Čerstvé povětří jarního rána svítí Pavlovi na cestu krůpějemi rosy, které se chvějí na světlezelených lupenech břízky jako malá zářící zrcadélka.

Chlapec jde cestou vedoucí k hájovně. Na chvíli se zastaví - jak je to tu všechno jiné než včera! Hájenka, z jejíhož komínu se už kouří, stojí proti modrému nebi se svou vysokou střechou a nízkými, poleny obloženými bílými zdmi jako vystřižená chaloupka z pohádky.

Pod lomenicí krovu se blýskají ve slunci bílé dýky jeleního paroží. Dvorek je mlčící a prázdný.

Je ticho, jen z dálky se stejně jako včera ozývá hrkot potůčku.

- Haf, haf! - zaštěkne v mošně, kterou má Pavel přes rameno, tenounce Haluška, a to ho popožene k další chůzi.

Jde k brance a otevírá ji. Veřej vrzne, chlapec vstoupí na dvorek. Nikde ani živáčka, jen v koutku u chléva se popelí několik slepic, mezi nimiž si pyšně vykračuje kohout.

Pavel přejde dvorek, vystoupí po schůdcích a otevře dveře.

- Dobrý den! - zavolá do předsíně.

Chvíli čeká, žádná odpověď. Z kuchyně, jejíž dveře jsou otevřeny, se ozývá jen praskot ohně pod plotnou. Vedlejší místnost je zavřená.

- Je tu někdo? - zvýší Pavel hlas. Opět ticho.

A tak se otočí a sejde zpátky na dvorek.

Přelétne očima květináče nastrkané na příčky plotu, starou zrezivělou pumpu, znovu zavadí pohledem o slepice, které si ho ani nevšimnou, a pak vykročí k pootevřené brance nízkého, ze starých desek sbitého chlívku.

- Méééé... - ozve se rezavě z jeho temného nitra.

Pavel si vesele poskočí - někdo je přece doma!

Šťouchne do dvířek, ta se vrzavě otevřou a Pavel uvidí Horynu, jak klečí zády ke vchodu u kozy.

- Dobrý den! - pozdraví Pavel vesele, položí mošnu s Haluškou na udusanou zem dvorku a přestoupí práh.

Horyna ani nezvedne hlavu, něco pod kozou kutí, zpod jeho rukou se ozývá crkot.

Koza obrátí k Pavlovi hlavu, zakývá jí, až se jí zatřepou bílé culíky kolem vousaté brady, dlouze se na chlapce podívá a znovu, tentokrát slaběji, zamečí.

Pavel hlasitě zakašle.

Horynova záda se ještě více shrbí, pohyb rukou ustane, Horyna na chvíli zkamení a pak se prudce k Pavlovi obrátí, na tváří široký úsměv.

- Na! Vem si! - podává mu oběma rukama krajáč.

Chlapec chce něco říct, ale Horyna zakroutí hlavou a znovu

před Pavla strká krajáč. - Pij! Kozí mléko je nejzdravější! -

A tak Pavel vezme hrnec za obě ucha a přiloží si jeho okraj ke rtům. Ochutná a dívá se přes ruku na smějícího se Horynu. Ten se zvedne z kleku, protáhne, podrbe kozu mezi rohy a řekne chlapci: - Takže tě tu mám zpátky! To jsem čekal! -

Pavel polkne mléko a vrací krajáč, který Horyna postaví na nízkou stoličku v koutě a přikryje pokličkou.

- Dobré? -

Pavel neurčitě kývne hlavou.

- A kde máš psa? - vystřelí otázku Horyna.

- Tady... - špitne Pavel a ukáže na poskakující mošnu před prahem.

- Tak ho pusť, ať se ti nezadusí! -

Pavel si kleká a otevírá pootevřený zip mošny.

Haluška je v tu chvíli venku, poskočí si, udělá pár kroků, pohlédne na Pavla i na Horynu, štěkne a rozběhne se podél latěk plotu do kouta dvorku za slepicemi. Vletí mezi ně, ňafne a ony se před ní i s naparujícím kohoutem rozprchnou, jako by do nich někdo střelil.

