Uprostřed března léta Páně 1274 zaznělo pod hradem Rožm­berkem hrčení kol a dusot kopyt. Pestrá směsice hlasů zarývala se v lesní tišinu, která jindy vzhlížela jen k plujícím oblakům.

Od časného jitra přijížděli na hrad hosté, v jejichž erbech modře a zlatě rozkvétala pětilistá růže. Vítkovci třeboňští, hradečtí, krumlovští pozdravovali se již na nádvoří výmluvnými pohledy a závaznými stisky rukou.

Ale večer, kdy se rozhořela světla a kdy se z cínových pohárů vyléval oheň cyperského vína, zachvěla se rytířská síň slovy odboje. Zaťaté pěsti se pozdvihly, vřava stoupala.

Náhle se pohledy všech soustředily k štíhlému mladému muži, jenž s taseným mečem pronikl doprostřed sálu. Jeho hrdé čelo stínily vlny kaštanových vlasů a v jeho mořsky modrých očích plál odhodlaný vzdor. A jako by už v této chvíli chtěl udeřit, zamával mečem nad hlavou a hlasem, který bil o klenbu, přeťal napjaté ticho: „Vy všichni, kteří jste tu pronášeli těžké obžaloby proti mocnému odpůrci Vítkovců, dobře znáte jeho jméno - a přece je nikdo nevyslovil! Bojíte se snad, že se skrývá zrádce mezi námi? Ne, přátelé! Vítkovci umějí stejně milovat jako nenávidět! A tentokrát neujde naší spravedlivé odvetě ani protivník sebemocnější, i kdyby jím byl - sám král Přemysl Otakar II.!"

Bouře, která propukla při vyslovení jména králova, neklamně prozradila, že odboj srdcí i myslí se tentokrát vskutku hrozivě sjed­notil.

Bratr paní domu, jenž v těch dnech dlel na hradě jako host, sklonil se důvěrně k Hedvice Rožmberské: „Kdo je ten rytíř, který pohrdá životem a vyzývá samého krále?"

„Falkenštejn," zašeptala.

„Tedy cizinec...?"

„Nikoli - přezděl si tak jen podle bavorského hradu, kde byl až donedávna purkrabím. Je z našich - krumlovský Záviš."

Zatím vřava ztichla a Záviš, podnícen souhlasem, stupňoval svoji výmluvnost. „Celé jižní Čechy jsou dávno v moci našeho rodu. My sami, krumlovští, ovládáme široký pás země od tábor­ských držav, Sepekova, Hodušína, Vlksic, Vratišova, Božetic až po samu hranici země. Vaše panství, bratří třeboňští a hradečtí, těsně sousedí s našimi a nebylo dosud místa v jižních Čechách, které by se důvěřivě nesklánělo pod ochranu pětilisté růže -"

„Což jsme tu pracně a nákladně nevykáceli lesy?" přerušil jej Ojíř z Lomnice. „Nevybudovali cesty? Nevystavěli hrady?"

„Ano, stalo se tak naší zásluhou," horlivě přisvědčil Záviš. „Ale především naším právem, přátelé! Od nepaměti vládnou Vítkovci těmto končinám. Nikdo se dosud nestavěl proti naší moci. Nikdo se dodnes ani skrytým záměrem neobracel proti svrchovanosti Vítkovců v těchto krajích. Až náhle ten, od něhož bychom toho byli nejméně očekávali! Ten, jehož každý čin má být sám nejpevnější základ práva a spravedlnosti - pan král Přemysl Otakar: se zřejmým úmyslem vybudoval uprostřed našich držav klášter ve Zlaté Koruně a jako panství královské vybavil jej rozsáhlými po­zemky. Jen proto, aby rozdvojil odvěkou jednotu vítkovského dě­dictví a proti moci pětilisté růže v těchto krajích vyzývavě postavil vlastní moc královskou! Ale nejen Zlatá Koruna: i nový králův hrad Hluboká na výšině nad vltavským tokem jako by střežil každý projev naší moci v jižních Čechách!"

