Vlastní vláček se, kromě nás cestujících, skládal z pana strojvedoucího, příjemné paní průvodčí, která nejen při prodávání lístků prohodila s každým pár slov, a jednoho motorového vagónku. Když jsem do vagónku nastoupil se svým jízdním kolem, zaplnil jsem mu celý zavazadlový prostor. Dělníci co nastoupili po mně, museli své křovinořezy položit na podlahu, a tak když na zastávkách přistupovali noví cestující, byli nuceni je
obcházet. Nikomu to nevadilo, všichni to brali s úsměvem. Vláček během jízdy, na této "nekoridorové" trati, poskakoval ze strany na stranu, před každým přejezdem pískal a vzhledem k jeho nevelké rychlosti jsem měl čas sledovat ubíhající krajinu.
Připomnělo mi to dávné časy, když jsme se jako mládenci toulali po našem malém středoevropském světě.Tehdy ještě někde jezdívaly vagónky, s plošinama na koncích. To člověk byl venku i ve vagónku současně a v létě na plošině bývalo moc příjemně. Vím, dneska by se z takové otevřené plošiny na konci vagónu i plešatým bezpečnostním technikům ježily vlasy hrůzou. Ale tehdy byla jiná doba, a každému bylo jasné, že se o svou bezpečnost musí v prvé řadě starat on sám.
Ale to jsem odbočil. Zkrátka, cesta tímto vláčkem se mi moc líbila.
Docela by mne zajímalo zda strom, který rostl na ŘOPíku z druhého obrázku skáceli skrz kůrovce nebo jako běžnou těžbu dřeva.
Místo kde je k vidění "zátiší" z posledního obrázku je v mapě označeno bodem 7.
Kameny zmizelých jsou umisťovány do chodníků před domy, kde bydleli lidé, kteří se stali obětmi holokaustu a nacistického režimu vůbec. Bližší informace o kamenech zmizelých lze najít např. na Wikipedii