Láďa sedí na korbě nákladního auta. Obklopen nábytkem, který je proložen dekami, kusy hadrů a pomačkanými papíry, smutně kouká na vzdalující se hraniční závoru a celnici. V polovině kopce, ze kterého auto pomalu sjíždí, potkávají Vladka, jdoucího v opačném směru. Ten se otočí, zamávají si a Vladek se začíná nemilosrdně zmenšovat, stává se tečkou, až mizí z Láďova života nadobro. Láďovi je do pláče. Celý dosavadní svět se pro něj stal historií a čeká jej svět nový a neznámý.
Vjíždějí do sídliště, dá-li se tak nazvat pět dostavěných a mnoho rozestavěných paneláků. Po uježděné hlíně přijeli k jednomu z pětice nových domů a zastavili před posledním vchodem. Seskočil z korby a zamířil s rodiči do zcela nového, přízemního bytu. Pohled z oken byl pro Láďu přivyklému na lesy, louky, pole a zahrady naprosto neobvyklý. Na jedné straně domu buldozer rozhrnuje velikou hromadu hlíny, na straně opačné nákladní auta vyrábějí mnoho menších hromad hlíny, takže jimi „upravené“ prostranství vypadá, jako po soutěži velekrtků o největší krtinec. O kus dál se nad nedostavěným domem, z jehož útrob nepravidelně probleskuje světlo po svařování, pohupuje panel spojený pupečním lanem s jeřábem. Vzduch je prosycen zcela neznámým hlukem strojů a lidí.
Začalo vykládání. Skříně, vybavené nohama stěhováků, kráčí rozvážně do pokojů, ve kterých prožijí další část svého neživého života. Drobnosti vybavené nohama Ládi, končí tam, kde je zrovna místo. Netrvalo dlouho a korba auta osiřela, byt se zaplnil a stěhováci i s autem se stávají rovněž historií. Láďa s rodiči osaměl. Začalo třídění a ukládání věcí na jejich nová stanoviště.
První ráno v novém je všelijaké. Místo sousedovic kohouta budí Láďu startující buldozer. Rozlámaně vstává z matrací, uložených zatím na zemi, a obhlíží skladiště, jež byt ještě stále připomíná. Do večera skladiště pominulo a z bytu se stává opravdu byt.
„Láďo, vstávat, jde se do školy,“ budí další ráno maminka Láďu. K Láďovu zklamání to nebyl žert a tak po chvíli již jdou vyšlapaným chodníkem do nové školy.
"To je monstrum", prolétlo mu hlavou, když ji uviděl. Budova dvoutřídky, kterou doposud navštěvoval, by se do nové školy vešla několikrát. Nový pan ředitel na Láďu přátelsky vycenil chrup, včetně zlaté trojky vlevo nahoře (+3), prohodil s maminkou několik veselých frází a zavolal budoucí Láďovu učitelku.
„Tak jdeme,“ řekla paní učitelka poté, co zvonek oznamující začátek hodiny zarmoutil většinu žáků školy.
„Hele, přišel vesničan,“ ozvalo se z poslední lavice v řadě u okna, když s učitelkou vešel do třídy.
„Mlč, Ivane,“ napomenula učitelka posměváčka.
„Tak děti. Představuji vám nového žáka. Jmenuje se Láďa a doufám, že si budete rozumět. Láďo, sedni si vedle Jardy do prostřední řady. Jardo o přestávce dej Láďovi opsat rozvrh a seznam jej s ostatními spolužáky i s tím jak to u nás funguje. A ještě jedna, pro vás určitě radostná informace. Zítra se neučíme, protože jdeme hrabat listí. Tak se podle toho oblečte.“
„Na Ivana si dej pozor, jeho táta je tajný.“ To byla první a v tuto chvíli i jediná informace, kterou se Láďa od Jardy dozvěděl.
Obhlídku okolí svého nového bydliště zahájil hned odpoledne a to prohlídkou rozestavěného věžáku. Schodiště z hrubého a neupraveného betonu bez zábradlí jej přivedlo až na terasu v desátém, tedy nejvyšším, patře. Výhled na nedostavěné sídliště s tyčícími se jeřáby byl zvláštní.
„Tak, jdeme dolů,“ oznámil sám sobě, když se dosyta vynadíval. Oni tady snad jen kouří a popíjejí pivo, uvažoval během sestupu vida, že všude kam vešel, byl jen prach, nepořádek, zbytky cigaret a prázdné láhve od piva.