„A což Budějovice?" vpadl znova bojovným souhlasem Ojíř z Lomnice. „Není toto nově založené město tvrzí proti našim rodovým právům?"

„Jako všecka města králova!" dokládal horlivě Oldřich z Hrad­ce. „Král jim přeje a při tom pravomoc krajů tiskne a rdousí!"

„Ano, přátelé: boj je vypovězen!" bouří Záviš s rostoucím ohněm.

„Nuže - dokažme Přemyslu Otakarovi, že nechceme jen trpně přihlížet k útiskům jeho vladařské zvůle -"

„Moc proti moci!" ozvala se výzva ze zástupu, k níž se ostatní Vítkovci hlučně připojují.

„Moc proti moci!" stupňuje Záviš výhružně. „A přísahejme si, bratří, že budeme do posledního muže hájit svých práv -"

„Přísaháme!" zahřmělo síní a tasené meče se bojovně vznesly do výše.

„Ano - takto, přátelé: se zbraní v ruce -"

„Na život i na smrt!"

„A že nezaváháme vyhledat k spravedlivému boji i mocné spo­jence... Nezradíte?"

V pohledech, které se do té chvíle odhodlaně zavazovaly, zračila se pojednou rozpačitá nejistota.

Co znamenala tato nápověď, pronesená záměrně ztlumeným hlasem?

Teprve po chvíli mlčení dodal si odvahy Jindřich z Rožmberka: „Kde však chceš hledat spojence, pane Záviši, před kterým by měla ustoupit i sama moc královská?"

„Zase jen na trůně královském, pane Jindřichu..."

„Tedy - za hranicemi -?!"

Záviš posměšně stáhl ret: „Děsíš-li se pouhého slova, ustup včas z našich řad! Ale vděku se za svou věrnost sotva dočkáš!... Hle, jeden z králových nejvěrnějších, Boreš z Rýznburka: po létech, která věnoval službě svému pánu, byl propuštěn v nemilosti - na pouhou zlolajnou pomluvu udavačovu!"

„Boreš z Rýznburka?!"... zaznělo polohlasným úžasem shro­mážděných.

„Zítra možná i někoho z nás stihne stejně nespravedlivý hněv králův! Nechť se jen pan Jindřich dočká potupného osudu. Ale k vám, jejichž štítem jsou vítkovská srdce, se s důvěrou obracím: boj je vypovězen - naše vítězství jen v rukou mocného spojence. Nezradíte?!"

Oldřich z Hradce předstoupil nyní zpříma před Záviše: „A tento spojenec -?"

„Jediný, který nezklame! Jediný, který zvítězí: král římský Rudolf!" -

Ticho.

Před tímto jménem se nikdo z přítomných neodvažuje odporu. Ale neodvažuje se zatím ani souhlasu.

Spíš údiv a překvapení se zračí ve tvářích, jež hořely dosud nachem vzdoru.

„Váháte již při prvním kroku?" útočí Záviš a rozněcuje k od­vaze. „Což naše pomezní panství nesahají až do Bavor? Což nejsme many biskupa pasovského? Což jsme bezprávní či spoutaní otroci, že se na ochranu vlastní cti a statků nesmíme utíkat o po­moc k tomu, kdo nám ji chce zaručit? A kdo bezpečněji i ochot­něji než král římský Rudolf? Nuže - chcete-li, zraďte svá jména, zraďte své tvrze, zraďte své meče. Ale Záviš z Falkenštejna se bude bít! A Záviš z Falkenštejna vyjde nakonec vítězem z každého zápasu - i kdyby mu samo peklo mělo být spojencem!... Přísahali jste. Zradíte -?"

„Nezradíme!!"

