Bylo znamením síly Petrovy to, co samozvaní soudci a mudrující rozumbradové mu vytýkali jako slabost: že často uměl mlčet k utr­pěným křivdám a že vždy uměl odpouštět.

Nejednou i sám Michal se nad ním pohoršoval, když se náhodou stal svědkem neomaleného výpadu, na nějž Petr odpovídal jen povzneseným mlčením.

„Divím se ti, pane!..." říkával nakvašen. „Mít já tvou moc - po čertech bych dal na pamětnou všem těm trkavým kozlům a krtčím pletichářům!"

Petr se usmál: „V tom je právě rozdíl mezi námi, Michale. Ty můžeš zkřížit zbraně jakékoli a s kýmkoli. Já jen svou zbraň a jen s rovnocenným protivníkem..."

„Tomu do smrti neporozumím!..." pochybovačsky vrtěl hlavou starý brach, ten, jemuž kdysi přezdívali Rvačka.

A Petr zase jen úsměvem dokládal: „Snad i proto tě osud chtěl mít podkoním a nikoli rožmberským vladařem..."

Na té smírné cestě, která vede výšinami, Petr už dávno odpustil i Kateřině. A Kateřina sama se k němu soužitím a poznáváním den za dnem připoutávala pevněji. Její úsměvná něha ozařovala domov Petrův a nebylo matky vzornější nad paní z Rožmberka.

Ale ona bouřlivá noc přece jen zanechala viditelnou stopu.

Častěji a častěji se Petr uchyloval do kaple a dlouho prodléval o samotě. I do lesa vyjížděl nyní většinou sám a jen zřídkakdy bral s sebou Michala.

Těžce to nesl bývalý druh jeho častých lovů, jenž si uvědomoval, že se tu pozvolna stává zbytečným. Pravda - říkal si - Petr je velkomyslný. Bude tě tu živit, i kdybys celý den proseděl uprostřed nádvoří a díval se Pánubohu do oken.

Prací Michal stejně nikdy nebyl přetížen. Ale sám by se styděl zbůhdarma dobráku pánovi ujídat chleba. A přitom s ním ani nepohovořit! Věru - po těch hovorech se mu stýskalo nejvíc!

Jednou, když ho Petr konečně zase vyzval k společné vyjížďce a octli se spolu bez svědků, nezdržel se už Michal a otevřel mu srdce:

„Čímsi se trudíš, pane, a samotu vyhledáváš. Ale nedobře činíš. Protože samota je žalář, do nějž jsme se sami uzamkli a klíč přitom vyhodili oknem... Kdo tě pak může utěšit?"

Petr jel zamyšlen vedle něho a mlčel.

Pak náhle zvedl hlavu a řekl: „To, co hledám v samotě, není útě­cha, Michale. Ani útěk. Dost jsem zatím prožil, abych se měl s čím vyrovnávat..."

Teď se Michalovi zdálo, že Petra přistihl.

„Vím, pane - na Dětřicha myslíš! Tíží tě svědomí, žes zabil člo­věka. Ale Dětřich byl lotr, kterého měli zardousit toho dne, kdy se narodil. Jistě už dávno tě zrazoval, pane!"

Stín přelétl čelo Petrovo při Michalově vzpomínce na Dětřicha. Vtíravá snaha po porozumění ostře zaskřípla a bylo patrno, že je Petrovi proti mysli hovorem křísit tu událost.

„Vím dnes," řekl polohlasně, „že Dětřich nebyl nikdy mým pří­telem. Když jsem se stal nejvyšším komořím, varoval mne před ním kdysi na pražském hradě pan Vilém z Valdeka. Týž Vilém, který předtím odměňoval jeho zrádcovství měšci zlata! A to mi zase v ne­střežené chvíli prozradil Beneš z Michalovic..."

Sjeli zatím do údolí, kde uprostřed travnatých břehů jako klenot v sametovém pouzdru se stříbrně leskla horská bystřina.

Zde se už častěji zastavili. I dnes.

Nechali volně popásat koně po březích a sami usedli na mecho­vou podušku.

Petr opřel hlavu dlaněmi, díval se za uplývajícím proudem, který neúnavně přitékal a zase se před očima ztrácel kamsi do nedo­hledna.

„Je sám život ta bystřina" - rozhovořil se. „Nevíš, odkud přichá­zí, nevíš, kam spěje..."

„Kdo by se tím trudil, pane!" usmál se Michal. „ Jsi-li tu, říkají ti: buď rád, žes živ! A když tě uloží pod drn, řeknou: už je mu dobře... A je jen na tobě, chceš-li si zkrášlit život vším, co ti dává, anebo jej promarnit v temném koutě samoty. Vždyť jak dlouho my dva tu ještě budem?"

Petr neodvrací pohledu od bystřiny, která crčí jako krev země žilou mezi břehy.

„Snad máš svou pravdu, Michale. Ale jsou dva druhy lidí, a ty si nikdy neporozumějí. I my oba jsme z těch dvou různých druhů, Michale -"

„Nevěř, pane!" přerušil ho Michal. „Sám vyhledáváš svůj smu­tek. Řekl jsem už: jistě se zase trýzníš výčitkami pro ničemu Dětři­cha!"

Petr vážně zakýval hlavou: „I to, Michale. Člověk má přece jen cosi z tváře boží!"

„I tak špatný člověk, jako byl Dětřich, pane...?"

