Kníže Rastislav vyznával víru křesťanskou a z celého srdce si přál, aby se ta víra křesťanská rozšířila po vší jeho zemi. I obrátil se léta Páně 861 k papeži Mikuláši I. do Říma a prosil jej, aby slovanskému lidu poslal učitele, kteří by zvěstovali evangelium. Papež však neměl pražádnou lásku k divokým zemím Rastislavovým a odpověděl knížeti chladně. Když se to stalo, když byla vroucí prosba Rastislavova odmítnuta, přihodilo se, že král Ludvík Němec požádal cara bulharského za přispění proti Rastislavovi. Potom kníže velkomoravské vypravil posly k císaři východnímu, Michalovi, a ten císař slíbil zadržeti vojska bulharská. Skrze ty skutky a skrze tu přislíbenou pomoc prohloubilo se mezi Michalem a Rastislavem smýšlení přátelské. I ožila cesta, která vedla ze sídlišť moravských na východ, a když nadešel čas, bralo se tou cestou nové poselstvo. Brali se po ní starci slynoucí vážností a mužové, kteří vynikali, pokud jde o rod i o počet stád. Šli nížinou a vposled údolím vysokých pohoří, až přišli k Cařihradu, až přišli k městu nesmírných hradeb, paláců a chrámů. Na výšinách věže kýval se zvon a jeho slavný hlas zněl v délce kročejů. I padlo poselstvo tváří k zemi. I zíralo s úžasem k obrazům, jež zářily zlatem a planuly více než ohně a více než vody a více než obloha.

Když pak předstoupili poslové před císaře, který byl obklopen kněžími, poklonili se mu všichni a nejvýmluvnější z nich pravil:

„Pane, lidé naši od pohanství jsou odstoupili a křesťanský zákon zachovávají. Nemáme však učitele takového, který by naším jazykem pravou víru křesťanskou hlásal. I pošli nám, pane, biskupa, aby činil, oč žádáme. Neboť od nás na všechny strany dobrý zákon jest vycházel.“

Císař odpověděl za velikého ticha, a když skončil slyšení, vyvolil dva muže z nejpovolanějších. Prvý z nich nazýval se Metod a druhý Konstantin. Byli pak to bratři a synové otce, který v Soluni zastával úřad svěřený mu císařem.

K těm dvěma bratřím řekl Michal:

„Jděte do zemí Rastislavových a jako dobří rozsévači způsobte, aby sémě víry Pána Ježíše Krista vzešlo v srdcích toho národa a aby obcování křesťanské i mrav náš našel u nich místa.“

Metod a Konstantin přijali pokorně vůli císařovu a rozloučivše se s domovem vydali se na cestu.

Ale dříve než odešli na Moravu, sestavil učený Konstantin písmo vyhovující jazykům slovanským a přeložil nejdůležitější svaté texty, aby srozumitelnou řečí mluvily k lidu, který bažil po pravdě a poznání. Konstantin učinil to s velikou pílí a s velikou dovedností, neboť jeho vědění bylo obsáhlé a jeho duch pln horlivosti.

I praví se, že Bůh mu skytl ducha převelikého a vlohu nesmírnou. Psáno pak jest, že moudrost boží vyvolila v srdci jeho obydlí sobě a na jazyku jeho jako na cherubínu že spočíval po vždy Duch svatý.

Ale jako mysl a srdce Konstantinovo bylo silné, tak zůstal ten kněz chabý, pokud jde o tělo. Byl sláb, byl zdraví chatrného a jen touha po svatém díle jej oživovala.

Když tedy Konstantin dokončil překlad Písma a když se on i bratr Metod rozloučili s domovem, vydali se na dalekou cestu. Šli krajinou, kterou procházela poselství Rastislavova, a překonavše bezpočet svízelů, stanuli léta Páně 863 na půdě velkomoravské. Tehdy vyšel jim v ústrety Rastislav a s Rastislavem kníže nitranské Svatopluk. I mluvila obě knížata k bratrům soluňským a Metod i Konstantin odpovídali jim:

„Sláva Bohu na výsostech a pokoj lidem dobré vůle!"

Za zpěvu a vykřikování brali se pak k chrámu a posvětili jej a sloužili mši svatou zpívajíce a mluvíce jazykem srozumitelným všemu lidu.

Zástup slyše ty prozpěvující hlasy a vida počínání Konstantinovo padl na kolena a jeho pravice, jež uvykly svírati jilec či uzdu divokých koní, napodobovaly znamení kříže.