Když v pozdní noci opouštěli síň, přisvědčovali si třeboňští s hradeckými: „Měl rozhodný úspěch! A zasloužený! Záviš - muž, kterého do této chvíle téměř nikdo z nás ani neznal. A dnešek -přiznejme si - dnešek jej náhle staví v čelo nejmocnějšího z českých rodů! Ano, doba našla svého muže. A pan král nebezpečného soupeře... Ale není-liž vinen sám pan král!..."

„Ne - nečiní moudře," šeptal Jindřich z Rožmberka, důvěrně se skláněje k panu Vernhartovi. „Líbí se mi jeho odvaha i výmluv­nost. Líbil by se mi i otevřený boj. Ale zradou proti vlastnímu králi? Ne, pane ujče: myslím, že je Závišovi rádcem spíš nezřízená ctižádost než ušlechtilý vzdor. A to je, pane ujče, rádce potměšilý. Obrací nakonec hrot meče proti vlastnímu srdci..."

Ale pan Jindřich zůstal zřejmě osamocen.

A ženy, plaše se ohlížejíce, aby nebyly přistiženy, že ještě po­sledním pohledem hledají v zástupu hradních pánů ohnivého krum­lovského rebela, prozrazovaly si nyní mluvou očí: „Jediný mezi všemi - výbojný a odvážný! Sám jeho pohled je útok. A jeho hlas - bohatýrská píseň! Která z žen bude se ztajeným dechem naslouchat, až se měkce ztiší tento hlas? A která asi žena, jistě z nejšťastnějších, bude opojeně a nejdůvěrněji vzývat jméno Záviše z Falkenštejna?"

V čele na koni jede Záviš a za ním valí se jako zlověstný mrak zástup ozbrojených žoldnéřů.

Opustivše Krumlov, berou se nyní širokou hřebenovou planinou. Záhy mizejí v lese a klestí si cestu divokým porostem. A zanedlouho již sestupují příkrou strání přímo v údolí, odkud k nim v této chvíli proniká hlas zvonů.

Jsou u cíle.

Stíny lesa řídnou a za posledními stromy svítí bílé zdi kláštera zlatokorunského. Zdá se, jako by hlas zvonů byl náhle zesílil. Poslední varovnou výzvou? Prosbou o mír pro obyvatele domu, kteří ve svém dobrovolném odloučení od světa ani zdaleka netuší blížícího se nebezpečí?...

Na pokraji lesa stanul Záviš a udiveně se rozhlédl. Kolik nadlid­ské práce tu mniši v krátké době vykonali! V širokém okruhu vy­kácený les se proměnil v jedinou úrodnou i rozkvetlou zahradu, tok řeky byl usměrněn pevně hrazenými břehy, zelení lučin vinuly se upravené cesty. A nad těmito zázraky práce vtělený zázrak myšlenky - až k nebi se tyčící klenba gotického chrámu, pod jehož ochranu se seskupily rozsáhlé budovy klášterní i hospodářské se svými nádvořími, ochozy i branami.

Zdálo se, jako by byl Záviš na chvíli zaváhal.

Má vkročit vojensky v tu pohodu, které žehná sám Stvořitel? A netarasí mu cestu zvon, který svolává k modlitbám?

V té chvíli ubíraly se dvojice bílých mnichů cistercských kří­žovou chodbou do síně za chrámem. Rozestoupily se před obřím žaltářem ve dva navzájem si odpovídající sbory a vzápětí již se vznesl ke klenbě zpěv žalmů. Kajících i prosebných. Za odvrácení zla, dřímajícího na dně srdcí. Za odvrácení hrůz, jimiž trestá Bůh a jež krutě vymýšlí člověk...

Porozuměl Záviš hlasu zvonu, který zpěv mnichů tlumočil nebi?

Na chvíli. Snad...