Teď Petr jasně promluvil: „Ano, Michale - tudy vede cesta do mé samoty! Dětřich, můj přítel od dětství, mne zradil. Víš o nejhrůznější noci mého života! Ale Dětřich mne zrazoval i Valdekovi. A pak mi Valdek zradil Dětřicha a Beneš Valdeka... Zrada na zradu! Ďábelská komedie! Měl jsem svůj sen o člověku. Svůj sen o štěstí. O věrnosti. O lásce. Zklamání - ne jedno - vichřice zkla­mání rvala list za listem z živých haluzí. A teď se mi v celé šíři otevřel pohled na to bědné kolbiště, na celou tu bezútěšnou poušť."

„Jsi moudrý a učený, pane," pronesl Michal spíš zdvořile než s porozuměním. „Ale - odpusť mé smělosti - což ti život vskutku tak zle ukřivdil? Žiješ v blahobytu, dostalo se ti vysokých hodností - máš klidný a šťastný domov - syna máš -"

„To jediné!" živě přisvědčil Petr. „Blahobyt neurčuje štěstí, Michale, a hodnosti je umějí jen rozleptat. Ale dítě - je moje víra i naděje! A snad už je dnes i jediný smysl mého života..."

I když se požehnaně rozrůstal rodinný kruh a plebán rok za ro­kem vpisoval do rožmberské kroniky nové jméno - Oldřich... Jošt... Anna... Mečena - stál přece jen prvorozený syn otci Petrovi nejblíž.

Již pro tu vzrušenou střídu světel a stínů, vrcholného štěstí i jeho bolestných zvratů až ke dnu hlubinné bolesti, kam bylo Petrovi sestoupiti v těch osudných dnech, kdy se Jindřich narodil.

Ale Jindřich - tak vypozoroval Petr již v jeho raném mládí - ze všech nejpronikavěji zdědil vlastnosti otcovy.

Vzdaloval se společných her, nedětsky samotařil. Plebán s bla­ženým úsměvem už nejednou zvěstoval Petrovi, jak přistihl toho hocha v kapli, hluboko pohrouženého v rozjímání.

Když časem vyšli s otcem z hradních bran, bratřil se soucitně s chudáky a neduživci a nepovolil, dokud nepřiměl na oko váhavého Petra, aby je štědře obdaroval. A když spolu poprvé vyjeli na lov do lesa, měl oči všude, nad každou květinou se obdivné skláněl, každé­mu ptáku vnímavě naslouchal, všude objevoval zázraky, u odestřeného oltáře stál nyní tváří v tvář stvořitelské moci.

„Takové bývaly i moje první výpravy..." spokojeně se usmíval Petr.

Ale stejně rozohňovala Jindřicha i vypravování o hrdinských či­nech křižáků ve Svaté zemi, a celý se chvěl a jeho líce horečně ho­řely, když poprvé přihlížel zápasu rytířů v turnaji.

I on se jednou rozjede se zastřeným hledím a s dlouhým oštěpem v ruce proti protivníku dvakrát vyššímu a dvakrát silnějšímu, než je sám. I on ho před žasnoucími diváky hbitým obchvatem a s lví odvahou srazí k zemi. A až se hlediště rozburácí výkřiky nadšení, až ho zasype květy a zelenými ratolestmi a jeho obdiv vyústí v nadšené volání: Kdo je ten, jenž jako rytíř svatého Graalu zázračně vítězí? - - pak odestře hledí a všichni ti zkušení bojovníci kolem, ti urození v nádherných hávech i jejich krásné paní ztiší hlas v je­diný projev úžasu: Hle - toť Jindřich, syn Rožmberkův!

A pak konečně jednou už jako válečník vyjede s rytířským králem Janem do cizí země, pod jeho korouhev se před nepřítele postaví, v nejpřednějších řadách zaútočí! A bude nejskvělejší chvílí jeho života, až mu ten poloslepý vítěz všech bitev poklepe na rameno a řekne: Dobře jsi vykonal své dílo, statečný Jindřichu Rožmberku! Budeš mne provázet i v svatém boji, až poneseme kříž mezi poha­ny! -

To vše dávno vystopoval Petr v duši Jindřichově a s radostnou pýchou den za dnem přihlížel, jak jeho syn jde uvědoměle za svým cílem. Odvahou, sebekázní, vytrvalostí.

Bylo nyní Petrovi, jako by s Jindřichem podruhé prožíval své mlá­dí. Vracel se živými stopami k vlastnímu procítání a připadalo mu, že se znova dává překvapovat objevy, které mu už dávno nebyly tajemstvím, a unášet sny a vidinami, z nichž ho tvrdá a mrazivá skutečnost už tak často zburcovala.

Sama Kateřina se nejednou tajně podivovala, jak ten vážný muž s prošedivělým plnovousem omládl a zdětinštěl, jak v jeho tváři ožilo cosi z někdejšího šťastného, bezstarostného úsměvu, jak i nalé­havé věci, pro něž jindy zdánlivě nebylo odkladu, dnes náhle ustu­povaly do pozadí, ozval-li se nablízku hlas Jindřichův.

A otec Petr, skláněje se nad prvorozeným synem, si v duchu říkal: Jsi dědic mého života, mých vlastností, mého já. Staneš se jednou dědicem mého vladařství. Budeš mít syna, a ten zdědí život i vlast­nosti tvé i mé. Věčná obnova... Jaký bezpečný pohled v budoucno! Osud mi tě dal, abych se jednou klidně rozžehnal s životem. V tobě budu žít dál! Jsi jediný a jediné, jež nezklame. Jsi všecka moje víra i naděje! A všecka láska...

