A teď už jen k poslední kapitole mýho života. Díval jsem se chvílema na sklenici a chvílema na pumpu, co tam visel ten dopis, a najednou mi bylo líto, že neuvidím, jak se pan mistr zhroutí, až si to přečte, a že neuvidím kluky, jak mě obdivujou, čeho jsem byl schopen. Zkrátka, byl jsem zvědavej, jaký to bude po smrti.

Při svoji představivosti už jsem viděl všechno před sebou jako ve filmu. Maminku uplakanou, jak si váže ten černej šátek, co měla posledně o babiččině pohřbu, a jak ji ten farizej Krupička podpírá a pokrytecky těší:
„Mlč, Madlo nejni to nic platný. Tonouše už stejně nevzkřísíš.“ (Nikdáž, dokud jsem byl na živu, mi neřekl Tonouši!) - „A eště se mi rozstůněš. Pomni, máš zde eště céry!“ (To jako ty dvě jeho vlastní, na který i při takovým neštěstí nezapomněl.)

Taky jsem už viděl, jak pan mistr Glat zbledne, roztřesou se mu kolena a rve si těch pár chlupů na hlavě a jak křičí:
„Já to nepřežiju, já se jí nemůžu podívat do vočí!“ (To jako mojí mamince.) „Já se z toho snad zblázním, jezusky, jezusky!“

Představoval jsem si taky živě, jak paní mistrová ho utěšuje, ale zároveň, baba chytrá jak advokát, vykřikuje, aby to slyšela celá ves:
„Neber si to tolik do hlavy! Dyť já to vím nejlíp, žes to s klukem myslil dobře. Dyť jsme ho měli voba jako svého. Nešťastný dítě, co ho to jen napadlo!“

Dál jsem viděl živě starýho Zábranskýho, mistra truhláře, jak mně hobluje rakev a říká:
„Musím mu to, klukovi, vyštafírovat. Dyť beztak na světě nic neužil. Glat přived do hrobu už svoji první ženu, a toho kluka má taky jen von na svědomí.“

Voni totiž Glat i Zábranský, měli stejný křestní jména, jmenovali se voba dva Janové, a pro tuhle tu vokolnost se neměli moc rádi, anžto Glat byl Jan Nepomuckej a pan Zábranský Jan Evangelista, a věčně se hádali, kterej z těch jejich patronů byl víc svatej. Byli už kvůli tomu volaný třikrát na faru, až jim nakonec pan farář pohrozil, že budou-li navzájem takhle po hospodách tupit svý patrony, veřejně je z kazatelny voznačí jako kacíře. To pomohlo, ale skrytá zášť trvala.

Dyž jsem byl tak ponořenej do těchto posmrtných vidění a zas se zadíval na tu sklenici s rozmočenejma sirkama, rozlítostnil jsem se, že nebudu vidět, estli to tak dovopravdy bude dopadat. Věřte mi, bylo mi náramně smutno.

A co, řek jsem si. Vypít to můžeš dycky. Vylez si hezky na půdu - byla v tom čase plná sena - budeš tam pěkně zalehnutej, a dávej pozor, co to bude dělat.

To byl kompromis, na kterej by moh přistoupit každej sebevrah.

Vylez jsem na půdu tak tak včas, jelikož sotva jsem se zahrabal do sena, už slyším, jak se dole po mně sháněli. Pan mistr volal:
„Kde je zas ten uličník?“

No počkej, uličník, myslel jsem si u sebe, tebe přejde smích. - Ale k svýmu úžasu slyším, jak mistr po chvilce se znovu vozval:
„Pojďte se podívat, co ten kluk ničemná tady napsal!“

To už asi vobjevil na pumpě připíchnutej dopis, uvažoval jsem a čekal s napětím co, bude následovat. Ale místo bědování dolehlo ke mně zřetelně:
„No počkej, ty lumpe, až přijdeš, já ti to spočítám, abys tedy měl jó proč si zoufat. Podívejte se na usmrkance, co mi tady píše.“