Haluška znovu zaútočí, ale je vidět, že si jen hraje. Prožene kohouta kolem chléva, pak se - jista si svým vítězstvím - zastaví a slavnostním krokem jde k chlapci, který její akci s Horynou napjatě pozoruje.

- Tos měla, holka, víc štěstí než rozumu, žes jen chňapla a nekousla! - zabručí Horyna a dodá. - Museli bychom si spolu pohovořit a nestálo by to za nic - pro tebe! -

Haluška na něj nevinně hledí, usazena na bobku u Pavlových nohou.

- Pojď, musím ještě něco udělat! - řekne Horyna, jde k pumpě v pravém rohu dvorku, z betonové obrubně bere láhev od okurek a nastrčí ji pod výtokovou trubku.

- Pumpuj! - rozkáže Pavlovi.

Ten přistoupí k táhlu, zvedne ho, spustí a sleduje, jak do láhve stříbrně crčí proud vody.

- Včely už vylétly - potřebují teď hodně vody pro mladé, udělám jim napajedlo! - říká Horyna, když je láhev plná. Pak s ní jde k brance, vedoucí do malé zahrádky za hájovnou, ve které bzučí modře a žlutě pomalované úly.

Pavel už stojí u česen, po kterých lezou zimou dosud strnulé včely. Jen občas se některá zvedne a odletí, jiná se zase vrací.

- Kvete líska! Podívej, co mají na nožkách pylu! - říká Horyna, dává na hrdlo láhve dírkovaný uzávěr a staví ji obratně dnem vzhůru do těsné blízkosti úlů, na talířek se dvěma špalíčky dřeva.

Pak se teprve obrací k chlapci, zahleděnému do hemžení na česně: - Takže doma ti to neprošlo! -

- Tatínek říkal... - souká ze sebe Pavel.

- Tatínek v činžáku prostě psa nepovolil! - dopoví za něj Horyna. - Tak - a teď, co s ním? -

Haluška mrskne packou po letící včele, ta se jí obloukem vyhne a zmizí za úlem.

- Myslel jsem, že by třeba... že by Haluška... že by... víte, ona je chytrá... - koktá Pavel.

- Že by mohla zůstat tady, u mne! Viď? - podívá se na něj ostře Horyna.

Pavel sklopí hlavu, mlčí, potom zvedne k Horynovi oči. Je v nich smutek, rozpaky, touha, strach, prosba, ale i hodně důvěry.

Horyna do nich hledí, potom se nadechne, jako by chtěl něco říci, ale neřekne nic. Pohlédne na psíka u chlapcových nohou a znovu zapátrá v Pavlově tváři.

- Uvidíme! - řekne potom krátce a plácne svou širokou rukou chlapce po zádech. Spatří na nich, blízko ramene, lezoucí včelu. Skloní se k ní, uchopí ji opatrně svými hrubými prsty a dá ji na česno. Potom se znovu k chlapci obrátí.

- Musím do lesa! - řekne. - Psíka tu můžeš nechat. A ty - půjdeš domů? - obrátí se k Pavlovi.

- Když myslíte, že bych měl jít... - zašeptá Pavel.

- Nemůžu myslet za tebe! -

Pavel mlčí.

Horyna si prohrábne vousy, chvilečku přemítá a pak řekne:

- Je sobota. Máš volno? Co budeš dělat? -

- Budu sám. Maminka prodává v samoobsluze a tatínek je zase v práci... -

- Tak jestli chceš - pojď se mnou! - rozhodne Horyna náhle a dloubne Pavla palcem pod žebra.

- Psa přivážeme na dvorku - co kdyby si chtěl opravdu mezi slepicemi zalovit! Počkej tady - skočím si ještě domů pro pušku a dalekohled! Pojď! - kývne na psíka. Ten však jako by neslyšel

- nechce se od Pavla hnout. - No tak pojď! - opakuje Horyna. A pak poprvé osloví Halušku jménem: - Už pojď - ty - Haluško! Haluško! -

A jde, neohlížeje se, rázným, dlouhým krokem k vrátkům dvorku.

