1

Rabín Bajniš z Komarówa pohřbil Bunema, svého třetího syna, a přestal se modlit za uzdravení svých dětí. Zůstal mu už jen jeden syn a dvě dcery a všichni vykašlávali krev. Žena za ním často vpadla do ticha pracovny a lamentovala: „Jak můžeš jen tak sedět a mlčet? Proč nepohneš nebem i zemí?" Zdvihla zaťaté pěsti a kvílela: „K čemu ti jsou všechna moudra, modlitby, zásluhy tvých předků a dlouhé půsty? Co proti tobě On, náš otec na nebesích, má? Proč se všechen Jeho hněv sype na tebe?" V zoufalství jednou popadla svatou knihu a hodila ji na zem. Rabín Bajniš ji beze slov zvedl. A pokaždé jí odpověděl: „Nech mě být."

Ačkoliv rabínovi nebylo ani padesát, vousy mu prořídly tak, že byste je mohli spočítat, a zbělely mu jako starci. Vysoký muž chodil shrbený a přísnýma černýma očima hleděl do prázdna. O tóře už nediskutoval ani nepromlouval u jídel. Ve studovně se neukázal celé týdny. Chodili za ním chasidé z okolních měst, a vraceli se, aniž by se jim dostalo uvítání. Rabín seděl za dveřmi zavřenými na petlici a výmluvně mlčel. Jeho zástup oveček a zdroj obživy se rozprchl mezi ostatní rabíny. Zůstal mu jen kroužek nejvěrnějších starých moudrých chasidů. Když mu zemřela nejmladší dcera, Rebeka, odmítl jít za pohřebním vozem. Přikázal šámesovi Avigdorovi, aby zavřel okenice. Srdcovitou skulinkou v zabedněných oknech proudil slabý paprsek světla. Rabín u něj seděl a pročítal knihy. Texty už nepřednášel nahlas, jenom otáčel stránky a tu a tam se zastavil a s jedním okem zavřeným civěl skrz knihu do prázdna. Ponořil pero do inkoustu a přisunul si arch papíru, nic však nenapsal. Nacpal si dýmku, ale nezapálil ji. Snídaní a večeří, jež mu do pracovny nosili, se ani nedotkl. Ubíhaly týdny a měsíce.

Jednoho letního dne se rabín objevil ve studovně. Sedělo tam nad knihami několik chlapců a mladíků a meditovalo pár starců, povalečů. Rabín se už dlouho nikde neukázal, a tak se při pohledu na něj vyděsili. Udělal krok dopředu a pak zase ustoupil. „Kde je Abraham Moše z Borisova?" zeptal se.

„V hostinci," odpověděl mu mladík, který měl ještě dobrý sluch.

„Mohl bys mu říct, aby za mnou přišel, prosím?" „Dojdu pro něj, rabi."

Muž se okamžitě rozeběhl do hostince. Rabín přistoupil ke knihovně, občas vytáhl nějakou knihu, podíval se do ní a zase ji vrátil. Stál tam v rozepnutém kaftanu, zpod kterého vyčuhovaly modlitební třásně, krátké kalhoty a bílé punčochy. Klobouk se mu svezl do týla. Pejzy měl neupravené, obočí svraštělé. Ve studovně nastalo takové ticho, že jste slyšeli kapat vodu v umyvadle a bzučet včely poletující kolem svícnů. Stojací hodiny s dlouhými řetězy a granátovými jablky na ciferníku zaskřípaly a odbily třetí. Otevřenými okny dovnitř nakukovaly stromy v ovocném sadu a doléhalo štěbetání ptáků. Na šikmých sloupech tančily částice prachu, jež už nebyly hmotou, ale ještě se nestaly duchem, a odrážely duhové barvy. Rabín kývl na chlapce, který nedávno dokončil hebrejskou školu a začal studovat talmud sám.

„Jak se jmenuješ?"

„Moše."

„A co studuješ?" „První traktát." „Kterou kapitolu?" „Šor še-nagach et ha-para."

„Jak bys to přeložil?" „Býk nabral krávu na rohy."

Rabín zadupal pantofli. „A proč býk nabral krávu na rohy? Co mu ta kráva udělala?" „Býk neuvažuje."

„Ale uvažuje On, jenž býka stvořil."

Chlapec odpověď neznal. Rabín ho štípl do tváře.

„Běž dál studovat," řekl mu a vrátil se do pracovny.