Mužněl a statněl Jindřich po boku Petrově, růstem i vyspělostí dávno předhonil ty z dvorských synků, s nimiž byl vychován. A když se oni oddávali ještě dětským hrám, pro něho už mečíř kul meč a ostružník rytířské ostruhy.

A tak se posléze otec i syn dočkali onoho nezapomenutelného dne, kdy se na mladistvého vítěze v turnaji snesl déšť květů a zele­ných ratolestí a kdy urození diváci i jejich krásné paní, uzřevše pod odestřeným hledím tvář bojovníkovu, v obdivném úžasu volali: Hle, vizte - Jindřich - syn Rožmberkův!...

Objal otec syna, rozechvělého, opojeného prvním velikým úspě­chem. Slova se mu třásla na rtech, když nad neochabující vřavou mu láskyplně šeptal: „Připojils nový list k rodovým vavřínům, můj hochu! Jméno Jindřichovo, jméno tvého děda mělo mezi hrdiny poctivý zvuk. Dnes zní opět, jako by se dávno puklý zvon znova a jasněji rozzvučel. Čest tobě, Jindřichu Rožmberku!"

A Jindřich, spočívaje dosud na jeho srdci, odpověděl: „Nebyl bych tvůj syn, otče, kdybych zklamal. A dnes jsem jen na počátku cesty. Turnaj je kratochvíle a na vítězství ve hře se zapomíná. Ale ponesu tvé jméno do boje, s tvým znakem na štítě se postavím do nejpřednějších řad, až mne svatý zápas zavolá. A celý svět a na vě­ky musí pak s obdivem vyslovovat jméno, které jsi mi dal, otče: hrdé jméno Rožmberk!"

Ječí polnice a rachotí bubny, městem i po kraji svolávají žoldné­ře pod královy korouhve.

Král Jan - dnes už zestárlý a na obě oči slepý! A ještě není syt bitevního zápolení, a ještě se sám chce odvážit boje! Jaký neuhasitel­ný oheň to žhne v jeho nitru! Jaký nezkrotný živel nedopřává klidu ani sněžnému jíní jeho šedin, ani noci jeho očí?

Do daleké země francouzské se chystá, na pomoc králi Filipovi. Od anglických břehů připluly těžce vyzbrojené pluky, sám Edvard Třetí v jejich čele již do krajiny Guyenne vpadl a míří nyní přímo na Paříž! Ale po boku Filipově stojí dnes připraven k boji proti útočníkům z bílých břehů i syn Janův a Alžbětin, český kralevic Karel. Jak by mohl Jan, starý, zkušený válečník, odepřít pomoc dávnému příteli Filipovi z Valois! Jak by mohl on, vítěz sta bitev, chybět v boji, kde odhodlaně tasí meč jeho syn? Svým tělem ho chce chránit, slepýma očima ho chce vidět vítězem! Nuže, chrabří čeští páni a rytíři - kdo z vás by chtěl jen na chvíli zaváhat?! -

Zaváhal Petr Rožmberk.

Netouží po válečnických vavřínech. Nechť o ně zápasí ti mladší, kteří s nimi ještě spojují své sny a neokusili dosud hořkosti úspěchu, za nímž číhá závist, zrada, úklad. On má právo, aby v podzimu svého věku už jen bděle přihlížel pokračování vlastního života v těch, jimž jej odevzdal...

V té chvíli se před ním objevil jeho syn Jindřich.

Přivolal ho Petr? Což i on není z těch, kdo na prahu života vidí dosud věci i lidi v nezkaleném světle? Z těch, jimž boj je ještě smy­slem života a nejvyšším zážitkem úspěch vítězův? -

Žel - neklamal se.

Zpříma mu pohleděl v tvář jeho syn Jindřich a řekl: „Otče, roz­děl se se mnou o mé štěstí! Čas se naplnil a přišel den, o němž jsem už dávno snil. Půjdu do boje se slavným králem Janem!"

„Nepůjdeš!" vykřikl Petr vzrušeně, neuvědomiv si, že Jindřich neví, o čem přemýšlel těsně před jeho příchodem.

„Půjdu, otče. Musím!" zavzdoroval Jindřich.

Petr se ovládl, ztišil hlas: „Nepřistupoval jsi bez příprav ani k turnaji, který je jen hrou na boj, Jindřichu. A do těžkého zápasu, kde by se prohra neodvratně končila smrtí, chceš jít bez jediné válečnické zkušenosti?"

„Po boku krále Jana není prohry, otče. S ním chci jít a s ním zví­tězit! A v prvních řadách chci útočit - ať nepřítel zví, kdo jsou Rožmberkové! A celý svět ať si na věky zapamatuje to jméno!"

Petr usadil Jindřicha proti sobě.

Pochválil jeho odvahu. Měl i lichotivá slova pro jeho vznícenou ctižádost. Ale sama odvaha nestačí, řekl mu zmoudřele. Vítězství se nedobývá náhodou. Je třeba práce, cviku, vytrvalosti, školení, příprav, než se smíme odvážit rozhodného boje o ně. V každém lid­ském umění, i v umění válečnickém. V tom především! Což na va­hách toho zápasu nepoložil osud proti vavřínu vítězovu - smrt? A což neleží dosud před Jindřichem celý život jako nesmírné zápasiště, kde bude moci stokrát osvědčit svou odvahu i dokonalost, až se trpělivě vyzbrojí? Či se pošetile domnívá, že on, jeho otec, se mu z pouhého rozmaru staví v cestu za štěstím... ?!