Ale - běda! - nyní utkvívá jeho zrak nad klášterní branou. Ano, rozeznává - rozeznává jasně: znak královský! Znak Přemysla Otakara, který hlásá pokoření moci Vítkovců v tomto kraji! „Moc proti moci!" Čelo Závišovo rudne, z jeho očí šlehne blesk nenávistné pomsty a ruka s mečem se téměř bezděčně zdvihá k osudnému povelu: „Odvahu, bratří! Za mnou! Vpřed!" -

Temný, hrozivý mrak se blíží ke klášteru.

Lid z polí a luk zděšeně prchá do hrazeného nádvoří. Ale jeho zmatené hlasy nepronikají do chrámové předsíně, kde mniši dosud v pohodě míru zpívají před žaltářem polední chvály všeho stvoření. A i zvoník, bdělý strážce, jako by byl zapomněl v té chvíli na svůj úkol.

Záviš na zpěněném koni cvalem předstihl svůj voj a stanul nyní těsně před branou. Jeho těžký, třikrát kalený meč se prudce roz­máchl a několika pádnými údery, jimiž vykřesává roje jisker, roz­metal do kamene vtesaný znak králův. „Takhle se odpovídá ná­vštěva Závišova, Přemysle Otakare!..."

To byla výzva zápalnější než příval ohnivých slov. Útokem! Útokem!!

Žoldnéři prolomili bránu, pronikají do nádvoří. Rvou se s čeledí, která se narychlo ozbrojila cepy a kosami. Předem beznadějně!

Žoldnéřská přesila krutě vítězí a vniká do příbytků. Zděšený křik dětí a úpěnlivý pláč žen se mísí v sténání raněných, kteří, roztrou­šeni po dvoře, blednou nad tratolištěm krve...

Teprve nyní umlká sborový zpěv mnichů.

Roztříštěným oknem dopadl vržený kámen těsně před žaltář. Předstihl posla, jenž si opožděně uvědomil svoji strážnou povin­nost. A než se ohromení mniši vzpamatovali, vrhají se již žoldnéři Závišovi jako lítí i do síně. Spílají mnichům, cloumají jimi, vlekou je jako na popraviště.

Zvon bije na poplach.

Opat Zdislav odhodlaně proniká vřavou.

Vysoko v pravici třímá kříž. Tváří v tvář Závišovi, jenž proti němu mává mečem.

Stanou proti sobě.

Záviš o krok ustoupí, meč v jeho ruce se sklání. Ruka opatova je pevná.

„Nechci se domnívat, pane Záviši," mluví opat hlasem, v němž se chvěje spravedlivý hněv, „žes propadl peklu a chceš poskvrnit štít svého rodu zločinem loupeživých rytířů!"

„Mluvíš-li o loupeži, kněze opate," namítá Záviš prudce, „pak před spravedlností, kterou zastáváš, obviňuj jen krále Přemysla Otakara!"

„Pane Záviši -!"

„Ano, král to byl, jenž porušil mír v tomto kraji a sveřepě a zištně pronikl do našich držav! Chce zničit Vítkovce! Marně, opate! A ty i ostatní se dnes dočkáte jen trestu za to, že sloužíte těmto záměrům královým!..."

„Nikoli tomuto králi, ale Králi králů sloužíme!" odpovídá opat, jehož rozechvění ustupuje odhodlanému klidu. „Což ty sám, pane, nejsi ochráncem našich bratří v klášteře vyšebrodském - těch, kteří se stejně zřekli světa a v křesťanské lásce nalézají slova modliteb i za nepřátele?"

Záviš mlčí.

Pak náhle vzdorně zvedne hlavu: „Ne, opate! Nestal jsem se mnichem - snad proto, že nerozumím této pokoře. Věřím spíš v poctivé zkřížení mečů tam, kde se zápasí o moc. A tasí-li Záviš svůj meč, neustoupí, dokud nezvítězil!"

„I nad bezbrannými...?" výmluvně doložil opat, obrátiv se k žoldnéřům, kteří vkládají pouta na ruce mnichů.

