Již v Zátiší býval Pavel po celé dlouhé měsíce klidným hochem. Stýkal se s mnohými kamarády, dobrými i špatnými. Nechyběl při žádné zábavě, při žádném podniku, které klukovský národ v okolí Zátiší uspořádal.

Ano, po dlouhé měsíce byl Pavel takový! V létě plaval, hrál kopanou, tábořil, v zimě bruslil, pěstoval hokej a jezdil na lyžích.

A přece vždy dvakrát do roka nadešla doba, kdy se Pavel změnil - a v těch obdobích se pak ani trochu nepodobal ostatním hochům, ani sám sobě z předchozích měsíců.

Trvalo to někdy jen pár dnů, jindy opět i týdny. První období přicházelo na Pavla vždycky, když se čerstvá země rozvoněla podivnou jarní vůní a když jarní vlažné větry zavály krajem. To vanutí bylo pro Pavla kouzelnou hudbou. Hudbou, přicházející z tajemných modravých dálek, z neznáma, plného tušených dobrodružství.

Druhé období nastávalo začátkem podzimu, kdy se horké dny změnily v zlaté, slunné hodiny, naplněné nasládlou vůní odumírání a stříbrnými závoji „babího léta", kdy se kraj chvěl smutkem z odchodu léta a kdy první listy žloutly a červenaly.

V těch zvláštních větrných dnech, ať jarních či podzimních, nestál Pavel o své kamarády ze Zátiší. V těch dnech mu připadali nudní a obyčejní. Neboť nepociťovali nic z toho kouzla vanoucích větrů, neměli nejmenší touhy po něčem neobyčejném jako Pavel.

V ty dny chodil jako ve snách. Nikoho si nevšímal, ve škole byl nepozorný. Někteří hoši o něm v těch dnech říkali, že je nafoukaný, jiní se mu smáli a přezdívali mu „náměsíčník". A on v takových dnech, když jeho doba přišla, utíkal ze známých ulic ven, za město a jediná jeho touha byla utéci pryč, daleko, kde by něco prožil.

I tady ve Spálených Mlýnech se zase dostal do těch starých pocitů, když jaro vniklo do městských ulic.

Toho roku přišlo jaro náhle a brzo se změnilo ve dny skoro letní.

Slunce pálilo a hoši jako na povel začali nosit jen krátké kalhoty a košile. Staří, zkušení lidé sice prorokovali, že jistě přijde ještě sníh s mrazíky, že takové náhlé teplo nemá dlouhého trvání, ale hoši se nestarali o to, jak bude zítra. Oblékali se tak, jak bylo dnes!

Jednoho dne uposlechl Pavel tajemného volání a utekl z ulic Spálených Mlýnů. Vydal se do kopců na západ od města, které ho již předtím dlouho lákaly.

Jak se vzdaloval od města, pociťoval stále větší volnost a rozjaření. Utíká pryč! Nechává za sebou všechno! I ty protivné kluky s Lojzou v čele.

Nepochopitelně veselý a spokojený ubíral se opuštěnými roklemi, přes řídké lesíky, přelézal kopce, přeskakoval

potůčky, šplhal na skalky a znovu sbíhal do dolíků, zarostlých kyselou trávou.

Zde byl kraj zcela opuštěný, skalnatý, nic se tu nedařilo. Silnice ho míjela, obce ležely daleko od těchto roklí, neúrodných úhorů a skalisek.

Pak si Pavel vyvolil jako směr další cesty jeden z potoků, proti jehož proudu šplhal výš a výš.

Chvílemi se prodíral hustými křovisky, někdy tak pichlavými a neproniknutelnými, že už by se málem raději vrátil. Ale nevzdal se.

Často potok padal malým vodopádem ze skaliska a Pavel se musel dostat nahoru, chtěl-li pokračovat ve své výzkumné výpravě. Tak šplhal po skále, máčený padajícím proudem vody. Právě zase překonal jeden takový výstup. Potok měl nazelenalou vodu a nejdříve tekl klidně v korytu mezi skalními stěnami. Po obou stranách se táhly dva úzké břehy, zarostlé sporou, tvrdou travinou. A zase plno křoví. Pak se koryto zúžilo tak, že se břehy úplně ztratily a potok se hnal vtěsnaný jen mezi skalní stěny.