Jindřich chvíli mlčel.

Pak, jako by byl zvážil každé slovo Petrovo, řekl klidně a pevně:

„Vím, otče, že dobře se mnou smýšlíš a že moudře mi radíš. Ale i ty jsi kdysi vyvzdoroval radám svého otce. Opustil jsi domov a proti jeho vůli jsi odešel do samoty vyšebrodského kláštera..."

Petr zrudl. Tajil dosud před synem to rané odhodlání svého mlá­dí. Už proto, aby i Jindřich, který se mu ve všem podobal, nezatoužil i v tom za ním následovat. Kdosi se odvážil vyzradit mu to ta­jemství - jazyků se nedohlídáš. Snad by mu byl Petr tím přesvěd­čivěji nyní mohl říci, že se sám kajícně vrátil k radám otcovým. Že poznal svůj omyl. Že se nesetkal s tím, o čem snil a za čím o své újmě vyšel. Ale nebyl by zrazoval sám sebe? Nebyl by lhal sobě i Jindřichovi dnes, kdy se po tolika bolestných otřesech a zklamá­ních znova a častěji uchyloval do samoty?

A než ještě se zeptal svého syna, kdo byl onen smělec, jenž poru­šil pečeť tajemství, znova už útočil Jindřich: „I ty jsi, otče, dobyl památného vítězství na Litvě, a nebojoval jsi předtím s křižáky ve Svaté zemi, ani jinde jsi se neučil válečnému umění."

Petr vážně pokýval hlavou: „Litva! - Nechápeš, hochu! Šel jsem hledat smrt, a nalezl jsem vítězství... Ty jdeš za vítěz­stvím - ne... nechci dokončit!"

„Jdu za vítězstvím po boku téhož krále Jana, otče," zahořoval Jindřich, „s nímž i ty jsi vybojoval svůj boj! A mám-li otevřenýma očima přihlížet a mám-li se všemi smysly učit - kde jinde než u slavného válečníka Jana? V společný boj jde s ním dnes jeho syn. I já půjdu bez bázně pod jeho korouhví. A vrátím se ti jako dokonalý muž a rytíř a novým jasem zavlají rožmberské barvy nad Krumlovem! Jen jediného od tebe žádám v této chvíli: tvého požehnání. S ním chci odejít, s ním chci zvítězit. Neodepřeš - nesmíš mi je odepřít, otče!"

Petr se zahleděl do jeho očí, v nichž hořela nádherná odvaha mlá­dí, nezkrotná touha po úspěchu, bojovná víra v sebe.

Srdce se mu sevřelo. Ale připadalo mu v té chvíli, že jen sobectví otecké lásky vymýšlí pochybné moudrosti, jimž mládí nikdy nepo­rozumí, protože dychtí po vlastních zkušenostech, po činu a ne po slovu, po svobodě a ne po radách, které je spoutávají a srážejí jeho rozlet.

Rožmberský paličák!... řekl si v duchu, vzpomínaje vlastního mládí. Ale neklestila už často ta ušlechtilá umíněnost cestu k velkým činům? A neukázali se po čase malými a slabými ti, kdož i v dobrém úmyslu jí bránili? Bolestně, přebolestně se rozloučí se svým synem. S tím, kterého ze všech nejvíce miloval. Ale proč se už napřed oddávat beznaději? Ano - zvítězí král Jan i tentokrát! A jaká to bude chvíle pro otce i pro syna, až se ověnčený rytíř vrátí do svého domova a po dlouhé době odloučení si opět padnou do náruče. Hle - Jindřich Rožmberk! Zvony znějí, ulice jásá, květy vystelou cestu. Jaká to bude chvíle pro syna i pro otce!

Mlčky povstal, Jindřich poklekl.

Sklonil se nad svým synem, přivřel oči, v jejichž řasách uvázla rosa, a tiše zašeptal: „Bůh ochraňuj tvoje srdce a žehnej tvému boji, můj hochu. Vrať se mi stejně čistý a rytířský, jak mne opouštíš. A bude to den, který vykoupí život tvého otce, Jindřichu!" Objali se a políbili.

Po dvou dnech vyjel z hradních bran rytíř jakoby od hlavy k patě v stříbře. V čelo svých pluků se postavil, mečem naposled k hradu zamával.

Korouhve se barevně rozevlály, zvony znějí, polnice přetínají jejich hlahol ostrými povely. Občané v ulicích hlasitě pozdra­vují výpravu, ženy z arkýřů házejí květy v cestu mladému vo­jevůdci.

Petr hledí z hradního okna, rozechvělý štěstím i smutkem, a po­lohlasně si šeptá: „Dnešním dnem píšeš svůj osud, Rožmberku Jindřichu! Tisíci lákavými hlasy tě zavolala vřava světa - snad jsi vyvolil lepší cestu než tvůj otec... A přece jsi syn Petrův! Neutoň mi v tom moři - nezlomen se mi vrať! O tvou mladou víru se bo­jím, Jindřichu..."

Dny parného léta 1346 se žíznivě vlekou.

Svět se kdesi otřásá v ose, bojový křik se jako vichřice žene údolím, zprahlá zem nasakuje krví.