Haluška pohlédne na Pavla, potom se zkroušeně vydá za Horynovými vysokými botami, šlapajícími mezi ostrůvky rozkvetlých petrklíčů.

Pavel se za nimi dívá, ale pak mu v uších zazní bzukot včel.

Sáhne do kapsy, vytáhne z ní ušmudlanou kostku cukru - měl ji tam pro Halušku, a položí ji na česno. Bílá krychlička se v mžiku změní v nahnědlý chumáč těl, která ji objímají nožkama a dychtivě z ní sají vlahou sladkost.

Haluška, přivázaná na šňůře u plotu, štěká.

Horyna vychází ze dveří a na schůdcích zavolá: - Tak pojď, chlapče! Jdeme! - Pavel nechá včely včelami a spěchá za ním.

Horyna si dá pušku na rameno a vykročí k brance.

Pavel je už vedle něho, snaží se přizpůsobit svůj drobný krok jeho dlouhému, a tak poskakuje kolem jako kůzle.

- Nebude jí tu smutno? - ukáže na Halušku, která se zmítá na šňůře.

- Bude! - odpoví, aniž by se zastavil, Horyna. - Ale co mám dělat? S sebou ji vzít nemůžeme. Slyšíš ten hlas? Ta by obrátila celé údolí vzhůru nohama! - A zabručí, ale spíš jen tak pro sebe:

- Ořech v hájovně! To tu ještě nebylo! -

A zavírá za sebou vrátka.

Pavel vykročí na cestu.

- Tam ne! Lesák nechodí po cestičkách! Tudy! - zastaví se Horyna a ukáže napřaženou rukou k potoku, znějícímu zpod korun vrb a olší hrkotem splávků.

Mokrá tráva hladí chlapce i muže po kotnících. Jdou mlčky, na stříbru loučky za nimi zůstává úzká tmavá pěšina.

Štěkot Halušky slábne, až ho úplně pohltí zpěv vodních proudů.

Potok je široký, jarní voda divoce běží přes kameny, jen v hlubokých a tichých tůňkách pod kořeny starých vrb se zklidňuje.

U jedné se Horyna na chvíli zastaví.

Pavel dojde k němu a zadívá se do proudu: - Jsou tu ryby? -

- Bodejť by ne! Pstruzi jako žraloci! Tady v té tůňce vídávám už hezkých pár let takového chlapáka! - Natáhne pravici a levičkou na ní ukáže míru - od zápěstí vysoko nad loket.

- A chytil jste ho? - ptá se dychtivě Pavel.

- Vždyť říkám, že ho vídávám! Ten už má něco za sebou - neopiješ ho rohlíkem! Má svoji hlavu, myslí! - řekne Horyna a po chvíli zamyšlení dodá. - Kolikrát jsem si tu sedl pod vrbu a díval se na něho. Vyjel z hlubiny jako veliké torpédo, švihl sebou po mušce nebo chrostíkovi a zase se ztratil mezi kořeny. Když svítilo slunko, tak se vyhříval na mělčině - támhle pod splavem hned pod hladinou, jako dědek, co mu loupe v kříži. Často mě pálil prut v ruce, ale nenahodil jsem. Ani jsem se nepohnul, jen jsem hleděl na perličkami posázený hřbet a vyhříval jsem se s ním... -

- Ale proč? -

Horyna chvíli mlčí. - Pořád si myslím, že má na tenhle potok, na jeho čistou a studenou vodu jaksi větší právo. Vždyť tu žije déle než já v té své hájence. A tak si říkám: já ti to tvoje slunko ani vodu nevezmu... - zamyšleně říká Horyna a pak se podívá, jestli mu Pavel rozuměl.

- Chtěl bych ho jednou vidět... - zatouží Pavel a Horynovou tváří bleskne spokojenost.

Kousek odtud leží přes potok padlý strom, spodní větve česají pádící proud, horní jsou usekány.