„Právo silnějšího nezná rozdílů mezi viníkem a nevinným, kněze!"

„Stejně však, pane, vyšší spravedlnost nezná nakonec rozdílu mezi nejsilnějším a žebrákem..."

Záviš svraštil obočí. Ale odveta, kterou připravoval, jako by se byla náhle zlomila.

„Pusťte mnichy!" povelel žoldnéřům. A obrátiv se k opatovi, do­dal rozhodně: „Měj svobodu - ty i ostatní. Chcete-li však zachovat“ životy, rozkazuji vám, abyste neprodleně a navždy opustili tato místa! Neboť moje moc je rozhodnuta pokořit králův vpád. A přisámbůh! - tuto pyšnou tvrz ještě dnes rozdrtím a obrátím v sutiny!"

Jako na povel poklekli nyní mniši, a vztahujíce ruce k nebi, hlasitě se modlili.

Záviš pokynul žoldnéřům. Chopili se jich, násilím je vyvlékli ze síně až před bránu.

Ranění klesají, hlasitě volajíce o pomoc, jiní se rozprchli po lese jako plachá zvěř.

Jen zbylý hlouček s opatem v čele úzkostně bdí aspoň z povzdálí nad osudem svého mateřského domu. A oči všech se v bezeslovné lítosti zarosily, když náhle pod opětovnými údery houfnice se s rachotem řítilo bílé zdivo, když se pojednou prolomila směle vy­hrocená klenba, v jejíchž výšinách vykouzlil kdysi štětec dovedného mnicha obrazy rajské blaženosti i apokalyptických hrůz, a když se posléze sesula věž, odkud hlas zvonu denně burcoval zanícená srdce k chvíli spojení s věčnem.

A nyní - běda! - zlověstný sloup dýmu se vznesl nad krovem a vzápětí vyšlehl divoký, stravující plamen nad vlastní budovou kláštera. Ve víru, který sám rozpoutal, přeskočil oheň nyní na hospodářská stavení a již zachvacuje i chrám, jehož okna pukají a trámoví se v žáru křečovitě svíjí a s ohlušujícím praskotem láme.

Opat, přemáhaje pohnutí, promluvil nad výmluvným mlčením ostatních: „Hle, co za léta zbudovalo posvěcené dílo lidských rukou, v jediné chvíli zničilo srdce zaslepené vášní vzdoru a nená­visti ... Mocní tohoto světa pohrdají námi, bratří, pro naši pokoru a víru v lidské srdce: nuže - která z obou mocí má pravdu? Ta, která trpělivě buduje, či ta, která nenávistně boří?..."

,,Do základů! Do základů!" velí nesmlouvavě Záviš nad dílem zkázy. „Jsem muž - a tedy mstitel! A komu z vás přemírou ctností nezhoustla krev v žilách, nechť vidí, jak se soupeř Záviš vyrovnává třeba i s králem! Ohněm i mečem! Do základů!!..."

V barevných oknech královské komnaty hořel červnový den.

Tlum slunečních paprsků, který v té chvíli pronikl do síně, dopadl jako duhový sloup na listiny, rozložené po stole, a zlomil se v žluti pergamenů.

Světla i stíny zvýraznily tvář královu, vroubenou splývajícími černými kadeřemi a zakrouženým plnovousem, a daly vyniknouti vráskám na čele mladého panovníka. Zdálo se, jako by se v přík­rém světle vrývaly ještě hlouběji.

V této chvíli seděl proti Přemyslu Otakarovi jeho dávný přítel a rádce, olomoucký biskup Bruno, po jeho boku důvěrný písař králův, Vlach Jindřich z Isernie. A v křesle u okna, utkvívajíc pohledem v neurčitu, královna Kunhuta. Vzrušení či vzdor za­žehly rudý oheň v jejích lících, který odrážeje se od bohatě splý­vajících vln zlatých, vlasů, dodával její sličnosti tentokrát výji­mečného půvabu.

