„Jak jsi to tenkrát říkával, pane?" ptal se s pitvorným posměškem šašek, který se choulil u nohou Vokových. „Svobodu, lidskou, neomezenou svobodu všem poddaným pana Petra Voka z Rožmberka – bylo to tak?"

Vokovy oči se výhružně skryly do stínu přimhouřených řas: „A ty se odvažuješ znectít tato posvátná slova dotekem svého neomaleného jazyka, blázne?!"

Šašek lísavě hladí pružné nohy Vokovy, potažené karmínovou pavučinou vysokých, přiléhavých punčoch: „Naopak, pane! Blázen – a snad jedině tvůj blázen – rozumí jejich spasitelné moudrosti... Ale tvoji oddaní poddaní dotýkají se jich nejen neomaleným jazykem, nýbrž i zpustlým srdcem a otrlým svědomím –"

„Lžeš, stvůro!" osopí se naň Vok.

Šašek se shrbí a procedí zkřivenými rty: „Dej tedy promluvit pravdomluvným zkušenostem, pane. Hle – tvoji důchodní a písaři tě hanebně okrádají. Je svoboda! Tvoji šarlatáni, destilátoři, alchymisté tě obmyslně podvádějí – je svoboda! Šejdíři a dryáčníci kořistí z tvého lidu a lotři přepadávají pokojné pocestné na otevřených cestách: je přece svoboda!"

Vok prudce povstane. Chce umlčet spíš zkušenosti než prostořeká ústa šaškova, když náhle do komnaty vstupuje páže a ohlašuje spěšného posla pana Henricha Švamberka ze Zvíkova. A již se před Vokem hluboce uklání zvíkovský posel a odevzdává mu zapečetěný list Švamberkův.

Vok rozlomí pečeť, kterou si letmým pohledem ověřil, a chvatně čte:

Dáno na Zvíkově v pondělí po sv. Bartoloměji.

„Je přece svoboda...!" jizlivě zasípá šašek.

Jasným čelem Vokovým přeletí zlověstný stín a rudé skvrny v jeho tváři prozrazují míru tlumeného vzrušení: „Vyřiď svému pánu, že spravedlnost navždy opustila můj vladařský tribunál, nebude-li zločin této bartolomějské noci krutě, příkladně potrestán!"

A náhle, než ještě zvíkovský posel opustil komnatu, zkroušeně předstupuje před Voka hejtman Joachim Umbrychter a se skloněnou hlavou prosí o milost pro svého příbuzného, sudího ze Soběslavě. Přistihl prý známé ničemy Vaňka Bezpalcího a Váchu z Řemičova spolu s jakousi neřestnou ženštinou Voršilou, zvanou Kostkou, jak se dělili o kořist z domu zavražděného pana Loreckého. Byli to tíž, které nedávno kázal pan Vok s jinými provinilci propustiti z bechyňského vězení – aby se jeho poddaní naučili vážit si svobody a aby se učili odpovědnosti, kterou svoboda ukládá... Nuže – pan sudí soběslavský, přistihnuv je, dal všecky tři znovu uvězniti. A ač byli kořistí ze zločinu jasně usvědčeni, vyznali pravdu teprve na mučidlech, když byli smolnou pochodní v bok páleni a na skřipec natahováni. Ale pan sudí sám nyní strachy umírá, nezasloužil-li spravedlivého hněvu pana vladaře, který tresty i vyznání na mučidlech ve jménu lidské svobody zakázal...

Vokova pravice dopadla nyní rázně na skloněné rámě Umbrychterovo: „Zdá se, že spravedlnost volí své činy i své lidi v pravý čas! Neprovinil se pan sudí. Kdo si svobody váží, buď mu chráněn tento nejcennější statek! Kdo ji ohrožuje, buď mu uťata ruka, kterou po ní záludně sahá, a sťata hlava, která zplodila zločinný záměr! A tímto ortelem budiž ztrestána ničemná trojice – na uklidnění počestným i na výstrahu nepočestným – veřejně na rynku soběslavském již zítra!"

