Když jsme jezdili vodu

Jel jsem Vltavu naposled, ale tu řeku jsem už po těch letech nepoznal nebo nepoznával; nejen počet lodí, jezy, vzduch a kameny v řečišti, ale hlavně atmosféra celé řeky se nějak změnila. Byla to prostě jiná řeka.

Když jsme my jezdili vodu, za starých časů, užívali jsme laminátové vertexky, užší a obratnější než dnešní plastikové lodi. Taky se v nich člověk mnohem snáz vyklopil. Ty lodě byly naše, sami jsme si je spravovali, dávali na dráhu a převáželi na speciálních kolečkách a - důležitý detail - každá měla svoje jméno. Pádlovali jsme dřevěnými pádly. Svými, ne anonymními pádly z půjčovny. Každý jsme na nich měli vypálenou svoji značku. Nikdy jsme nespávali v oficiálních kempech, tehdy to bylo ještě jaksi pod úroveň, a kolem břehů byla spousta tábořišť, kterým se ještě neříkalo černá. V kempech tábořili opilci a popíjeli u ohňů ze zakoupeného dřeva a byli ostatním pro smích. Všichni jsme si uměli postavit bivak a spát pod lodí. S ostatními vodáky jsme se zdravili, protože nás tehdy bylo ještě málo. Neměli jsme doprovodná auta a všechno jsme si vozili s sebou. Nikdy jsme si nevozili walkmany, které tehdy byly v módě, a ještě něco, co dnes bude vypadat jako legenda: Nikdy jsme nepili alkohol.

Když jsme jezdili vodu, zpívali jsme jiné písničky než dnes. Možná naivnější, ale šly víc dovnitř. Dnes jsou to vtipné skladby, jak šel lachtan do kina, jak se snadno želva hledá, o Františku Dobrotovi, o tom, že se v zemi narodil krtek, a nejhlubší ze všech je krylovka o tom andělovi v krabici s kusem mýdla a zpívají se spousty dalších, dozajista veselých a humorných, dozajista k táboráku, dozajista takových, co si je mohou lidé pouštět jako kulisu k čemukoli. Jistě, také jsme zpívali humorky, většinou jsme zpívali písničky, které nějak rezonovaly s tím, co jsme žili, mohu-li to tak říct. Zní to tak naivně! Jenomže to naivní není. Nebo je, ale zároveň to je pravda, za kterou bychom byli ochotni zemřít. Zpívali jsme písničky o tom, že se vracím ze všech stran, o větrné růžici starých map a o trojici sluncí a pro nás to byly jen popisky toho, co jsme v reálu dělali. Když jsme jezdili vodu, zpívali jsme, že obzor kdo v očích nemá, nic nepochopil, a věděli jsme, v hrdosti a naivitě dospívajících, že je to tak. Že obzor kdo v očích nemá, nic nepochopil. Tečka. V roce osmdesát dva napsal Wabi Ryvola Prokletou vůni hor a pro nás, tehdy na střední škole, to byla nejdůležitější událost roku. Píseň se nikdy nedostala na žádnou desku ani hitparádu a nebyla nikdy oficiálně vydána. Píseň pro nás nebyla ničím novým, nepřinesla nic, co bychom nevěděli. Protože jsme to byli my, komu vůně hor nedávala spát, byli jsme to my, kdo jsme věděli, že navěky nás bude do dlaní hřát oheň z horských smrků a borovic, a mnohokrát jsme si všichni zažili, jak nám na provizorní přístřešky a pánve padaly sněhové vločky. Byli jsme to my, komu se severák v noci opíral do stanů, a byly to naše kroky, které doprovázela vichřice a sníh. Jen to někdo zveršoval a dal tomu melodii. Po dalších mnoha letech jsem na Antarktidě viděl plát ohně pod ledovcem a vzpomněl si. Ty písně byly v nás, jako byly v nás Rychlé šípy. Nic proti Františku Dobrotovi.

