu 21 byla vpravo od cesty zajímavá zřícenina. Nevím zda souvisí také s partyzány. Na obou obrázcích je vyfocena stejná zeď, ale na prvém je pohled zevnitř a na druhém zvenku.

Závěr     V úseku mezi body 24 a 25 jsou v cestě dvě lesní školky. U první byl vedle žebříkových přelezů stržený plot, a tak se dalo pohodlně projít. U druhé jsem na vstupu žebříkový přelez nenašel. U země však bylo nadzvedlé pletivo a tak jsem sundal bágl a podplížil se. Na výstupu žebříkový přelez už byl.

Problém nastal v bodě 26. Cestu, která tam podle mapy měla být, mi nejvíce připomínalo to, co je vidět na obrázku. Protože čas už pokročil a hrozilo, že zatmím, neměl jsem chuť hledat lepší cestu. Vytáhl jsem tedy GPS a pustil se podle ní dolů lesem. Nebylo to ani tak strašné a k autu jsem stihl dojít ještě za světla.