Rebeka Krasová, dcerka zbožného jircháře Jicchoka Krásy a jeho ženy Ester, se narodila v Židovském Městě pražském oné noci, která se stala pro české království nezapomenutelnou: 2. června 1541.
Oheň tehdy zachvátil větší část Menšího Města pražského, Hradčan i Hradu a způsobil takové škody, že při jejich odstraňování našlo práci i mnoho lidí z Židovského Města. Při tom ohni „shořela velká světnice soudná na Hradě, shořely oboje dveře do sklepů k deskám vedoucí, i také pokoje, které byly nad sklepem, v kterých byly desky zemské. A to když hořelo, domnívali se mnozí, že by nějaké jiskry odtud do sklepů k zemským deskám vletěly a zapálily; avšak odkudkoli se tam oheň dostal, desky zemské najisto shořely a také některé sumy peněz, které při deskách byly složeny, porušeny byly. Jediný kvatern půhonný červený, od roku 1539 psaný, se náhodou zachoval, zůstav při starostovi komorničím." Tak prameny. Ztrátu desek zemských se všemi zápisy o majetku nemovitém i o všech vzájemných právech pociťovalo však celé království jako škodu největší a vlastně nenahraditelnou.
Rebeka Krasová, půvabné kojeňátko s očima modrýma jako obloha, nic netušila o strašné zkáze, která poznamenala její zrození, i když právě v Židovském Městě bylo vzrušení z požáru o to větší, že právě pražští židé byli povinni požárnickou službou, když nebyli voláni k službě vojenské; a proto i otec dítěte, Jicchok Krása, jinak muž zabývající se vedle jirchářství i studiem náboženských spisů, musel opustit lůžko rodičky ještě dříve, než přišla malá Rebeka na svět, a spatřil ji, až se druhého dne ráno, zmožen nočním bojem s plameny, celý ještě začerněný v tváři, vrátil domů.
Povídaví lidé - a nebylo ani v Židovském Městě málo těch, kdo se zanášeli zbytečnými a náhodnými řečmi - hovořili o narození jirchářovy dcerky z nárožního domu u řeky, neopomíjejíce dodat, že vzrušení z požáru, které musela matka prodělat ve své těžké hodince, mělo snad vyvolat i nějaký znak ohně v tváři nebo na těle novorozeňátka. Pleť růžového děcka s krátkým, v kořenu trochu prolomeným nosíkem, byla však bez jediné poskvrny. Holčička hleděla k nízkému stropu jirchářova bytu zvesela a bezstarostně a Jicchak i Ester Krásovi zapomínali při pohledu na hezké robátko jak na noc, v níž se zrodila, tak na všechny ty zlé klevety a poznámky, které o nevinné malé Rivce už slyšeli. Na jejím tělíčku nebylo nikde ani jediné mateřské znaménko, tím méně znamení ohně. Jako by vykoupána v mandlovém mléce, tak čistá přišla Rebeka Krasová na tento svět. A rodiče se při pohledu na dcerku znovu dávali s radostí do práce, aby pro Rebeku a její tři starší sourozence bylo v domě vždy dost chleba a k svátku sabatu i něco lepšího k snědku. A také k pomoci chudším, protože Jicchak Krása byl znám v Židovském Městě nejen svou pílí a zájmem o náboženské spisy, ale i svou štědrostí k těm, kdo pomoc potřebovali.
Na radu Eliézera Aškenaziho, vedoucího pražské náboženské školy a její opravdu důstojné hlavy, pozval Jicchak Krása k slavnostnímu obědu na počest rodičky a novorozeňátka mladého žáka této talmudické školy tehdy jednadvacetiletého Jehudu Löwa ben Becalel z Wormsu. Vedoucí učiliště s ním často po celé hodiny diskutoval o smyslu i těch nejtěžších otázek učení a bystrý žák dovedl vždy nalézt správnou či přijatelnou odpověď. Už tehdy platil za nejlepšího z žáků a mnozí v něm jasnozřivě viděli příštího vedoucího studií. Jehuda Löw syn Becalelův vysedával hluboko do noci nad komentářem Rašiho k Pěti knihám Mojžíšovým a přičiňoval své poznámky k textu. Vyrůstal v opravdového znalce tóry a talmudu a určitě v těchto hodinách začalo postupně zrát dílo, jež ho pak mělo zaměstnávat ještě po desetiletí.