A teď jsem zaslechl mistrovou, a mý divení nebralo konce. Kojil jsem se nadějí, že slabá ženská - míněno obrazně - byla jak šifonér - podlehne spíše dojmu hrůzný zprávy, ale vona zatím řekla:
„Dyť eště před chvilkou tady byl - a co ti napsal? - No tohle! - Vidíš starej, to máš za svoji dobrotu. Až přijde, tak za trest musí naštípat plnej kvelb dříví!“

Mý sny vo velkým dojmu z dopisu utrpěly pořádnou ránu. Teď jsem viděl, že je to trochu jiný, a měl jsem na vybranou: buď se vopravdu votrávit, nebo zůstat na půdě, dokud to půjde. Utěšovalo mě jenom jedno, že přec jen smrt bude to nejjistější, a toto vědomí, že umřu tak jako tak, mi dávalo sílu a vodvahu zůstat na půdě, děj se co děj, a to víte, holenkové, že s člověkem na smrt vodhodlaným nejsou žádný hračky.

A věřte mi nebo nevěřte, já jsem na té půdě vydržel plnejch štrnáct dní! Jak jsem to dokázal, to vám taky řeknu, ale napřed vám musím prozradit, že jsem votrlostí pana mistra přece jen notně zatřásl. Von si totiž starej votrlec nebyl nakonec přece jen jist mým osudem a v posledních dnech, co jsem byl nezvěstnej, pozoroval jsem ze svého úkrytu, jak mistrová je čím dál, tím starostlivější a jednou dokonce povídala:
„Jendo, šmarjá panno, aby si ten kluk vopravdu něco udělal?“ To už začalo pracovat svědomí.

Vona jim to svědomí taky bouřila moje maminka, která přes tu chvíli běhala ke Galatovům, někdy i pozdě večír, a tam plakávala a volala, co je s jejím Tondou - jako se mnou. To mně tak rvalo srdce, že div už jsem neslez dolů a nevykřikl:
„Maminko, tu mě máte!“ Ale dyž jsem zas slyšel, jak mistr, třeba už nejistým hlasem, pokrytecky povídá: „Neplačte, paní Randáková, uvidíte, že se ten váš chlapec přece jenom vrátí. Dyť von to nebyl tak zlej hoch. Přece ví, jakou by vám udělal nesnáz a bolest“, tak jsem se zase zatvrdil.

Vesnice byla taky pomalu vzhůru a pan Glat měl z toho velký nepříjemnosti.

Především mu vycucli studnu, estli tam jako nejsem, a potom kolik dní museli chodit Glatovi pro vodu k sousedovům, anžto se jim studna zakalila. Pak dvakrát vyhodili pana mistra z hospody, dyž se strhla hádka vo to, zda mají s „trapičem dětí“ sousedé sedět u jednoho stolu či nikoli. Pan Zábranský tvrdil, že ten Glatův Jan Nepomuckej, co ho taky utopili, se musí za Glata v nebi móc a móc přimlouvat, aby mu tenhle smrtelnej hřích Pámbu vodpustil aspoň na polovičku.

Dále tady byla spravedlnost a ouředy, to jako pan vachmajster, kterej přišel všechno sepsat. Tenkrát byla ve mně malá dušička, poněvač s četníky si nejni co zahrávat. Měl jsem strach, že přijdou přeházet celou půdu, jelikož les už prohledali, kdejakou louž ve vůkolí prošťourali a arelace šla po celým hejtmanství. Na půdě byli několikrát. Ale půda byla senem tak naražená, že nikdož neměl chuť to zpřeházet, a pak ponocnej, pan Holubinka, známej pod jménem Anóbrž, tvrdil:
„Zbytečně tu vokouníte. Věřte zkušenýmu vojákovi - v tom vedru musela by bejt mrtvola už cejtit, anžto živej nemůže bejt, anóbrž by neměl krom toho sena lautr co do huby.“

Všichni dali zkušenýmu vojákovi za pravdu, a tak díky tomuto ouřednímu prohlášení pana Holubinky za asistence pana vachmajstra byl můj pobyt na půdě prozatím zajištěnej.


