Láďa nechápal, jak mohl tak dlouho žít bez zmizíku. Ze školy to vzal přes papírnictví a teď při cestě domů jej vytoužená krabička s dvěma lahvičkami pálila v kapse.
Jako obvykle byl doma první. Vyndal ze schránky poštu, položil ji na stůl a okamžitě se začal zmizíku věnovat. Potom co vymazal vše nepotřebné ze sešitů, začal hledat další vhodný materiál. Zrak mu padl na štítky maminčiných zavařenin.

Proč to vlastně máma popisuje? Jabko od třešně pozná každý a déle než rok nám žádná zavařenina nevydrží.

Poté co zavařeniny připravil o věk i jméno, zalíbeně se zahleděl na hromádku pošty ležící na stole. Úplně nahoře byl dopis z Tlumačova adresovaný tátovi.

„Dopis došel, tak adresa už k ničemu není,“ říkal si, když ji likvidoval. Zůstalo po ní jen tatínkovo jméno, „prý aby se o něj s mámou nehádali“.

Zrovna chtěl ze sumy uvedené na peněžní poukázce odmazat nějaké nuly, když v zámku zarachotil klíč.

Tak, tak stihl zmizík strčit do kapsy.

„Ahoj,“ řekl táta, a aniž by čekal na odpověď, pokračoval. “Jak bylo ve škole?“

„Nijak,“ mohu ven?

„Myslíš také na něco jiného než na venek?“ a nečekaje na odpověď dodal: „Jdi, ale v šest ať jsi doma.“

Cestou Láďa ještě stihl smazat sousedce její ošklivé jméno z poštovní schránky, nasedl na kolo a ujížděl do neznáma. Po chvíli rychlé jízdy zjistil, že do neznáma nejede sám. Před ním na dámském kole, jehož sedadlo bylo pro ni příliš vysoko, jela nějaká holka. Dlouhé tmavé vlasy za ní povlávaly a ona se pravidelně vysouvala nad, a zasouvala pod sedadlo, podle toho zda pedál byl nahoře nebo dole.

„Kam jedeš?“ vypotil ze sebe Láďa, když nasbíral dostatek odvahy.

„Nikam,“ zněla odpověď a opět nastalo mlčení.

Přijížděli k zámeckému parku.

„Chceš? Ukážu ti tajnou chodbu do zámku,“ osmělil se znovu Láďa.

Holka neodpověděla, ale bylo vidět, že chce.

To jsem zvědavý, jestli pojede za mnou, uvažoval Láďa a zahnul na neudržovanou parkovou cestu. Po očku ji sledoval.

Hurá, zabočila.

Projeli okrajem parku, minuli budovu zámku a sjeli pod zámek. Tam z cesty odbočovala do křoví sotva viditelná stezka, na kterou Láďa vjel stále sledován neznámou. Za chvíli byli před polorozpadlým stavením.

„Jsme tady,“ oznámil Láďa a zastavil. Holka zastavila také a napůl ustrašeně a napůl zvědavě se rozhlížela.

„Musíme sejít tam po těch schodech do sklepa“ ukazoval šikmo před sebe.

Došli ke schodům.

„Já mam strach, já tam nejdu,“ oznámila neznámá, když měla následovat Láďu dolů.

„Neboj, ve sklepě je ještě světlo“, chtěl změnit její pocity Láďa.

Holka však své pocity měnit nehodlala. Nezbylo, než vyjít k ní zpět nahoru.

„Jak se vlastně jmenuješ? Já jsem Láďa.“

To je dost, že tě napadlo představit se, pomyslela si neznámá a odpověděla: „Dáša“.

Z neznámé byla najednou známá.

„Pojedeme zpět?“

Dáša horlivě přikyvovala.

„Budeš zítra zase jezdit?“ vyzvídal Láďa, když projížděli parkem.

„Budu.“

„A nechtěla bys zase jezdit se mnou?“

„Dobře.“

„Tak ve tři tam co dnes?“ domlouval Láďa schůzku.

„Dobře.“

Na holku moc upovídaná není, uznal Láďa.

Věžní zvon začal odbíjet pátou.

„Jé, já už musím domů,“ vyhrkla Dáša a frekvence jejího vysouvání nad a zasouvání pod sedadlo se zřetelně zvýšila.

„Nejezdi za mnou,“ požádala ještě Láďu odhodlaného ji doprovodit.

Rozjeli se každý ke svému domovu.

„Ten dopis byl ve schránce?“ a táta ukazoval Láďovi dopis s odmazanou adresou.

„Ano, byl ve schránce,“ odpověděl skoro celou větou Láďa.

Táta zakroutil hlavou, ale neřekl nic.

„To je neuvěřitelné,“ sděloval při večeři mamince. „Představ si, že Bohuš z Tlumačova napsal na dopis jenom moje jméno a na adresu zapomněl. A ten dopis normálně přišel. To by mě nikdy nenapadlo, že si mě ti pošťáci budou pamatovat,“ dodal a v jeho hlase bylo znát jak hrdý je na svůj věhlas.

Láďa se musel hodně přemáhat, aby smíchy nespadl pod stůl.

Tak, a Dášu mám v troubě, bylo první, co Láďu napadlo druhý den ve škole, při zapisovaní uštědřené pětky do žákovské knížky. Taxa za osamocenou pětku bývala obvykle týden domácího vězení s okamžitým nástupem.

To je mrzuté, mudroval, když po vyučování balil věci. Zrovna dnes, nemohlo to počkat do zítřka? A já myslel, že Dášu zavedu do starého lihovaru na komín.