Odtud zvolna se šířilo učení křesťanské, odtud tu a tam obracel se lid na cestu víry, odtud zrnečko rozsévačovo klíčilo v hlubinách duší. Odtud bratři soluňští neumdlévajíce kázali pravdu křesťanskou. I byli učiteli i rádci, byli kněžími a rozdíleli milost a pokoru a útěchu nejkrásnější. Při té práci starali se pak, aby shromáždili i učeníky a vštípili jim znalost písma i znalost zákona, nezbytnou pro pokračování v díle započatém.

Než to všechno bylo vykonáno, uplynulo více než tři a půl roku.

Tehdy ukončivše své svaté poslání rozžehnali se bratři soluňští s Rastislavem i se synovcem jeho, knížetem nitranským, a vydali se s žáky na cestu do Benátek, aby se z toho přístavního města plavili do Cařihradu. Tam měli býti slovanští učeníci vysvěceni na kněze.

I šli, brali se Panonií a přišli do krajiny knížete Kocela, který se ujal vlády po smrti svého otce Pribyny.

Po příkladu mrtvého knížete vyznával pak Kocel lesk a nádheru, sílu i moc. Trval na zálibách a lásce Pribynově, s věrností následoval jeho kročeje, s věrností hleděl k městu Solnohradu a mezi Franky hledal svůj vzor. I ožily v Kocelovi všechny myšlenky, jež Pribyna snul v Nitře, a obletovaly knížete jako ptáci.

Stalo se však, že bratři soluňští, Metod a Konstantin, sešli se na své pouti zemí slovinskou se synem Pribynovým. Stalo se, že jejich chudičký průvod vkročil do hradu Kocelova.

Prach pokrýval jejich opánky, prach byl čabrakou jejich soumarů, prach a pokora zdobily čelo bratří i čelo průvodu. Pražádný otrok nekráčel v tom malém zástupu, pražádný sluha mu nesloužil, pražádný nosič nevlekl jeho břemena. Šli, jako chodívá hlouček chuďasů. Šli mlčky, šli zpívajíce, a ticho a píseň a modlitba střídaly se na jejich rtech.

Když průvod stanul před knížetem slovinským, sňal Konstantin truhlici s ostatky svatého Klimenta, kterou nesl na rameni, a oslovil Kocela. Byl sláb, byl zemdlen, pot stékal mu z čela a vlhké vlasy lpěly na jeho spáncích. I podobal se ubožáku a člověku nejbídnějšímu, ale poprašek nesrozumitelné slávy třpytil se za ním a jakási ozvěna nesmírného štěstí prochvívala jeho hlas. Kocel pak naslouchal slovům pokory a víry a jeho bytost se otřásala podivným citem a jeho uchvácená duše šla vstříc těm slovům lásky.

V té době bylo knížeti i Konstantinovi kolem čtyřiceti let, byli stejného věku, a když mírnost a zákon a zjevená pravda boží spoutaly pýchu Kocelovu, vzniklo mezi oběma muži důvěrné přátelství. Milovali se a v láskyplném obcování prošla jim řada měsíců.

Když se přiblížil čas, aby se bratři soluňští dali se svými učeníky na další cestu, rozkázal kníže Kocel otevříti pokladnici a dával jim zlato na znamení úcty. Ale bratři soluňští odvrátili se od toho pokladu a druhorozený z nich řekl:

„Nic tak netíží poutníka jako zlato, nic není mu více na překážku než bohatství. Dopřej nám, kníže, abychom došli k lodici a v přístav bez nebezpečenství a za svobody, kterou skýtá chudoba. Dopřej nám, kníže, abychom se úžeji zahalili v zedraný plášť a sytili se hladem.“

Potom, rozžehnavše se s vládcem i s krajinou slovinskou, brali se do Benátek. Když došli, vyhledal je posel papeže Mikuláše I. Ten posel mluvil řka, že Mikuláš vzkazuje jim milost, požehnání a lásku. Dále pak řekl, aby poslušní vůle kněze nejvyššího odebrali se do Říma.

Tak znělo vzkázání papežovo, tak zněla jeho laskavá slova. Bratři soluňští byli jich poslušní, vydali se na další pouť a vposled za hlaholu zvonů, vítáni kněžími a vítáni komonstvem, předstoupili před papeže.

Předtím, než bratři soluňští dostihli města Říma, uráčilo se však smrti, že pokynula duši Mikuláše I. I zemřel ten papež, který kdysi jen chladně odpověděl prosbám Rastislavovým, zemřel papež, který po nějaký čas nepřiklonil své srdce k divokým národům slovanským a jehož smýšlení úradkem prozřetelnosti bylo změněno, zemřel a byl mrtev zástupce Petrův, který odloživ nedůvěru, povolal do Říma soluňské věrozvěsty, zemřel, byl pohřben a na jeho stolec dosedl Hadrián II.

