Já vím, že z vás holenkové, si jistě každej myslí, že jsem v tom provozu, jako v tej ševcovině, doved chodit, čili, že jsem se vyznal. Ale věřte mi, že ta denní jednotvárná votročina se mně už pomalu zadírala za kůži a že jsem už začínal chvílemi truldovatět a dostávat všelijaký myšlenky. Dyť jsem u toho mého neuznalého mistra byl skoro půl třetího roku.

Člověk se dlouho podvoluje, dře, mlčí a drží, ale uvnitř to hárá, doutná a kvasí, až bác, z čista jasna, a je tady holenkové, malér a revoluce, a hned se vykládá:
„Lidičky, co se to jen stalo, pro kristáčka panáčka, podívejte, podívejte, takovej kliďas, dobráček hotovej trouba, dříví si moh na něm pohodlně rozštípat a eště řek děkuju, a najednou tohlecto provede!?“

No se mnou, to nebylo jinačí. Čím dál, tím víc ve mně cosi říkalo: „Tondo prašti s tou ševcovinou, nebo jednou praštíš sebou nebo praštíš pana mistra!“ Ale anžto jsem byl už skorem před vyučením, zasejc mně můj moudrej hlas říkal: „Vydrželi jiný, vydržely jené, pročpak ty ne, Antoníne.“

Ale povaha si, holenkové, nedá radit a svobodná nátura poroučet a já byl přec z rodu těch, co mají tu fantáziji a takoví se přece nedají poutat, to je marný, a jestli je někdo spoutá, tak si holt musí taky nýst pak všecky následky.

Dyž už mně to všechno moc lezlo za nehty, tak jsem s tou svou bolestí běžel k jedinýmu člověku, kterýmu jsem věřil a kterej byl můj - maminka. Byla to jediná duše, která mě vopravdu měla ráda a ke kterej jsem, dyž bejvalo vopravdu nejhůř, přece jen dycky utek, postěžoval si, a někdy i tu slzičku, já, tvrdá, flokovaná podrážka, uronil. Máma holt je máma. - Jenže tenkrát jsem nepochodil. Ještě jako dnes ji vidím, jak nejdřív na mě spustila a pořádně mi to dala, ale pak změkla a řekla:
„Dítě popletený, co tě to jen proboha napadlo, teď před vyučením. Zatni zuby a statečně do toho, a než se naděješ, máš to za sebou. Po zlejch časech vždycky chodí ty dobrý. Tomu musíš věřit a tak se jedině dá přečkat i někdy přetěžkej život. To víš, každýmu chvilku hrajou. Teď hraje mistr tobě, a až budeš ty mistr, pak budeš zase hrát ty jiným. Jen statečně do toho, hošíčku zlatej - jak to může eště dlouho trvat - a budeš mít vyhráno.“

Zkrátka, ta moje máma byla moudrá ženská, ale kdepak já. Ve mně byl ten nepokoj, co vám mám povídat, ta tulácká krev, která člověku nedá a nedá sedět na jednom místě. Je to jako prokletí a jako nemoc. Člověk trpí pořád touhou po těch modravých dálkách, po změně přístavu, pořád si myslí, že někdež na něho někdo čeká, nebo že něco vobjeví, a dyž tam přijde, tak vidí, že jsou tam zase některý lidi prevíti a některý slušný, že je to, vobrať to jak vobrať, všude stejný. Nesnáz je ale v tom, že než člověk se vybouří a na tuhletu zkušenost přijde, že je mu padesát let, a to už se zase nemůže zpátky.

Tuláctví v krvi je, holenkové, prej už vod pradávnejch dob do lidí zakletý. Do někoho víc a do někoho míň. Eště dyž prej se člověk živil tím lovem a běhal volně po světě. V někomž se to vozejvá eště do teďka a von musí ven a ven, na místě neposedí, a cestovat a cestovat a pořád něco vobjevovat! To je takový faktum, a to vím ze zkušenosti, a to vím taky, holenkové, z knih. Ano, četl jsem takovou knihu - já si dycky na čtení vzdělaných knih potrpěl - jmenovala se - počkejte - jo - už to mám - K neznámejm břehům se jmenovala - a tam stálo, že lidstvo vděčí právě za vobjevy novejch zemí a krajů vlastně jenom takovejm nenapravitelnejm tulákům, ať se jmenovali Golumbus, Amunzen anebo ten známej kapitán Korkorán.