Zde je ticho. Sem nezaléhá ani vzdálený ohlas třesku zbraní. Vzpomínka na ty, kdož s králem odešli bojovat do daleké země, se vrací bez ozvěny jako hlas v poušti.

Dny se vlekou a zprávy nepřicházejí.

Petr vyměňuje samotu kaple za samotu lesa. Ticho ho dusí, za­lyká se mlčením. A přece prchá před těmi, kdož mu chtějí nalhávat soucit a povzbuzení. Je ve vzpomínce dnem i nocí s Jindřichem a nesnáší, aby vtíravá účast rušila jejich nejdůvěrnější hovor.

Dny se vlekou a bojiště jako by oněmělo.

Den za dnem se slunce vyhoupne na bezoblačnou oblohu a bílým žárem spaluje poslední stopy života.

Větřík nezaduje, zem je bez dechu.

Mrtvé dusno děsí.

A ticho. Ticho. - Ticho - -

Až náhle onoho jitra -!

Onoho jitra sjel blesk z modrého nebe a bouře se rozburácela nad nejzazšími cípy země. Otřásla městy, zahřměla nad dědinami, za­lehla v poslední osamělou chatu.

Král Jan, vítěz všech bojů, nepřemožený, nepřemožitelný Jan - je zabit! Padl! Klesl jako poslední žoldnéř ve vražedné bitvě u Cressy. V první prohrané bitvě položil svůj život! Tak, jak žil: buď ví­tězství - nebo smrt...

Zachráněn je zemi kralevic Karel - Bůh mu žehnej - ale ubit leží pod ranami nepřátelských mečů král Jan - Bůh mu buď mi­lostiv ! Tma smrti hlubší nocí zastřela i tmu slepých očí...

Srdce zvonů bijí o kovové stěny, jako by je chtěla rozkotat. „Toho nebude, aby český král utíkal z boje!" Na křídlech smíru letí to poslední poselství krále k hranicím jeho země. Závětí jí zní, která sbližuje mrtvého s živými, i když se dosud jejich cesty tak málo­kdy setkávaly...

Petr těká bludištěm svých samot, marně volá k jejich zešeřelému mlčení: Je živ? Je živ -?!

Žije králův syn Karel. I Jindřich žije! Nevrátí se už jako vítěz. Se zlomenou vírou a s obrazem prožitých hrůz v očích beze slova spočine v otcově objetí. Ale ať přijde - nechť jakkoli ho válka poznamenala! Vždyť celý život leží dosud před ním, život s tajemstvím slibů za dalekými, neodestřenými obzory - -

Dny se vlekou a Jindřich se nevrací.

Každého jitra Michal osedlá koně a Petr se rozjíždí po okolních výšinách. Zesláblé oči si cloní, dívá se do kraje, kam až může do­hlédnout. Dříve tou dobou vyjíždíval na lov. Dnes bloudí bez cíle a jeho srdce se vrací bez kořisti.

I večer, než tma padne na lesy, vyhlíží z okna, vzrušen naslouchá každému šelestu, každému hlasu před branami a zadusání kopyt, které je míjí a zase se ztrácí a tichne.

A často i v noci bdí, z lože náhle povstává, k oknu tápe.

Hluché ticho mu odpovídá a temno umlčuje volající oči. -

Déšť, milosrdný déšť se konečně snesl na rozžhavenou zem. Prou­dy se nyní lije z jitřního nebe, jež po celé šíři obzoru zšedlo těžkou clonou. Úder vichru zalomcuje občas korunami stromů, zasviští, zavyje, až do oken vmete studené krůpěje. Rozčechrá záhony na zahradě, rve listy z růží, zlomí stonek se sotva rozvitým květem.

V tom hlomozném víru Petr neslyší, že kdosi zabušil na bránu.

Několik jezdců ve zplihlých, promoklých pláštích, se stopami smrtelné únavy v tvářích vjíždí do bran.

A již spěchá udýchané páže vzhůru ke komnatě, kde se po ranní pobožnosti sešla rodina pana vladaře k společnému stolu.

Petr vzrušeně povstává, chce vyjít vstříc hostům, uvést je do ob­řadní síně. Ale především chce vědět - chce vidět - první ze všech chce vidět tu tvář, jejíž obraz ho provází dnem i nocí!

Vtom se prudce zastavil.

Na prahu proti němu stanul neznámý rytíř.

Ztrhané rysy vepsaly utrpení do jeho bledého obličeje, knír i vous na bradě už dávno nebyl pěstěn.

Bez výzvy vstoupil, bez výzvy usedl.

Bez úvodu promluvil: „Bojovali jsme těžký boj, pane z Rožmber­ka! Desetkrát silnější vojsko Francouzů i se spojenci podlehlo. Samo se navzájem ubíjelo a velitelé je neuměli sjednotit. Rozptýlené od­díly marně zachraňovaly čest i život, a marná byla i oběť nejlepších bojovníků -"

„Jindřich - Jindřich Rožmberk!" přerušil ho Petr, ulpívaje vzrušeným pohledem na jeho rtech. „Je raněn? Je živ?! Mluv! Mluv!!"

Rytíř ani nyní nepozvedl očí a bez záchvěvu, s vojáckým chladem doříkával své hlášení: „Sám slepý král Jan obětoval život v tom pře­dem ztraceném boji. Marný zachránce, poslední a nejhrdinnější. Uzdou a třmeny svého koně připoután k svým pobočníkům, vrhl se v nejprudší a rozhodný zápas. Padli s ním oba - Jindřich Basilej­ský i Jindřich z Klingenberka. Ale padli i ti, kdož nechtěli zůstat za jeho vzorem a v předních řadách útočili pod českou korouhví. Jan z Lichtenburka, Heřman z Miličína, Dalibor z Kozojed, Hron z Vlašimě, Bavor ze Strakonic -"

„Jindřich!" ostře už udeřil Petr. „Mluv - co je s Jindřichem Rožmberkem!"