Myslil na vše, dodržoval příkazy tóry, vůči sobě byl pevný a přísný, vůči ostatním poněkud shovívavější.
Jehuda Löw ben Becalel pozvání Jicchaka Krásy přijal. Odmítnout by znamenalo zbožného a vzdělaného jircháře urazit.
A když pak pán domu požádal Jehudu Löwa o požehnání dítěti, povstal urostlý, štíhlý a statný mladý muž a pronesl nad právě narozeným tvorečkem obvyklá slova 'broche': „Nechť je Rebece dceři Jicchakově dáno být tím, čím jí určil Všemohoucí. Nebude co žena nikdy započítávána do minjanu, souboru schopného modlitby v synagóze, protože to je věc mužů. Bude smět naslouchat slovům učených při jejich přednesu v synagóze. Přesto však bude Rebeka plnit v životě své nejvlastnější poslání, svůj hlavní úkol, tak jako jej plnily naše pramáti, od Evy k Sáře, ženě praotce Abrahama, a k Rebece, ženě praotce Jakuba: zachovat rod. Ať Rebeka plodí syny a dcery a učí je plnit přikázání tóry doma i kdekoli jinde!"
V pozdějších letech - rabi Jehuda Löw pokračoval mezitím na studiích na talmudickém učilišti v Poznani - potkával občas v nedlážděných, křivolakých uličkách Židovského Města Jicchaka či Ester Krásovy, doprovázené děvčátkem s nebesky modrýma očima a s tváří podobnou krásné, oblé kameji vzácného drahokamu. Dítě, nad nímž kdysi pronesl své požehnání, bylo opravdu 'bechovet', dívenka vždy úpravná a pohledná, pečlivě ustrojená, dbalá svého zevnějšku stejně jako čistoty v rodičovském domě a v otcově dílně. Nikdy zvlášť soustředěná, ale bystrá, ne nejpilnější, ale přece vědoucí, pochytávala náboženské vědomosti od matky i od bratrů, kteří už docházeli do synagógy jako platní členové obce. Vždyť i otec jim začal předávat zkušenosti jirchářské práce, protože ho nachyloval věk a potřeboval pomoci; rád by se už řemesla vzdal a věnoval se jedině tóře a talmudu.
Jehuda Löw ben Becalel spatřil pohlednou dívku na dlouhou dobu naposled, když v hodnosti moravského zemského rabína opouštěl Prahu. Sličná Rebeka, doprovázená otcem i matkou, podala učenci, nedávno ženatému, jako pozornost dar Krásovy rodiny: kožené pouzdro na talmudické spisy, zdobené vyzlaceným znakem lva.
„Vyrůstá vám Rivka v půvabnou nevěstu!" řekl otci Jehuda Löw, usmívaje se na štíhlé děvčátko. Rychlým růstem zhubenělo, ale neztratilo půvabnou oblost tváře, v níž bystré oči jako by se rozhořívaly prudkou touhou po životě a nezkrotným ohněm.
„Rabi Löwe, dřív se nám vrátíte z Mikulova sem do Prahy, než z Rebeky bude nevěsta," odporoval třiatřicetiletému učenci stárnoucí jirchář. „A přál bych si, abyste mohl pod svatebním baldachýnem vyslovit slova požehnání nad nevěstou Rivkou právě vy, tak jako jste kdysi vyslovil požehnání při jejím narození!"
Jehuda Löw ben Becalel odpověděl jen očima. Je pouze v úradku Nejvyššího, kam povede v příštích letech jeho kroky. Pevnou rukou pohladil ještě Rebece Krasové jemné, světlé vlásky a pak se s rodiči rychle rozloučil, čekaly ho ještě přípravy k dlouhé cestě.
Uplynulo však mnoho, mnoho let, než se proslulý už učenec Jehuda Löw vrátil natrvalo do Prahy. Dům se znamením lva, který obýval v Široké ulici, stačil zcela jak rodině, tak učencově práci. Sotva se zde však se ženou a s rodinou dcery Dvojry zabydlil, postihla ho těžká ztráta. V krátké, ale prudké epidemii, která se jinak Praze téměř vyhnula, aby kosila na Moravě, ve Slezsku a v Polsku, ztratil Jehuda Löw ženu, zesláblou dlouhou nemocí. Domácnosti se naplno ujala dcera Dvojra.