Krátce na to k němu přispěchal reb Abraham Moše. Byl to menší muž s mladistvým obličejem, bílým vousem a pejzy. Kaftan, sahající až k zemi, měl přepásán silnou, mechově zelenou šerpou, v ústech žmoulal dýmku, zahnutou až ke kolenům. Na jarmulce měl nasazenou vysokou čapku. Jeho výstřednosti znal každý. Recitoval ranní modlitbu odpoledne a odpolední modlitbu dlouho poté, co se ostatní vrátili z večerní bohoslužby. Zpíval žalmy o purimu a během modlitby kol nidre spal. Večer o pesachu, kdy každý slavil, seděl a studoval komentář k traktátu talmudu o škodě a jejích náhradách. Říkalo se, že jednou v hospodě vyhrál šachy nad nějakým generálem a ten generál mu za odměnu dal povolení prodávat pálenku. Obchod řídila rebova žena, protože reb strávil více času v Komarówě než doma. Tvrdil, že žít v Komarówě bylo jako stát na úpatí hory Sinaj, člověka očišťuje jen samotný vzduch tam. Když měl žertovnou náladu, říkával, že v Komarówě jste nemuseli studovat, stačilo se povalovat na lavici ve studovně a tóru vdechovat. Chasidé věděli, že rabín držel reba Abrahama Mošeho ve vysoké úctě, rozmlouval s ním o esoterické nauce a žádal ho o rady. Reb Abraham Moše vždy sedával v čele stolu. Pokaždé, když šel za rabínem, vyšňořil se jako mladík. Umyl si ruce, zapnul si kaftan, natočil pejzy a učesal plnovous. Vcházel k rabínovi s úctou, s jakou překračujete práh domu světce.

Rabín pro něj neposlal od doby, co zemřela Rebeka, tak hluboký byl jeho žal. Reb Abraham Moše se tentokrát nebelhal, nýbrž skoro běžel. Když dorazil k rabínovým dveřím, zastavil se na okamžik, dotkl se čepice a hrudi, otřel si kapesníkem obočí a vkráčel elegantně dovnitř. Rabín otevřel jednu okenici, posadil se do křesla s opěrkami ze slonoviny a kouřil fajfku. Na stole stála způli plná sklenice čaje a rohlík. Rabín se začínal uzdravovat.

„Rabi, tak jsem tu," pozdravil reb Abraham Moše.

„Vidím. Posaď se."

„Díky."

Rabín se odmlčel. Opřel úzké předloktí o hranu stolu, zahleděl se na dlouhé prsty s bílými nehty. Potom řekl: „Abrahame Moše, je to zlé."

„Co je zlé?"

„Abrahame Moše, je to horší, než si myslíš." „Co by mohlo být horší?" opáčil Abraham Moše ironicky.

„Abrahame Moše, ateisti mají pravdu. Neexistuje spravedlnost ani žádný soudce."

Reb Abraham Moše si již zvykl na rabínova tvrdá slova. V Komarówě nebyl ušetřen ani vládce vesmíru. Jenže jedna věc je bouřit se, jiná popírat Boha. Reb Abraham Moše zbledl. Roztřásla se mu kolena.

,A kdo potom vládne světu?"

„Svět nemá vládce."

„A koho tedy?"

„Je to všechno lež!"

„Opravdu?"

„Je to jen hromada hnoje." „A odkud je ten hnůj?" „Na počátku byl hnůj."

Reba Abrahama Mošeho zamrazilo. Chtěl hovořit, ale slova se mu zasekla v hrdle. To z něj mluví žal, pomyslel si. Nicméně žasl. Když to mohl vydržet Jób, měl by i rabín.

„A co bychom tedy měli dělat, rabi?" zeptal se chraplavě reb Abraham Moše.

„Měli bychom uctívat modly."

Reb Abraham Moše se musel chytit za okraj stolu, aby nespadl.

„Jaké modly?" zeptal se. Napjala se mu každá část těla.

Rabín se zasmál. „Neboj, nepošlu tě za knězem. Jestli mají pravdu ateisti, není mezi Terachem a Abrahámem žádný rozdíl. Každý jen uctíval jinou modlu. Jednoduchý Terach objevil hliněného bůžka. Abrahám vymyslel Stvořitele. Důležité je, na co kdo přijde. I lež obsahuje zrnko pravdy."