Oba muži, sedící proti králi, zamyšleně mlčí.

I královna, jako by vyčkávala své chvíle, dosud jen napjatě naslouchala.

„Hleď, biskupe," oslovuje nyní Přemysl svého rádce, „což jsem nepřinesl dosud nadlidské oběti, abych zachoval mír v zemi? Víš, že zrada českých pánů - a především Vítkovců! - mne již před časem přinutila vzdáti se ještě před rozhodujícím zápasem králi římskému Rudolfovi. Mne, který se do té doby ze všech bitev vracel jako ověnčený vítěz!... Musil jsem se tehdy po těžkém pokoření zavázat, že neztrestám Vítkovců, jak by byli za­sluhovali, a zárukou nejbezpečnější bylo pak i zasnoubení mého sedmiletého syna Václava s Rudolfovou dcerou Jitkou. Byl bych čestně dostál svému slibu. Ale kdo znovu ruší mír, jsou zase jen Vítkovci a jejich přítel, náš někdejší služebník Boreš z Rýznburka! Dovídám se, že pan Ojíř z Lomnice za noci přepadl a poplenil moje královské město Budějovice, a stejně že i pan Záviš znova podniká pustošivé nájezdy na mé zboží. A Boreš v severních krajích tohoto království rozdmychal dokonce již otevřenou vzpouru! A při tom se všichni ti ještě dovolávají ochrany mocného Habs­burka proti mně! Ne, biskupe - moje vůle k míru nesmí vyústit v bezradné slabošství! Pana Boreše podařilo se mým vojům již zajmouti a vyčkává nyní v temné věži svého ortelu. Nepochybuj, že to bude ortel výstražný! Zbývají tedy Vítkovci: nuže, jsem pevně odhodlán sám se vypravit proti nim v čele svých vojsk. A doufám, že v jižních Čechách zlomím konečně jejich podvratný odboj!"

„Tak promluvil král!..." vpadla nadšeným souhlasem královna Kunhuta. „Konečně zase můj Otakar a váš Přemysl - hrdý, sta­tečný, vládnoucí...!"

Biskup Bruno starostlivě sklopil zrak a tiše se vmísil: „Ano - jistě se tak vyrovnává muž, rytíř, bojovník. Ale král, můj pane - odpusť smělosti rádcově - král musí umět vládnout především sobě, chce-li úspěšně vládnout jiným. Musí sám proti sobě zdolávat úkoly, které by se jiným zdály nadlidskými. Zapomínat, že je králem, jenž má moc, a uvědomovat si jediné: že je králem, jenž má povinnosti. K svému národu. K svým poddaným. A že má odpovědnost, nad kterou bdí a věčně bude bdít soud dějin. Určil jsi svému vladaření krásné heslo: ,Sloužím!' Nuže - nejcennější službou, kterou v této chvíli prokážeš svému lidu, bude, uchráníš-li ho válečných hrůz a zmatků. Neboť pomsta na Vítkovcích, i když spravedlivá, jistě by rozpoutala válečnou bouři nad tvou zemí, pane!"

„Má tedy jen král povinnosti k svým poddaným?!" nedočkavě vybuchla královna proti biskupovi. „Nemají jich především poddaní k svému králi?! Dnes se Vítkovci odvažují boje. Možná, že se zítra jakýsi pan Záviš z Falkenštejna prohlásí českým králem... Budeš i pak radit svému pánu, biskupe, aby pro zachování míru v zemi jen trpně přihlížel, nebo složil dokonce oddanou přísahu věrnosti novému králi... ?!"

„Nikterak neradím, má paní," hájil se biskup s přesvědčivým klidem, „aby podvratné či násilnické skutky odbojných pánů zů­staly bez odvety. Ale není jistě třeba, by se sahalo hned k nejostřejším prostředkům. Hle - Vítkovci sami obracejí se častějšími a čas­tějšími stížnostmi k římskému králi: což by nebylo stejně možno usvědčit je ze lži přímým dopisem Rudolfovi?"