Jehuda Löw se vrhl do další práce se zvýšenou energií, také aby zapomněl na hlubokou ztrátu v rodině. Ve dne pobýval mezi žáky talmudického učiliště v Klauzu, aby zde rozbíral obtížné otázky, večery věnoval psaní Výkladu k Rašiho Pěti knihám Mojžíšovým. Mladé i staré kolem sebe překvapoval šíří svého ducha, vzdělaností i zbožností. Dary mysli, v mládí ještě jenom jakoby neurčitými rysy naznačené, se k překvapení i těch nejučenějších v modlitebnách Židovského Města pražského ještě prohloubily a rozvinuly. Jehuda Löw nevynikal jen učeností, ale i neobvyklou samostatností myšlení. K sobě byl přísný a k potřebám obce pozornější než kdykoli v mládí a jeho bohaté zkušenosti z Mikulova k jeho výtečné pověsti ještě přispívaly. Na jeho promluvy ve Staronové synagóze se o velkých svátcích scházel výkvět Židovského Města, na jeho výklady tóry a mišny v Klauzu přicházel ze zbožných mužů, kdo jen mohl. Dům u vltavské náplavky býval tak přeplněn, že by tu jablko nepropadlo.
Židovské Město pražské se v posledních desetiletích hodně změnilo. V dobře spravovaném království pod tolerantním Maxmiliánem II. se i lidé v přeplněném pražském ghettu měli o něco lépe než dříve. Někdejší blátivé uličky byly z valné části už vydlážděny oblými kameny, 'kočičími hlavami'; o to se pečlivě staral zámožný starosta Mordechaj Maisl, dřívější nuzný žák pražské židovské školy, podle vyprávění jako zázrakem zbohatlý, člověk se srdcem a dlaní otevřenou všem potřebným.
Když ho Jehuda Löw při jedné z rozmluv o potřebách obce upozornil, že dobrovolné Pohřební bratrstvo, založené před více než desetiletím Eliézerem Aškenázim, strádá nedostatkem prostředků, starosta se laskavě pousmál: „Rabi Löwe, opatřím všechno, co Pohřebnímu bratrstvu chybí k jeho činnosti. A vy zase dbejte, aby dostalo také pevný řád. Židovské Město se rychle rozrůstá co do počtu našich spolubratři, a přitom už se nemá kam zvětšovat. Však si staroměstští konšelé nedávno u krále stěžovali, že už třicet jejich domů v Židech stojí, tak se prý zakupujeme do jejich ulic. Proto musíme na malém kousku země, který je nám dán, žít i vedle našich drahých mrtvých. Proto musí Pohřební bratrstvo postupovat přesně - a k tomu je třeba pravidel. Jen tak budou pohřby našich drahých zesnulých důstojny nás i našich otců!"
Prvním zemřelým, kterého pohřbilo Pohřební bratrstvo podle pravidel sepsaných Jehudou Löwem, byl Ruben, prvorozený syn Chaima Karpelesa a jeho ženy Rebeky, dcery jircháře Krásy.
Bylo to už čtvrté dítě, které krásná Rebeka pochovávala za necelých dvacet let manželství. Tři dcerky jí vzala smrt ještě v dětském věku - ale což nebolí i ztráta malíčku stejně tak jako ztráta palce či celé ruky? - a nyní stála nad hrobem osmnáctiletého syna, chlapce s pevnými, pružnými údy, horoucí povahy po otci a s očima barvy oblohy po matce.
Ruben Karpeles nebyl jen snaživý žák židovské školy, měl zájem o vše, s čím se setkal a co kolem sebe v Židovském Městě pražském viděl. Snad ho právě tato jeho neobyčejná a přitom po otci zděděná živost vedla k tomu, že se někdy i pozdě večer vytratil z rodičovského bytu v nárožním domě nad náplavkou do Starého Města, odtud pak přes Kamenný most na Menší Město pražské a k Hradu, nebojácně a bez doprovodu kohokoli staršího, kdo by ho ochránil nebo mu dal znamení k útěku, kdyby v cizím světě zahrozilo nebezpečí.