Strýc Josef z matčiny strany byl taky takovej neposednej. Vyučil se kompletním zahradníkem a pracoval na zahradách a parkách v Anglicku, Maďarsku a na Konopišti, a já nevím kde eště všude. Von, všude kam přišel, všude něco dělal a zlepšoval, když už to začalo prosperovat, tak s tím praštil a hajdy jinam. U čehož jen vydržel sedět, byly zlatý rybičky. Na ty von se vydržel dívat celý hodiny, a to taky byl jeho osud. Všude to vozil s sebou, všelijak je barvil, pářil a vyváděl, všude to usazoval, do flašek vod vokurek, do bazinu a do takových kádí, pořád na to čuměl. Jednou, a to byl právě ten jeho životní malér, mu ty vzácný exempláře uplavaly z bazinu kanálem a von se, chudák, z lítosti voběsil.

Tak vono to tuláctví bylo v naší rodině vlastně dědičný, a proto taky se proti tomu nedalo nic dělat. Tolik na vysvětlenou! Proto taky všechny domluvy mý dobrý matky se mnou ani nehnuly a já přemejšlel, jak bych se co nejrychleji tej prťačiny zbavil, a tím pana Glata a celej Lučnej. A moc zaujímavý je, že jsem právě v těch těžkejch chvílích myslil na strejce Josefa, až jsem přišel na to, že mně snad nic jinýho nezbyde, než ten špagát jako strejci Josefovi.

Toť se ví, holenkové, že jsem si nic neudělal, anžto, jak vidíte, eště jsem tady, ale tu zkušenost jsem nabyl, že dyby člověk měl z celej tej bídy, kterou provandroval, bejt eště smutnej, že by mu nakonec přec jen nic jinýho nezbylo, než někam skočit nebo se pověsit.

Ale tehdáž jsem vopravdu byl na tom tak, že jsem nevěděl, jak a kterak, než že si musím něco udělat. S mistrem to na mou duši nebylo už k vydržení. Von taky od toho pití byl celej trop, pro všechno nás tlouk a kusa dobrýho slova člověku nedal. Jedno mě přitom mátlo, že to vostatní kluci, a co víc, i tovaryši, poměrně s mistrem vydrželi, dyž já, kterej, jak se dneska vodborně říká, uměl klamat tělem, jsem musil složit zbraně. Ale já nevím - já, věřte, jsem byl takhle jinak dosti citlivej kluk, a pak to bylo snad tím, že já byl vopravdu ta svobodná nátura, a ta se fackovat nedá.

Takový věčný mlácení má vliv na celej život. Jak má, řekněte sami, karakter votloukanýho člověka vypadat, dyž se s ním nápodobně zachází. Pak vo něm kdejaká huba řekne: „Ten je vypráskanej, ten je prohnanej!“ No, jak by ne, když ho celej život honějí a mlatějí. To tedy holt je potom práskanej a honěnej.

Ve mně se to ale nějak zpáčilo a v tom vodporu vznikla černá myšlenka, skončit ten bídnej, prťáckej, učednickej život, a už mě ta myšlenka nepustila, ať jsem se tomu bránil nebo nebránil. Mně bylo jen líto mýho bláhovýho mládí.

Dneska, dyž o tom přemejšlím a mutýruju, tak je mi to ouplně jasný. Vono se řekne sebevražda! A že je duše nesmrtelná! Ale chytej ji! Takovej šestnáctiletej kluk vo těchle věcech nepřemejšlí. Dyž se zabije stará panna, tak dycky píšou večerníky, že z vomrzelosti života - a to výjmečně mluvějí pravdu! Ale kluk dycinky jen z roupů! Ten zas má totiž tolik života, že si myslí, že s ním může plýtvat.