- Vidíš ten kmen? - ukáže Horyna rukou.

Pavel kývne hlavou.

- Musíme na druhou stranu. Přejdeš po něm? Nezmácháš se? - měří si Horyna Pavla zkoumavým pohledem.

- Přejdu... - přisvědčí chlapec, ale moc odvahy v jeho hlase není.

- Tak do toho! -

Pavel chvíli váhá, ale Horyna ho postrčí před sebe: - Jdi první! Půjdu hned za tebou - kdyby ti uklouzla noha. A nedívej se pod sebe do vody, zatočí se ti hlava! -

Pavlovy nohy našlapují na kluzkou kůru. Chlapec, v očích strach, zkusí první krůček, potom druhý. Hukot vody pod stromem se zesiluje. Pavel na okamžik balancuje, ale rovnováhu mu pomůže najít až Horynova pevná ruka, která ho uchopí za rameno: - Nezastavuj se! Běž! - Pak už stačí jen několik rychlých kroků a oba jsou na druhém břehu.

- Říkal jsem ti, nedívej se do vody! - houkne na chlapce Horyna, ale pak řekne uznale, - napoprvé to bylo dobré! -

Pavel se šťastně usměje. Vzápětí si zimomřivě sáhne k límci bundy a zvedne ho.

Horyna si všimne, že se chvěje zimou.

- Je ti zima, co? Voda je ještě studená, táhne z ní rozpuštěný sníh! Aby ses mi tu nenachladil! - A utáhne Pavlovi kolem krku rozvázanou šálu.

Oba vystoupí z temného stínu olší.

Pavel si zacloní oči a vydechne: - Podívejte! -

Loučka dělící potok od lesa je celá zlatá: tisíce prvosenek kývá žlutými hlavičkami, a jak je hladí vítr, ve slunečních paprscích se na nich třpytí duhové kapky rosy. Na okamžik loučka potemní stínem letícího mráčku, ale pak se znovu rozzáří sluneční žlutí. Vypadá to, jako by tím slunečním leskem dýchala.

- Petrklíče! Tolik jsem jich ještě nikdy neviděl! - nadšeně se přiznává Pavel.

-Kdyby jenom ty! - ukáže Horyna, - podívej, tady kvete podběl! - A shýbne se, aby utrhl malou žlutou květinku s šedými listy na rubu. - A hned vedle plicník! -

Pavel stojí jako omámený, snad ani neposlouchá. Horyna se zvedá a podává mu malou kytičku: - Louka je veliká lékárna, nejenom krása... Když jsem byl kluk jako ty, neznali jsem ani penicilin, ani acylpyrin nebo vicedrin. Kolikrát jsme se jen na jaře zachladili a kašlali ostošest! Louka nás vždycky uzdravila! Maminka nám navařila čaj z petrklíčových květů nebo kořínků, z plicníku brala jen listy - taky proti nachlazení. Víš, jak voní světnice, když se suší bylinky na zimu? Ale i potom - takový čaj s medem - to byla nějaká dobrota! Když jsme si rozbili koleno, přiložila nám máma na ránu plátýnko s odvarem z podbělu. A byli jsme zas zdraví jako buci! -

- To už ale musí být hezky dávno! - řekne Pavel a strká si kytičku do knoflíkové dírky.

- Dávno nedávno - minulý měsíc mně bylo šestapadesát: tak si to spočítej! Taky mě už sem tam pořádně píchne v boku a v kredenci mám krabičku s pilulkami. Ale tu pravou, nejlepší lékárnu, mám v papírových sáčcích v komoře - puškvorec, pelyněk a zeměžluč na žaludek, maliní, jahodí a jitrocel mi posílí dech, a heřmánek? Na ten věřím nejvíc... -

- I když bolí zuby? -

- I když bolí zuby! Ale nejez tolik cukroví a nebudou tě ani bolet!

- zasměje se Horyna. Potom zpozorní, udělá několik kroků a ukáže pod břízku, kde z probouzející se trávy vyrůstá malý keřík s fialovými květy: - Ale na tohle si dej pozor! -

- Proč? - ptá se Pavel a skloní se k rostlině.