,Jen tu plácáme nesmysly," zajíkl se reb Abraham Moše. Vyschlo mu patro a krk se stáhl.

„Přestaň se klepat a posaď se."

Reb Abraham Moše se posadil. Rabín vstal a přistoupil k oknu. Stál tam a zíral do prázdna. Potom přešel k sekretáři, páchnoucím po víně a vyčichlých pamětních svících. Uvnitř ležela krabička s kořením, nádoba na citrusy a chanukový svícen. Rabín vytáhl Zohar, otevřel ho na náhodném místě, hleděl na stránku, pokýval hlavou, mlaskl a vykřikl: „Krásný výmysl, vskutku nádherný!"

2

Odešli další chasidé. V sobotu zůstalo ve studovně sotva potřebné kvórum. Z pomocníků tu zůstal jen Avigdor. Rabínova žena už neunesla samotu a vydala se na dlouhou návštěvu k bratrovi, rabínu z Bialy. Reb Abraham Moše zůstal v Komarówě. V rodném městě trávil s rodinou jeden šábes v měsíci. Když se nemá opouštět člověk, jehož tělo je nemocné, pak se zcela jistě nesmí opustit člověk s nemocnou duší, říkal si. Dopouští-li se jejich rabín hříchů, Bože chraň, pak bychom se s ním neměli vůbec stýkat, ale pravdou je, že rabín byl zbožnější než dřív. Modlil se, studoval a navštěvoval rituální lázeň. Co mohl, to rozdal, dokonce prodal i svůj nejdražší majetek - stříbrné svícny, velký chanukový svícen, zlaté hodinky, pesachový podnos - a peníze věnoval chudým. Reb Abraham Moše ho pokáral, že rozhazuje rodinné dědictví, ale rabín na to odpověděl: „Chudí existují. Alespoň tím si můžeme být jistí."

Uplynulo léto a přišel měsíc elul. Ve všední dny troubil šámes Avigdor ve studovně na beraní roh. Komarów dříve o elulu praskal ve švech, v hostincích vždy došly volné postele, a tak mladší židé spali ve skladech, stodolách či na půdách. Tento rok však byl klid. Okna v hostincích zůstala zabedněná. Na dvoře u rabína bujela tráva, nikdo ji nepodupal. Ve vzduchu visela vlákna pavučin. V sadu dozrávala jablka, hrušky a švestky, ale nebyli tu žádní chlapci, aby je otrhali. Ptáci štěbetali hlasitěji než obvykle. Krtkové si na zahradě ryli chodby. Rozrostly se keře s jedovatými bobulemi. U jednoho se jednou rabín zastavil, když šel do lázně, a bobuli utrhl. „Jestliže mě takováto věc dokáže proměnit v mrtvolu, co je potom mrtvola?" přemítal. Čichl si k ní a zahodil ji. „Jestliže všechno závisí na jedné bobuli, pak nám o nic jiného v životě nejde." Rabín vešel do lázně. „Kde jste, ďáblové?" zavolal a jeho slova mu vrátila ozvěna. „Aspoň ďáblové by měli existovat." Posadil se na lavici, svlékl se, sundal si modlitební třásně a prohlížel je. „Jsou to jenom nitě a uzly, nic víc."

Voda byla ledová, ale nestaral se. „Komu je zima? A když je vám zima, tak co z toho?" Chlad vody mu vyrazil dech, raději se chytil zábradlí. Pak se ponořil do vody a zůstal drahnou chvíli pod hladinou. Něco v jeho nitru se smálo. „Dokud dýcháš, musíš dýchat." Rabín se utřel a oblékl. Vrátil se do pracovny a otevřel kabalu, u spisu Dvě desky smlouvy. Stálo zde: Přísnost zákona by měla být změkčena, aby byl Satan zbaven své potravy. „A co když to je jen báchorka?" Rabín přimhouřil jedno oko, zatímco druhým stále zíral do prázdna. „A co slunce? Když zavřete oči, žádné slunce není. Ptáci? Zacpěte si uši a i ptáci zmizí. Bolest? Spolkněte jedovatou bobuli a přejde vás. Co potom zbývá? Nic. Minulost už uplynula a budoucnost ještě nepřišla. Nic mimo tento okamžik neexistuje. A pokud to tak je, nemáme se skutečně čeho obávat."

