Charakteristika túry     Středně náročná túra. Spousta hezkých výhledů je až po Paprsek (5). Pak cesta vede pořád lesem. Nějaký výhled je ještě z Polské hory (je však potřeba zajít kousek dál k jejímu svahu, zhruba k bodu 8) a Kladského sedla. Počáteční a závěrečná čast túry vedla po normálních, málo frekventovaných, silnicích (1,8 + 2 km). Zbytek trasy jsem šel po odhrabané polní cestě, více či méně upravených běžeckých drahách a neprošlapaným sněhem. Sněžnice jsem využil mezi body 7 (Polská hora sedlo) a 10 (Nad Aloisovým pramenem).

Počasí jsem měl pěkné. Až po Paprsek vedla túra otevřenou krajinou bez stromů, sluníčko pěkně hřálo, a tak mi bylo horko a potil jsem se. Když jsem pak zbytek trasy procházel lesem, byla teplota akurátní.

Cesty     Jak jsem se již zmínil. Šel jsem po polních cestách, běžkařských drahách i neprošlapaným sněhem.

Křížová cesta?     Cestou k Paprsku jsem procházel kolem několika sakrálních stavbiček a kříže. Připadalo mi, že to vše kdysi tvořilo jeden celek - možná křížovou cestu. Vlastní kříž byl, kromě ornamentální výzdoby, zajímavý i způsobem opravy. Někdo jej proti rozlomení zajistil kovovými obručemi.

Paprsek     Zde se musím přiznat k drobnému "podvodu". Tamní sjezdovka byla v plném provozu. Podle mapy však žlutá značka, po které jsem chtěl jít, tuto sjezdovku křižovala. Představa motání se sjezdařům mezi lyžema, naslouchání jejich nelichitivým, ale oprávněným nadávkám a v konečném důsledku prožívání pocitu zajíce při honu na zajíce, mi vůbec nepřišla lákavá.

A tak mě napadla rouhavá myšlenka - co kdybych nahoru vyjel lanovkou. Mrknul jsem na cenu. Za jednu jízdu chtěli 80Kč. "Nekup to, když je to tak levné", připomněl se mi výrok Jaromíra Hanzlíka z filmu "Slavnosti sněženek" a odcházel jsem s lístkem v ruce.

Pohled na zem ze sedačky lanovky je stejně krásný, jako pohled na zem z koňského hřbetu. A tak jsem se kochal, nepotil, ale naopak ochlazoval a vychutnával libé pocity z jízdy.

Prostě jsem zjistil, že mi vůbec nevadí, že tuto část trasy neprojdu po svých, ale že se nahoru vyvezu a tím pádem vynechám jedno stoupání a trasa tak bude méně namáhavá a kratší, než se budu doma chlubit známým.

A to je ten můj drobný podvod. Kdo jsi bez viny, hoď po mně kamenem.

Strážce hranice     Když jsem došel k státní hranici, stál na hraničním kamenu malý, studený a bílý, ale určitě bdělý strážce hranice. Tato asociace mi v hlavě pokračovala dál, až ke vzpomínce na jaro 1990. Tehdy na "kapitalistických" hranicích sice ještě chodili vojáci se psy, stále tam byly zátarasy, ale vše to už bylo jen nefunkční atrapou.

Pokušení projezdit si na kole toto dříve zakázané území bylo příliš veliké, jednoduše, nedalo se mu odolat. A tak jsem i s kolem vyrazil na naši jižní hranici. Tamní pohraničníci si mne, během svých obchůzek, nevšímali a bavili se mezi sebou o svých hraničářských problémech. Zato na psech jsem viděl, jak jsou udivení, že se jim v rajonu motá nějaký "smradlavý civil", ještě k tomu na kole, a oni si do něj nemohou kousnout. Zažíval jsem tehdy, do té doby nepoznaný, pocit volnosti.

Někdy hned na počátku tohoto toulání, jsem jel z Valtic na Mikulov. Snažil jsem se jezdívat po hraničářských cestách, vedoucích co nejblíže hranice. Cesta, po které jsem tentokrát jel se však před Mikulovem od hranice vzdálila. U jednoho domu nějaký člověk opravoval studnu a tak jsem se jej zeptal, jestli tam úplně u hranice nevede nějaká cesta. Chvíli přemýšlel a pak řekl, že ano, a vysvětlil jak se k ní dostanu. Poděkoval jsem a pokračoval podle jeho rady. Po nějaké době mne tato cesta dovedla k závoře, za kterou zjevně už bylo Rakousko. Chvíli jsem si to tam prohlížel a poté zamířil zpět.

Po ujetí asi 100m jsem uviděl přijíždět vojenské auto. Nahodil jsem nevšímáka, ale ono u mne zastavilo a vystoupili z něj dva podplukovníci. Zkontrolovali mi doklady a začali se vyptávat, co tam dělám, kam jedu a odkud jedu, ale z jejich projevu bylo cítit, že jsou více méně otrávení, že mne musí kontrolovat, protože toto dříve nepřístupné hraniční pásmo už se stalo přístupným a oni mi nemají co vytknout.

Teď jsem si vzpomněl. Jednu věc mi přece jen vytkli. Upozornili mne, že ježděním na kole po těchto hraničních silničkách porušuji zákaz vjezdu, a pokud by tam přijeli policajti, tak mi dají pokutu. Nakonec se mne zeptali, jak dlouho se tam budu potulovat. Poté co jsem jim řekl, že ještě skoro týden, slušně požádali, abych když ráno pojedu kolem nějaké posádky jim nahlásil, kde se hodlám zhruba toulat, aby v případě, že dostanou hlášení, nemuseli vyjíždět.

A tak jsem pochopil, že onen "dobrý" muž u studny, kterého jsem se vyptával na cestu, nejspíše patřil k nějakým bdělým strážcům hranic, nebo jak se těmto práskačům za socialismu říkalo. Nostalgie po "krásných" starých časech, kdy zažíval pocit vlastní důležitosti, jej přiměla nahlásit narušitele, tedy mne, i v této už zcela jiné době. Pohraničníkům pak nezbylo, než se zajet podívat, kdo se jim to motá kolem hranice.