- To je lýkovec. Kvete už v dubnu. Je pěkný, ale jeho krása je zrada. Má v sobě jed. Nikdy ho netrhej, nikdy neber do ruky jeho květy ani plody - takové červené bobulky. Otrávil by ses! Dobře si ho prohlédni! -

Pavel si kleká ke keři, ale vzápětí se zarazí.

- A co je tohle? - zvedá cosi ze země.

- Ukaž! - přiskočí k němu Horyna a bere mu věc z ruky. Je to podivná větev, těžká a rozvětvená do plochých lopat, z nichž vyrážejí ostré výběžky.

Horyna kroutí hlavou, jako by tomu nemohl uvěřit.

- Ty máš ale oči, kluku! Víš, cos našel? -

Pavel pokrčí rameny.

- Daňčí paroží - shoz... Zbavují se jich teď na jaře... -

- Jak dlouho tu asi leží? - zajímá se Pavel.

- Podívej, tomuhle se říká pečeť! - ukazuje Horyna chlapci kořen parohu, na jehož bílé kosti je slabounká růžová skvrna. - Vidíš tu krev? To jsou drobounké cévky, které paroží vyživují. A protože ještě nezaschly a nezčernaly, tak si myslím, že tu tahle lopata neleží dél než půl dne... - vysvětluje Horyna, chytí paroh za oba konce a potěžká ho.

- Musel to být pořádný kus! Představ si, že tuhle tíhu nosil na hlavě! -

Pavel bere lopatu a uznale kýve hlavou.

- Nic tě nenapadá? - ptá se Horyna.

Pavel zavrtí hlavou.

- To je chyba! Čekal jsem, že se zeptáš, odkud se tu ten daněk vzal! Vždyť jste se v přírodopise museli učit, že daňci u nás žijí jen v oborách. A ta je odsud hezky daleko! -

- Takže... - dochází pomalu Pavlovi.

- Správně. Takže odtamtud utekl - to jsi chtěl říct, viď? -

Pavel horlivě přikývne.

Horyna do něj přátelsky strčí: - Chytrá hlavička! Přemýšlí! Budeme mít práci. Odpoledne se vypravím za oborníkem a řeknu mu, že se mi tu v revíru potuluje pěkný lopatáč! A pak ho musíme chytit a vrátit tam, kam patří... Za plot obory! To bude pěkná fuška! -

- A jak ho budete chytat? -

- To ještě nevím... - pokrčí rameny Horyna. - Nejdřív ho musíme najít! -

- Ale kde? - chce vědět Pavel.

- Tady... A tady... A támhle... Všude... - opisuje kolem sebe Horyna pravičkou kruh. A po chvíli zamyšleně dodá: - Údolí je hezky veliké - boty tu prošoupeme! -

- Nevadí! - nadšeně prohlásí Pavel.

- Paroh si tu zatím schováme - sebereme ho až na zpáteční cestě. -

A položí shoz na zem. Pavel ho zahrabává uschlým listím.

- Hotovo? - ptá se Horyna.

- Hotovo! - odpoví chlapec.

- Tak do toho, jdeme! Nejdříve prošouláme les! - plácne Horyna Pavla do zad a vykročí k porostu za loučkou.

Pavel se ještě ohlédne. Kdo by řekl, že tahle větev, ležící vedle rozkvetlého lýkovce a zasypaná loňskou shnilotinou, je královskou ozdobou velikého zvířete?

Les se před Pavlem a Horynou otevírá jako tajemná jeskyně, plná stínů a zelenavého svitu. Z březového hájku, prozářeného světlou zelení, přecházejí oba přes úzkou cestu do příšeří vysokých smrků, jejichž větve, ronící zlatavou smůlu, nad nimi visí jako baldachýn.

Horyna jde první - našlapuje opatrně, v ruce má dalekohled, puška mu visí přes rameno. Chlapci vystřelí pod nohou prasklá větev. Horyna se prudce otočí a přiloží prst k ústům - psst!