Jak se stalo, že se Ruben Karpeles jednoho večera u kostela maltézských rytířů na Menším Městě pražském dostal do potyčky s kterýmsi ozbrojencem, nikdo nikdy nevyšetřil. Takových ozbrojenců bylo v Praze na stovky. Jako žid byl sice Ruben přímým poddaným královské komory, kdo by si však dělal nepřátele s vyšetřováním smrti neopatrného, příliš smělého mladíka v temné uličce nedaleko nechvalně proslulých pražských Benátek? Nešel tam snad dokonce za některou z panen helmbrechtných a povětrných? Rubena Karpelesa přinesli biřici z Menšího Města pražského do Židovského Města už bez života a položili ho na práh nárožního domu u náplavky bez slova vysvětlení.
O tom, jak syn zahynul, se jeho otec přes své styky ničeho nedopátral. Neuspěl ani starosta Maisl. Nikdo si s touto smrtí nechtěl pálit prsty a dělat nepřátele. Co když onen ozbrojenec patří k lidem nějakého mocného pána, který by se mstil všem, kdo by po okolnostech Rubenovy smrti pátrali?
Rodiče i obě sestry proplakali po Rubenově smrti noc a den, proplakali týden smutku, sedění šive, s roztrženým rouchem, bez obuvi a na nízké stoličce v rohu místnosti, ale bolest se nemenšila ani dalšími dny, týdny a měsíci. Jen nemoc srdce, kterou Chaim Karpeles už trpěl a kterou svým nejbližším zapíral, se ještě zhoršovala.
Asi měsíc po Rubenově smrti však Rebeku Karpelesovou bolest této ztráty přemohla. Po celý ten čas se pohybovala domem rozvrácena a jako stín a nyní domov beze slova opustila. Pozdě večer ji našel Chaim Karpeles, jak sedí nad hlubokou tůní řeky až na konci náplavky, tam, kde obvykle končili sebevrazi.
„Rivko, musíš žít, aby naše děti měly aspoň matku, když zde nebudu já," domlouval manžel ženě. „Vím dobře, že mi srdce už dlouho nevydrží," řekl jí tak otevřeně, jak si ještě nikdy netroufl vyslovit i sám před sebou pravdu o svém zdraví.
Rebeka Karpelesová se na jeho domluvu vrátila k dcerám a k životu, byl-li to vůbec život. Pochovala syna a hrozila jí smrt muže.
Zájem o krásné věci - dnes bychom řekli estetický smysl - se stal Chaimovým životním údělem. Dodával dvoru Maxmiliána II. a v posledních letech zvláště princi Rudolfovi až do Španěl nejskvělejší výtvory uměleckých řemesel, které v Praze vytvořily nadané a umné ruce. Jako znalec krásných věcí se v krátké době stal vlastně dvorním židem. S každou zásilkou, s níž putoval Chaim Karpeles na Pražský hrad či do Vídně nebo kterou vypravoval za princem Rudolfem do Spaněl - někdy do Madridu, jindy do Toleda či Aranjuezu - se jeho rodina stávala zámožnější, a kdyby nebylo nešťastného umírání dětí, i spokojenější. Vždyť i v Rebece Karpelesové hořel stejný estetický cit, nadšení pro krásné věci, smysl pro vyvážené linie a křivky, odstíny barev a souměrnost tvarů. Což podle toho nedbala od mládí i o svůj zevnějšek?
Rebeka Karpelesová muže milovala. Když se jeho zdraví po skonu Rubenově prudce zhoršovalo, byla si však už jasně vědoma, že Chaimova smrt je neodvratná, i když do posledního dne doufala, že ji něco alespoň oddálí. Kolik však už prodělal záchvatů, kdy zůstal ležet na lůžku bezmocný a s praménkem krve u rtu? Nikdo jí už nedával naději, lékaři ani duchovní utěšitelé, protože nikdo nečekal na zázrak.
Když ji však jednoho pozdního večera, kdy mu bylo líp, jemně pohladil po rameni, nezaváhala a objala se s ním. Jak byla ráda, když se v příštích dnech jeho zdraví nezhoršilo!
