Jan Eskymo Welzl (bod 2.) je jeden z nemnoha
moravských dobrodruhů světového rozměru. Narodil se v Zábřehu a zemřel v Dawson City, které leží v Kanadě kousek od Aljašky. Většinu svého života prožil na dalekém severu a podle jeho vyprávění bylo napsáno několik knížek. Má nejen sochu na nádraží, ale i planetku (15425) Welzl na obloze.
Železniční skanzen (bod 6.) Tento maličký skanzen
je součástí asi 3km dlouhé naučné cyklostezky, která vede po starém železničním náspu.
Úsov - židovský hřbitov (bod 10.) Hřbitov byl založen v 17.
století a přes ničení, kterého se dopustili za války někteří místní němci, si zachoval svou malebnost.
Na posledním obrázku je místní Kerberos - pejsek střežící vchod na hřbitov.
Nevím zda jsem v něm vzbudil důvěru, nebo mne považoval za nebožtíka. V každém případě, když jsem se chystal, přes obřadní síň, vejít na hřbitov, tak on ze síně odešel, když jsem já opouštěl hřbitov, on se zase do obřadní síně vrátil.
Úsov - synagoga (bod 11.) Počátek této synagogy,
sahá do 18. století. V roce 1938 ji nacisté vypálili, v roce 1993 budovu koupila Nina Hofmanová (její předci pocházeli z Úsova) a darovala ji Židovské obci. Následná rekonstrukce trvala 14 let a stála cca 14 miliónu Kč.
Přes cestu, kolmo na synagogu, stojí dům, který má na své fasádě hlavy. Nevím proč tam jsou, nevím kdo je tam nechal vytvořit a ani nevím jestli něco znamenají.
Vlevo od domu s hlavama, je rodný dům spisovatele Vlastimila Artura Poláka, který patřil k několika málo úsovským židům, kteří se dožili konce války a zůstali bydlet v Československu.
Úsov Dominantou Úsova je zámek - hrad
(bod 15.). Tato podivná kombinace vznikla tak, že během stavby zámku nebyl zikvidován původní hrad, a proto stojí hrad i zámek vedle sebe až do dnešních dnů.
Po vstupu na nádvoří mne fascinovala vysokánská zeď na pravé straně. Typuji si, že to bývala hradba. Její vyška mě tak zaujala, že jsem se rozhodl posloužit jako "metr" a proto jsem se před ní vyfotil. Pokud se tedy chystáte odhanout výšku této zdi, tak se vám může hodit informace, že měřím 182 cm.
Poslední fotka ukazuje schody, po kterých jsem šel i s kolem do zámku já. Pokud vás nebaví tahat kolo do schodů, jeďte po hlavní silnici a tím se schodům vyhnete.
Kostelní věž s rovnou střechou (bod 16.) Ze své otčiny
jsem zvyklý na kostelní věže se střechou v podobě báně nebo jehlanu. Pár věží, kterým takováto střecha chyběla, jsem sice už viděl, ale byly daleko od sebe a proto jsem jejich chybějící střechu připisoval válce, vichřicím a podobným katastrofám, a následnému nedostatku peněz na jejich obnovu.
Zde mne překvapilo, že během této své nedlouhé cesty jsem uviděl takové věže tři nebo čtyři. Tato jejich "koncentrace" mě zarazila, a nasadila do hlavy brouka, zda takové střechy nevznikají mimo katastrof, i jako záměr stavitelů.
Když jsem tak na tu věž koukal, najednou z ní vylatělo hejno holubů a hrozně nadávali. Udělali kolem věže několik okruhů a zase se ve věži ztratili - rovná střecha jim zjevně nikterak nevadila. Když to udělali podruhé, všiml jsem si, že to co je rozčílilo byl nějaký dravec.
Pomníček na posledním obrázku mne zaujal tím, že se na něm rudoarmějci dělí o své hrdinství s Volyńskými Čechy. Za mých mladých let se rudoarmějci s nikým o své hrdinství nedělili.
Uničov má pěkné náměstí,
na náměstí stojí domy a na jednom z nich je pamětní deska věnovaná místnímu rodákovi Zikmundu Albíkovi z Uničova. (obr.2.) Za oči mne potáhla její úvodní část o jídle, pití a ženách.
Nedovedu si představit, že by arcibiskub, byť by byl sebezvrhlejší, mohl veřejně hlásat takové životní krédo. A tak jsem se po příjezdu domů snažil zjistit něco bližšího.
Dočetl jsem se, že tento verš použil v nějaké své knížce, ale v jakých souvislostech nevím. Přestože napsal spoustu jiných veršů zcela opačného znění, (např. Lázně, souložení a holení, vínečka pití - toto je čtverý akt, jenž z mladíka udělá starce. ) vybrali si pozdější letopisci, možná zcela účelově, právě tento veršík a vylíčili Albíka, jako příznivce rozkošnického žívota.
Více lze o něm zjistit: ZDEUničovské náměstí má nejen domy, ale i dlažbu a v té je umístěna další "pamětní" deska. Ta však nepřipomíná žádnou osobu, ale označuje místo, kde stával pranýř.
Škoda, že tato vymoženost je už zrušena.
Představte si hlášení místního rozhlasu: "Vážení občané. Zveme vás k co nejhojnější učasti na dnešním mítinku u našeho pranýře, kde si dnes od 9:00 do 17:00 můžete přijít plivnout na městského zastupitele a redaktora naše občasníku 'Město stále žije'. K pranýři bude připevněn, protože o našem pekařském mistru, panu Albínovi, šířil pomluvy, že vede nezřízený život. Přestože byl varován, ať této činnosti zanechá, neuposlechl, a umístil pomlouvačný článek i do našeho občasníku.
Pokud ani po tomto pranýřování s pomlouvačnou kampaní nepřestane, bude uvržen do místní šatlavy." (obr. 4, bod 20).
Nebyl by takovýto trest účinnější, než sáhodlouhé dohadování se o zveřejnění omluvného článku a výši náhrady za nactiutrhání?
Hřib V lese mezi Paseckým vodopádem
a Řídečí rostou takovéhle hřiby. Připadá mi, že je místní nezbírají, protože ten z fotky už byl celý zdřevnatělý.
Šternberk byl mou poslední zastávkou.
Zajímavý je nejen svým pohádkovým hradem, ale také pohádkovými bytostmi, které lze v jeho uličkách potkávat.
Poslední obrázek ukazuje hodiny, stojící na Hlavním náměstí. Možná, že jsou nostalgickou vzpomínkou na Chronotechnu Šternberk, která zde desítky let hodiny vyráběla.