Doufáme, že vás těmato párma horáckýma řádkama při dobrém zdraví vynatrefíme; co se nás týče: František, Pepička a Bedříšek jsou zdrávi; jenom Jeník měl včera bouli (Slávek ho strčil), ale dnes už ji nemá. Také jiní lidé jsou tady zdrávi - samé červené tváře, buclaté obličeje - pro vzdělaného člověka podívání až komické!

Ale musíme vám říci, že máme o vás strach. Včera tu pršelo a voda se lila takovým valem z nás na vás do údolí, že slavná cis. král. pošta bude musit nejspíš tyto řádky za vámi poslat někam po Labi. Bylo by vás takto přece škoda, jakož by bylo škoda i toho ostatního lidu dole v kraji, - lid veselý, samá zábava, jak jsem oknem vagónu pozoroval. Bylť právě krásný den a myslím, že téhož dne nezůstal ani jediný člověk doma a všickni že byli venku pod šírým nebem. A zde si hráli na polích, páni vysvlečeni z kabátů a dámy - já se to ale stydím říct. Jedni dělali divné žluté řádky po zemi, druzí z těch řádek zas hromádky a otýpky, třetí to nakládali na vozy - zcela zvláštní hra, v Praze myslím neznámá. Jeden pasažír tvrdil, že se tomu počínání říká „obilí". Druhý zas, že „žito". Říká se tomu v každém kraji asi jinak.

Teď jsem tedy na horách. Povídám vám: samé silné zdravé hory, vypadající rozumně a usedle. Když je rve dětinský vítr a pere do nich nemluvný déšť, hory stojí a mlčí, a když vítr a déšť se unaví a přestanou, hory se jenom usmějou. Je-li zdejší kraj hezčí v dešti nebo ve slunci, o tom jsem se ještě nerozhod; až se rozhodnu, sdělím vám to. Těžko jej popsat. Těžko nalézt zcela vhodné porovnání. Nepadnete-li do mdlob, řeknu, že mně ku přirovnání napadá jen - Londýn. Jako v Londýně není také zde nikde a nikde místečka, z něhož by nebylo vidět „kousek zelena". Kam se ohlédnete, všude „parky pro děti". A jako v Hyde Parku prochází se „fashionable" svět těsně vedle pasoucích se beránků, tak můžete zde věru spatřit českého žurnalistu, ponořeného v unášející pohled na bulíčka, který bziká. Idyla dojemná!

Já vím, že jste zvědavi a že očekáváte ode mne cestopisného poučení. Nu, co do přírodnin, daří se zde hlavně smrkům a českým študentům. Rostou do náramných výší! Sám jsem viděl jednoho, kterého jsem šacoval na dva metry. Také jahody zde rostou, ale ne - jak se domníváte - na ošatkách, nýbrž na stopkách. A pak černé jahody čili borůvky; jsou všude zdarma, ale když my menší se jich najíme, máme černé huby a ti větší se nám smějou. Kde je mnoho smrků pohromadě, říká se tomu „les". Kolikráte už jsem četl nadšené, poetické popisy „lesu"! Ale mně se les nelíbí. Žádný pořádek není v tom, žádný rozum. Kdyby byl alespoň rozdělen na čtvrtě jako Praha. Nebo aby byly stromy číslovány, vpravo čísla sudá, vlevo lichá, aby člověk přece věděl, kde a co. Teprv teď se dostává do toho trochu kultury. Kde byl pěkně vzrostlý, a tedy kultury schopný strom, uděláno z něho pro obecenstvo hezké kulaté sedátko - „pařez" se tomu tady říká. Až budou všechny stromy takhle vzdělány, bude zde náramně krásně.

Lid je poněkud zvláštní. Považte si: zde se ještě ani nekrade! Jediný výklad smutného toho úkazu snad je, že jsme zde 3200 stop vysoko a že lidská vzdělanost, na prsa, jak známo, trochu slabá, nemůže do té výše. Výtečný a rozhodně důležitý berlínský časopis Der Bauernfänger například nemá zde abonenta ani jediného! Vůbec - noviny! Vždyť tu nejsou ani plakáty - vskutku ne, vzdor tomu, že nejpěknějších „nároží" je ale všude dost. Choď půl dne a nedozvíš se věru ani, je-li u Lišků na Svatojanském náměstí v Praze dnes taneční zábava. - Z toho všeho pak arci následuje, že také průmysl není tu valný. Co jedinou chvalnou výminku uvádím výrobu „brusinek", jichž se exportuje přece něco.

Ostatně není lid zdejší snad bez talentů. Poslouchal jsem pasáčka. Měl bič a práskal vám jím celou škálu! Člověk by neřek - zcela maličký, nepatrný hoch. Také pro ozdobu krajiny dělají ledacos. Když někdo umře, dají ho na prkno, a když ho pak přendají do rakve, vezmou to prkno, postaví je někde vedle lesní cesty a napíšou na ně: „Na tomto prkně ležela mrtvola Antonína..." Zcela jednoduchý nápad, ale přispívá náramně k příjemnosti krajiny.