Konečně je opět venku. Stavební výtah, který objevil na opačné straně věžáku, měl na plošině kolečka s cihlami a nad nimi skříňku se třemi tlačítky. Zmáčkl horní, výtah se rozjel nahoru. Zmáčkl prostřední, výtah zůstal stát. Spodní tlačítko jej zavezlo dolů. Poté, co se z ježdění na trase přízemí - desáté patro stala nuda, zamířil k nedaleko stojícímu buldozeru. Přestože mačkal všechna tlačítka, která viděl, přepínal všechny páčky, které v kabině byly, buldozer ne a ne nenastartovat. To je ale krám, pomyslel si a znechuceně odešel k jeřábu stojícímu za dalším rozestavěným domem.
Do jeřábové budky se lozilo po zabudovaném žebříku. Budka sice moc vysoko nebyla, asi tak druhé patro, ale i do této výšky byla cesta po žebříku celkem vzrušující. I zde jej okouzlila spousta tlačítek, přepínačů, páček a pák. Nejvíce jej však zaujala veliká páka po pravé straně jeřábové sedačky. „K čemu může být? Kdyby s ní šlo aspoň pohnout.“ Pak na to přišel. Stačilo zamáčknout vyčnívající tlačítko a páka šla dolů jako po másle. Ve stejnou chvíli se japonka visící na jeřábovém háku vrhla i s hákem střemhlav k zemi.
„A jéje“, to bylo jediné, na co se Láďa zmohl, když pochopil, že páka slouží jako brzda pro hák. Ozvěny ohlušující rány se proháněly nedostavěným panelákem, japončina kolečka zmutovala na lyžiny a vápno, které měla japonka ve svých útrobách vyvrhla, i stalo se jejím širokým okolím.To bude mela, proběhlo Láďovi hlavou a přikrčil se v kabině. Nic. Stále je sám, nikdo nikde nenadává, žádní lidé se nesbíhají. Po chvíli čekání, když se opravdu nikde nikdo neobjevil, slezl a šel domů.
Do jejich vchodu se právě stěhovali další nájemníci.
Příští den ráno, když při cestě do školy míjel buldozer, linuly se z jeho kabiny neopakovatelné nadávky. Jejich zdroj studoval jakousi buldozerovou příručku, na hlavě měl bílošpinavý plátěný klobouk s nápisem „Rudá hvězda …“ a občas přepnul nějaký přepínač.
„Dobrý den,“ pozdravil slušně Láďa a chystal se pánovi sdělit, že buldozer nešel nastartovat už včera.
„Co čumíš,“ uvítal on Láďu. „Nechce to nastartovat. Nějaký pitomec mi to tu všechno popřepínal.“ A zpod Rudé hvězdy se linula nová série neopakovatelných nadávek.
Hulvát, pomyslel si Láďa a bez pozdravu odešel.
Za dalším domem na okraji širokého okolí vytvořeného včerejším japončiným vápnem, mohutná, zrzavá paní vysvětlovala pánovi v placaté čepici, že ten jeřábový hák, včera před odchodem domů, opravdu zabrzdila. Přestože pán pod placatou čepicí vypadal nevěřícně, Láďa zrychlil krok.
„Láďo, jako nováček třídy máš privilegium a budeš shrabovat listí dolů do tam té strže. Ivan a Mirek ti je budou přivážet v kolečkách. No a my jdeme hrabat,“ rozdělila učitelka úlohy a brigáda začala.
Láďa došel na kraj strže, která sloužila jako smetiště a jak byl zvyklý, začal je prohledávat. To je divná piksla, pomyslil si, když mu zrak ulpěl na podivné, šedé, hliníkové, skříňce. Vytáhl ji. Skříňka měla patice na elektronky, cívky a různé jiné součástky, které Láďa neznal. Velice se mu líbila.
„Jů, dej to sem,“ ozvalo se, a shora k němu přibíhal Ivan. Začala tahanice o skříňku.
„Ivane, kde jsi s tím svým trakařem, potřebujeme nakládat,“ rozčilovala se odkudsi učitelka. Ivan ač nerad pustil skříňku a vracel se ke svému dopravnímu prostředku.
„Po brigádě si to rádio vezmu,“ zavolal ještě a odjel pro další náklad.
Určitě, pomyslel si Láďa, schoval rádio pod veliký rezavý hrnec a zasypal jej listím. „Končíme děcka,“ ohlásila učitelka konec brigády. Ivan nechává kolečka jejich osudu a žene se ke smetišti. Na jeho okraji se zarazí. Ať se dívá sebevíc, žádné rádio nikde nevidí - všude jen samé listí.