V posledních dnech a hodinách neodcházela Rebeka od Chaimova lůžka, věnovala mu každý okamžik svého času. Chaim Karpeles zemřel na podzim roku 1576, několik týdnů po nastolení Rudolfa II. na český trůn. Byl to konec nečekaně náhlý, protože po celý den se nemocný cítil výtečně - jako znovuzrozený, jak sám poznamenal. Stalo se to v okamžiku, kdy přecházel z lůžka ke křeslu, aby si prohlédl tepanou brož, kterou mu přinesl ke koupi jeden z klenotníků, umělců Židovského Města. Rebeka Karpelesová tak v krátké době dvou let ztratila syna a muže.
Majetek Karpelesovy rodiny nebylo sice možno srovnávat s jměním starosty Mordechaje Maisla či jiných bohatých mužů Židovského Města pražského, ale ovoce Chaimovy práce a obchodního důvtipu zbavovaly vdovu starostí o obživu vlastní i dvou dcer na několik let. Teprve po několika měsících, kdy chodila jako bezduchá, překonala Rebeka Karpelesová bolestnou ztrátu a opět navázala spojení s klenotníky i malíři, zbrojíři i sochaři, s nimiž pracoval její muž, a našla si cestu, jak se znovu dostat k vlivným osobnostem na císařském dvoře nahoře na Hradě.
Pomáhala jí její krása. Mužskému oku byla nyní pětatřicetiletá žena žádostivější než kdykoli dříve. Nikdy si však s nikým nezadala. V duchu jí zněla otcova slova o mravnosti ženy a připomínala si i temný stín, který by mohl jediným špatným krokem matky padnout na pověst dorůstajících dcer.
Přesto byla zoufale sama a přitom plna zneklidňujícího žáru.
Měsíc, dva po objetí s Chaimem čekala, zda se v jejím klínu začne rodit nový život. Nedostalo se jí úrody, Chaimův stín měl zůstat stínem. Stála tu nyní sama, jak zůstane někdy žena v nejlepším rozkvětu života, ještě plná síly a touhy přijímat a rozdávat život, a přece právě v tomto nejrozechvěnějším středu dění teď neživá, ochromená.
Hledala umrtvení na čerstvých hrobech syna a muže.
Vracela se zničená, otřesená až ke kořenům, s očima suchýma bolestí, s tělem rozbolavělým nenaplněním. Vrhala se do nové práce, ubíjela se tvrdou, ničivou domácí robotou, neschopna život ani ukončit, ani znovu otevřít. Nevěděla si rady.
V úzké uličce, ústící od Klauzu k Široké ulici, se v podzimní podvečer náhodou střetla s rabim Jehudou Löwem synem Becalelovým. Sklonila okamžitě hlavu k hlubokému pozdravu, ale hlavní rabín Židovského Města ji snad ani nepoznal. Odpověděl sice na pozdrav úklonou hlavy, ale nedal se vytrhnout z myšlenek. Rebeka Karpelesová do jeho vědomí vůbec nevstoupila.
Rabimu bylo nyní šestapadesát roků, ale léta mu pevnosti a síly neubrala, spíše naopak. Rebece Karpelesové připadlo, že důstojnost a sláva, které se už obecně spojovaly s jeho jménem, činily z učence Jehudy Lowa postavu až nadlidsky velkou.
Hlavní rabín se právě vracel ze spolku pro studium mišny. Stále víc se teď věnoval záhadám kabaly. Šlo o vztah k vnějšímu i vnitřnímu světu, o náboženskou zkušenost a její obměny v dlouhém proudu dějin, jimiž jeho lid prochází ve vyhnanství. Šlo o místo v řádu světa. O tom Jehuda Löw právě přemýšlel, když jen ze zdvořilosti poděkoval v šeru podvečera za pozdrav ženě, jejíž totožnost si ani neuvědomil.
Člověk pozemský, opakoval si Jehuda Löw učení kabaly, stejně jako viditelný, materiální svět kolem něho, je složen ze čtyř odvěkých živlů, v jejichž vzájemném spojení a rozporech tkví podstata matérie: z hlíny a ohně, vody a vzduchu. Jsou lidé a věci, v nichž se spojuje hlína a voda, jiné, v nichž se pojí oheň a vzduch, nebo vzduch a hlína, ba dokonce oheň s vodou - a pak záleží na tom, jak mocný je v tomto spojení ten který živel. Známe a vidíme jen tento materiální a konečný svět, který tvoří kůru druhých světů. Vedle něho existuje však přece ještě svět stvoření, svět nebeských sfér a svět tvoření, který je světem andělů nebo duchů, oživujících sféry. I člověk však může svými ctnostmi - včetně vroucí modlitby - působit také na tento svět a tím jej zlepšovat. Do nebe se dostává svou nesmrtelnou duší tehdy, je-li dokonalá. Ale nemůže i nebe vyslat duši, aby vstoupila do těla proto, aby je zlepšila nebo zdokonalila?