„Tak je to vladařské!" kývá šašek, když Vok osaměl, a jeho karkule zvoní rolničkami. „Je vskutku příjemné naslouchat hlasu spravedlnosti! A kletbu popravovaných ať si spolyká třeba pan sudí..."

„Víno!" povelel Vok pážeti. A pozdvihnuv pohár, až po okraj dolitý ohnivou krví burgundského, vyprázdnil jej naráz až do dna. Pak tiše opustil komnatu, a pokynuv šaškovi, aby ho nenásledoval, vyhledal zášeří a samotu zámecké kaple. Dlouho tu prodlel s hlavou v dlaních skloněnou. Kde je pravda?

Jako by slyšel za sebou hlas svého evangelického kněze Cyra: Neutrácej lidského života! Buď slitovný! Dej hříšníku možnost, aby se včas kál ze svých vin a nalezl pravou cestu. Jsi vladař nad životy, ale sám budeš jednou odpovídat, až předstoupíš před Vladaře nad vladaři!

A tento hlas zase chvílemi přehlušovala ozvěna slov františkánského kvardiána Bernarda, jehož kázání nedávno naslouchal: Bůh je nejvyšší láska. Ale je i nejvyšší spravedlnost! I milosrdný Kristus vyhnal důtkami zločinné svatokupce z chrámu! Neboj se trestat tam, kde hlas svědomí ti odpovídá, že trestáš spravedlivě! –

Ne, neodvolá! Oko za oko – zub za zub! Hrůza vraždy Loreckého a jeho synů jako by byla v poslední chvíli vykřikla poplašnou výzvou. A k těm, kdož nechtěli porozumět dobrému slovu, nechť tedy promluví tvrdý čin!

Za několik dní po soběslavských popravách vpadl náhle, neohlášen, do komnaty Vokovy Kuneš Dvořecký z Olbramovic. Jeho ruce se chvěly a z jeho neklidných očí nad sinavě bledými tvářemi zírala smrtelná úzkost.

Vok pudově vytušil hrozící nebezpečí. „Co se děje, Kunši?"

„Vzpoura, můj dobrý pane!" zalykal se Dvorecký rozčilením. „Ukládají o tvůj život!"

„Kdo –?!"

Jakoby zlomen tíhou vlastního poselství, sesunul se nyní Dvořecký do křesla a setřel dlaní studený pot z čela: „Proradná cháska rybnikářů. Přísahají ti pomstu za to, že hrom panský prý zutráceti dal jejich dobré tovaryše a bratry: Vaňka Bezpalcího a Váchu z Řemičova."

„Ty vraždící lotry!" – mírnil Vok dvořenínovu úzkost klidným úsměvem. „Buď bez obav, příteli: každý počestný občan, v jehož srdci poslední jiskra posvátného zápalu pro právo a spravedlnost dosud nepohasla, uvítá jistě můj rozhodný čin na obranu svobody a bezpečnosti!"

Dvořecký smutně sklonil hlavu: „Snad by tak byl vyzněl soud tvého lidu, můj pane. A snad by se bylo podařilo zdolati hned v počátcích vzpouru těch, kteří zločince hříšně bratry svými nazývají. Ale v čelo vzbouřenců postavil se náhle nebezpečný svůdce, který s bandou spiklenců tajně po vesnicích a samotách obchází a srdce i mysli pokojných poddaných jitří a rozněcuje nectným obviněním proti tobě, že dcery otcům a manželky manželům násilím na svůj zámek odvádíš a pak po čase je zničené, odkvetlé a potupené od sebe zapuzuješ a domů vracíš –"

„Kdo je ten lotr?" vpadl prudce Vok, zasažený zřejmě v nejcitlivější slabině svého rozhořelého, nevyhasínajícího srdce.

„Martin Perleb, pane..."

Martin Perleb!

Ano – nyní Vok chápal! Krutě vynalézavá pomsta! Ta, která mu byla kdysi přísahána výhrůžnými slovy: Svoboda Perlebova bude ti věčně hrozit...

