Lidičky, nikdo byste nevěřil, jak člověku utíká pomalu čas, dyž nic nedělá a celej den se válí. To se vám myslí jen na jídlo a marnosti světský. Divím se tomu, že ty lidi, co nic nedělají a jen se dobře mají, jsou tak protivný těm vostatním, co dělají. To si myslíte, že to nic nedělání je nějaký lehký? A to se divíte, že si z dlouhý chvíle vymejšlejí marnosti a dělají skopičiny? To byste se teda spletli, holenkové. Vono bejt v blahobytu nejni vůbec žádnej med. To se myslí pořád na nejrůznější nemravnosti a tělesný choutky a hlavně taky ovšomž na jídlo. Támhle něco ukousneš, tam něco zakousneš, onde se napiješ, jinde uždibneš, a jenom zíváš a válíš se, a než se naděješ, tak jseš tlustéj, s vodpuštěním jako prase. Nikdáž jim, holenkové, nezáviďte a buďte rádi, že jste rádi.

Ty, co dělají, ty se tou prací aspoň zabaví, takže někdyž ani na jídlo nemají pomyšlení. Ale tyhle chudáci, co celej život v blahobytu provalaší, jen tloustnou, mají s tím vobtíže, musejí jezdit do lázní, stojí je to hrůzu peněz a jsou při tom čím dál tlustší. Copak u mužskejch to eště jde. Ale s tlustejma ženskejma je to špatný. Teď je v módě ta štíhlá tálije a voni musejí, a to je jejich největší neštěstí, přestat skoro vůbec jíst, takže jsou na tom hůř než poslední podruhyně.

Ale vraťme se na půdu.

Špek ve mně zmizel, ani nevím jak, a zas jsem musil přemejšlet, jak a kterak to bude se mnou dál. Času jsem měl na úvahy až až, tak jsem si to moh dobře promyslit. Uvážil jsem, že druhá vejprava do špajzu by se mi mohla stát osudnou, anžto, jak jsem znal poměry, po druhý by podezření asi těžko padlo na kluky, vejprask u Galatů byl dycky tak poučnej, že by se nikdo jednoho a téhož přestupku ve dvou dnech nikdáž nevopovážil. Takovej hrdina jsem nebyl ani já.

Moje myšlenky se ubíraly asi následovně: jídlo mít musíš, nebo jinak neumřeš od sirek, ale hladem, a tuhletu smrt nemáš přec v programu. Za druhý, když už krást, tak an gró. To mně pozdějc potvrdil ňákej Franta Příhoda, co se ke mně přidal ve Vídni, dyž jsem táh ze Štýrska, a kterej se živil jako já tenkrát na půdě tím, že co neukrad, neměl, a vod kterýho jsem se ale rychle trh, anžto já s takovejhlema nenechavejma lidma nikdáž nechtěl nic mít. Pámbu s námi a zlý pryč, já to nepotřeboval, ale co je pravda, to je pravda, to se zas musí nechat; najednou toho votočit raději víc, aby už to stálo za ten strach, je daleko lepší pro takovou náturu, jako jsem já, protože chodit denně dolů do špajzu, to by bylo nad moje ,poctivý, nervy. Tak jsem si usmyslil, že dyž už musím loupit, že se zásobím jedním zátahem aspoň na tejden a že si ze špajzky přinesu, co unesu na jeden záběr. Svědomí jsem uchlácholil tím, že si tak aspoň vynahrazuju ty nemastný kucmouchy a slejšky za ty skoro tři léta, co jsem byl u Glatů na stravu.

Rozhodnuto, vykonáno. Měl jsem štěstí, dopadlo to dobře, a můj pelíšek byl jako Stolečku, prostři se. Něco mně sice vožraly kočky, dyž jsem spal, ale lepší po kočkách než po zlejch lidech, říkávala moje maminka.

Jakej dojem noční návštěva ve špajzu udělala, jsem se přesně nedověděl. Druhýho dne jsem nic neslyšel, jenom večír jsem viděl, jak pan mistr přes tu chvíli vobešel stavení se starou brokovnicí.

„Tak je to zas dobrý,“ pomyslil jsem si - „to voni hlídají asi zloděje.“

Tak to přec jenom musilo oučinkovat, dyž stará dovolila Glatovi takhle vartovat v noci, anžto von dycky jednou vobešel stavení, schoval flintu u plotu a skočil si na jednu.

Jak dlouho tak chodil, nevím, jen ráno jsem zaslechl, jak paní Glatová něco vykřikovala na dvorku vo vožralství a vo starým nenapravitelným nestydovi, kterej místo aby hlídal, se namaže, jak zákon káže, přerazí rodinnou flintu, porazí plot, a zloději mu zatím můžou ukradnout celou chalupu.

Tak jsem na půdě byl potravou zajištěn na kolik dnů, ale přišla jiná nesnáz - touha po volnosti.

Zas by nikdo nevěřil, jak to táhne a láká ven, dyž musíte dřepět uvězněný na jednom místě, vodkudž nemůžete pod hromem zabití ani vystrčit malíček. Ta nemožnost proběhnout se a jít si, kam chcete, je horší než hlad a jakákoli bída.