Jak nad touto nepřízní osudu hořekoval, vzpomněl na zmizík. To co jej napadlo jej zároveň i vylekalo. Otevřel tašku a zamyšleně hleděl na malou krabičku na jejím dně.

Jestli dneska pětku vymažu a zítra znovu zapíšu, bude vězení až od zítřka, dnes můžu být s Dášou na komíně a nikomu tím neublížím.

Rozhodnuto. Místo domů zamířil do sklepa. Vytáhl z tašky žákovskou knížku a otevřel ji na nešťastné pětce. Koukal na ni, ale stále nemohl nabrat odvahu k její likvidaci. Po chvíli přetřel pětce ocásek zmizíkem. Pětka se stala bezocasou.

Co po pětce ocas nemající, pomyslel si a sprovodil ji ze světa celou.

„Tak jak bylo ve škole, ukaž žákovskou,“ přivítal jej táta, který tentokrát byl doma první. Láďa předal žákovskou knížku ke kontrole. Napjatě, ale pokud možno nenápadně sledoval, co se bude dít. Nedělo se nic. Táta žákovskou prohlédl, a když neviděl žádnou novou známku, pustil Láďu ven.

„Ahoj,“ pozdravil Láďa Dášu. Ta už na smluveném místě čekala a krátila si čas ježděním sem a tam.

Aniž jí dal možnost odpovědět na pozdrav, vyhrkl: „Zajedeme do lihovaru na komín.“

Dášu lihovar ani komín nezajímal, což Láďu překvapilo a zaskočilo.

„Jedeme do města,“ prohlásila smutně, ale kategoricky.

Nezbylo než souhlasit.

Blížili se k náměstí, když Dáša zastavila před jedním domem.

„Tady bydlí babička,“ vysvětlila důvod zastavení.

„A ty jsi karkulka a neseš jí v košíku jídlo,“ pokusil se Láďa o vtip.

„Ne, já u ní budu spát. Sejdeme se zase někdy?“

„Nevím,“ odpověděl zklamaný Láďa a chtěl odejít.

„Nezlob se,“ zadržela jej. „Mně to naši řekli až dnes ráno. A budu tady celý týden. Já to včera nevěděla,“ konejšila ho Dáša.

Udobřený Láďa velkoryse prohodil, že to nevadí, že mu to vlastně tento týden také nevyhovuje, neb jej čeká domácí vězení.

„Tak za týden ve tři odpoledne,“ řekla už vesele Dáša a zmizela i s kolem v babiččině domě.

Láďa v perfektní náladě sedl na bicykl a jel zpět.

„Co doma, ještě je brzy,“ zabručel na křižovatce a zahnul k mlynce, jak se říkalo mlýnskému náhonu pod městem.

Náladu měl povznesenou a kolo po klesající cestě jelo samo. Kdo by se v takové chvíli otravoval držením řídítek? Láďa rozhodně ne. S rukama ledabyle založenýma za hlavou vypadal na kole velice světácky.

Předjela jej motorka a vzápětí zastavila. Policista, který s ní slezl, ukazoval Láďovi, aby zůstal stát.

„Máš nářadí?“ zeptal se jej.

„Ano mám,“ horlivě přikyvoval Láďa.

„Půjč mi ho,“ pokračoval policista.

„To už policajti nemají ani na nářadí?“ pomyslel si Láďa a podával mu klíče a šroubovák. Policista nářadí prohlédl a vzal matkový klíč.

„Podej mi kolo,“ poručil Láďovi.

Láďa opět poslechl.

Policista mu z kola odšrouboval řídítka a hodil je do mlynky.

„Tak a když řídítka nepotřebuješ, můžeš jet,“ vrátil Láďovi klíč i kolo, sedl na motorku a zmizel za zatáčkou.

„To jsem dopadl,“ povzdechl Láďa a zapomněl na povznesenou náladu. Snažil se hodně a dlouho, ale klackem řídítka vylovit nešla. Pijavice, nepijavice musel do vody. Vylovení a opětovné namontování řídítek přece jenom nějakou chvíli trvalo a domů přišel pozdě a navíc mokrý.

„Ty jsi zase jako prase,“ láteřila maminka, „všude je sucho a ty přijdeš mokrý. Můžeš mi říct, jak to děláš?“ Mohl, ale mlčel.

„Tak víš co?“ pokračovala rozhořčená máma, „zítra a pozítří nikam nepůjdeš, ať máš čas přemýšlet, jak a kdy se chodí domů.“

Nejenom zítra a pozítří, ale celý týden budu sedět doma, pomyslel si a byl rád, že tento mámin i zítřejší tátův trest si odbude současně.

Hned po večeři zalehl. Zavřel oči a viděl, jak spolu s Dášou prolézají staré lokomotivy, které ještě docela nedávno sloužily k vytápění nemocnice. Usínalo se mu krásně.

Následující ráno, ještě před školou, opět navštívil sklep a obnovil vymazanou pětku.

Táta to nepoznal, nepoznají to ani kantoři, utěšoval sám sebe, ale přece jenom moc do školy nespěchal. Měl však pravdu, žádný z učitelů si ničeho nevšiml.

Návrat ze školy proběhl podle očekávaného scénáře:

„Jak to, že máš pětku z ruštiny,“ křičel rozlícený táta, když uviděl dnes zviditelněnou včerejší známku. „Týden ani na krok,“ zazněl očekávaný verdikt.

K otcovu překvapení, ale Láďa vypadal spíš spokojeně než zkroušeně.

Nemohl samozřejmě tušit a ani se to nikdy nedozvěděl, že si na něm právě teď, Láďa úspěšně ověřil metodu, umožňující posouvat rány osudu v čase tak, aby působily co nejmenší škody.