Pavel nemohl vpřed, leda by šel vodou. Zkoušel cestu jinudy a objevil na pravé skalní stěně výstupky.

To bych nesměl být Zeman, kdybych se vrátil, pomyslel si pyšně. Musím vpřed za každou cenu! A začal stoupat po nebezpečných výčnělcích.

Výstupky ve skále se rozšiřovaly, až příkrá stěna přešla ve sráznou, zarostlou stráň, ale přece již snadněji schůdnou. Pavel nechával potok hluboko pod sebou a slyšel, jak tam dole řve a hlučí. Protější stěna byla skoro kolmá, nikde místečko, na něž by člověk mohl stoupnout bez nebezpečí, že se zřítí.

Pak se půda náhle narovnala a Pavel stál na táhlé planince. Výhled doprava zastiňovalo husté křoví a divoce rostoucí stromy, ale nalevo viděl hlubokou průrvu a na jejím dně se pěnil do běla potok, hučel z propasti až nahoru k Pavlovi, mezi kameny tam zpíval svou odvěkou zelenou vodní píseň.

Pavel zvolna a velmi opatrně postupoval po okraji propasti, až se mu náhle vydral z úst slabý výkřik překvapení.

Vyvrácený strom ležel přes propast tak, že značnou částí svého pně spočíval na protější skalní stěně, která v těch místech rovněž přecházela v plošinu.

Pavel zkusil stromem pohnout. Nic se nestalo.

„Ano, podívám se tam!" myslel si a již vsedal obkročmo na kmen. Pohyboval se po kmenu poposedáváním, až se dostal doprostřed propasti.

Hlava se mu zamotala a srdce prudčeji zabušilo, když pohlédl dolů. Podezřívavě se držel kmene. Ale kmen byl pevný a zcela bezpečný. Pavel se tak dostal až na druhou stranu.

Chvíli se zase dral houštím. Řídlo, mizelo a náhle se Pavel octl na kraji skalní kotliny, na jejímž dnu svítilo modré jezírko a zelenala se tráva.

Jako kamzík seskákal po skalních útesech až na dno tohoto podivuhodně objeveného kousku země. K západu se kotlina otvírala do pustého skalního údolí. Celou ji zalévalo odpolední slunce, žhavé a jásavé.

Pavel shodil tričko a vkročil zvolna do vody. Byla studená, ale jeho otužilé silné tělo se jí nezaleklo. Kráčel opatrně dále.

Samý písek! Čistý, zlatý a hrubozrnný písek. Pavel ho viděl v průzračné vodě. Položil se na ni a udělal několik temp. Kola se rozběhla po tiché hladině. Pavel schválně hodně rozpínal a natahoval ruce i nohy, protahoval celé tělo. Působilo mu radost napínat svaly tak jako kdysi doma, když cvičíval. Kde jsou ty časy! Od té strašné události toho nechal.

Několikrát přeplaval jezírko a zkoušel přitom různé způsoby plavání. Pak se koleny dotkl opět písku u břehu.

Vyšel z vody a cítil se silný, lehký. Něco ho nutilo, aby v té hebké trávě běžel, dělal přemety, dokonce si zacvičil i svou oblíbenou sestavu prostných.

Pak dlouhou dobu ležel na suchém písečném břehu mezi vodou a trávou. Voda mu smáčela paty. Opaloval se.

Cítil se spokojený a šťastný. Ano - sem bude chodit! Sem do Jezerní kotliny, jak ji hned pojmenoval. Tady se bude koupat, zde bude šplhat po skálách, cvičit a běhat.

Nebe zrudlo a skály dostávaly oranžový nádech, když Pavel opouštěl objevené území, rozradostněný a spokojený.

Šťastně se dostal přes krkolomný můstek a sbíhal dolů do kraje roklin a lučin, až dostihl Spálených Mlýnů.

To už večer roztáhl v ulicích své namodralé závoje, lidé dělali večerní nákupy a v oknech se rozsvěcovala světla.