„Kam jsi to schoval?“ doráží na Láďu během zpáteční cesty a občas do něj žďuchne.
Láďa si toho nevšímá. Po příchodu do školy děti uklidily nářadí, umyly se a šly domů.
Láďa vyšel před školu a okamžitě vycítil nebezpečí a vzápětí je i uviděl. Z protějšího chodníku k němu spěchá Ivan s nějakým starším klukem a hned berou Láďu mezi sebe.
„Kam jsi to schoval? Jdeme do strže a ukážeš nám, kde to je, nebo uvidíš,“ a výhružně rýpli Láďu do žeber. Přišli na konec ulice a zahnuli na cestu vedoucí k parku.
U výkladu prodejny s obuví stála nějaká paní a soustředěně si prohlížela bílé lodičky na vysokém podpatku. V tu chvíli Láďu napadla hvězdná myšlenka.
„Ahoj teto, že si na mně už nepamatuješ,“ oslovil Láďa paní. Ta se udiveně otočila a prohlížela si zamyšleně Láďu.
„Jirka,“ vykřikla po chvíli přemýšlení nadšeně.
„Neuhádla,“ rozesmál se Láďa. „Já jsem Ládiček.“
„Jé, jak jsem na tebe mohla zapomenout Ládiku,“ rozzářila se paní.
Ivan s druhým klukem pozorovali výjev s otevřenou pusou a napřed pomalu a pak čím dál rychleji se vzdalovali, až nakonec utíkali, co jim nohy stačily.
„Mařenčin Ládik. Jak jsem mohla zapomenout,“ opakovala paní.
Ivan i jeho kumpán v tu dobu už mizeli v parku.
„Ale moje maminka se jmenuje Elen a ne Mařenka,“ opravil paní Láďa.
„Elen? Ale já žádnou Elen neznám,“ zarazila se paní.
„Tak to jsem si vás asi s někým spletl. Promiňte,“ vysekl Láďa omluvu a rozběhl se opačným směrem, než zmizeli Ivan se svým komplicem. Paní ještě chvíli přemýšlela, jestli přece jenom nějakou Elen nezná a pak se opět věnovala bílým lodičkám na jehlovém podpatku.
„Pojď, namontujeme na střechu televizní anténu,“ oznámil po Láďově příchodu domů táta. Původně zajímavě vypadající akce se brzy změnila v nudu. Bylo to samé, přines, podrž, nezavazej, nechoď tak moc ke kraji střechy, prostě otrava. Když pak úplně nakonec Láďa běhal mezi televizí a balkónem křiče na anténu natáčejícího tátu, kdy je obraz nejlepší, bylo to vysvobozením. Televize fungovala a tak Láďa konečně mohl jít ven.
Nevšímavě minul jeřáb, který po včerejší zkušenosti už dneska nic na háku neměl. Šel stále dál a dál a ani nevěděl, jak dlouho mu trvalo, než přišel k jakési cihlové stavbě. Hromada uhlí před ní, hromada popelu za ní, komín nad ní a veliké potrubí vycházející z ní. I neznalý Láďa musel pochopit, že to kdysi byla kotelna. Dveře i vrata do ní byly zavřené, ale jejich klíčové dírky Láďu nadchly.
„To je fantastické,“ neubránil se hlasité emoci, když mu klíčové dírky odhalily vnitřek kotelny. Stály tam vedle sebe dvě staré parní lokomotivy.
K lokomotivám nemohl a tak jediné co momentálně mohlo nabídnout dobrodružství, bylo potrubí, vinoucí se nad silnicí a plotem zámeckého parku. Jeho účel skrývaly staré stromy, kterých byl park plný.
„Mám se po něm projít, nebo nemám se po něm projít,“ říkal si, když kráčel nad silnící.
„Když už jsem až tady,“ řekl si nad zámeckým plotem a bylo rozhodnuto. Stačilo jen pár vteřin a Láďa zmizel, spolu s potrubím mezi stromy. Pohled z třímetrové výšky jej okouzluje a zároveň způsobuje jemné mrazení v zádech. Po levé straně míjí Láďa jakési hospodářské budovy. V první stojí traktor bez motoru a nějaký divný, veliký stroj. Další budova přišla o dveře i okna, zato oplývala spoustou krys běhajících kolem hromádky zrní. Za budovou je jezírko s ostrůvkem. Po jezírku plavou kachny a ty pohodlné se vezou na primitivním voru, který se samovolně a chaoticky pohybuje po jezerní hladině. Před jezírkem, je na veliké psí boudě cedule s nápisem POZOR MINY. Psa nejspíš evakuovali, pokud již předtím neodletěl sám.
