Tuto výpravu jsem chtěl započít v Králíkách. Protože cestovatel míní a dráhy mění, začal jsem svou cestu už v Lichkově - jinak bych musel dlouho čekat na přípoj do Králiků. A tak jsem sedl na kolo, a ten kousek ujel po "svých".

>Památník obětem 1. světové války v Lichkově  (Bod 2)      Památník mne na sebe upozornil tím, jak byl krásně opravený (a nebyl na mé cestě jediný). Proto jsem u něj zastavil. Při jeho prohlídce jsem si uvědomil, že kříž, který je nahoře mezi ratolestmi, je nějaký divný. Po lepším zaostření svých očí, které se mnou absolvovaly dvouletou základní vojenskou službou v ČSLA, jsem musel konstatovat, že ramena kříže mi ze všeho nejvíc připomínají dělostřelecký náboj.

Stejný dojem ve mně zanechalo i to, co stojí na bočních sloupcích a má přes sebe dva vodorovné pruhy.

Hřbitov v Králíkách  (Bod 4)   Když jsem vjížděl do Králíků, cesta mne vedla kolem tamního hřbitova. Ani nevím proč, zastavil jsem a šel se tam podívat.

Je tam docela dost hrobů po Němcích. Některé jsou udržované, jiné neudržované.

Ty neudržované mi připomněly loňský rok, kdy jsem navštívil zbytky židovského hřbitova v Českém Těšíně. O zbytcích hovořím proto, že hřbitov byl za války značně poničen a po válce už nebyli Židé, kteří by hroby opravili a starali se o ně.

Je smutné koukat na hroby, je ještě smutnější koukat na osiřelé hroby.

Nemohu se však ubránit pocitu, že za osiření všech těchto hrobů může lidská nenávist, která ve své pýše pohrdla rčením: "Kdo seje vítr, sklidí bouři".

První dvě fotky jsou z Králíků, druhé dvě z Českého Těšína.

Hora slouží jako poutní místo a také se na jejím vrcholu nechází klášter o němž se díky komunistům dá říct, že jeho nedávná historie byla pohnutá. Totiž, po násilném zrušení mužských řeholí, zde zřídili jeden z internačních táborů, pro který si vymysleli eufemismus "centralizační klášter". Internována zde byla část z řeholníků, jimž byly kláštery během "akce K", v roce 1950, zrušeny. To trvalo až do roku 1960.

Nahoru na Horu vedou různé cesty i asfaltové. Já jsem se rozhodl pro alej, i když je pro cestovní kolo nesjízdná - musel jsem je tlačit po hrbolatém chodníku, někde vyšlapaném, jinde kameny dlážděném.

Pro človíčky z pod Beskyd, je tato hora zajímává také tím, že její dřívější název zněl, hádejte jak, no přece: Lysá hora.

Více k tomuto místu lze najít ZDE.

Alej    Z Králíků až ke klášteru vede alej, ve které jsou umístěna jednotlivá zastavení křížové cesty. Počátek aleje je na první fotce, konec na druhé.


Klášter    Mimo sakrálních památek je v něm k vidění také "Památník obětem internace". Tento památník byl jediným místem, kde bylo zákazáno fotit.

Nyní k fotografiím. První ukazuje klášterní ambit.

Na druhé je narození, také jsem si myslel, že Ježíška, i když kolébka a prostředí do vžitého obrazu narození Páně moc nepasují.

Nebudu napínat, výjev představuje narození Panny Marie. Vůbec jsem netušil, že Panna Maria se znázorňovala také jako novorozenec.

Třetí obrázek je z kaple Svatých schodů. Svaté schody se stavěly jako kopie schodů, po kterých vedli Ježíše k Pilátovi. Za motliteb, věřící po těchto schodech stoupají vzhůru, ale z úcty k Ježíši tak činí v kleče, tedy "jdou" po kolenou.

Dělostřelecká pozorovatelna Utržený    (Bod 7)     Dělostřeleckých pozorovatelen nebylo v rámci opevnění, budovaných za 1. republiky proti Německu, mnoho. Navíc, tato je izolovaná, není tedy propojena podzmními chodbami s pevností, které jako pozorovatelna sloužila.

Těmto svodům se nedalo odolat a musel jsem k ní zajet. (Vím, ženská si řekne: "To by se mi určitě chtělo skrz jakousi hrču betonu kamsi šmatlat". Ale já, gender negender, jsem od narození, bez přestávky chlap a tak se mi chtělo.)

Na první fotce je vidět část prostoru, který z pozorovatelny mohla osádka sledovat. Věžička vlevo je ventilační, vpravo je vlastní pozorovací zvon. Objekt byl vybaven ještě jedním zvonem pro svou obranu, ale ten byl odstřelen a chybí. Jinak bych jej měl za zády.

Co já vím, tak zvony z bunkrů brali po Mnichovu Němci, a používali je ve svých bunkrech. No a po válce zase nastoupil náš kovošrot. Myslím však, že na pluhy je nepřekovávali.

Na druhé fotce, dle mého mínění, někdo zkoušel odolnost zvonu tím, že do něj střílel.

