Když se nedaří, tak se nedaří, pomyslel si Láďa potom, co vyslechl mámino zpřísnění trestu. Prý, aby věděl, jak se mají chovat slušní lidé a jak se má vracet domů, bude po dobu domácího vězení s rodiči chodit na procházky.

A tak odpoledne byl Láďa navlečen do „vycházkových šatů“ čumák pejska Dana do košíku a začala procházka.

„Láďo, pojď pěkně vedle nás.“

„Dane, fuj neočichávej paní.“

„Láďo, nezůstávej pořád pozadu.“

„Přejeme hezké odpoledne paní Pokrývková.“

„Ale to víte, vždycky může být hůř.“

„Děkujeme, že taky necháváme pozdravovat.“

„Dane, zůstaň.“

„Podívej, jaké tady mají na zahrádce pěkné růže.“

„Hele, Cimurovi už mají tu novou střechu hotovou.“

„Láďo, počkej na nás.“

Po dvaceti minutách takto příjemně probíhající procházky a duchaplné konverzace bylo naprosto zřejmé, že rodiče už nemají energii, aby udrželi Láďu a Dana ve své blízkosti. Projevilo se to tím, že Dan dostal vodítko a protože druhé neměli, Láďa zůstal volný a jeho pohyb byl vymezen asi stometrovým okruhem kolem rodičů, a už bez napomínání.

Táta s mámou přecházeli můstek přes mlýnku zůstávajíce pozadu za Láďou, na kterého zrovna neviděli.

„Kdysi tady bývalo plno ryb, teď tu není žádná,“ povzdechl tatínek, zastavil a koukal přes zábradlí do vody.

„Vždyť tady nikdy žádná ryba nebyla a teď tam něco plave. Je to ryba, nebo to není ryba?“ říkal si Láďa a prolézal křovím rostoucím na břehu blíž k vodě, aby lépe viděl. Opřen o jeden z mnoha kůlů zpevňujících břeh, naklonil se nad hladinu. To, že kůl byl pod hladinou uhnilý, nebyla jeho vina, že to zjistil, až ve chvíli kdy padal, mu také nikdo vyčítat nemůže. Prostě najednou letěl po hlavě do mlýnky s kůlem v ruce. Dopadl do vody, ozvalo se silné šplouchnutí, ale ještě než jej voda stihla pořádně promočit, už byl na protějším břehu, a aby si toho rodiče nevšimli, utíkal zpět k můstku.

„Slyšela jsi to šplouchnutí?“

„To musel být aspoň metrový kousek,“ pokračoval táta, který kdysi rybařil.

„Ale kde by se tady taková velká ryba vzala?“

„Kde je Láďa, vidíš na něj?“ napadla jej zlá předtucha.

„Dane, hledej Láďu.“

Dan nadšen, že se něco děje vyrazil a na vodítku vlekl za sebou tátu. Nos jej vedl přesně po Láďových stopách a tak jako on, prolezl křovím a skočil do mlýnky. Táta tak, tak stihl pustit vodítko, a aby nespadl do vody, opřel se o jeden z mnoha kůlů zpevňujících břeh.

Co čeká na lidi opřené o kůly zpevňující břeh, věděl do této chvíle jen Láďa.

Ticho přírody narušilo další silné šplouchnutí.

Ten kousek musel mít aspoň metr sedmdesát, pomyslela si máma a zrychlila běh.

Zatím táta vylezl zpátky na břeh. V jedné ruce držel ulomený kůl v druhé žábu toužebně koukající na louži, která pod tátou neobvykle rychle zvětšovala své rozměry.

„Našel jsi Láďu?“ byla první mámina slova.

„Jo našel, je tam za tebou,“ oznámil táta, ukazuje levou zadní žabí nohou k můstku, odkud loudavě a naprosto nenápadně, přicházel Láďa. Mámě stačil jen zběžný pohled a bylo jí jasné, kdo byl ve vodě déle.

Procházka skončila.

„Není na koupání trochu zima?“ dobírali si je známí, které potkávali.

„Je, proto jsem se koupal oblečený,“ vtipně odpovídal táta, s vodními řasami ve vlasech připomínající spíše vodníka na souši, než celníka na procházce.

„Mami, je táta slušný člověk?“ vyzvídal před spaním Láďa.

„Jistěže je, co zase vymýšlíš."

„ A to vážně slušní lidé musí padat do vody a já mám chodit domů mokrý?“ pokračoval Láďa, protože si vzpomněl, co mu máma říkala, než šli na procházku. Odpověď dostal v posunkové řeči a byla naprosto jednoznačná.