Pavel se, omluvu v očích, zastaví.

Horyna se jen usměje: - Takhle ne, - zašeptá, - to bys všechno poplašil! V lese se musíš naučit chodit - ne celou nohou jako slon. Nejprve došlápni lehce na patu a potom přenes pomalu váhu na špičku. Pak půjdeš tiše jako duch! -

A znovu vykročí.

Pavel se snaží jít tichounce za ním.

Prásk! Prásk! ozve se za hradbou nízkých stromů vlevo od nich

- jako by někdo střílel z pušky, tak prudce znějí ty rány, rozléhající se v echu pod klenbou větví.

Pavel strne v nákroku.

Horyna se neotočí, mávne rukou, zkamení, potom znovu pokyne, počká, až k němu chlapec dojde, a přitáhne si ho k sobě:

- Teď něco uvidíš! A nelekni se! -

Oba se potichu vydají k velikému vývratu, za kterým opatrně zalehnou. Horyna zvedne dalekohled. Pavel ani nedutá. Co to jen bude?

Horyna mu podává dalekohled a šeptne: - Tam vlevo, mezi stromy! Vidíš je? Mufloni! Budou se bít! -

Chlapec se podívá do skel.

Údivem a překvapením zapomene dýchat.

Opravdu! Jsou tady!

Na mýtině mezi stromy, pár desítek metrů od něho, stojí proti sobě dva mufloní samci, z nozder jim stoupá pára, slabiny se chvějí nervózním třesem, hlavy s obrovskými toulci rohů mají skloněny proti sobě a měří se vzájemně nažloutlými bulvami očí.

Pavel tiskne dalekohled a ruce se mu rozčilením chvějí.

Teď! Teď se to stane. Skloněné palice samců se proti sobě supavě rozběhnou a mohutné toulce do sebe udeří s takovou prudkostí, že jedno ze zvířat poklesne na zadní. Prásk! - rozlehne se lesem rána, až sojka na stromě leknutím vykřikne.

Na zem sražené zvíře se však vzápětí zvedá a znovu, s očima podlitýma krví, sbírá síly, tentokráte ke svému útoku. Ten na sebe nedá dlouho čekat. Muflon pár kroků poodstoupí, aby se mohl náležitě rozběhnout, a vyrazí jako projektil kupředu. Prásk! třesknou o sebe rohy, soupeř však stojí pevně, a tak se oba samci, zhlížející na sebe z těsné blízkosti, zaklíní čely a celou hmotou těl, chvějících se třesem napjatých svalů, se snaží srazit jeden druhého k zemi.

- Chřééé chřééé... - zakřičí sojka, její modrobílá letka se mihne jako vyplašený stín mezi stromy a zmizí v temnu smrkových převisů.

Zvířata se tisknou stále čelem proti čelu, kopýtka víří suché jehličí, mýtinou se ozývá funění a třaslavý chropot zjitřeného dechu.

Pavel na vteřinku odkládá dalekohled a zašeptá: - To se chtějí zabít? -

Horyna zavrtí hlavou: - Kdepak! Do říje mají ještě daleko! Nebudeš věřit, ale oni si tak hrají - stejně jako vy kluci, když na vás přijde jaro. Taky vás něco nutí, abyste se poprali! -

Pavel se zasměje.

Prásk! - ozve se znovu z mýtiny. A chlapec má už zase dalekohled u očí.

Horyna mu ho však jemně natočí směrem doleva, mezi stromy, kde se tyčí malá, mechem porostlá kamenná skalka: - Podívej! - šeptne.

A Pavel zapomene údivem zavřít pusu.

Na skalce vidí obraz, který nikdy nezapomene. Po plochých břidlicových kamenech poskakuje malé kůzle, neobratně klade kopýtka do rozsedlin mezi kameny, snaží se sejít dolů, kde ho čeká máma, statná muflonka, která jeho počínání napjatě pozoruje. Kůzle vyšplhalo až na vrchol skály a teď se bojí sejít dolů - hledá nejschůdnější cestu, běhy se mu chvějí, tělo třese, každý jeho pohyb mluví o nezkušenosti, se kterou se vydalo na svoji první cestu z bezpečné půdy, plné měkkého jehličí, na zrádnou kluzkost kamene.