Konečně, vona je tady eště jedna důležitá votázka. Vodejít ze světa? Ale kudy? Jak? Utopit se? - U nás příkladně daleko široko nejni žádná hloubka - a do studny? - to mě rozešlo, jak jsem se nahnul přes okraj. - Zastřelit se? To taky nešlo, jelikož jsem neměl čím, leda jitrnicí. - Voběsit se? Já nevím, kdo by měl na to chuť! Já viděl jednou voběšenýho, byl to nějakej Houžvička, čeledín z vedlejšího dvora, ale kruci, to byl pohled - brr! - Tak co? Jediný co se mně jakž takž zamlouvalo, byl utrejch. Vypadá to nevinně, nedá to moc práce, neteče krev, nebouchá to, jen to do sebe vrazíš, lehneš si a ráno se probudíš mrtvej. A hlavně je to nenápadný. Ale to právě mě na tom nejvíc mrzelo. Já jsem chtěl, aby můj odchod ze světa byl navopak s pěkným špektáklem, aby kolem mojí smrti se rozvířila hladina veřejnýho mínění, aby to lidem hnulo svědomím, hlavně ovšomž se svědomím pana mistra a paní mistrové. Víte, já chtěl zkrátka, aby byl bengál.

Zůstalo u toho jedu. Teď jenom, kde ho vzít?

Vzpomněl jsem si, že v Krouhově se jedna votrávila z nešťastný lásky. To byla taková dojemná historie, že vodbočuju:

Von by si ji ten jistej vzal, abych nejmenoval, ale von starej, jako její otec, chtěl ji sice dát těch pět korců, ale krávu chtěl dát až po teleti. Tele mělo zůstat na gruntě. Ale mladej, to jako ženich, byl hlava a nedal jinak, než že musí nevěsta přinýst do manželství březí krávu. Starej nepovolil, byl z toho hroznej rámus, ženich mu denně chodil pod vokna nadávat chrapounů a krkounů, ačkoliv byl taky z gruntu. Chudák holka se vocitla ve dvojím vohni - kluka měla ráda, ale tátu ctila, a tak, dyž jinak nedali, koupila si šest škatulek zednických sirek, těch s těma jedovatejma hlavičkama, vostrouhala je do vody a nadobro se votrávila. Našli ji, chudinku již studenou u nich na zahradě pod jabloní, která byla zrovna v plným květu, takže byla popadaná těma růžovejma kvítkama. No, lidičky, co vám mám povídat, bylo to hrozně smutný. Ale že je boží spravedlnost na světě a že každej truc dojde svý vodplaty, nejen že holku už nevzkřísili, ale i ta kráva jim chcípla po tom teleti a tele toť se ví taky. A tak neměl nikdož nic.

Tak jsem přišel na ty sirky. Vzal jsem mamince v krámě celej balík takových jedovatých sirek s fosvorovejma hlavičkama, taky jsem si to nastrouhal do vody, nechal rozmočit a - jen to vypít. To by ovšomž bylo jednoduchý, ale já chtěl, a vo to jsem hlavně stál, vodejít ze světa tak, aby si mistr uvědomil, co způsobil, aby ho žraly výčitky svědomí, aby se třeba z toho zbláznil, rozběsnil se a mistrovou třeba praštil sekyrkou do hlavy, zapálil chalupu a takovýho něco. A to by byl eště malej trest za to, co mně způsobil a jak mně pronásledoval.

Sed jsem si a napsal panu mistrovi zdvořilej dopis - zdvořilej sic, ale takovej, aby mu porozuměl.

Pane mistře!
Vy starej vyvrheli a vochlasto! Já už vašeho věčnýho vytloukání mám dost a vemte s úctou na vědomí, že ste to byl Vy, kterej ste mě ze světa vyštval, a že Vy máte můj život na svědomí. Ale abyste věděl, Vy necito necitná, já Vám to vodpouštím, poněvadž jak jsem mladej, sem lepší než vy, jak Ste starej. Ale svědomí Vám stejně nedá a já Vás volám na soud boží.

S úctou Antonín Randák.

Psaní jsem eště pokropil, aby to vypadalo, jako že jsem při tom brečel, a cvočkem jsem to připích na pumpu, jednak aby bylo na ráně, jednak, aby to vypadalo, jako že jsem do tej studny skočil.