V těchto myšlenkách pokračoval Jehuda Löw ben Becalel na cestě k svému domu v Široké ulici.
Rebeka Karpelesová došla až k nárožnímu domu u řeky, kde v bytě po rodičích bydlela. Před očima jí vyvstala chvíle, kdy jako rodinný dar odevzdávala kdysi příštímu zemskému rabínovi Moravy kožené pouzdro na talmudické spisy se zlatým znamením lva. Vzpomněla si i na otcovo vyprávění o tom, že nad ní po jejím narození pronášel mladý žák pražského talmudického učiliště, dnes slavný učenec, slova požehnání.
Po celý večer jí nešla postava velkého učence z mysli. O jeho životě věděla hodně. Vždyť celému Židovskému Městu bylo známo, jak ovdověl a že mu dcera Dvojra se zetěm Izákem vede domácnost a vyřizuje věci, aby mu ubrali starostí.
Rebeka Karpelesová toužila po lidském štěstí, toužila po pokračování, protože ztratila syna a nebylo tu ani nikoho, kdo by za ni jednou říkal modlitbu za mrtvé. Což jí Všemohoucí už navždy odepře milost mužského dědice? Je její úděl neodvratný? Bude vždy jen lkající matkou vdovou?
Přemýšlela o velkém učenci Židovského Města po několik dní. Pro svou neučenost není možná Jehudy Löwa hodna, ale uměla by mu dát i v jeho věku lidské štěstí, o něž přišel odchodem ženy. S ním by se pro Rebeku Karpelesovou mohla rozřešit klíčová otázka života. Ale pomůže ji velký učenec řešit?
Zašla za jedním z nejlepších umělců - klenotníků Židovského Města a objednala prsten, důstojný k ozdobě ruky velkého učence. Měl na něm být vytepán lev, vzpínající se na zadních nohou a pravou tlapou rozpřažený k ráně.
Když jí zlatník prsten odevzdal, odvážila se zaklepat u Löwových vrat a poprosit o přijetí. Dvojře, rabínově dceři, řekla i své dívčí jméno - snad to velkému učenci přece jen připomene minulost.
Dvojra ji uvedla do otcovy pracovny. Učenec právě dokončoval práci na komentáři k Rašimu, po straně stolku ležely už hustě popsané stránky ručního papíru, před gaónem list s rozepsanými myšlenkami. Snad by ta drobná hebrejská písmena ani nerozluštila?
Odvážila se odevzdat Jehudu Löwovi svůj krásný dar s připomínkou minulých, pro ni vlastně životních setkání. Několika větami mu vypověděla svůj osud. Velký učenec se na půvabné děvčátko upamatoval. Hleděl teď do sličné tváře zralé ženy: oči, přes jemná mřížoví téměř nepostřehnutelných vrásek v mléčné pleti, byly stále ještě mladé, barvy vlídné oblohy, plná postava pro každého muže žádoucí.
Jehuda Löw syn Becalelův na zcela malý okamžik zaváhal, ale ještě dřív, než mohla Rebeka Karpelesová byť jen naznačit, kam snad chce dnešní rozhovor dovést, dříve, než si mohla i sama pro sebe slovy vymezit hranice svých snů, velký učenec jako by už pochopil pravý účel její návštěvy a uzavřel kolem sebe kruh.
Jak krásný by musel být život s touto čistou, pohlednou ženou!
Byla dobrou manželkou, byla výtečnou matkou, proč by neměla být příštímu muži dárkyní štěstí a lásky? Bude-li to ovšem muž, který se k ní bude hodit složením živlů a nebude snad zdvojovat zápory v živlech, z nichž je stvořena právě Rebeka, dcera jircháře Krásy...
Jehuda Löw však vůbec netoužil po tomto druhu štěstí po boku zralé a krásné ženy. Netoužil nikoli proto, že by v něm byly už umrtveny všechny radosti života. Spíše je teď nechtěl probouzet.