Aby odvrátil pozornost Dvořeckého od výtky, která v té chvíli vpalovala cejch jeho přistiženému svědomí, vnutil si trpitelský postoj. „Je to truchlosměšné, milý Kunši," řekl s ironickým ostřím. „Tyran, jehož velkomyslný úsměv kmitne na chvíli zdeptaným otrokům jako záblesk modrého nebe nad temnými mraky, je zbožňován. A já, který se bratrsky skláním k svému lidu a vládnu mu štědrou rukou a ještě štědřejším srdcem – já se musím nakonec skrývat před jeho vražednou nenávistí...!"

„Ano, štědré srdce..." vmísil se šašek, odpovídaje místo zamlklého Dvořeckého. „Až příliš štědré srdce – a nejlépe je znají tvoje děvečky! Jenže v tom to právě vězí..."

Vok se teď divoce zasmál: „Troupe! Má se snad vladař stát klášterníkem proto, že se na jeho luzích rozvíjejí opojné květy? Nebo je vydat zkáze v rukou líných a nedbalých zahradníků? Vidět je vadnout pod dotekem hrubých a nemotorných prstů?!"

„Ovšem, ovšem, pane..." zašklebil se šašek. „Cechu těchto zahrádkářů jsi byl jediný ty vždy dokonalým mistrem...!"

To je příčina k přípitku.

Víno sem! Víno!!

Od té chvíle nemyslí Vok už na hrozící nebezpečí, na vzpouru, na mstitele. Jsou tu přece jeho mušketýři a je tu jeho čeleď! A konec konců – Vok zná tyto rebelanty. Za tmy vylézají ze svých špinavých děr. Za humny, v bezpečí, reptají a bouří. Ale po prvním výhrůžném úderu pěsti pozdvižené k odvetě zbaběle mizejí v zatuchlých temnotách podzemí jako slizcí, nečistí plazi.

Víno! Víno!

V žilách se rozhoří galský oheň, veselá píseň letí bezstarostným vzdorem vzhůru ke klenbě a hlučně burácející smích se vrací nekonečnými kaskádami, když ostýchavé páže, dosud polo muž a polo dívka, zmateně prchá před Vokem, který v nestřežené chvíli vtiskl prudký polibek na jeho dužnaté rty.

Bílý zámek bechyňský se dávno již ponořil až ke dnu hluboké noci, ale v její hrobové temno pronikají šípy barevných světel z mozaikového okna Vokovy komnaty a její strnulá tišina se chvílemi zčeří třeskem pozdvižených pohárů a znova a divočeji tryskajícími proudy nevázaného veselí.

Náhle však jako by se byla ruka smrti položila mrazivým dotekem na rozpálené skráně: vše kolem utichá, číše zůstávají nedopity a Vokovy zlověstně přimhouřené oči se ztrácejí v chmurných stínech svraštělého čela.

Posel z kraje, který v této pozdní hodině noční zburcoval zámeckého purkrabího, přináší hrozivé zprávy. Spiklenci se už netají svou otevřenou vzpourou! Kolem Martina Perleba se seskupilo několik dalších vůdců v čele s proradným hejtmanem rybnikářským Vondrou Borákem z Pořizan. A ti, opovědné listy sepsavše, přísahou se sobě zavázali, že pana vladaře úkladně o život připraví. A všude nenávist proti panu vladaři rozdmýchávají, lid bouří a povstání se nezadržitelně valí krajem jako zkázonosná lavina.

A již nazítří zrána objevují se na zámku hejtmani a rychtáři z blízkých i vzdálených městeček a vesnic a ve zmateném chvatu hlásí, ustrašení, vyděšení, své poplašné zvěsti Joachimu Umbrychterovi: Za Sedlčany, u cesty, kudy pan vladař častěji projížděl, číhá v struhách s nabitými ručnicemi osm chlapů. Jiní mezi Lastiboří a Komárovém. Jiní na Vožnici, u cesty z Bechyně do Želče. Jiní v černém lese za Bernardicemi, jiní v jedlovém u Stádlce. A jiní na Kuřích hůrkách u Soběslavě.

