Kluk byl celej vod sebe, v životě jsem nikomu tak neimponýroval jako v tu chvíli Lojzovi. Chtěl jsem tu legraci trochu rozmáznout - to by lichotilo přec každýmu, dyby vyvolal tak úžasnej dojem - ale pud sebezáchrany mi velel: „Zmiz, dokud je čas, tohle nemusí dopadnout dobře“, a už to mažu k žebříku na půdu. Pan Havránek, velitel hasičů z Lučné, by určitě na tu naši půdu nevylez rychlejc. Já tentokrát už měl v tom lezení praxi, já jsem si to vynes nahoru do vikýře jako veveruška. To jsem ale neměl dělat. Já se měl taktycky vobrátit do terénu.

Zatím Lojza už řval uvnitř chalupy. Vořech ještě rozespalej vyletěl z boudy a spustil štěkot za mnou směrem k vikýři.

Už se hodně rozednilo. Uvnitř chalupy byl poplach. Všechno bylo na nohou. Pan Glat, kterej byl velkej pokrokář a na duchy nevěřil, křičel na Lojzu:
„Jakýpak strašidlo, sakramentskéj trulante! Doví cos viděl!“

Ale Lojza pořád ved svou, že to bylo strašidlo a že jsem to byl já.

„Aby to nebyl ten zloděj, co nám dvakrát vykrad špajz,“ slyším zas mistrovou.

Za chvíli jsem viděl skulinou, jak se všichni vyhrnuli ven, jak mistr rozkazuje, kdo se kam má postavit, aby zloděj neutek, a s hrůzou jsem zpozoroval, jak jejich zájem se soustřeďuje k vikýři, anžto ta potvora Vořech pořád štěkal na žebřík a na vikýř. Jedinej Lojza mlel ustavičně:
„Byl to von, byl celej bílej, vlasy měl zplihnutý do čela a tak na mě vyčítavě koukal a zmizel tam někdež u studny.“

Lojzu jsem měl z kluků nejradši a teď bych ho, kluka podělanýho, byl vděčností líbal. Modlil jsem se, aby je přesvědčil vo tom svým vidění, neboť to pak by bylo za všechny peníze.

„Dej už pokoj, kluku zjevená, nebo tě plácnu. Pes by na ducha neštěkal. To by ouzkostně vyl!“ zakřikoval ho ten pokrokář Glat.

„Estlis něco vopravdu viděl, tak to moh bejt jedině zloděj…“

„… ten ze špajzu,“ vpadla mistrová.

„Ba ne, Tonda!“ tvrdil pořád Lojza.

„Tak dyž Tonda, tak živej Tonda a žádnej mrtvej. Však se hned podíváme na půdu. Kluci, hlídejte, a ty, Lojzo, syp pro pana vachmajstra, poněvadž a jelikož, já už vidím, jak vono to je.“

A já jsem viděl, že je zle. Zalez jsem si do nejzazšího kouta půdy, ale jak jsem tam byl, tak jsem zas už měl starost, jak se vodtamtud dostanu, protože v tom rohu těsně pod střechou znamenalo být potupně chycenej jak zajíc v pekáči. A už taky slyším, jak mistr křičí:
„Tondo, vylez po dobrým!“

Ovšomž tohle „po dobrým“ bylo vysloveno tak, že jsem si řek: „Je konec, Pámbu s námi a zlý pryč“, anžto dycky, když mistr něco chtěl „po dobrým“, skončilo to nářezem.

„Po dobrým“ jsem moh leda utýct a poslat mistrovi parlamentáře v podobě svý maminky, která by ho snad usmířila, ačkoliv, když jsem si vzpomněl, že ho kvůli mně vyhodili dvakrát z hospody, že mu zaneřádili studnu, kdekdo mu vynadal, že byl asi pětkrát na štaci a že měl vostudu po celým kraji, tak mi bylo jasný, že mu nemůžu přijít do drápů, anžto by uďál ze mne nudle a z těch nudlí eště nudle. Snad si každej umí představit, co to je rozzuřenej skalní švec. To už samo vo sobě je polehčující okolnost, i kdyby mě byl třebas zmrzačil. Já vím, že už měl beztak nějakej doličnej předmět v ruce.

Tak nezbylo než utýct za každou cenu, i dybych se třeba měl probourat ven střechou. Nejdřív mě to napadlo jenom vobrazně, ale jak jsem slyšel, že se už hemžejí po půdě a jak plánovitě píchají do sena a jak je Glat pobízí, jen aby se nebáli, že když mě nabodnou, že se žádná škoda nestane, tak jsem dostal tak ukrutánskej strach, že mi už bylo všechno jedno. Třeba střechou, jenom ne, pro Kristovo umučení, padnout do rukou krvežíznivýho ševce. - Nakonec mi vopravdu nezbylo, než v pravým slova smyslu probourat se střechou ven.