Teď už je na čase, abych vám řek, jak a kterak jsem si vopatřoval stravu neboli jídlo. Holubinka měl svatou pravdu, když tvrdil, že seno jíst nemůžu. Taky to byla moje první starost, hned jak sem se na půdě trochu vokoukal.

Hlavně šlo vo to, abych se dostal z půdy, až všichni usnou a bude ve vsi klid - z našeho Vořecha jsem neměl strach, anžto ten mě znal až moc dobře - a tak jsem jen špekuloval, kde co sebrat.

První noc jsem si tím hlavu nelámal. Nacpal jsem se u Hamtáků, co s námi sousedili, na zahradě hrušek a eště sem si natrhal a nandal za košili do zásoby. Dolů z půdy jsem se dostal snadno po žebříku z vikýře, kterej se zavíral zevnitř půdy. Po schodech do domu to taky sic šlo, tam do síňky se nezavíralo, ale dům se na noc zamykal.

Druhý den jsem žil eště z těch hrušek, ale dvakrát mě to nebavilo, anžto já nebyl nikdy vegetář. Hned ráno se mi stejskalo po něčem teplým do žaludku a v noci se mi zdálo vo samým špeku. A to bylo zlý znamení. To už tělo volalo po svým.

Mezi námi, holenkové, já vám řeknu, že jsem nabyl toho důmnění, že celý to vegetářství je jenom švindl a klamání veřejnosti, poněvadž stejně takovej vegetář, dyž na něj nikdo nekouká, zblajzne půl druhýho metru klobásy a pak před uzenářským krámem dělá hrdýho!

Dlouho jsem se rozpakoval, nežli jsem se vodvážil třetí noc slízt po schodech do předsíňky, kde byla špajzka. Ale tělo si žádalo tak neruvale požitky, že jsem nebyl stavu se dýl přemáhat. Ve špajzce dycky něco bylo, neboť pan Glat, ale zejména paní mistrová byli na jídlo jako pan děkan. Vo klíči jsem věděl, vo to nic, a ve spíži jsem se taky vyznal, jak by ne. - Tak šmátrám, šmátrám, pot se ze mne strachem leje - já bych byl špatnej zloděj -, až jsem nahmát hrnek se sádlem - to bylo dycky vlevo v třetí polici -, popadnu eště velkou patku chleba, nedojedek, a než by se pomodlil Otčenáš, tak už jsem zas byl ve svým pelechu. Měl jsem tam takovej pěknéj důlek za komínem. Tam si namáznu prstem kus chleba tlustě sádlem, huba už se mi nedočkavostí sama votevírala, kousnu a - trubky, píšťaly a bubny - takovej vopačnej pocit nikomu nepřeju! Já mám přichystanou chuť na sádlo a voni to byly jablkový povidla. Já tomu ovoci neuteču. Jako naschvál zas rozvařená padavčata!

Popadla mě lítost a vztek tak velikej, že jsem nedbal nebezpečí a s hrncem slez dolů, tam jsem povidly pomazal všechny kliky a vybral si ve špajzu docela nevomaleně kus slaniny, silnej jako ruka, a vítězně jsem se vrátil do brlohu. Aťsi, říkám si, proč by sis, Tondo, nedal do trumpety? Jseš jednou mrtvej, tak co se ti může stát?

Ráno bylo dole boží dopuštění. Eště dnes slyším ten kravál. Mistr kluky honil s potěhem po celým baráku a mistrová do tej vřavy házela válečný hesla.

„Jen se s nima nemazli, s rošťákama prolhanéjma, celou slaninu, jen ho majzni. Špek sežerou, žádnej se nepřizná, a eště pomažou kliky! Podívej se, ruku mám, jako když šáhnu, nechci říct do čeho! Ani nebožtík Tonda nebyl tak oukladnýho založení!“

Ó ten rajskej zvuk. „Nebožtík?“ To je dobrý, vejskám si v duchu. „Nebožtík.“ Jsem tedy konečně mrtvej, a vo mrtvejch jen dobrý. Budiž mně země lehkou, aspoň mají na mě památku.