„Ano," temně řekl rytíř. „I Jindřich Rožmberk..."

Drásavý výkřik se vydral z hrdla Kateřinina. Vyznívá i v nářku jejích dcer, roztává i v slzách jejích synů.

Jen Petr nyní mlčí.

Mlčením těch, jejichž bolest nemá slz, nemá hlasu, nezmítá se v křečích.

Mlčením, jež se samo hrdinně odsuzuje: trpět o samotě. Bez útěchy slov. Bez touhy po povzbuzení.

Probděl noc Petr Rožmberk, celým životem za tu jedinou noc zpětnou stopou prošel.

Časně zrána napsal dva listy. Svým přátelům Čeňku a Bertoldovi z Lipé. Málokdo věděl, že Petr má přátele...

Když povstal, zavadil jeho pohled o kovový štít, zavěšený na zdi. Bezděčně se zastavil, když v jeho lesklé ploše uviděl svou tvář. Jak ze­stárl za tu jedinou noc! Vždyť i jeho vlasy do rána stařecky zbělely!

Zavolal k sobě Kateřinu. Byla bledá, oči jí podstínil smutek. Ale prohloubil jen a ozářil její krásu.

Uchopil ji za obě ruce, zpříma v tvář jí pohleděl. Nebylo výčitek v tom pohledu. Jen smír a jen dík.

„Kruh se uzavírá..." řekl tiše. „Marně jsem vzdoroval sudbě, kterou neviditelné rty pronesly už nad mojí kolébkou. Byla jsi z těch, kdož mi zjasnili chvíle života. Ale jeho cestu určila jiná svět­la. Marně jsem je míjel, marně se jich vzdaloval. Dnes se k nim kajíc­ně vracím. Vracím se tam, odkud jsem vyšel. Do samoty, Kateřino."

Užasle naň pohleděla. Beze slova, prudce ho objala, jako by sama byla vinna jeho osudem a chtěla nyní ještě v poslední chvíli změnit jeho rozhodnutí, jehož nechápala.

Vyprostil se z její bílé náruče.

Odevzdal jí oba listy a řekl: „Až zmizí moje stopa, Čeněk a Bertold z Lipé ti budou dobrými rádci. Jsou z těch vzácných přátel, jejichž úsměv nelže a stisk ruky neklame. I ohněm našeho společ­ného boje prošla kdysi jejich srdce neporušena. K nim se obrať. Jejich ochraně tě odevzdávám bezpečen, že nezradí. Mne, ani tebe..."

Znova se mu vrhla kolem krku: „Neodejdeš, Petře! Nesmíš ode­jít! Jsi můj! Jsi svých dětí! Jsi všech, kdož stojí kolem tebe -"

Znova sňal hebké pouto jejích paží. „Dík, Kateřino! Ale je moje vina - či moje sudba, že jsem nakonec byl vždy sám. A svůj..."

S dětmi se rozloučil, jen jako by na lov vyjížděl. A přece se jim zdálo, že je dnes pevněji k sobě přivinul a že i jeho polibky byly vřelejší. A proč, když odcházel, sklonil hlavu a oči si zaclonil? A proč se náhle rozplakala matka, když s nimi osaměla?

Snad ze smutku nad Jindřichem...

Vrátili se k svým hrám, když dole v nádvoří koně zaržáli a Petr s Michalem opustili hrad.

„Můj úkol je tedy skončen..." řekl si Michal před branou vyšebrodského kláštera, kde se s udiveným Petr navždy rozloučil. „Co na hradě bez pána?"

Vyjel nazdařbůh, bez cíle křižoval les.

V poledne sestoupil do údolu, kde se potok prodíral houštinami, sršivými vodopády spadal s balvanů a zase se do šíře rozléval mezi travnatými břehy.

Zde se zastavil.

Seskočil s koně, žízniv poklekl a sklonil se nad hladinou.

Zakýval hlavou a natrpklý úsměv mu zkřivil rty, když uviděl svrasklou, do záhybů složenou tvář a prořídlý porost nad čelem.

„Scvrkl ses, chlapíku - zplesnivěls!..."

Napil se a usedl do stínu.

Kolem něho vrhalo slunce mezi stromy široké zlaté pruhy, v ko­runách volaly žluvy a pokřikovali zvonohlíci, rybky jako střely tan­čily svůj rej pod průzračnou hladinou. Dech čerstvé pryskyřice ho ovanul, na jeho hranatou škorni usedl pestrokřídlý motýl.

Vítal ho domov, jeho nejvlastnější domov, k němuž se dnes po le­tech opět vracel.

V tom bezprostředním objetí lesa jako by mu byla náhle vtryskla do žil stará tulácká krev. Zdálo se mu, že omládl, že se rázem osvo­bodil ze všech pout, která někdejšího dobrodruha Michala Rvačku sevřela klidným životem dvořana.

Omyl, příteli!... řekl si a sám nyní žasl nad tím, jak bylo možno, že vydržel - byť i jen na krátký čas - pod přísnou klášterní závo­rou, a že se pak na nekonečně dlouhou dobu dal ochočit v neškodné­ho domácího tvora v bezpečí hradních zdí.