A nechť již přivodila tu věc svatost či zalíbení v apoštolském díle soluňských bratří, a nechť ji způsobil snad chladný rozum a dychtění, aby moc římské kurie vztáhla se přímo a bez prostřednictví arcibiskupa solnohradského k bývalému Ilyriku, nechť tedy z lásky či z příčiny světské, stalo se, že papež Hadrián sdílel pozdní smýšlení Mikulášovo a přijal věrozvěsty slovanské, jako otec přijímá své dítky. I vložil ruce na hlavy bratří soluňských a potvrdil a schválil liturgii slovanskou a sám vysvětil na kněze učeníky Metodovy i učeníky Konstantinovy.

Potom, když se skončily veliké slavnosti, dal vyhotovit papež Hadrián II. list a v tom listě bylo vepsáno toto poselství:

Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj lidem dobré vůle! - Slyšeli jsme o Vás duchovní věci, po nichž jsme prahli žádostí i modlitbou pro Vaše spasení, jak jest pozdvihl Hospodin srdce Vaše, abyste hledali jeho, a ukázal Vám, že netoliko vírou, ale dobrými skutky sluší sloužiti Bohu. Neboť víra bez skutkův mrtva jest, a bloudí ti, kteří mní, že Boha znají, skutky však zapírají. Neboť nejen od tohoto duchovního stolce žádali jste učitele, ale i od zbožného císaře Michala, aby poslal Vám blaženého filosofa Konstantina i s bratrem, když my jsme nedospěli. Oni pak, dověděvše se, že k apoštolské stolici sluší Vaše země, mimo kánon neučinili ničeho, nýbrž k nám přišli, svatého Klimenta ostatky nesouce. My trojnásobnou radost pojavše, usmyslili jsme poslati Metoda, syna našeho, posvětivše jej i s učeníky, do zemí Vašich, aby Vás naučil, jakož jste žádali, vykládaje Písmo na jazyk Váš, dle všelikého církevního řádu zplna, i se svatou mší, to jest se službou, i křtem, jakož jest filosof Konstantin začal boží milostí. Taktéž když někdo jiný bude moci náležitě a pravověrně učiti, to budiž svato i požehnáno Bohem i námi i vší apoštolskou církví, abyste snadně přikázáním božím se naučili. Ten pak jediný zachovávejte zvyk, aby o mši prvé čtli epištolu a evangelium římsky, potom slovansky, aby se naplnilo slovo Písma: Chvalte Hospodina všichni národové!... Vy pak, synové milí, poslouchejte učení božího a neodmítejte nařízení církevního, abyste se stali pravými ctiteli Boha, otce našeho nebeského, se všemi svatými. Amen.

Když vešel ten list v známost a když se o něm doslechla církevní knížata vlašská a německá, vzrostla mezi nimi nespokojenost. Tu přicházel biskup k biskupovi a jeden druhého se tázal:

„Což je dovoleno papeži, aby mluvil tím způsobem? Což nebyly od věků zákony boží vykládány jen jazykem řeckým, nebo jazykem hebrejským, nebo latinou? Což smí někdo beztrestně ponížit a znesvětit slova Písma barbarským jazykem slovanským?"

Vůle papežova byla však pevná. Napomenul přísně reptající biskupy, a aby ukázal lásku bratřím soluňským, obnovil pro Metoda metropoli ve Sremu. Praví se, že papež chtěl tím svatým úřadem pověřiti Konstantina, který v té době byl již biskupem, ale ustavičné namáhání, daleké cesty, strázeň a útrapa porušily jeho útlé zdraví. I cítil, že jeho sil den za dnem ubývá. Cítil blížící se smrt a rozjímání jej obklopovalo. Poslušen hlasu tichosti, poslušen hlasu pokorného, poslušen vybízení, jež vezdy vládlo jeho duši, poslušen slávy, která se halí v plášť z prachu a která se sytí odříkáním a jejíž korunou je osamění, odešel tedy Konstantin do kláštera. Zřekl se biskupství. Stal se mnichem a přijal jméno Cyril. To jméno pak je jméno svaté.

Léta Páně 869 naplnily se dny jeho života a Cyril zemřel. I jest psáno o velkém učiteli toto:

Blahoslavené rty, jimiž vyplynula na všechny země milost duchovní! Blahoslavené ruce, jimiž seslán jest milosrdný déšť na naše srdce spálená hříchem! Blahoslavené oči, jejichž září slepota naše od nás jest odňata a jejichž září blahoslavené světlo se zaskvělo!