Večír, dyž pomalu všechno tichlo a Lučná se ukládala ke spánku a ke mně se vikířem protáhly závany čerstvýho chladnýho větříku z polí, luk a lesů, který přinášejí ty všelijaký zvěsti vo tom, co se událo přes den tam venku, tu to se mnou nějak zachvělo a sevřelo se mi srdce. Věřte mi, holenkové, že jsem nebyl žádnej rozmazlenej kluk - ale sevřelo, a to takovým pocitem, jako bych se měl dát do breku nebo co, a mě to neodolatelně nutilo, abych běžel tam, vodkudž to na mě volalo, třeba tam na louku k vodě, kterou jsem zahlíd v dálce z vikýře, jak se zatřpytila u lesa, a tam si to vyposlouchal na místě, víte, ty hlasy, co slyší jen našinec - víc srdcem než pouhým sluchem…

Holenkové, my lidi toulaví a neposedný máme trochu jiný voči a uši, my to všechno vidíme, a slyšíme trochu jinak než vy, co jste denně doma v teple. To už v přírodopise je napsáno, že třeba jeden druh zvířat je jako domácí a ten samej že je jako ten divokej, a ten má ouplně jiný složení a založení. Ale nebudu tady plácat, vono to vypadá zmateně, ale to je tím, že to neumím tak říct.

Zkrátka, ven jsem musil.

Tiše jsem slezl po žebříku, přeskočil plot a hurá ven! Tehdáž to byly moje první tulácký vejlety, to jsem po prvé poznal ten velkej rozdíl. Byl jsem mrtvej pro svý vůkolí, byl jsem tudíž zbaven pout, ale byl jsem zároveň nucen se věznit, a naproti tomu jsem moh v noci volně, nikým nezadržovaný, bloumat vůkolím, kudy jsem chtěl. To všechno se ve mně vodráželo a všechno se to začalo hlásit vo svý. - To jsem si později uvědomil, že tenkrát se ve mně už vlastně vozejval tulák - ale už jsem se zas zapovídal - kdopak tomu rozumí?

Dyž jsem se vracel urousán, a věřte, i ňák šťastnější, domů do sena a ze tmy vystupovala vesnice, kdež byl celej můj dřívější svět, tak jsem viděl, jak je ta naše Lučná malá, ta Lučná, která vlastně byla pro mě dosud vším. Pár domečků, pár stromečků, kostelík a dost…

Dyž jsem se otočil, za mnou už se jasnilo nebe, jen obzor byl eště zamhlenej a takový čmouhy - a tam byl svět - celej svět, vo kterým jsem ještě nic nevěděl a kterej byl zatím tichej, ale kterej už ve mně byl, poněvač jsem ho cejtil. Jednou tam půjdeš, za ty čmouhy tam, co se to jasní, a prolezeš všechno, a podíváš se, Tondo, na všechno možný i nemožný, a jistě - tendáž jsem to věděl určitě - tam čeká někde na tebe to velký štěstí, po kterým toužíš a který musíš jít hledat, a který až najdeš, můžeš si ho nabrat plno do kapes a vodnést celou kupu někam do bezpečnosti, aby ti neuteklo. Třeba zas sem do Lučnej, do tej malej schoulenej vesničky, kde máš mámu a kdes měl důlek v seně, cos vyležel, dyž si po něm, po tom svým štěstí, toužil a vo něm přemejšlel.

Ba jo holenkové, řeknete bláhový - bláhový. Ale ať byly zklamání jakýkoli, ať je to ve skutečnosti sebedrsnější a někdyž i surovější, než si vůbec může kdo představit, děkuji Bohu za to, že mně dal aspoň tu touhu po něčem lepším a tu fantáziji, protože kdož ví, estli to už nejni to, co vůbec znamená bejt člověkem - - - a šťasným?? - Odpusťte starýmu člověku, že takhle odbíhá, ale to vyvolali vzpomínky na ty první dojmy z volnosti, a ty jsou dycky nejkrásnější a nejhezčí, třeba o tom, když to prožíváme nic nevíme…

Teď si ale poslechněte, jak to s tou mou schovávačkou na půdě dopadlo.

Už jsem si pomalu na ten posmrtnej život zvykal - víte, vono to nebylo vlastně špatný živobytí, ba naopak, bylo dost pohodlný - já nevím, ani estli jsem se měl vod tej doby vůbec někdy tak dobře - , a čím jsem si to zařizoval pohodlněji, tím víc votupovala moje vostražitost a vopatrnost, a to bylo právě vono, co způsobilo, že moje vzkříšení a zmrtvýchvstání nebylo docela nic slavný.

Na sebevraždu jsem už dávno nemyslil - jak bych taky moh, dyž jsem poznal, že život má tu svou druhou stránku, kterou jsem teprve začal vobjevovat a která stála za to, aby se žilo…

Jednou se tak samozřejmě vracím z noční procházky v dobrý náladě - vykoupal jsem se zrovna v rybníku - a kradu se tiše přes dvorek, dyž najednou přede mnou vyvstane nějaká postavička a ta se dá do strašnýho řvaní. Ja jsem se vám tak lek, že jsem div neřval taky, ale hned jsem přišel k sobě a koukám, von to Lojza Čulíků, ten zrzavej, co se učil se mnou druhej rok, a řval:
„Tonda strašidlo, Tondaááááá, pomóc!“