Prolog             Hned v úvodu musím upozornit, že tato trasa je vhodná jen pro vyznavače "Indiánské cyklistiky" - pokud to jde jedu, pokud to nejde vedu a pokud to už vůbec nejde nesu. Ti ostatní si musí trasu mezi body 46 a 50 upravit k obrazu svému.

Pro ilustruci, kudy všudy jsem musel s kolem projet a projít, uvádím tři obrázky.

Památník osvobození   (Bod 3)   Z dálky svým stylem na mne dělal dojem, že se jedná o památník obětem 1. světové války.

Mýlil jsem se. Pomník postavili v roce 1960 na počest patnáctého výročí osvobození Rudou armádou. V tom roce jsem už byl dítko školou povinné a tak si pamatuji, že pomníky věnované Rudé armádě, mívaly velikou hvězdu, nebo patřičně velký srp a kladivo.

Tady, jak jsem tak před ním stál a koukal na něj, mi to chybělo - hvězda se srpem a kladivem vyrytá na kamenné desce byla vzhledem k mým vzpomínkám moc nenápadná.

Tak jsem pomník začal obcházet a našel. Rudé hvězdy jsou nahoře po stranách, ale v čele pomníku hvězda chybí. Třeba do ní praštil hrom a ona spadla, kdo ví?

Vodní mlýn Wesselsky   (Bod 19)    Vodní mlýn je moc pěkná a zajímavá věc. Tento je přístupný i zevnitř. Já jsem však měl vysloveně smůlu.

Prohlídky začínají od 9:00 ráno a já jsem tam byl kolem osmé. Čekat se mi samozřejmě nechtělo.

Shodou okolností jsem jel, tři dny poté, kolem autem, tak jsem se tam zase zastavil. Na dveřích mne uvítala cedulka, kde se majitelé omlouvali, že museli odjet, ale že areál mlýnu si lze prohlédnout i bez nich. Takže v budově jsem sice nebyl, ale i to co jsem viděl venku se mi líbilo.

Na první fotce je, kdo by to nepoznal, mlýnské kolo.

Druhá fotka ukazuje schody po kterých se schází dolů k mlýnskému kolu. Za pozornost stojí dva vyčnívající kameny po pravé straně schodiště - jsou místo zábradlí.

No a třetí fotka ukazuje asi transmisní hřídel, která přenáší hnací sílu, dodávanou mlýnským kolem, do vedlejší budovy.

Kamenolom   (Bod 23)    To co vidíte na fotce není zřícenina hradu, ale pozůstatek budovy, ve které se zpracovával kámen vytěžený v přilehlém lomu. Aspoň tak mi to řekli dva domordci, kterých jsem se na původní účel této zříceniny ptal.

K místním lomům jsem se také dočetl, že v padesátých letech se jim nedostávalo pracovníků. A tak to tehdejší režim vyřešil tak, že v roce 1953 v Jakubčovicích nad Odrou postavil věznici a vězně poslal do tohoto lomu pracovat. Pro velký počet smrtelných úrazů byla věznice po cca desti letech zrušena.

Skála Panny Marie    (Bod 25)     Podle pověsti zde byl vodou z místního pramene a na přímluvu Panny Marie zázračně uzdraven raněný, ukrývající se voják. Událo se to za třicetileté války. Zpráva o tom se rychle rozšířila po okolí a dala vzniknou tomuto poutnímu místu.

Hlavní pouť zde bývá k 8.září na svátek narození Panny Marie.

První dvě fotografie ukazují vlastní poutní místo, na třetí je socha poutníka, která zde byla umístěna v roce 2012. (Pokud stojíte na plošině, obličejem k Panně Marii, tak sochu máte vpravo za plošinou.)

Více informací k tomuto místu lze získat ZDE

Břidlicový důl  (Bod 28)    Důl je díra v zemi, jak praví pan uhlobaran Ptáček ve hře Vizionář, kterou před léty dávalo divadlo Járy Cimrmana.

Chcete-li tuto díru vidět in natura, musíte se k ní dostat. Problém je, že chodník, který vede k této konkrétní díře, není nic moc - jak je patrno z první fotky. Místy byl dokonce rozrytý od divokých prasat a nejetelný.

Uvěříte-li mi, že nic víc než to co je na druhé a třetí fotce neuvidíte, ušetříte si čas a námahu.

(Pokud se chcete podívat na záznam hry Vizionář, je k vidění zde: 1.část     2.část)

Hřbitov ve Vítkově    Důvodem proč jsem navštívil hřbitov ve Vítkově, byl hrob Jana Zajíce (bod 35), který se po Janu Palachovi stal druhou živou pochodní.

Jan Zajíc, rodák z Vítkova, se toho roku 1969 také upálil na protest proti začínající cenzuře, normalizaci a neochotě národa klást tomuto nastupujícímu zlu odpor.

Když jsem procházel hřbitovem k Janovu hrobu, zaujala mě řada německých náhrobků u pravé stěny hřbitova (bod 34). Pro svou vzájemnou blízkost působily nezvyklým dojmem.

Nyní k obrázkům:

1. Hrob Jana Zajíce.

2. Zmiňovaná řada náhrobních kamenů.

3. Vysvětlení smyslu této řady náhrobků.


Weisshuhnův kanál alias Papírenský náhon    (Body 45 až 50)     Kanál začíná Weisshuhnovým jezem, který jsem ale neviděl. Cesta, která k jezu vede mě zmátla - myslel jsem, že vede k chatě a tak jsem jel dál. Po zjištění svého omylu se mi už vracet nechtělo.

Hned z jezu voda vtéká do tunelu. Místo kde na opačném konci kopce z tunelu vytéká (bod 45) je vidět na 1. fotce a současně je to také místo, kde jsem zahájil svou pouť kolem tohoto kanálu.

První část, až do bodu 46, jsem jel po cestě, která vede vedle kanálu. Z této části cesty je také fotka akvaduktu na obrázku 2.

V bodě 46 jsem najel na hráz kanálu. Chodník po hrázi byl vyšlapaný v hlíně, nebo vedl přímo po betonové hrázi, jak je patrno z obr. 3. zde, nebo v Prologu.

Poslední obrázek ukazuje, co vás čeká, když zapomenete, tak jako já, od kanálu včas odbočit. Není to však žádná tragédie. Kolo pohodlně otočíte a jedete zpět.

Při vracení se, můžete odbočit o můstek dřív (není v mapě zakreslený) a tím si trochu cestu zpět zkrátit. Ať přejdete po můstku v mapě zakresleném, nebo nezakresleném, budete muset kolo vytlačit do srázu.

Parní válec    (Bod 63)    K takovému krásnému stroji není co říct. Snad jen vzpomínku.

Když jsem byl malým klukem, začali u nás stavět nové sídliště. Tehdy se už k válcování běžně používaly motorové válce. Jaké bylo nadšení nás kluků, když se jednoho dne došoural opravdový parní válec.

Okamžitě byl v našem obležení.

Posádku tvořili pán a paní, ani nevím kdo byl řidič a kdo topič, ale pamatuji si, že nám všechno ukázali, povozili nás, zkrátka, byli na nás moc hodní.

Jenže, asi setrvačník rozstřikoval drobné kapičky oleje a tak po opuštění válce jsme byli všichni kropenatí a to nejen po obličeji.

Když jsem pak večer sundal oblečení a máma uviděla ty olejové puntíky, zarytě odmítala se mnou radost z parního válce sdílet.