Muflonka ho však nenechá dlouho se trápit.

Vyšvihne se předními běhy na nejvyšší kámen, obratně šplhá na další, výš a výš, už je u něho, už se o ně mazlivě otře bokem.

Kůzle k ní dychtivě po kamenné desce přiskočí a už strká hlavičku pod huňaté břicho, chvilku rejdí tlamičkou v hnědé srsti a vzápětí se dychtivě k teplému podbřišku přisaje.

Muflonka stojí na skále jako socha, kůzle saje mateřské mléko, tlačí se čumákem pod mámu, až se mu vratké nožky rozbíhají a vrtí ocáskem. To je radost, to je chuť, to je sláva! Jsem zase u mámy!

Pavel nadšením vydechne.

Obraz trvá.

Ptáci z celého lesa zpívají jako o závod, koruny smrků pohladí vítr a les se hučivě rozšumí.

Potom všechno rázem skončí. Muflonka na okamžik zvedne hlavu, zajistí, poskočí si a trkne do mláděte, které se v tom okamžiku skulí ze skály dolů. Matka je v mžiku u něho, znovu do něho, tentokrát prudčeji, trkne a rozběhne se přímo k vývratu, za kterým se tisknou Pavel s Horynou.

Pavel slyší dusot kopýtek. Zvířata proletí kolem tlustých kořenů. Chrčení dechu, praskot větví, drcených těly samců, kteří rázem přerušili svůj boj. Kolem je chaos a běh poplašených zvířat, blýsknutí jejich světlých čabrak v temněhnědé srsti, pach divočiny, ženoucí se kolem vývratu a poděšený křik sojky, která nad tím obrazem "zmatku zběsile létá.

- Kréč... réč... Člověk! Člověk! - křičí a zvěstuje to celému lesu.

Pak je náhle ticho, které přikryje les jako dusivá houně.

- Sakra! - vstává Horyna.

Pavel, dosud vzrušený blízkostí pádících mufloních těl, se stále tiskne k pařezu. Horyna si oprašuje z nohavice suché jehličí a hlínu.

- Vstaň! Budeme mít návštěvu! - A zlostně si odplivne.

Pavel se zvedá.

Horyna se rozhlíží kolem sebe, pročesává zrakem každou píď potemnělých lesních houštin, člověk by řekl, že vidí i přes stromy.

Za skalkou, kde ještě před chvílí stála mufloní máma s mládětem, se pohledem zastaví, bere Pavlovi dalekohled, přiloží ho k oku, chvíli ostří a pak hlasitě houkne: - Tak ti děkujeme, Sklíčko! Vylez - už se nemusíš schovávat! -

Chvilku je ticho.

Pavel se pátrávě dívá do Horynovy napjaté tváře, ze které pomalu prchá zlost.

Z modřínového mlází za skalkou se vyloupne drobná, nevelká postava. Vleče na rameni jakýsi přístroj, připevněný k dlouhým nohám stativu.

- Tak pojď, už se tě nemůžeme dočkat! - volá Horyna. Pavel se dívá na mladého chlapce, není mu víc než osmnáct, vlasy mu padají přes čelo do obličeje, skloněného pod tíhou těžkého stativu s teodolitem, k zelenohnědě kostkované košili, zmáčené v podpaždí potem. Na krku má zavěšen fotoaparát s dlouhým objektivem a skládací kovovou pažbou - zrovna jako u pušky.

- Dobrý den! - zdraví už z dálky.

- Dobrý... - zabručí Horyna.

Mladík už stojí u pařezu, rozpačitě se na Horynu podívá a pak opatrně opře stativ s přístrojem o kořen. Mlčí.

- Tak tohle je šmejdil Sklíčko! - představuje Horyna.

- Pavel Koutný... - podává Pavel způsobně Sklíčkoví ruku.