Ovšem - Petra měl rád. Ale dnes už s ním nemůže sdílet jeho osud, s podivínem... Rozloučili se, a on sám zase už vychutnává volnost plnými a nejopojnějšími doušky.

Ano, vrací se tam, odkud vyšel. Zase bude jeho ložem mech a poduškou trs vřesu nebo mateřídoušky. Zase se dá překvapovat cíli, za nimiž nevyšel, zase slibuje jeho bludná cesta tisíce dobro­družství, zase bude svými kousky děsit zbahnělé lidské sumce a umravnělé měštěníny...

Tiše vstal a popošel několik kroků vzhůru podél potoka. Kůň, jenž se pásl v trávě, zdvihl hlavu, zastříhal ušima, zvědavě za ním otočil hlavu.

„Žij blaze, starý brachu!" pokynul mu Michal. „I tobě dávám svobodu. Nalož si s ní, jak umíš!"

A neobrátiv se už, vystupoval vzhůru mýtinou, zabočil v mlází, zamíhal se mezi kmeny a pak už jen vzdálenou ozvěnou dozníval odkudsi jeho veselý popěvek...

Tou dobou už bílý háv s černou kápí navždy pohřbil rožmberského vladaře a mezi kajícími bratry se objevil nachýlený, mlčelivý mnich Petr.

Dávno se už rozžehnal s životem přísný karatel Bernard a opa­tem místo něho tu byl dnes láskyplný Jan. Hned první den uložil bratřím, aby nevčasnou družností ani zvídavým naléháním neru­šili dobrovolné samoty Petrovy. „Prožil víc než my všichni," řekl jim. „Má právo, aby ho poustevna ponechala sobě samému."

Fortnýře sám Petr požádal, aby již na prahu vracel každého ná­vštěvníka, i kdyby se zaklínal sebevýznamnějším poselstvím.

Často chyběl při společném stole, nejednou i při společných mod­litbách. A účastnil-li se jich, mlčel.

„Proč přišel?..." dávali zvědavější bratří hlavy dohromady. „Nezdá se, že ho přivolala zanícená zbožnost. Řád porušuje - a snad se ani nemodlí!"

Mlčelivě bloudil Petr zahradou, vyhledával nejodlehlejší cesty, zdaleka už se vyhýbal setkání, objevil-li se v dosahu kterýsi z kláš­terníků.

K jezírku zašel. I ono zestárlo. Osleplo. Divoký porost rákosí a travin zastřel jeho hladinu. A tam, kde se Petr kdysi pro pošetilé vzplanutí jediného dne chtěl odvážit nejdobrodružnějšího útěku, nebylo už ani stopy po ukryté brance. Mozolné ruce ji dávno srovna­ly se zemí. Pečlivě obdělané záhony tu pokrylo na sta květů a za tou barevně rozhýřenou souhrou se dnes temnil vzrostlý borový háj.

V těch opuštěných místech, kam teprve hasnoucí západ přivolával bdělého zahradníka, prodléval Petr nejčastěji.

„Plachý škarohlíd je ten bělovlasý stařec!" říkali si bratří. „Což kdo viděl kdy úsměv na jeho rtech? Což komukoli z nás zpříma do očí pohleděl? Ruku stiskl? Slovem se rozhovořil? Po temných kou­tech jako raněné zvíře se ukrývá - jistě těžká vina tíží jeho duši!"-

Jednou, když všecky ostatní svolal zvon k modlitbě a jen Petr opět chyběl v jejich sboru, zastavil se náhle před klášterem panský vůz. Jezdec po pravici seskočil s koně a s dvornou úklonou otevřel dvířka.

Vystoupila z vozu žena v černém šatě, vysoká, štíhlá, jejíž věk nebylo lze ani přibližně určit. Vždyť i její tvář mizela pod neprů­hledným černým závojem.

Jako anděl smrti prošla nádvořím v svém smutečním rouchu. U fortny odevzdala darem cenný kříž, posázený perlami a drahoka­my. A požádala jen, aby se v krátké zastávce své cesty směla projít klášterní zahradou.

Nechce vyrušit společnou modlitbu. Nechce vůbec, aby kdo zvě­děl, že tu byla. Jen projde zahradou a za chvíli bude už zase po­kračovat v cestě. A dar nechť zůstane darem neznámé....

Udiveně za ní hleděl starý bratr. Proč si asi tak štědře vykupuje vstup do pouhé klášterní zahrady? A proč chce, aby její návštěva zůstala utajena? Neprohřešil se nakonec on sám na povinnosti bdě­lého strážce, když vpustil přes práh poustevny neznámou ženu... ?

Ovšem - zahrada se výjimečně otvírá i těm, jimž není dovolen vstup do mnišské klauzury. Ale k čemu všecko to podivné tajnůstkářství? -

V místech, kde se cesta listnatým loubím ostře zahýbala, střetli se náhle oba osamělí chodci. Petr a neznámá.

Odtud nebylo úniku.

Sklopil oči, a zrychliv krok, chtěl mlčelivě minout záhadný zjev, jenž mu v té chvíli a v těch místech připadal spíš jako přízrak než živoucí bytost.

Zvolna plující stín se teď náhle zastavil a vstoupil mu v cestu. „Petře Rožmberku!..."

Strnul.