Před polednem povolal k sobě Vok Dvořeckého, Umbrychtera a několik nejvěrnějších. Horečný lesk v jeho očích nesvědčil tentokrát jen o probděné noci. Prozrazoval rozechvění z úporného vnitřního zápasu před těžkým, osudovým rozhodnutím.

Usedl do křesla, a opíraje loket o stůl, zastřel si dlaní oči, jako by se chtěl v temnu tohoto osamění soustředit k svému projevu a předem zvážit každé slovo, které pronese.

Pak složil obě ruce na opory křesla, a hledě upřeně do očí svým rádcům, promluvil pevně a zpříma: „Víte, přátelé, že již první den, kdy jsem se ujal vlády v tomto kraji, položil jsem vám otázku, jakých vladařských ctností se mi nedostává, abych byl svému lidu nikoli pánem, nýbrž přítelem a otcem. Víte, že jsem na nejnutnější míru omezil trest smrti a zakázal tresty a vyznání na mučidlech. Víte, že jsem většinu vězňů – aspoň takových, na jejichž rukou nelpěla zločinně prolitá krev – propustil na svobodu, abych jim dal příležitost začít mezi dobrými lidmi nový, lepší život. Nešetřil jsem groši na podporu a záchranu chudáků. Často jsem chodil mezi měšťany a občany a v jejich herbercích se s nimi prostě a družně poveselil. Proč mě tedy ti všichni dnes na smrt nenávidí? Proč ukládají o můj život, zatímco poddaní jiných, krutě vládnoucích pánů oddaně sklánějí šíje před jejich majestátem?" Ticho.

„Promluv své osvědčené moudré slovo, můj milý Dvořecký!"

„Zdá se, milostivý vladaři," odpovídal nyní oslovený jeho výzvě, „že jsi předešel svou dobu. Nepochopili tvé úsilí o svobodu, jejíž kořání tkví až hluboko v bratrství člověka k člověku a v rovnosti všech lidí. Příliš ses jim rozdával. Byls jim jen jeden z nich – ty, který stojíš tak nebetyčně vysoko nad nimi! Ubozí ve své malosti a nechápavosti, přestali si tě vážit. Protože, pošetilí, chtěli okázalost – a nikoli prostotu. Moc – a nikoli přátelství. Knížecí pýchu – a nikoli bratrskou družnost velkodušného vládce."

Vok zase opřel hlavu o dlaň a zamyslil se. „Snad máš pravdu, Kunši..."

„Jen částečnou, můj vladaři!" vmísil se kněz Cyrus.

„Lid, tvůj lid, je v jádře dobrý, ctnostný, mravný. Ale proto žádá tento lid od tebe, pane –"

„Vím, co chceš říci!" přerušil ho Vok velitelsky pozdviženou pravicí. „Ano, tobě a svému lidu jsem patrně málo ctnostný a mravný... Eh – žijte si své střízlivé, nevzrušené životy, dobrovolně vězněné v poutech předsudků: nezávidím vám jich. Ale dokud bude v mých žilách kolovat krev a nikoli voda, dokud umění žiti bude pro mě skrývat tisíce nových a opojných kouzel, dokud můj jediný život bude mnohonásobkem chudých a bezcílných životů vašich – přisámbůh! – nepřistihnete mě při pokryteckém kajícnictví!"

„Ctnostný život chceš nazývat chudým, pane?" namítal klidně kněz. „Mravnost pokrytectvím?"

„Nedotýkám se těch," horlil Vok, „kteří žijí nebo chtějí žiti vskutku ctnostně a svatě. Ale samozvaných soudců, kteří vlastního svědomí nezpytují a přitom se odvažují vyslovovat ortel smrti nad životem, jehož smysl jejich zpustlá srdce i mozky nikdy nepochopí. A těm všem, Cyre, těm všem přísahám v této chvíli krutý, nelítostný, vyhlazovací boj!"