- Já jsem Bořek Vícha... - stiskne mladík Pavlovi pravičku.

- On mi pan Horyna Sklíčko jenom říká! - A zasměje se.

- Bodejť ne! - dodá Horyna, - když pořád hledíš do toho svého kukátka! -

- Jsem zeměměřič! Pracujeme tu už rok! - vysvětluje Pavlovi Sklíčko.

- Raději mi ani nepřipomínej, proč se tu motáte! - zavrčí Horyna. A pak jde rovnou k věci.

- Nepotkal jsi tu daňka? -

- Co by tady dělal daněk? - ptá se udiveně Sklíčko.

- Utekl z obory. Na loučce za potokem jsme našli shoz. -

Sklíčko zavrtí hlavou: - Ne, nepotkal jsem ho! -

Horyna mávne rukou a pak mu cvrnkne prstem do fotoaparátu: - Máš nějaký úlovek? -

- Mám všechno! Souboj i to muflonče! - odpoví Sklíčko hrdě.

- Jenom aby! - zapochybuje Horyna, - moc světla tu už není! -

- Uvidíme! - pokrčí rameny Sklíčko, - snad se to povede! Abych nezapomněl. Byl jsem před chvílí u vás v hájence. Co to tam máte za oříška, přivázaného u plotu? Vzteká se a štěká jako pominutý! -

- Ale... - zabručí Horyna, - toho si nevšímej! Co jsi mi chtěl? -

- Myslel jsem, pane Horyno, že bych vás měl o něčem informovat! -

- A o čem? -

- Víte, je to taková divná věc. Ráno jsem si přivstal - Eva mě má čekat s tyčkou u Tří skal až v devět. Chtěl jsem trochu fotografovat... - odmlčí se Sklíčko a potom pohlédne na Pavla. Asi by před ním raději nemluvil.

- Jenom mluv! - pokyne mu Horyna.

- Asi v půl osmé jsem šel dole podle potoka k Zámečku - v tom hájku pod jeskyněmi bývají bažanti. U malého brodu jsem zahlédl stopy pneumatik - někdo se tam otáčel s autem, uvízl a celou cestu k brodu pěkně zřídil... -

- To ti včerejší darebáci... - pohlédne Horyna významně na Pavla.

Ten ani nedutá.

- Ale to není všecho! - pokračuje vzrušeně Sklíčko. - Písečná pláň pod Zámečkem je celá zrytá něčím těžkým - jako by tam někdo něco vláčel. Všude byly nedopalky cigaret. A pak jsem našel tohle! - vytahuje Sklíčko z kapsy tenký ocelový drát.

- Ukaž to... - překvapeně zvýší hlas Horyna.

- Myslel jsem... - chce Sklíčko pokračovat, ale Horyna ho přeruší. Jeho hlas zní náhle tvrdě a nemilosrdně: - Já vím... Už mi nic říkat nemusíš! Pojď, chlapče, musíme se tam jít podívat! Hned! -

- Půjdu s vámi! - řekne Sklíčko, který chce být zřejmě při všem, co se v údolí šustne. - Eva chvilku počká! -

Horyna kývne hlavou, potáhne řemen pušky a rázně vykročí směrem k mýtině, kde se ještě před chvílí odehrával mufloní souboj: - Musíme si pospíšit! -

Pavel běží za ním.

Sklíčko si nadhodí stativ s teodolitem na rameno, nadechne se a vykročí.

A už všichni mizí v lesním porostu.

Ranní slunce stoupá po kmenech stromů a zlatí je blýskavou lemovkou.

Na prostranství žíhaném pruhy světla, telelícími se mezi větvemi smrků, zůstala jen sojka, která celou rozmluvu slyšela a teď ji letí vřeštivě roznést po celém lese.

Horyna s Pavlem a Sklíčkem ještě nemohou být daleko, sojka je teprve na vedlejší pasece, když se na mýtině objeví daněk. Je bez paroží, ale přesto dýchá silou a mohutností. Popojde, natáhne krk, zvedne větrník a dlouze jistí...