Dobytek     Nedaleko za Starým Městem prochází modrá značka pastvinou. Pastvina je obehnána elektrickým ohradníkem a v místě, kde ji turistická cesta křižuje, je udělán vchod - to znamená na drátu s napětím je gumová rukojeť, kterou chytneme do ruky, odhákneme ze sloupku, projdeme a zase za sebou zahákneme zpět na sloupek. Od tohoto okamžiku, až do chvíle než na protější straně stejným způsobem pastvinu opustíme, se stáváme součástí stáda.

Když jsem si tedy takto vykračoval jako nedobytek mezi dobytkem, nemohl jsem z hlavy vytlačit myšlenku, že vlastně nevím, kolik je ve stádu krav, volů a býků. Hlavně pomyšlení na ty poslední zrychlovalo mou chůzi - v koridě totiž nejsem nijak zběhlý.

Naštěstí vše dobře dopadlo, já bez úhony prošel až na druhou stranu ohrady a "děkoval bohu", že gender dorazil už i mezi dobytek a všichni býci se ten den považovali za milé kravičky, a volové zůstali stále voly.

Křížová cesta  (bod 2.)   Jedná se jen o její zbytek - kapličku a čtyři zastavení, z toho jedno polorozpadlé. Sympatické mi je, že se o tyto sakrální stavbičky starají lesáci.

Hraniční kameny     Když jsem dorazil ke státní hranici, byly tam hraniční kameny - jak jinak, že? Když jsem míjel prvý, tak jsem po něm jen tak, ze zvyku, hodil okem, a to se mi na něm zaseklo. Jako člověk žijící od narození na česko - polské hranici jsem viděl nesčetné množství těchto kamenů, ale tento byl nějaký jiný.

Konkrétně písmeno "P" na něm vyryté mi do žádné vzpomínky nezapadalo. Bylo pomalu jednou tak veliké jako naše "CS" na opačné straně kamenu - prostě celé nějaké divné. Řekl jsem si "I mistr kameník se někdy utne" a pokračoval dál.

Druhý kámen, mistr kameník se opět utnul, třetí opět. A teprve teď se mi rozsvítilo. Vždyď tudy probíhala před válkou česko - německá hranice, ne česko - polská. A praktičtí Poláci se s původními hraničními kameny nemalovali, k německému "D" přibrousili nožičku a z "D" bylo rázem "P".

Tuto mou teorii mi potvrdilo několik hraničních kamenů, na kterých nožička chyběla.

Na čtvrtém obrázku je, pro úplnost, historický hraniční kámen, který stojí těsně pod vrcholem Kralického Sněžníku (bod 3.)

Kámen na pátém obrázku na tuto hranici vůbec nepatří a dávam jej sem jen jako třešničku na dortu hraničních kamenů.

Je spolu s jemu podobnými k vidění v polském vnitrozemí, když půjdete po červeně značené turistické cestě na Babí horu. Jak se tam dostal?

Když se po 1. světové válce vytyčovaly hranice, tak se dělaly i kompromisy, které ani jednu stranu neuspokojily. A tak se stalo, že po Mnichovu, když se Polsko cítilo silné, vzalo si to, na co si dělalo nárok, tedy posunulo si tamní hranici jižněji. No a když Němci za spoluúčasti Slováků o rok později porazili Polsko, tak si Slovenský stát vzal zpět nejen to území, co měl před Mnichovem, ale i to, na které si dělal nárok a posunul tuto hranici severněji. Teď už to však byla hranice německo-slovenská.

A protože po porážce Německa se zde obnovila předmnichovská hranice, zůstaly hraniční kameny mezi bývalým Německem a Slovenským státem v polském vnitrozemí a ti je použili na zpevnění turistického chodníku.

Připadá mi to ze strany Polska jako vtipné vyrovnání se s minulostí.

Pramen Moravy  (bod 4.)   Za dveřma na prvním obrázku se každou vteřínu, už od nepaměti, rodí řeka Morava. Poté, co tato naše řeka zavlaží ve svém okolí trávu, která v tom mrazivém ránu vydala již první ledové květy, nastoupí cestu do údolí, které ji přivede do v oparu ukryté, a přesto zářící, krásné Moravy.

Základy Lichtenštejnovy chaty   (bod 5.)    Chata zde stávala až do roku 1971, kdy byla zbořena. (O dva roky později její osud následovala i rozhledna na Kralickém Sněžníku.) Dnes z chaty zbyly jen základy s harampádím a naivní lidovou tvořivostí ve sklepních místnostech.

To co mne na těchto základech zaujalo, byl kovový štítek z posledního obrázku, a tak jsem doma hledal a našel.

Důvod proč tato paní má štítek právě na tomto místě je ten, že ona se svým manželem byli posledními správci této chaty. Toto správcování však byla jen epizoda v jejím nelehkém a pestrém životě.

Více si o ní lze přečíst ZDE


Rozhledna a odpočívadlo   (bod 7.)   Rozhledna má nejvyšší patro tedy "rozhlížecí" plošinu prosklenou, což je za větru výhodné, ale pro focení nevýhodné. Holt, všem se zavděčit nelze.

Při výstupu po schodišti si můžete přečíst několik jmen a moudrostí, které jsou v některých stupních vyryté - podle provedení bych řekl vyfrézované. Že by si turisté sebou nosili po Jeseníkách akumulátorovou frézku, aby mohli na dřevěných schodištích zanechávat své vzkazy, se mi nechce věřit, a tak původ těchto nápisů, stejně jako jejich smysl zůstaly pro mne záhadou.

K odpočívadlu není co poznamenat. Je to nejluxusnější odpočívadlo jaké jsem zatím v horách potkal. Posuťte sami pohledem na poslední dvě fotky.