Potrubí jej přivádí do míst, kde stromy pomalu ubývají, a před Láďou se začíná rýsovat, jako ve snu, nejasná kontura zámku. Zámek je šedivý, tichý, pustý a Láďovi se vybavuje pohádka o Šípkové Růžence, jen ty šípky chybí. Velebnost té scenérie mu zatajila dech. Stojí tři metry nad zemí a užasle hledí před sebe. Ticho ruší jen šustění listí inspirované jemným vánkem a občasné šplouchnutí, nyní již neviditelné kačeny.
Okouzlení pozvolna pomíjí a Láďa se navrací zpět do reality. Objevitelský duch jej opět uvádí do pohybu. Po chvíli potrubí zahýbá prudce vpravo a znovu se ztrácí mezi stromy. Najednou končí nejen stromy, ale i romantika. Před sebou má ještě ne zcela dostavěnou, ale přesto již částečně funkční nemocnici, do které je potrubí zaústěno. Patos je definitivně v nenávratnu, Láďa se otáčí a ubírá zpět ke kotelně.
„Co s Ivanem?“ To byla první myšlenka po probuzení.
„Nejsi nemocný,“ ptá se jej maminka u snídaně a starostlivě si Láďu prohlíží.
„Nejsem,“ zavrtí záporně hlavou, ale asi to moc přesvědčivě nevyznívá.
Cesta do školy je nepříjemná - za každým rohem vidí Ivana.
„Kde jenom může být?“ Ptal se sám sebe, když Ivanova lavice byla pořád prázdná a osmá byla už na spadnutí.
Začíná vyučování, Ivan stále chybí. S postupujícím časem se Láďovy obavy postupně vytrácejí.
Byla velká přestávka. Láďa už měl vymyšlené, kam doma rádio schová, aby mu je nevyhodili a na Ivana skoro zapomněl.
V tom se otevřely dveře třídy a vešla paní učitelka. Na první pohled bylo vidět, že je nějaká pobledlá.
Ve třídě se rozhostilo ticho. Učitelka se rozhlíží, a když uvidí Láďu, rychle k němu zamíří.
„Láďo, pojď se mnou okamžitě do ředitelny,“ šeptá mu do ucha.
Cesta po chodbách probíhá bez jediného slůvka. Před ředitelnou stojí Ivan a zlomyslně se na Láďu šklebí.
„Tak jdi,“ otevřela učitelka dveře a strčila Láďu dovnitř. Tam si ředitel povídal něco se dvěma pány v nepromokavých dlouhých pláštích.
„Láďo,“ oslovil jej ředitel. „Tady ti pánové jsou z bezpečnosti. Nemusíš se jich bát, tohle je tatínek od Ivana“ a ukazuje na jednoho z pánů. „Včera,“ pokračoval, „při hrabání listí jsi prý našel vysílačku. Je to pravda?“ Vyděšený Láďa to sevřeným hlasem popřel.
„A co jsi teda vlastně našel,“ zeptal se jej znovu ředitel.
„Nějaký zbytek starého rádia,“ odpovídá už trochu klidnějším hlasem Láďa.
Ředitel pohlédl tázavě na pány v pláštích.
„Pojď, ukážeš nám, kam jsi to schoval, a my se sami podíváme, co jsi to vlastně našel,“ rozhodl Ivanův táta.
Vyšli ze školy. Vpředu jde smutný Láďa, za ním dva pánové v dlouhých pláštích a za nimi poskakuje veselý Ivan. Přišli ke smetišti. Láďa vyhrabal zpod listí rezavý hrnec, nadzvedl jej a vytáhl včerejší nález.
„Přines to sem nahoru,“ poručil Ivanův táta.
Láďa vzal šedou skříňku a donesl ji Ivanovu tátovi. Ten ji spolu s druhým pánem chvíli prohlíží a pak ji háže zpět do strže se slovy: „Tak to opravdu žádná vysílačka není, můžete jít zpátky do školy.“ Vzápětí Ivan něco tátovi šeptá, ten se zasměje a vydává opravu: „Jdi Láďo do školy sám a řekni paní učitelce, že Ivan už dnes nepřijde. Omluvenku donese zítra.“
Po škole Láďa jen tak, pro jistotu, zamířil ke smetišti. Nemýlil se. Rádio tam opravdu už nebylo.