Všemohoucí mu dal dceru, ale nedal mu syna, jediné pokračování v údělu, jímž by rodové jméno Löwů přecházelo na další generace. Je mu tím určeno, aby přežil svou prací, životním dílem, které musí vykonat a jímž se zachová paměti lidí. I pozornosti Všemohoucího, z jehož úradku je mu dáno na této líše pracovat.
Myslil v této chvíli na knihy, které chtěl ještě napsat. O vychování mládeže, o mravnosti, přikázané tórou. O smyslu zákonů, které Všemohoucí uložil. O otázkách mišny, o kterých je třeba rozvažovat a které je třeba vyložit pro život. Myslil na svou příští práci, ať zde v obci nebo jinde, kam mu bude přikázáno jít. Nemyslil nyní na své osobní štěstí. Až Všemohoucí pokyne, snad jednou...
Rebece Karpelesové dal Všemohoucí v úděl krásu. Ale také bolest. Jejím dětem bylo dáno odcházet před rodiči, rodičům bylo určeno hledět v jejich hrob. Což kdybych se i spojil s touto krásnou, bolestnou ženou, která si žádá pokračování - a Všemohoucí nám je odnímal, protože jsme porušili řád, nám předem určený?
Rebeka Karpelesová je stvořena z živlu země - prach jsi a v popel se obrátíš - a vzduchu - aby se dovedla odpoutat od denní tíže a vznést se v myšlenkách i jinam -, ale i z ohně, který ji neustále spaluje. To oheň v ní převažuje nad ostatními živly kabaly, onen oheň, který nevpálil své znamení do její kůže té noci, kdy se zrodila a kdy Praha stála v záři požáru, ale stal se částí jejího nitra, spalující vevnitř.
Také její muž, Chaim Karpeles, se svou touhou po kráse a s neustálým zacházením s předměty, o nichž praví předpis tóry, že neučiníš sobě obrazu, byl určen víc živlem ohně než hlínou, vodou a vzduchem; odtud i jeho bolest srdce a z ní smrt. Předurčená Všemohoucím.
Proto také asi zahynul i jejich syn Ruben, nepokojný chlapec, po večerech procházející nežidovskou Prahou. I v Rubenovi převládal oheň nad ostatními živly - a oheň ho také strávil.
Jehuda Löw se znovu vrátil k prstenu, jejž mu návštěvnice přinesla. „Je to krásný a nezasloužený dar, paní Karpelesová. Snad najdu způsob, jak se vám odměnit." Zvedl se od stolu a žena pochopila, že učenec už nechce ztratit ani slova o tom, co bylo ukryto spíš pod větami než ve slovech a co ji sem přivedlo. Zůstane tedy její život opravdu beze smyslu? Což velký rabi není s to poskytnout jí aspoň radu, co počít se životem po ztrátě syna a muže?
Také rabi Löw se těmito otázkami v myšlenkách zabýval, když toho večera dopsal poslední věty své knihy, v níž pojednával o předpisech o očišťování žen.
I když unaven, nechystal se ještě na lůžko. Přemýšlel o Rebece Karpelesové a jejím údělu.
Není vinou této ženy, že si neví se životem rady. - Je příliš cudná, než aby si hledala cestu, příčící se desateru přikázání. A přitom složena z živlů tak, že by se jí samotné těžko šlo životem.
Jak jí pomoci?
Hmotnou podporu nepotřebuje, má dost na obživu pro sebe i své děti. Patrně by uživila i člověka se zájmem o náboženské otázky, který by neposílal na císařský dvůr krásné předměty, ale byl pohroužen jen a jen do textů tóry či talmudu. Muže, rovnovážně složeného z živlů vody, hlíny a vzduchu, jen s nepatrným příměskem ohně, aby zůstával při zemi, ale byl ženě pramenem osvěžení, aby se jeho myšlenky dovedly povznést jako jarní vánek, a přitom přece nezůstával chladný a nehostinný jako vyhaslý krb.
Jsou věci mezi nebem a zemí, jež neurčujeme, ale jejichž jsme nechtěnými posly.