Na roš hašana se v Komarówě sešlo sotva třicet chasidů. Rabín se sice na bohoslužbě objevil v kaftanu a modlitební šále, ale těžko říci, jestli se modlil, protože mlčel. Po bohoslužbě se posadili chasidé ke stolu, rabínova židle však zůstala prázdná. Jeden stařec zpíval píseň a ostatní se třaslavě přidali. Reb Abraham Moše zopakoval komentář k tóře, který rabín před dvaceti lety pronesl. Díkybohu, že byl rabín naživu, i když pro praktické účely už byl mrtev.

Avigdor donesl rabínovi do pracovny karafu vína, jablka s medem, hlavu kapra, dvě chaly, čtvrtku kuřete s dušenou mrkví a plátek ananasu, aby rabín požehnal nad ovocem. Ačkoliv již nastal večer, rabín se ničeho ani nedotkl.

O elulu se postil. Cítil se, jako by mu někdo vydlabal tělo. Pořád mu v břiše hlodal hlad, ale nechtěl s ním mít nic společného. Co má on, Bajniš z Komarówa, do činění s jídlem? Musí člověk podlehnout žádostem těla? A když nepodlehne, co se stane - zemře? „Tak si umři, jestli to chceš. Nic proti tomu nemám." Otevřeným oknem zpoza závěsu dovnitř vlétla zlatozelená muška a posadila se na skelném oku kapra. „Nač čekáš?" zamumlal rabín. „Pusť se do jídla."

Jak tak rabín seděl ve starém křesle s rukama položenýma na opěrkách, zpola dřímal a zpola se zaobíral všelijakými myšlenkami, daleko od vnějšího světa, najednou zahlédl svou nejmladší dceru, Rebeku. Přišla zavřenými dveřmi a stála tam, vzpřímená a bledá, s vlasy spletenými do dvou copů. Na sobě měla sváteční šaty vyšívané zlatem a v jedné ruce držela modlitební knihu a v druhé kapesníček. Rabín zapomněl, že je mrtvá, a zadíval se na ni překvapeně: „Taková krásná dívka z ní vyrostla, jak to, že ještě není nevěstou?" Její rysy v sobě skrývaly zvláštní vznešenost, vypadala, jako by se zrovna zotavila po nemoci. Perly na její šíji vydávaly nadpozemské světlo, jako o Dni pokání. Skromně a láskyplně hleděla na rabína.

„Šťastné svátky, otče."

„Šťastné svátky, šťastný nový rok," odvětil rabín.

„Otče, odříkejte modlitbu."

„Cože? Samozřejmě, že ji odříkám."

„Otče, přidejte se k hostům u stolu," prosila ho a přikazovala mu zároveň.

Rabína uvnitř zamrazilo a otřásl se. „Ale vždyť je mrtvá!" Oči mu zalily slzy, vyskočil a chtěl se k ní rozeběhnout. Skrze závoj slz se mu Rebeka začala rozplývat, její obrysy se pokřivily a protáhly, stále tam však ještě stála. Rabín si všiml stříbrné přezky na modlitební knize a krajky na kapesníčku. Levý cop měla převázaný bílou pentlí. Obličej, jakoby zakrytý závojem, se začal rozpíjet. Rabínovi se zlomil hlas.

„Dceruško moje, jsi tu?"

„Ano, otče."

„Proč jsi sem přišla?"

„Pro vás."

„A kdy?"

„Po svátcích."

Odcházela. Obrys jejího těla se rozplynul ve vířící mlze, bohatě skládané šaty se vlekly po podlaze ve vlnách jako zlatý vlak a stoupala z nich záře. Zanedlouho se také rozplynuly a jediné, co po ní zůstalo, byl pocit zázraku, nádech nadpřirozena, dotek nebeské radosti. Rabín neplakal, avšak na hedvábný bílý kaftan s vyšitými květinami a listy mu kanuly světélkující kapky. Ve vzduchu visela vůně myrty, hřebíčku a šafránu. V ústech mu zůstala nasládlá pachuť, jako kdyby jedl marcipán.

Rabín si pamatoval, co mu Rebeka řekla. Nasadil si beranici, vstal a otevřel dveře vedoucí do studovny. Byl čas na večerní modlitbu, starci ještě posedávali u stolu.

„Šťastné svátky, přátelé," pozdravil je rabín zvesela.

„Šťastné svátky, rabi."

„Avigdore, chci přednést modlitbu."