„Tak promluvil vladař!" nadšeně přitakává Umbrychter. „Je čas činů a nikoli rozjímání, kněže. Vzpoura! Vzpoura proti vladaři! Kata na ohavné zrádce! My všichni, tvoji věrní, chceme a budeme tě bránit, pane. Ale my všichni čekáme v této vážné chvíli na tvůj vladařský povel. Ukládají o tvůj i o náš život, vrahové! Se smrtí se bratří. Ať si tedy zatančí se smrtholkou divoký, šílený tanec kolem špalků a šibenic! A věz, pane: až poslední vzpurné, zlolajné slovo ztuhne na zmodralých rtech sťaté hlavy zrádcovy – tvůj lid se skloní před tvým majestátem..."

„Moudře promluvil Joachim Umbrychter!" .bouřlivě souhlasí ostatní. „Kata na zrádce!"

Milosrdenství!" volá úpěnlivě kněz Cyrus.

„Ne, Cyre!" rozhoduje posléze Vok. „Bylo by v této chvíli slabošstvím! Chci, aby byl vykonán krutý ortel! Proti těm, kteří zrádně a zlovolně zvrhali hlásanou svobodu v bezvládí a rozvratnictví. A vznešená hesla lidskosti, jimiž jsem chtěl zavést nový řád, surovým výsměchem zkomolili v trpnou a váhavou bezbrannost. Ano: kata na zrádce! Tak kážu a poroučím! A ještě dnes! Raději deset hlav svůdců než tisíce svedených. A na důkaz, že vzpoura byla potlačena a můj rozkaz vyplněn, chci, aby hlavy zrádců byly dopraveny na zámek! Umbrychtere a Dvořecký – ozbrojte biřice i čeleď a vyšlete rychlé posly k hejtmanům do kraje! Čekám!"

Všichni povstali a němě se uklonili. A na znamení, že přejímají odpovědnost za vyplnění vladařova rozkazu, zkříženými meči odpřisáhli věrnost Petru Vokovi z Rožmberka.

Záplava světel zachycujících se duhovým leskem v cínových pohárech a mísách, veselé madrigaly neúnavně vyhrávajících pištců, vzdouvající se vlny rušného hovoru, který co chvíli vybuchuje salvami nevázaného smíchu.

Kolem dlouhého, bohatě prostřeného stolu zasedli v hodovní síni věrní dvořané ve svátečním šatě a s kordy, jejichž dovedně tepané čepele jsou mistrovskými kusy mečířského cechu. Pan Joachim Umbrychter z Rychnova v družné zábavě s panem Smrčkou z Mnichu, pan Dvořecký z Olbramovic, důvěrně se naklánějící k Oldřichu Častolarovi, Absolon Bejšovec z Bejšova, živě rozprávějící s Janem Černým z Vinoře, purkrabí, sekretáři, hejtmani.

A v čele stolu sám Petr Vok, oděný v rudý samet, na prsou a na rukávech bohatě vyšitý těžkým zlatým dracounem. I dnes září jeho oči ze stínu řas horečným leskem. Ale jeho bílé čelo, lemované krouživou vlnou temně hnědé kštice, nebrázdí dnes ani jediná vráska. A kolem jeho rtů, pod nimiž ve vzrušeném hovoru prokmitá alabastrový úběl zubů, usídlil se dnes skoro trvale důvěřivý, bezstarostný úsměv.

Je v bezpečí. Je mezi svými věrnými. Je vítěz!

Ano, vzpoura byla potlačena, její podněcovatelé a vůdci na Táboře, Soběslavi, Třeboni a Vodňanech zjímáni a sťati a jejich hlavy kajícně putují nyní temnou nocí k hrdé a nezdolné tvrzi bechyňské, aby se ještě po potupné smrti sklonily před mocným tohoto světa, jenž nečekaně přísně a krutě zlomil jejich vzdor. Ano, věztež to nyní, pošetilci, jejichž krotké a přízemní vášně samy sebe odsuzují k výsměchu krvavé prohry: jediný Vok umí k smrti milovat i na smrt nenávidět...!

Ale kdo by v této chvíli myslel na vzpouru a na popravy?