Koupání v mlýnce, mělo jeden velký klad. Zostření trestu v podobě procházek nebylo sice zrušeno, ale nebylo nadále praktikováno.

Z jak silného plechu ta tuba může být, přemýšlel Láďa při vymačkávání krému na ruce.

„Tady nahoře je pěkně tlustá. Zbytek musí být tenčí, jinak by to nešlo mačkat,“ brumlal si pod nos, když kráčel do šicího stroje pro špendlík.

To není možné, že by ten plech byl vážně tak tenký? Uvažoval po té, co tubu propíchl a ani nevěděl jak. Teprve, když udělal po obvodu dalších deset děr, uvěřil, že celá tuba je opravdu z hodně tenkého plechu.

Zubní pasta bude asi stejná.

Aby měl jistotu, udělal do ní také několik děr. Nemýlil se. I do této tuby špendlík zajel „jako po másle“. Uspokojen výsledky experimentů šel číst.

Zaujal jej článek popisující, jak snadno dochází ke konfliktům mezi lidmi, kteří musí delší dobu spolu setrvávat v malém uzavřeném prostoru. V článku tento jev nazývali ponorkovou nemocí. Tvrdili, že proti této nemoci pomáhá organizování času jednotlivců, různá snadno řešitelná překvapení a podobné způsoby odpoutávání pozornosti od stísněného prostoru, ve kterém se lidé nacházejí. Prostě, článek byl velice motivující.

Láďa si uvědomil, že jeho domácí vězení trvá už dlouho, a byt také není nikterak veliký. Zkrátka, díky článku, který přečetl, začal chápat mnohé z počínání rodičů, odpustil jim a předsevzal si, že jim pomůže.

„Co to má znamenat,“ rozčílila se večer máma, když po stisknutí tuby ji krém na ruce stříkal špendlíkovými otvory i na nohy. Vzápětí nato přiběhl s bojovým pokřikem a s jemnými proužky zubní pasty na pyžamu také táta a oba začali Láďu slovně urážet.

Je to jisté. Propukla u nás ponorková nemoc, pomyslel si Láďa a v tichosti odešel do postele. Musím na ně být hodný, potřebují mojí pomoc.

Než usnul, měl vymyšlený časový rozvrh pro mámu i tátu na příští den. Nemohl se dočkat rána, až je svým plánem překvapí. Konečně zazvonil v ložnici budík.

„Mami, ty hned jdi do koupelny umýt se a obléct.“

„Táta zatím vyvětrá, ustele a postaví vodu na čaj.“

„Pak máma udělá snídani a v koupelně bude táta.“

„Jak bude oblečený, zajde do sklepa pro brambory.“

„Zatím co táta bude ve sklepě, umyju a obleču se já.“

„Pak posnídáme a my s mámou půjdeme na autobus.“

„Ty tati zatím umyješ nádobí a nachyst....“

„Nechceš už konečně zavřít tu klapačku?“ okřikla jej máma, které se stále nechtělo z vyhřáté postele.

Hm, je to horší než jsem si myslel, musel připustit utichnuvší Láďa. Tady asi pomůže jenom snadno řešitelné překvapení.

Druhý den byla neděle. Po obědě si máma šla lehnout do ložnice. Táta před dvanáctou, jako vždy, zapnul rádio a při úderech věžních hodin, jež se v nedělní poledne linuly z rádia, seřídil hodinky, lehl na otoman v kuchyni a usnul také.

Nevěděl, jak dlouho spal, ale najednou jej probudily z rádia se linoucí údery věžních hodin a hlasatelka přející pěkné nedělní poledne. Táta koukl na hodinky. Ukazovaly jednu hodinu po poledni.

Oni se zbláznili, kroutil hlavou, nebo že bych to předtím nějak popletl já?

Nakonec ospale nastavil hodinky na poledne, znovu ulehl a za chvíli opět spal.

Jen co táta usnul, Láďa přetočil magnetofon na začátek a čekal na další celou hodinu.

Tátovi se zrovna zdálo, že má na háčku pořádného sumce a sahá po podběráku. Když jej zvedl, byl na jeho konci místo síťky zvon, který začal zvonit. Jen co dozvonil, sumec na háčku mu ženským hlasem popřál pěkné nedělní poledne.

Táta procitl, tentokrát úplně a pohlédl na hodinky. Ukazovaly jednu hodinu po poledni.