V Klauzu ve studovně talmudu, ve spolku pro studium mišny zasedá přece po celé dny Mordechaj Popers, žák na slovo vzatý, už téměř znalec předpisů talmudu, na groš sice chudý, ale čistý a mravný, urostlý a bystrý, pravý dědic ducha všech těch, kdo kdy zasedli k přemýšlení nad větami tóry, aby zlepšili sebe i viditelný svět kolem, jak si to žádá kabala. Mordechaji Popersovi je jedenadvacet roků, je tedy ve věku mužnosti, o němž mišna praví, že je hříchem, zůstává-li mladý muž v této době jeden jediný den svobodný. Proč nějak nenavodit spojení Mordechaje a Rebeky? Znamená něco rozdíl jejich let, jde-li o dva zdravé lidi a o účel, přikázaný Zákonem? Což nemají jít a rozmnožovat se?
Hlavní rabín Židovského Města pražského se druhého dne zrána zastavil u nejlepšího pasíře, Abrahama ben David. „Vytepeš mi ženský pás se sponou, na které bude kapr aspoň o stu šupinách. A dej si na práci záležet, Avrume, jak jen umíš!" vtiskl učenec pasíři závdavek na práci do dlaně. „Je to na nejlepší účel, který znám - proto žádného nákladu nelituj!"
Což nejsou kapří šupiny symbolem štěstí?
„Do týdne bude pás hotov. Přinesu vám jej do domu, rabi Löwe!"
Za osm dní nato požádal Jehuda Löw syn Becalelův svého nejlepšího žáka z Klauzu Mordechaje Poperse, aby s jeho dárkem jako s nepatrnou pozorností zašel navečer k vdově Rebece Karpelesové v nárožním domě u řeky. Bude-li si paní domu chtít pás zkusit, o něm porozprávět a třeba se i na leccos vyptat, ať Mordechaj nelituje času, jistě ho Všemohoucí za to odmění.
Za šest týdnů nato oddal sám rabi Jehuda Löw pod baldachýnem Mordechaje Poperse s Rebekou Karpelesovou. V talmudickém učilišti se stal Popers zástupcem vedoucího studia a krása Rebeky Popersové rozkvétala dál.
O rok později pronesl velký učenec při obřízce nad statným synem Mordechaje a Rebeky modlitbu a požehnání. A navíc dodal: „Ať se v tomto dítěti spojuje živel země, z níž pocházíme, s životadárnou vodou a osvěžujícím vánkem!" O ohni ani slova.
Vracel se do svého domu v Široké ulici a nad hlavou jako by cítil závan andělských křídel.
Proto, že přemohl nedávno sám sebe? Proto, že pomohl Rebece?
Lidská duše je výsledkem spojení krále s královnou. Nejvýznačnějším ze svých přívlastků může královna podle kabaly vystoupit až ke králi, což znamená, že člověk může svými ctnostmi působit i na svět vyšší a zlepšit jej.
Bylo mu opravdu dáno toto znamení?
* * * * * |
Ukázka je z knihy "Velký pražský rabi Jehuda Löw", kterou vydal Kalich v roce 1994. Obrázky nejsou součástí knihy, ale byly přidány redaktorem stránek Svet3x. |
Obsah | |
Košilky rabího Löwa | 10 |
Otec čtyř rabínů | 18 |
Zářící hvězda Davidova | 28 |
Učenec a žena | 38 |
Básnířka a kazatelka | 52 |
Rabi a císař | 62 |
Morenu-ha-rav a děvečka Abizag | 70 |
Pozvání k starostovi | 84 |
Nové světlo | 90 |
Maharal-mi-Prag odchází | 100 |
Co vyprávěl porýnskému hostu reb David Gans - aneb legenda o legendě | 110 |
O staré lázni a synagóze Zalmana Munky | 118 |
Mene tekel | 128 |
Skrovná legenda o návštěvě velkého rabího Jehudy Löwa ve Staronové synagóze v osmý večer svátku pesach roku 5746, čili 1986 | 142 |
Poznámky a vysvětlivky | 151 |
Legendy o Jehudu Löwovi - tvůrci Golema.
Vysvětlivky
Bechovet - čestný, solidní, přeneseně i požehnaný
Broche - požehnání
Gaón - muž všeobecně vážený pro svou učenost
Kabala - od 13. století označení pro židovskou mystiku
Mišna - nejstarší pobiblické doplňky k tóře
Talmud - příručka doplňků k mojžíšovskému Zákonu (tóře)
Tóra - pět knih Mojžíšových (Zákon)