V této chvíli, kdy dvanáct nových, panenských komornic Vokových – překvapení Jana z Vinoře pro tento oslavný hodokvas – vstupuje do hodovní síně dvěma řadami, přinášejíce vybrané krmě a ozdobné konvice s vínem rudým a zlatým, barvami, které se snoubí s temným nachem a zářícím zlatem hávu Vokova?

Sám Vok umlká na chvíli v němém úžasu, dychtivě vnímaje přemíru půvabů, jimiž na jeho znalecké oko a křehké srdce zaútočil pohotový a vynalézavý dvořenín.

Ale v okamžiku, kdy se první dvojice přiblížila až k němu, kdy dívka po jeho pravici stavěla na stůl oválnou mísu s pečenou štikou, kolem níž rozkvétaly rožmberské růže ze zelenin a nakládaného ovoce, a dívka po levici dolévala jeho pohár libanonským vínem, objal obě v bocích, štíhlých jako stvoly, a prudce je k sobě přivinuv, hledí střídavě oběma do očí, cudně se skrývajících nad úsměvem rozpačitých rtů. „Jakým sladkým jménem nazvu cherubínskou modř tvých očí, která jistě nenalhává svrchované blaženství nebes?" – „Marianna se jmenuji..." – „A čerstvé jahody těchto rtů, svůdnicky zakrojených do broskvoviny líček?" – „Helena..."

Střídaly se krmě a střídala se jména, poháry častěji a častěji se pozdvihovaly a prázdnily a vždy znova dolévala ruka pečlivé Marty zlatě perlivého moku.

Náhle povelel rozjařený Vok hudebníkům, aby ustali, uchopil se loutny nejbližšího z hudců, a sáhnuv dovednou rukou do strun, sám doprovází svou píseň, která se nyní line měkkým, zvonivým hlasem z jeho rtů.

Divoce zaburácel síní smích dvořenínů, když jeho hanlivý zpěv zasršel výsměchem ryšavé paruce panensky přísné královny anglické, jejímž byl Vok kdysi hostem. Škoda, že ve svém mládí nezavítala na Bechyň...!

A po salvě potlesku pěje svou oblíbenou smuteční ódu na bývalé komornice, na ty, které jednoho dne opustily zámek jako oškubaná holoubátka, s posmutnělýma očima a povadlými líčky, marně vzývajíce o ztracené panenství pannu všech panen, královnu Alžbětu...

Nedospěl ještě ani do poloviny svého posměšného zpěvu, k jehož opakované sloce se přidružily v povážlivě již uvolněném souznění hlasy dvořanů, když se náhle na hladkém stole objevily dvojice sličných komornic, tančící mezi poháry a oděné tentokrát jen v průsvitné závojové řízy jako nebešťanská družina archanděla Rafaela, kdyby hřích Venušin nebránil tomuto příměru... Zase nápad a dílo nevyčerpatelného Jana z Vinoře.

Nad oněmělými pěvci rozvířil nyní sbor pohotových hudebníků divoký rej. A ve vřavě výkřiků, jimiž rozkošnické nadšení provází tanec polonahých dívek, schvacuje rozohněný, opojený Vok půvabné dryády ve svou náruč, jako by trhal květy ze záhonu v pestrobarevnou kytici.

Marianna! Helena! Eva! Anděla! Lenka!

Víno! Víno!

Katuška! Marta! Božena!

Hudbu!!

Irena – –!

V té chvíli se Joachim Umbrychter vrací do síně. V karnevalu rozhýřeného večera nikdo ani nepostřehl, že již před půlhodinou zmizel.

S vážnou tváří se nyní sklání k Vokovi, jenž připíjeje právě půvabům dvou z nejsličnějších, které útlými bílými pažemi ovíjejí jeho šíj, s révovím ve vlasech a pozdviženou číší připomíná Satyra z obrazu holandského malíře.

Vok, zřejmě překvapený, tázavě vzhlédne k Umbrychterovi.

Ano – vyrozuměl nyní už docela zřetelně z výrazné mluvy jeho očí, že ho má následovat.

