Tam v té končině u řeky Dunaje a řeky Moravy, tam v té nízké zemi, kde nad obzorem leží půl nebes báně, tam dole u dvou řek, mezi Moravou a Dunajem, tam dole u Suchých Krut, stála dvě vojska. Jedno bylo slabé, bojovalo na život a na smrt. Druhé bylo veliké, bojovalo za čest a slávu, za výboj a kořist a za pomsty a dobré výhody. Prvému vojsku vládl český král, druhému Rudolf Habsburský.

S Rudolfem stojí na tisíce Uhrů. Má sbory těžké jízdy, má sbory kumánské, má dobré lučištníky, kopiníky, sudličníky, má v hrsti vítězství.

Matěj Čáky stojí v čele Uhrům a s ním jsou zálohy německých rytířů, od hlavy k patě oděné v lesklý krunýř.

Na křídlech vojska kumánští jezdcové – luk v pěsti, toulec plný šípů - cení již zuby na ten krásný lup.

Chcete znát jejich heslo?

Zní: Kristus! Řím!

A Přemyslova vojska?

Mají rovněž tři sbory. První je z Čech, druhý byl složen po německých zemích a třetí ve Slezsku a v Polsce.

Čeští rytíři svírají mlčky kopí, uvykli vítězit, uvykli slýchat křiky orlice a tleskot jejích letek nad starou korouhví, uvykli vídat smrt, uvykli slýchat steny, uvykli cválat rovnou v záhubu. – Dovedou rovněž odseknout, když běží o chvastounství, však na Moravském poli, v té nízké zemi, nad níž se klene půlka nebes báně, nedbají o pýchu, nedbají o řeči, nedbají o povídky.

Každý z nich svírá meč vší silou pravice, vší silou vůle, mysli, naděje i lásky, vší silou života.

Po levém boku Čechů stojí věrní Němci s podmračeným čelem. Po boku druhém jsou polští pánové, kteří si kroutí vousy.

Pokud jde o znak, má Přemyslovo vojsko zelenou korouhev s bělostným křížem.

Když započala bitva, udeřili Uhři do prvých Přemyslových řad a zatlačili je. Šik kolísal, jeho střed se chvěl, jeho křídla se přibližovala. Jeho střed, řada prvá, řada druhá, řada třetí, střed šiku, střed vojska, střed síly jižjiž kolísal.

Tu udeřil Přemysl šikem druhým a porazil druhý šik Rudolfův. Přejel po tom šiku povaleném a zdupal jej a vnesl nepořádek do šiku třetího. Již ten šik třetí couvá, již ustupuje, již prchá vzad, již padá kůň pod králem Rudolfem. Již koňské kopyto buší do králova štítu, již buší kopí do jeho štítu.

Ach, král je zachráněn! Záloha Rudolfova dobře vpadla v boj. Rozdělí klínem české sbory. Rozdělí čekající od těch, které jsou v seči. Část vrhne do vod, část obrátí na zmatený útěk.

Část sboru prchá. Prchá, strhne zálohy, strhne je svou hrůzou a děsem.

Ach, králi Přemysle, je veta po vítězství! Bitva je ztracena!

Je veta po králi.

Jeho krk se napíná, jeho ruka se zdvíhá, jeho ruka, která dobře vládla, jeho ruka štědrá, jeho ruka milostná, jeho ruka statečná, jeho ruka rozdílí rány.

Jeho tvář, jeho sličná tvář, jeho tvář, která se usmívala, je rozťata konečkem meče, jeho tvář krvácí a bledne a černá se ranou a jeho tělo padá.

Je jat, je sražen s koně, je jat. Jeho skráň, jeho přemýšlivá skráň pod korunou vlasů, v té něžné prohlubince, jež přechází v nádhernou klenbu čela, ta něžná skráň je plna krve. Král omdlévá, pozvedl ruku, ruku bez meče a jeho rty, jeho rty zsinalé, jeho rty bez krve se rozechvěly jménem nejsladším.

Je zasažen a padá, bezbranný je opět zasažen, omdlévající král bez meče a štítu, zraněný král, jenž padl do zajetí, je proklán oštěpem. Zraněný král je proklán oštěpem a mečem, mečem druhým a třetím, oštěpem druhým a třetím. Je proklán sedmnácti ranami. Je ubodán, jeho zbroj je zloupena. Je ubodán, je smýkán v prachu.

Hrdina mrtev jest!

Až budou zníti trouby k poslednímu soudu, až anděl bubeník udeří na svůj nástroj, až pod tou širou nebes bání z širého hrobu vstane krásná jízda, kéž by byl někde nablízku ten starý pěvec, ten starý dobrý čtverák, který psal tento žalozpěv. Kéž by byl někde nablízku a kéž by přijal Přemyslův dík. – Do té doby, básníku, měj naši lásku!