Hodně jezů jsme přenášeli; tehdy ještě nebyly retardéry a jezy byly obtížnější než dnes, kdy jsou kameny dole vybagrovány. Dnes je to vůbec už jen taková hra na vodu. S plastikem se dá jet přes kameny a je téměř nemožné se převrátit. A když, tak je vždycky k dispozici kemp nebo doprovodné auto.

Dnes přišel obchod. Po březích se valí billboardy a pod mosty rvavé transparenty, jakou zaručeně vodáckou hospodu je třeba ještě navštívit a kolik tam stojí vodácké pivo. Dnes se už netáboří divoce. Je to samozřejmě zakázané, to za nás bylo taky, jenže v kempech jsou sprchy, takže se táboří v kempech. Ne kvůli zákazu, kvůli sprchám. Z vodácké teplé sprchy ve vodáckém kempu je možno zajít do zaručeně vodácké hospody na zaručeně vodáckou specialitu, kterou je možno zapít zaručeně vodáckým rumem a odtud napsat zaručeně vodáckou pohlednici. A za pět korun je možno si dobít mobil.

V kempech zavládly vařiče. Nikdo už neumí rozdělat oheň a vůbec je s ohněm víc práce než jen škrtnout zapalovačem. Taky, jak mi sdělily naše studentky, oheň pořád kouří a člověk je od toho cítit. Přiznávám, že nikdy mě nic takového nenapadlo. Asi je. Určitě je. Vlastně musí být. Uznávám, že čaj uvařený nad ohněm občas mívá charakteristickou vůni spáleného dřeva a my tedy nejspíš taky. Jenže právě proto si vaříme čaj nad ohněm a ne na vařiči. Protože pro mě, pro nás, je to vůně všech vůní, vůně hor, která nám ještě ani dnes nedává spát, vůně svobody a chvil, kdy jsme kdesi na hřebenech cítili, že jsme doma, kdy jsme pod sebou měli výhled do údolí a na horizontu před sebou další hory. Vůně, kdy se vrací zasuté vzpomínky na doby, kdy věci byly ještě na svých místech.

Jednou jsem byl v lese se skupinou přátel a při odpočinku jsem rozdělal ohýnek a uvařil čaj. Přítel vytáhl z batohu termosku a říká: „Nikdy bych nevařil na ohni, když si mohu vzít termosku." Odpověděl jsem: „Nikdy bych si nevzal termosku, když si můžu rozdělat oheň." Doba se změnila a náš způsob uvažování taky. Je to praktičtější. Což o to, praktičtější to je.

Dnes už na vodu nejezdím. Nemůžu. Slyším jen zprávy o pojízdných barech, o opilých kempech, o proudech lodí s divnými lidmi v přilbách a bezpečnostních vestách, o frontách před jezy. O pádlech a lodích beze jména a bez příběhu, které kdosi cizí přistaví na břeh a po skončení rekreace zase odebere.

Do této země přišlo něco nového a velkého, říká Quonab Rolfovi.¹⁾ Říkají tomu obchod. Pohltí všechno krásné a nakonec i lidi. Ale to není nic pro mě. Stačí mi, když mám co jíst, kde spát a mohu se dívat na nebe.

Mně taky.

¹⁾ Seton, E.T. (1984) Rolf zálesák. Mladá fronta, Praha

* * * * *

Ukázka je z knihy "Příběhy z jiného vesmíru", kterou vydalo nakladatelství Cesta v roce 2015. Obrázek není součástí knihy, ale byl přidán redaktorem stránek Svet3x.

Obsah
Na místo úvodu: Válečkování	13
Zima vesmíru	16
Živá farnost	20
Brno!	33
Pražská zpovídání	43
Dialogy s Markétou	50
Ženský prvek	56
Tábory pro mládež	61
Sekta	73
Když jsme jezdili vodu	80
To už přestává všechno	85
Proč musíme žít?	88
Velepíseň, po dlouhém setkání s kamarádem Z	94
Běh pískem	102