Vyčká okamžiku, kdy rozjaření dvořané svádějí květinovou bitvu s komornicemi, a tajně, nenápadně se vytratí za Umbrychterem.

V přístěnku za síní, matně osvětleném olejovým kahancem, postavili dva neznámí muži rozměrnou truhlu. Obři polodivošského výrazu, s rukama jako lopaty. Vok dovede číst ve tváři. Tyto obličeje nejsou z těch, s kterými by ses chtěl setkat za noci v lese... Ubezpečiv se, že jsou sami, Umbrychter povelí oběma chlapům, aby truhlu otevřeli.

Těžké dubové víko se zvolna nazdvihne – a Vok, s bezděčně zašeptaným slovem úděsu, vylekaně couvne. V blikavém přísvitu zírají naň skleněnýma očima sinavě bledé, bezkrevné hlavy sťatých. V jejich příšerném pohledu zachytil se poslední vzdor nebo smrtelná hrůza před dopadem rozmáchlé sekyry katovy. Ale skoro ve všech krutá výčitka a přísaha pomsty. Vok dovede číst ve tvářích...

Bez výzvy hrábl nyní jeden z otrlých strážců dravčím hnátem do truhly, a vyloviv kterousi hlavu za zplihlé vlasy, slepené sedlou krví, vystavuje ji před úzkostně rozšířené zornice Vokovy. A druhý strážce hlásí: „Vondra Borák z Pořizan. Jan Žáček z Mirotic. Matěj Ovčák –“

Z hodovní síně zalehne sem v tu chvíli divoký smích. Hudba zavříská. Tanec faunů a nymf...

„Jan Louč – Vondra Plástovský – Pavel Děcko –" Ti nejnebezpečněji Všichni! Vokovi se vrací klid. Pocit vítěze přehlušuje všecky hlasy srdce.

„Život je krásný!" zavýskne kterýsi opojený dvořan.

Poslední hlava trčí ve zkrvavené ruce pochopově před očima Vokovýma. Poslední jméno je vysloveno.

Vtom náhle, jako by byl prudce procitl z těžkého snu, přistoupí Vok až těsně k truhle. Skloní se, znova se pátravě zahledí v ponurou kořist, hledá mezi mrtvými obličeji. Že by smrt tak pronikavě změnila výraz tváře... ?

Upřeně vzhlédne k oběma pochopům: „A – Martin Perleb...?!"

„Nebyl dosud dopaden, pane!" temně odpovídá první.

A druhý se přesvědčivě zaklíná: „Zmizel, pane, jako by se zem byla za ním zavřela!"

Vok sklonil hlavu. Co zbylo z jeho vítězství?

Je tedy Perleb přece rukojmím osudu? Bylo víc než míjivé slovo kletby, když kdysi přísahal: Svoboda Perlebova bude ti věčně hrozit...?!

Svoboda! Svoboda...!" výsměšně zaskuhral šašek, který se tiše připlížil za Vokem, pitvorně se pošklebuje nad mrtvými hlavami.

Vok jej prudce odstrčil od truhly, a rázně pokynuv oběma pochopům, aby uzavřeli víko, vrátil se do hodovní síně.

Hlučná intráda trub a tympánů uvítala jeho návrat. Dívky, v jejichž lících zmizel zatím nach studu pod ruměncem opojení, utvořily kruh a roztančily se kolem vladařského zajatce, jemuž nezbývalo než se vykupovat písní, přípitkem, polibky...

Marianna! Eva! Helena! Marta! Božena!

Hudbu! A víno! Víno! Opojení! Život – Ireno!

Znova se rozpoutala síní Bouře nevázaného veselí.

Znova zavířil divoký rej.

Jen šašek, shrbený v okenním výklenku, nevlídně vraští čelo. V jeho strnulém pohledu jako by se byl zachytil mdlý odlesk skleněných očí.

„Co je s tebou, blázne?" osopil se naň Umbrychter. „Proč se neraduješ s námi?"

„Je to právě úděl moudrých bláznů, pane," odsekl, „že jsou smutní, když všichni kolem tančí. Zeptej se jen pana vladaře...!"