Před budovou policejní strážnice v Růžové ulici shromáždil se navečer dne pětadvacátého srpna zástup zvědavého lidu, nebo ze strážnice zazníval na ulici úpěnlivý pláč ženský a volání za pomoc.

„Sebrali ji na ulici," šla jedna řeč zástupem, „a teď jí dávají policajtské memento - ubijou ji."

Vtom však objevilo se již před budovou také několik strážníků, a „ve jménu zákona, rozejděte se," znělo to jedním hrdlem.

Rozešli se až na občana Františka Nešvaru, který myslel, že když zůstal samoten, nemusí se rozcházet.

„Rozejděte se," osopil se naň strážník ještě jednou, a nečekaje ani na vyplnění svého rozkazu, počal občanem semtam strkati. Nešvara řekl jen ještě něco o raubířské bandě, a byl již také na strážnici.

Zde zaveden s ním důkladný protokol, vyslechnuto svědectví strážníků, načež poslán byl k trestnímu soudu, že se shlukl.

Po závěrečném přelíčení, jež s ním včera provedeno, uznán byl vinným přečinem shluknutí a odsouzen na čtrnáct dní do vězení.

13. 12. 1873

Ubohý Nero páně inženýrův! Sotvaže prodělal učednická léta, sotvaže měl za sebou trapnou dobu karabáčnické drezúry a mohl se stati potřebným při honbě na nenáviděné ušáky a odsloužiti se tak pánu svému za poskytovaný mu chleb a rozličné jiné laskavosti, musil již - ne sice k rasu, ale přece tam, kde pro honicího psa není žádných výhlídek, není zajíců ani radosti.

A stalo se to tak maně, tak netušené, že vzdor svému jemnému čichu nemohl se nečestného tak i brzkého konce nadíti. Unesen nevinnou zábavou, zabloudil kdysi v letě, kdy ještě lovec i jeho pes měli prázdniny, za jedním z menších svých kolegů po kladenských ulicích, aby se více v zamilovanou svou boudu nevrátil.

Skončil tragicky.

Horník Václav Čuba, jenž obyčejně býval bez práce a bez chleba, požíval v Kladně zvláštní pověsti. Jedni pravili o něm, že jest náruživým milovníkem psů a koček, druzí pak, že mají v něm oba druhy těchto domácích mazánků nejzarytějsího nepřítele.

Snad že byla pravda na obou stranách; jisto jest jen, že každá kočka a každý pes potázal se s dobrou, vyhnul-li se Čubovi zdaleka, nebo jak pověst vypravovala, živil se Čuba psy a kočkami. Pověst ta přivedla také osiřelého pána Neronova, inženýra Jindřicha Reicha, na stopu ztraceného miláčka.

S četnou asistencí dostavil se do rozedrané chaloupky lupiče psů a zachvěl se poděšením, když libá vůně pečeně ovanula jej v nízké světničce.

„Pečete?" tázal se přítomný policejní komisař Čubové. „A kdepak máte pekáč," pokračoval u výslechu.

Čubová bledla, zajíkala se, až konečně byl přece pekáč s ubohým napolo pečeným Neronem nalezen v posteli pod peřinou.

„Zvěřina, milostpane, zvěřina," vymlouval se Čuba.

„Pěkná to věru zvěřina!" mínil přísně komisař, ukazuje chycenému zloději bílý psí ohon, jejž byl mezitím nalezl pod postelí.

A poněvadž žádná zvěřina nemá ohonu jako inženýrův Nero, musil Čuba s četníkem před soud, aby pykal zde za zločin, pro nějž byl včera u zdejšího zemského co trestního soudu odsouzen do žaláře na čas tří měsíců. Zároveň usouzeno, aby v náhradu za psa zaplatil šedesát zlatých.

Čuba zapřísahal se, že nepožije více masa z psa ani z kočky. - Šťastná ta zvířata!

20. 11. 1875