Nikdož by nevěřil, co je v člověku síly a vobratnosti v takovým postavení. Leh jsem si do sena až pod samou střechu, skrčil nohy až k nosu, zavřel oči, zaťal zuby, a co jsem měl síly, vopřel se nohama do střechy a - hrc - hrc! a bác! … i trubky, píšťaly a bubny, já myslil sám, že nastalo zemětřesení! Vona v těch místech musila bejt střecha ňáká zpuchřelá a vod větrů podfouknutá nebo co, poněvadž uletěl celej ten díl s laťkama a šindelem a s tím se vyvalilo eště ke všemu seno a já tou prudkostí, jak jsem se vší silou vopřel, šel s sebou s takovým hrozitánským radvancem sena, a už všechno seno, šindele i já, v jednom chumlu se sesypalo s hromovým rachotem dolů.

Holenkové, takovouhle živelnou katastrofu dovede způsobit jen zoufalství.

Ke všemu dole musil někdo stát, jelikož se vozval zezdola zděšenej křik, ale abych vám po pravdě řek, kam jsem s tou lavinou spad a jak to vlastně celý bylo, to prosím, nemůžu říct. Já jsem se z toho, jak to žuchlo, vyhrabal jen s jedinou myšlenkou: utýct, utýct, utýct!

To všechno se vodehrálo ale daleko rychleji, než jak vám to povídám.

Něco mě sice trhlo za kalhoty, ale čert je vem, já uháněl jako ten Horymír k Radotínu, a jak jsem byl za plotem, cejtil sem, že je mi nějak lehko, tak vzdušně, pelášil jsem si to jaře jako hříbátko, a pořád jsem myslil, že to dělá ten pocit a vědomí úniku z nebezpečí - až teprve když jsem si lépe všim - trubky, píšťaly - já běžel jen v košili. Odtud ten andělskej pocit. No jo, andělskej pocit, ale já byl vopravdu jako anděl, a řekněte sami, jak jsem se měl jen tak košilatej dostat za bílýho dne domů? Dyby to bylo v dnešních dobách, kdy po hřištích i po silnicích jezdí a běhá takovejch všelijakejch košilatejch, co mají na zádech čísla, a žádnej se nad tím nepozastavuje, tak bych se byl už nějak ztratil. Tenkrát ve vosumdesátejch letech ale byla ta doba zaostalosti, a to každej na veřejnosti chodil v pořádných kalhotách - . Co já tekrát, chudák, v širým poli, pouze v košili? Jen mi bylo divný, že se za mnou nikdož ani moc nežene. Dyť všichni měli na mě takovou chuť? - To mně pozdějc vysvětlili kluci. Vono to bylo přec jen pro Glatovic moc ohromující, to je málo platný - půl střechy je půl střechy.

„Představ si, Tondo, pícháme do sena, a vtom najednou hroznej praskot, za ním rána, na půdě byl najednou bílej den a do toho voblaka prachu ze sena. My jsme myslili, že padá chalupa.“

A Lojza, kterej stál dole eště s jedním a paní mistrovou, jelikož na půdě se bál a pro pana vachmajstra taky nešel, ten měl dojmy eště hrůzostrašnější. Viděl, jak se sype chalupa, jak dírou ve střeše někdož vylít jako doktor Faust a pak z tej spouště na zemi, za rachotu a dejmu, vyskočil mrtvej v rubáši, přešvih se přes plot a zmizel v poli. Komupak by bylo za těhle vokolostojíčností libé pronásledování, byť byl třeba pokrokář zrna pana Glata?

No, a tak, holenkové, tohle byl můj legulérní vodchod z učení vod pana Glata. Přiznávám, bylo to trochu nevobvyklý, ale při konštelaci Glat - já - paní mistrová stojím na vejrazu legulérní.

Co mě mrzelo, že maminka se taky hrozně polekala, poněvač po čtrnáctidenním želení a voplakávání se najednou vobjevím jen tak košilatej mezi dveřma, to už stojí za leknutí, ne? Bejt to navečír, tak ji možná ranila mrtvice.

Pak to běželo všechno svou cestou. Ke Glatovům jsem se nevrátil. Maminka mi vodpustila, ale pro vostudu jsem z Lučnej musil pryč.
Poslali mě ke strýci Bonifácovi do Kachlové, to je už dost v horách, a tam mi strýc zašikoval u jednoho ševce, v nedalekej obci vod Kachlové, v Krušici místo, kde jsem se měl doučit.

To byl můj první vodchod z Lučnej a předzvěst dalších mejch vodchodů a návratů.

Z týhle rozmarný příhody plyne zatím jen to naučení, že to má člověk vydržet, i dyž se dá třebas k čertu na učení. Proč? Z toho zase vyplývá naučení další.