„Tady někomu kape na karbid,“ pronesl polohlasně a šel k telefonu zjistit přesný čas.

Strčil prst do otvoru volícího kotouče, potáhl a nic. Prst sklouzl mimo telefon.

Přece nejsem pitomý, proběhlo mu hlavou a zkusil znovu vytočit první číslo. Opět mu prst sklouzl mimo telefon.

Nasadil na nos brýle a teprve teď uviděl, že průhledný volící kotouč je odmontovaný. Nemusel ani moc přemýšlet a hned věděl kdo v tom má prsty.

S pokřikem: „Láďo, ty prevíte jeden,“ vběhl do pokoje.

Láďa tam byl. Ležel na gauči, pusu zanořenou do polštářů, aby jej nebylo slyšet a řehtal se na celé kolo. Magnetofon vedle něj právě přehrával polední zprávy do reproduktoru v kuchyni.

Copak jej takto můžu zmydlit? pomyslel si táta a začal se smát také.

Večer Láďa mohl konstatovat, že metoda snadno řešitelného překvapení měla v případě otce stoprocentní úspěch.

„Teď vyléčím mámu,“ říkal si druhý den, když žiletkou příčně nařezával bílou niť na špulce. Ta se nasměje.

„Mami, mám utržený knoflík u košile,“ uvítal ji po jejím příchodu z práce.

„Dnes už to vydržíš, zítra je volno tak ti ho přišiju,“ odpověděla máma a odešla něco dělat do špajzu.

Láďu to zklamalo, na zítřek už měl naplánovánu kolektivní terapii, ale nedalo se nic dělat.

„Podej mi tu košili,“ poručila druhý den máma poté co na plyňák umístila hrnce, ve kterých chystala oběd.

Láďa šel pro košili a máma začala navlékat do jehly bílou niť. „Já jsem nějaká rázná,“ říkala si, když potřetí utrhla asi třícentimetrový kousek niti. „To je nekvalitní nit,“ konstatovala po desátém kousku a začala špulku prohlížet, aby přišla věci na kloub.

„Láďo, pojď sem,“ prořízlo dopolední ticho v bytě, její zavolání.

„Co to má znamenat?“ a ukazovala mu asi dvěstěpadesátšest třícentimetrových kousků niti, které ji ležely na dlani.

„Já jsem tě chtěl rozesmát.“

„To je skutečně k smíchu,“ poznamenal s ironií v hlase táta, přivolaný do kuchyně hlukem.

„Vždyť jsi pro nic za nic zničil nevím kolik metrů niti,“ dodal a zamířil ke sporáku.

„Tak copak nám maminka vaří dobrého k obědu“ a nadzvedával pokličku na největším z hrnců.

Nestačil ani přičichnout a zpod hrnce začaly vylétávat chomáče jisker a vzápětí začal jiskřit i vedlejší kastrol. Táta reagoval bleskurychle. Zastavil všechny hořáky sporáku. Hrnec i kastrol, ale měly zjevně dlouhé vedení a jiskřily dál.

Ani teď táta neztratil duchapřítomnost. Stačilo pět skoků a byl před hlavním uzávěrem plynu v bytovém jádře. Zastavil jej. Hrnec i kastrol si stále jiskřily dál a o tátovo počínání nejevily nejmenší zájem. Tentokrát už zůstal táta bez duchapřítomnosti a bezmocně očekával věci příští.

Do reálného světa jej navrátil až Láďa, a to tím, že spadl smíchy ze stolku na zem. Teprve teď tátu napadlo nadzvednout hrnec, aby zjistil, že na hořácích je nasypána oloupaná prskavka. Položil hrnec zpět.

„Já tě asi roztrhnu na pět kusů. No jo, ale pak bych měl všechno pětkrát, tak raději ne,“ pronesl špatně přemáhaje smích. A tak se chechtali všichni tři, Dan k tomu vrtěl ocasem a zpod hrnců létaly jiskry.

Ponorková nemoc je vyléčená, s uspokojením konstatoval Láďa při pohledu na smíchem rozveselené tváře rodičů.

„Víš, že jsem tě tak rychle běžet neviděla od těch závodů na střední škole, co jsme po nich měli první rande?“ pošeptala večer v posteli máma tátovi a pohladila jej.

„Moc ti to slušelo,“ dodala ještě.

„Ale stejně jsem rád, že Láďovi už zítra to domácí vězení končí,“ odpověděl táta a pohladil ji také.