Osada Yukon    (Bod 9)     Byla vlevo u silnice a nedala se přehlédnout. Zastavil jsem a začal fotit. Přitom jsem zaregistroval, že úplně vpravo nad prkenný plot čouhá hlava a mává ruka k hlavě příslušející. Mávání bylo přátelské. Jak se později ukázalo, majitel hlavy a ruky byl současně i majitelem osady a zval mě na prohlídku. Kdo by odolal, že?

Po vstupu do ohrady jsem pochopil, že vystrkování hlavy přes plot a mávání rukou není koníčkem pana majitele, ale že jsem měl jen štěstí. On totiž právě natíral zevnitř prkna plotu, a proto si všimnul, že fotím.

Mohl jsem si prohlédnout celý vnitřek, a také jsme si trochu popovídali a to nejen o osadě.

Má to tam moc hezké, má představu co ještě chce dobudovat a já dodávám, že byl i moc hodný.

Ještě drobná rada. Pokud pojedete tak jako já, to znamená po proudu Moravy, budete mít zídku s křížem a zvonem za zády a proto ji nejspíš přehlédnete. A slíbená rada: Až přijedete na úroveň ohrady, zastavte a otočte se. Zídku uvidíte mezi stromy před začátkem ohrady.

Zámek Ruda nad Moravou  (Bod 11)    Zámek je docela veliký a musel být i hezký. Nyní však působí dost zchátrale.

Když jsem k němu přijel, měl vrata do nádvoří otevřené. Na vratech byla cedulka, text si přesně nepamatuji, ale vyvodil jsem si z něj, že i když je to soukromý majetek, mohu dovnitř. Nadechl jsem se, pozbíral odvahu a vstoupil.

Žádný pes po mně nevystartoval a ani jsem tam nikoho neviděl. Udělal jsem si několik fotek a jel dál.

A úplně na závěr. Při odjezdu od něj jsem uviděl plakátek, ze kterého jsem se dozvěděl, že patří do Evropsky významných a tedy chráněných lokalit. Chráněn však není vlastní zámek, ale početná kolonie netopýrů velikých, kteří sídlí na jeho půdě.


Rumcajsova rodinka    (Bod 12)     Doporučuji, aby zde přibrzdili milovníci pohádkových postaviček, a také ti, co při průjezdu Evropou zabloudili.


Pomníček    (Bod 16)     Nevím zda pomníček je spravný název pro to, co je zde k vidění. Když jsem před ním stál, vůbec jsem nevěděl kam jej zařadit a až doma, po nahlédnutí do slovníku, se mi rozjasnilo.

Tacui je z latiny a znamená "mlčel jsem". V tu chvíli se mi spojilo vše ostatní co jsem na pomníku viděl: pět hvězd a jazyk, jen u ledňáčka je to asi trochu složitější.

Ať tedy nezdržuji. Vychází mi, že se jedná o pomníček k uctění Jana Nepomuckého. Proč je proveden touto formou, a ne klasickou postavou světce, nevím, ale o to je zajímavější.

Doplnění    Nezvyklost této památky mi tak vrtala v hlavě, že jsem nakonec napsal na Obecní úřad v Bludově, a poprosil o bližší informace. Odpověď jsem dostal obratem.

Jak jsem se z odpovědi dozvědel, tak původní je jen podstavec. Co přesně na něm kdysi stávalo nikdo neví - nedochovalo se to. Obelisk, nápis i ledňáček jsou úplně nové, a byly přidány během rekonstrukce, kterou završilo 16.6.2019 slavnostní odhalení opraveného pomníčku.

Tak, to byla suchá fakta ze současnosti a těď něco pro milovníky záhad.

V říjnu 1831 někdo zavraždil třicetiletou Alžbětu Truxovou, která zde, v obci Bludov, bydlela. Vrah nebyl nikdy odhalen. V roce 1832 nechal Jan Soural, také z Bludova, postavit, na její památku, kříž, o jehož podstavci zde hovoříme.

A teď přichází ke slovu slibovaná záhada.

Proč stál kříž na podstavci se symbolikou sv. Jana Nepomuckého, když takováto kombinace není vůbec obvyklá?

To nejméně pěkné vysvětlení je, že tento podstavec byl někde levně k mání (lidé šetřili od nepaměti) a stačilo na něj kříž jen postavit.

Ale mohlo to také být tak, že nebohá Alžběta něco věděla a než by to prozradila vrahovi, odnesla si to do hrobu. V tomto případě symboly sv. Jana dávají smysl, on také raději zemřel, než by prozradil, v jeho případě zpovědní, tajemství.

Jde to, ale říct i opačně. Někdo o vraždě něco věděl a nechal si to pro sebe. V tomto případě by tyto symboly mohly naznačovat, že informace o vraždě si dotyčný už do hrobu odnesl, nebo je rozhodnut tak učinit.

A ještě mne napadá jedna možnost a ta je nejromantičtější. Jan Soural věděl o Alžbětě něco, co nemá vyjít na světlo tohoto světa. Proto postavením kříže, na jehož podstavci jsou umístěny symboly mlčenlivosti, jí na onen svět posílá vzkaz a zároveň slibuje, že raději zemře, než by toto tajemství vyzradil.

Děkuji tímto za podklady, které mi poskytli na Obecním úřadu Bludov, a které jsem volně zpracoval v "Doplnění" tohoto povídání.