Utkvěl, přistižený, napjatým pohledem v zastřené tváři. Kdo ho vystopoval? Kdo se to vloudil mezi svět, který opustil, a svět, který dnes v své samotě žije?!

„Jsi to tedy vskutku ty!" ztišil se hlas v podivnou něhu.

Jediným prudkým pohybem odestřela neznámá závoj s tváře.

„Markéto -!"

Bolestně se usmála.

„Jaké setkání, Petře! Bezděčně jsem se tu zastavila na své cestě domů a vypravila jsem se po stopách onoho dne, který osudově po­znamenal můj život. A ten den se náhle vrací v plném jasu, v plné tvářnosti - tak, jak jsem jej kdysi prožila. Je to sen, Petře...?"

„Ne, Markéto. Ani sen, ani skutečnost. Setkáváš se dnes s kýmsi jiným, než koho jsi kdysi v těch místech opustila."

„Jen tvůj vlas zbělel," řekla rozechvěna. „Jen tvoje čelo popsala zkušenost. Ale tvůj pohled tě prozradí mezi tisíci. Jsi to ty, Petře, i když tu v odloučenosti chceš skrývat svá zklamání."

Mlčel.

Uchopila ho za ruku. Nepohnul brvou, ani jediný zákmit světla nevykřesal ten dotek v jeho oku.

„Vracím se, Petře. Pohřbila jsem hraběte Schönaicha, manžela, kterého jsem nikdy nemilovala. Povinný smutek halí mou tvář, ale v srdci nikdy neumlkla vzpomínka. Snad by byl lepší cestu nalezl život tvůj i můj, kdyby se byl onen den stal jeho společným výcho­diskem. Což se nevrací ani v tomto našem osudovém setkání, Petře...?"

Chladněji pohleděl do očí, chladněji stiskl ruku: „Jen náhoda je to, co zveš osudem, Markéto. Moje sudba byla od první chvíle jiná. I ty bys jí byla bývala zasažena. Zrodil jsem se se samotou v srdci. Byla nejhlubší smysl mého života. Byla i jeho naplnění - i když se útoční lovci poct a zisků posmívají tak zdánlivě beze stop prožitému životu. Pro mne nebylo jiného štěstí. A proto všecko domnělé, po němž jsem vztahoval ruce, musilo zklamávat a prchalo z jejich do­sahu jako marný přelud. Jednoho dne jsem zradil sám sebe. Bolest­ným poznáním jsem vykoupil tu zradu! Tak, jak mi kdysi v těchto místech předpověděl opat Bernard..."

Důvěrně se k němu naklonila: „Sám sobě křivdíš, Petře! Tys ne­byl z těch, kdož jdou životem se zavřenýma očima a s mdlým srd­cem!"

„Ano, Markéto. Co vše jsem v světě miloval! A jakou láskou! A přece jsem se často cítil jeho nepravým synem. Jako všichni, kdož se zrodili se samotou v srdci. Proniknout až ke dnu jejích hlubin - to je jediné a poslední určení mého kajícího návratu. Odpusť, zavinil-li jsem tvůj neblahý osud. I tu vinu jsem odpykal, Markéto!..."

Chtěla ještě promluvit.

Ale uzavřel stiskem ruky, delším, vřelejším než dříve, němě poky­nul hlavou a tiše odcházel.

Hleděla za ním chvíli, váhavá, nerozhodná.

Pak se náhle obrátila, a nedošedši ani k jezírku, které bylo vlastním cílem její výpravy, už opět zastřena závojem pospíšila do svého vozu. -

Den za dnem se nachylovala šíj Petrova, jeho tvář i ruce vyhubly na kost, oči vpadaly hluboko do důlků. Šeptali si, že se časem blouz­nivý hlas ozývá z jeho cely. I v zahradě, z míst, kudy bloudil, k nim chvílemi zalehl. Nerozeznali jmen, jež vyslovoval. Postihli jen, že ve vznícené obraznosti prchá před neznámým přízrakem. Kde se za­chytí duše, hledající mír?

Jednoho dne přiběhl k opatu Janovi udýchaný zahradník.

„Tam - tam v nejzazším cípu zahrady v mdlobách leží mnich Petr, pane!"

Opat bezděčně sáhl po kříži, který stál před ním na stole, a po­spíšil za zahradníkem.

V záhonu uprostřed květů ležel Petr s rukama široce rozpřaženýma, s pootevřenými rty, na nichž po dlouhé době opět zasvítil úsměv.

Jan poklekl, v úzkostné předtuše se chopil jeho ruky. Byla ledově chladná. Rozhalil mu šat a ucho přitiskl k jeho hrudi. Mlčela.

Sklonil se a políbil ho na čelo: „Snad je konečně u cíle tvá cesta, Petře kajícníku. Jen dosažený pokoj srdce mohl promluvit úsměvem na tvých rtech. Bůh s tebou, bratře!..."

Dohořívající západ ozářil nehybnou tvář Petrovu, jenž tu nyní ležel jako socha světcova pod věčným světlem chrámu.

Z korun borovic se táhle snášel varhanový chorál, ptačí hejno zakroužilo nad mrtvým a zazpívalo mu touž píseň, kterou ho kdysi uvítalo na prahu klášterní poustevny.

Opat Jan natrhal hrst květů a jako podušku je vložil Petrovi pod hlavu.

A v záhlaví mu postavil kříž, jejž vzal s sebou. Dar neznámé. Bohatě posázený perlami a drahokamy.

Těmi, jež kdysi zdobily svatební šat Markéty z Lipé...