„Nikoli! K tomu se nikdy nesnížím!" rozhodně namítl král.

Biskup chvíli přemýšlel. „Tedy snad spíš přátelským než obřad­ným vzkazem - někomu z králova nejbližšího okolí -"

„Nemám tak důvěrných přátel v králově okolí..." odmítal Přemysl skoro ironicky.

,A přece, můj pane!" překvapil jej Bruno, vítaje zřejmě sám tento nápad. „Fridrich, purkrabí norimberský! Což není z těch, kdož stojí králi nejblíže? A což se už častěji neosvědčil prostřední­kem výmluvným i spolehlivým?"

Královna i tentokrát setrvávala ve svém odboji proti smírným návrhům biskupovým: „Neuznávám této cesty! Je pokořující. Je zdlouhavá. A stejně není než pouhým odkladem. K čemu tedy váhat s rozhodujícím činem?!"

Ale Přemysl Otakar, jako by se byl dal zatím vnitřně přesvědčiti důvody biskupovými, slovy muže, jenž se mu už tolikrát osvědčil poctivým rádcem, pokynul náhle Jindřichu z Isernie, aby usedl ke stolu, a povelel stručně: „Nadepiš obřadné oslovení norimber­skému purkrabímu Fridrichovi!"

Přemýšleje, opřel nyní král hlavu o dlaň a navzdory odbojným pohledům Kunhutiným diktoval:

Již dřívějšími listy oznámil jsem Vám, že ihned, jakmile zpraveni jsme byli o uzavření smlouvy míru mezi námi a pánem naším, nejjasnějším králem Římským, prvotní snaha naše, která k zahubení Vítkovců směřovala, zcela přestala, a tak jsme od poškozování jich upustili... Ale nyní jsme nuceni stěžovati si Vám, že ačkoli po uzavření řečeného míru nižádných úkor jsme jim nezpůsobili, přece mladí Rosenberkové dle sil svých nás obtěžovali a nepřátelským způsobem statky naše loupežením i ohněm zpustošili. Lidé Ojířovi rovněž, jak obyvatelé města našeho Budějovic nám žalovali, v před­večer svátku svatodušního měšťany budějovické oloupili a zhoubným ohněm statky jich zpustošili. A nad to, jak nám doneseno bylo, řečení Vítkovci, ačkoliv, kdekoli mohou, zřejmě nebo skrytě stálými nájezdy nám škoditi se snažíc přece na způsob ženštin nestoudných, které libují si v připisování vlastní hanby jiným, titíž Vítkovci nestydí se vlastní zločiny své, kterými denně se prohřešují, a ohavnosti, kterých ustavičně se dopouštějí, před stolcem nejjasnějšího krále Římského na nás sváděti, plačky nás obviňujíce z těch věcí, pro které mohli a měli bychom my na ně žalovati, a s nesmírnou nestoudností úlohu viníka s úlohou žalobce zaměňují. Tak se stává, že mlčí ten, jenž stěžovati by si měl, a žaluje ten, který by měl žalován býti.

„Nezní to příliš ostře?" otázal se tiše biskup Bruno.

„Šetrněji, než zasluhují!" vpadla nesmiřitelná královna.

Místo odpovědi oběma obrátil se Přemysl k písaři Jindřichovi: „Zakonči dopis obvyklými dvornostmi a připrav pečeť!"

Nyní král podepsal, ověřil, a list byl poté ihned odeslán.

Posel králův nebyl ještě příliš vzdálen, když se náhle domáhal neodkladného slyšení mnich Božetěch.

Božetěch? - Kdo je tento muž...?

Král pokynul, vstoupil obřadník a vzápětí za ním mnich v rozedrané bílé sutaně, v jehož bledé tváři se zřetelně zračily stopy nedávno prožitých hrůz.