Jsem připraven, rabi."

Avigdor přinesl víno a rabín na sváteční melodii odříkal modlitbu. Požehnal a umyl si ruce a pomodlil se za chléb. Pojedl trochu vývaru a pak rozmlouval o tóře, což už neučinil drahně let. Hovořil hlubokým hlasem, avšak zřetelně. Zvolil si otázku, proč je měsíc na roš hašana zastřený. Odpověď je, že na roš hašana se židé modlí za život a život znamená svobodnou volbu a svoboda je záhada. Pokud někdo zná pravdu, jak může existovat svoboda? Kdyby bylo peklo a ráj uprostřed tržiště, všichni by byli svatí. Ze všech požehnání, jež lidstvo dostalo, spočívá největší v tom, že jim Boží tvář zůstane navždy zahalena. Lidé jsou potomky Nejvyššího a Všemohoucí s nimi hraje hru na schovávanou, zatímco oni věří v jeho existenci. Ale co když, Bože odpusť, někdo víru ztratí? Hříšníci žijí z popírání a popírání je také víra, víra v hříchy, ze které člověk může čerpat sílu pro tělo. Jestliže však víru ztratí zbožný muž, zjeví se mu pravda a je zavolán zpět. Toto je symbolický význam slov „Když někdo zemře ve stanu": Upadne-li zbožný muž ve svém postavení a, stejně jako hříšníci, se ocitne bez přístřeší, potom shora světlo zazáří a všechny pochyby se rozplynou...

Rabínův hlas slábl. Starci se k němu naklonili a dychtivě naslouchali. Ve studovně se rozhostilo takové ticho, že bylo slyšet i plápolání svíček. Reb Abraham Moše zbledl. Uvědomil si, co to všechno má znamenat. Jakmile skončil roš hašana, rozeslal několik dopisů, jež psal do rozbřesku. Rabínova žena se vrátila z Bialu a na jom kipur se v Komarówě shromáždila spousta chasidů. Rabín vypadal jako dřív. Během sukotu promlouval ve stánku o tóře. Na sedmý den, hošana raba, se s chasidy modlil celou noc, až do rána bílého. Na svátek simchat tóra tančil kolem čtecího pultu do úmoru. Chasidé tvrdili, že Komarów takové oslavy nezažil ani za starého rabína, požehnej mu Pánbůh. Rabín hovořil s každým chasidem osobně a vyptával se na rodinu a bedlivě přečetl každou žádost. Pomohl dětem vyzdobit stánek lucernami, stuhami a hrozny vína. Vlastníma rukama upletl z lulavu košíky na myrtu. Štípal do tváře chlapce, již doprovázeli otce, a rozdával jim koláčky. Podle pravidla se modlil pozdě a o samotě, ale den po sukotu se modlil ve studovně s prvním kvórem. Po bohoslužbě rabín požádal o sklenku kávy. Reb Abraham Moše s kroužkem mladíků sledovali, jak ji pije. Mezi jednotlivými loky zabafal z dýmky. „Chtěl bych vám říct, že materiální svět nemá žádnou podstatu."

Po snídani rabín odříkal modlitbu. Potom přikázal, aby mu rozestlali postel, a zamumlal něco o staré modlitební šále. Jen co ulehl, začal umírat. Obličej mu zežloutl jako modlitební třásně. Zavřel oči. Čelo pokryté vráskami mu vystouplo. Život z něj vyprchával, tělo se scvrkávalo a měnilo se. Rabínova žena chtěla poslat pro doktora, ale rabín zavrtěl hlavou, ať to nedělá. Otevřel oči a díval se ke dveřím.

Mezi dveřními zárubněmi, hned vedle mezuzy, stáli všichni jeho čtyři synové a dvě dcery, jeho otec, Bůh žehnej jeho památce, a jeho dědeček. Uctivě se na něj dívali a v očekávání vztahovali paže. Každý vyzařoval jiné světlo. Ohnuli se, jako by stáli pod neviditelným plotem. „Tak takhle to je," pomyslel si rabín. „Teď je všechno jasné." Slyšel svou ženu, jak vzlyká, chtěl ji utěšit, ale nevládl již hrdlem ani rty. Náhle se nad ním sklonil reb Abraham Moše, jako by věděl, že si rabín přeje promluvit. „Člověk by měl být vždy veselý," zamumlal rabín. To byla jeho poslední slova.