Červenohorské sedlo-Vozka-Branná
Práce Tak jak se říká, že jinak
voní seno koním a jinak zamilovaným, je to i s horama. Jinak pobyt v horách cítí pracovník a jinak návštěvník. Já mám to štěstí, že do hor chodím jen jako návštěvník - tak nějaký ten vítr, i když je silný, mraky, i když jsou černé, nebo mlha, která se dá krájet, mne nemohou moc rozházet. A pokud by k tomu přece jen došlo, mohu jít, na rozdíl od pracovníka, nejkratší cestou domů.
UFO Když jsem si vykračoval po úbočí Červené hory,
začaly se z mraků vynořovat létající misky UFOnů. Jedna z nich zastavila a UFOni na mě koukali, usmívali se a mávali. Tak jsem se zastavil, smál se také a mával jim pravicí. Po chvíli přiletěla druhá miska a tak jsem mával pravicí i levicí. Žádná další miska se už naštěstí nezastavila - neměl bych čím mávat. Když jsme se dosyta vyusmívali a vymávali, oni odlétli někam do tajemných dálav a já pokračoval dál, pěšky, na horu zvanou Vozka.
Vozka (bod 2.) Tentokrát byl Vozka
silně zamračený a měl vysloveně špatnou náladu. Moc jsem se tedy nezdržoval, udělal několik fotek a šel dál.
Protože ne vždy je ve špatném rozmaru, přikládám i pár let staré fotky, kdy byl v rozmaru dobrém.
Potůček Tento potůček pramení pod Vozkou
a říká se mu "Žlutozeleně značená turistická cesta".
Durasova chata (bod 4.) Ani nevím proč jsem k ní ze své cesty odbočil.
Vypadá zvláštně, možná to je tím, že je vyšší než lovecké chaty, které obvykle potkávám.
Protože každý lovec potřebuje ohniště, aby mohl ochutnat to co se mu podařilo skolit, má své pěkné ohniště i tato chata lovců. Mne na ohništi nejvíce zaujal prostřední špalek (obr. 2,3). Nepochopil jsem zda jeho povrchová úprava slouží k odkládání horkých kastrolů, nebo loveckých zadků.
V zajímavostech z 13.11.2019 jsem se pozastavoval nad kadibudkou bez dveří. Proto jsem nyní neodolal a na čtvrtém obrázku je Durasova kadibudka, jejíž exteriér je ve všech ohledech naprosto vzorový - má i srdíčko ve dveřích (interiér a funkčnost jsem nezkoumal).
Náhrdelník Netušil jsem, co vše lze se
žvýkačkou dělat. Trochu mi ale v hlavě vrtá otázka, jak ten strom k takovému náhrdelníku přišel.
To se sešlo několik desítek žvýkačů a žvýkali a žvýkali a když dožvýkali tak, z výsledků svého žvýkání vytvořili takovýto náhrdelník?
Nebo byl jen jeden žvýkač, který po několikahodinovém žvýkání vytvořil toto dílo?
Nebo, že by si k tomuto stromu nějaký klučina, denodenně, domlouval rande a když se schylovalo k večeru, a jeho milá stále nepřicházela, začal z nervozity žvýkat a poté co odbila devátá večer a on byl stále sám, nalepil smutně žvýkačku na strom a šel domů? A tak mu ubíhaly dny a týdny, on stále lepil a lepil, až strom z těch jeho zklamání měl náhrdelník?
V tomto posledním případě, lze z počtu nalepených žvýčak usuzovat, že klučinův milostný život nebyl moc úspěšný.
Ale, kdo ví, vždyť všechno může být úplně jinak.
A t o t o j e E n d