„Tvůj vnějšek nevěstí dobré, záhadný hoste," oslovil jej král. „Skoro se obávám, co k němu dodají tvoje slova."

„Zvěst nekonečně smutnější!..." odvětil mnich chvějícími se rty.

„Jsi zřejmě unaven - usedni a mluv!"

„Můj vzkaz je stručný, pane. Poselství zkázy a smrti. To, co bylo vybudováno tvojí velkomyslností a prací našich rukou i moz­ků, chvála ducha a útočiště srdcí, pokojný dům boží i s klášterem, který jsi tak štědře vybavil časnými statky, abys nám umožnil soustřediti se k statkům věčným - to vše je zločinnou rukou pro­měněno v pusté rozvaliny, v ztrouchnivělé požářiště, nad nímž jako nad obětí Kainovou se vznáší černý dým -"

„Nechápu, o čem mluvíš, kněze!" přerušil jeho bolestnou zpo­věď zneklidněný král.

„Není již Zlaté Koruny, pane..."

Přemysl prudce povstal: „Tys tedy - mnich z našeho kláštera zlatokorunského?!"

„Dnes už, žel, jen z bývalého kláštera zlatokorunského..."

„A pravíš, že rukou zločinnou...?!" naléhala králova zlá před­tucha.

Mnich vztáhl ruce: „Spravedlivé nebe ztrestejž hříšného škůd­ce -"

„Jméno, mnichu!" povelel král.

„Se svými krumlovskými pochopy a žoldnéři - pan Záviš z Falkenštejna -"

„Záviš z Falkenštejna!" zvolala královna pomstychtivě, obracejíc se výčitkou proti biskupovi. „Zase ono kleté jméno! Zase Vítkovci! Hle, biskupe, jejich zloba se nezastavuje ani před domem božím - a ty bys chtěl ještě v této chvíli hledat smírná slova a stavět se proti moci, která se zaslouží před dějinami této země teprve tenkrát, až pokoří - a třeba i krvavě! - pýchu odbojného rodu a vydá katovu meči hlavu Záviše z Falkenštejna!?"

„Ano, biskupe," dodal rozhodně král, potlačuje výbuch hněvu, „připomněl jsi před chvílí králi jeho povinnosti: k národu, k pod­daným, k zemi. Nuže - zde jeden z našich poddaných" - ukázal na zbědovaného mnicha - „a jeho těžkou obžalobu jsi slyšel. Je to poslední výzva ke králově moci, nemá-li se zhroutit víra v sprave­dlnost a řád. Poslední výzva, která mi nesmlouvavě určuje cestu. A tedy já, Přemysl Otakar II., poroučím a rozkazuji: buď pro vý­strahu ostatním již v této chvíli popraven Boreš z Rýznburka! A zároveň všecku hotovost vojenskou svých zemí volám do zbraně a velím, aby se připravila k válečnému tažení!"

Královna se vítězně vzpřímila: „Král promluvil! A jeho slovo je sám meč, jenž z kořán vyvrátí jedovaté býlí pětilisté - růži Závišovu!"

„Provázejž nebe tvoje činy, pane," obrátil se biskup poslední výstrahou ke králi. „Ale což za Borešem i za Vítkovci nestojí po zuby ozbrojená moc Rudolfova?"

„Pak tedy do boje i s mocným Habsburkem!"

Královna, hrdá královna Kunhuta, překonána v té chvíli ry­tířskou odvahou svého chotě, sklonila se a políbila ruku Pře­myslovu.

Ale biskup, odcházeje, aby tlumočil rozkaz králův, starostlivě potřásal hlavou: „Ať vítězství či prohra ukončí krutý zápas - dnové hrůz se valí na tuto ubohou zemi... Nebe bdi nad jejími osudy a nedej, nedej zahynouti!" – –