Co do národního kroje nosí se zde všeobecně frak, ale bez šosů. Snad mají také nějaké „národní zvyky", ale já jich ještě neznám. Po první noci jsem se už domýšlel, že jeden zvyk poznávám. Ještě jsem spal - byly tak asi čtyry hodiny zrána -, když pod mým oknem ozvala se hudba. Vlastně ne hudba, ale takové divné řinčení a cinkání, jako když v Praze je svátek některé kuchařky a ostatní děvečky z domu seberou kastroly a jiné plecháče a měchačkami té oslavené provedou „kasaci". - „Aha," myslil jsem si, „zdejší krajinský zvyk, uvítání nově přibylých. Chtějí mne vylákat tím žertem k oknu. Ó, tak chytrý jako vy jsem já taky," a nehnul jsem se. Když to ale nemělo konce, vstal jsem přece. Pod oknem se mně pásly 4 kravičky, 2 ovce a 1 koza (bílá) a měly na krcích velké placaté zvonce. Tedy jsem měl přece alespoň v něčem pravdu! Tak chytrý jako ... Ale zdejší kravičky nejsou příliš chytrý. Vůbec mají prapodivné, jak myslím, zcela neslušné zvyky. Včera v tom největším lijáku žraly vám tu nechutně mokrou trávu! Odevřel jsem okno a měl k nim řeč. O určení mléka pro krávu, o vlivu vody na mléko, pěknou řeč, - ony ale žraly dál.

Bydlím zde na Špicberku, u otce Prokopa. Výtečný otec! Nejen svých vlastních dětí (viz mou hořejší zprávu o Františcích a Pepičkách), ale i všech nás dětí potulných a bludných. Každého, kdo přijde, napojí mlékem měšťanů plzeňských a vezme jej pak láskyplně do dvou měkkých loket peřin. A je spokojen, když mu vandrovník při odchodu stiskne vřele ruku a vtiskne do ní nějaký směšně malý peníz, jen tak na památku. Pozoruju ho a líbí se mi. Tak, že jsem se odhodlal, jakmile dosáhnu zákonem předepsaného stáří, že otce Prokopa adoptuju za vlastního syna. Tím se stanu zároveň dědečkem a bude důležité, posud mnou zanedbávané životní potřebě vyhověno. Sdělil jsem mu to včera v kruhu přátelském a pohnutí bylo všeobecné.

„V kruhu přátelském." To je vám kupodivu, jak domácky se zde člověk cítí! U otce Prokopa je až na poslední hřebík všechno české. A z těch, kdo sem přijdou, je aspoň devadesát percent Čechů. Ten český národ je přec jen mořem, živým, rozechvěným teď mořem, a vlny jeho bijou až k nejvyšším temenům hraničních hor. Je nás teď už mnoho. To by snad ani nemělo být.

Rád zde sedím v tom českém, denně se měnícím kruhu. Ale ještě raděj sedím někde venku, někde, odkud se vidí do rozlehlého údolí, na porostlé stráně a přes ně na vzdálená modravá temena. Zvláště podvečer a sám - ta sladká samota! Piju vzduch a vpíjím se okem do sterých krás - víte, ty hory - ta příroda - ten svět - ono je to přec jen krásné!

Nikdo kolem nemluví, já sám ani nezašeptnu, je ticho. Ale takové divné, hybné ticho, v němž žije a dýše něco neviditelného. Někdy si les zavzdychne zhluboka, tak zhluboka. Někdy jako by zašeptal vítr. Kdesi tu po stráni šplechotá a po kamenech skáče potůček horský. Dole někde ještě se pase skot a zvuk zvonků jeho, dálkou dušený, zní jako žblunkot vody, padající na okraj stříbrného zvonu. Údolí jako by přemýšlelo již o minulém tom dni, ale na tmavých lesích rozlehlých strání je ještě úsměv a mezi nimi rozseto zlato nebes na prachu země.

Je v tom všem rytmus, kterému ještě nerozumím. Příroda nám něco vypráví, - ale co? - Dívám se na vršíček, jemuž zardělému není také ještě do spaní, - dívám se přes něj na daleké modravé hory - přes hory dále - dál - pocit nekonečnosti zatřásl mnou - „Vzbuď se!" volá nekonečnost ta.

Oko sklesne zaleklé náhle zpět. Na hory, stráně, údol - „Zpívej!" zní to z nich. - Staré pohádky bijou v mé spánky, před zrakem jako by poletovala zlatá léta dětská - je tak slastno - tak - -

Teď jako by něco bylo hvízdlo. To byl jistě tamhleten cestovní ukazovač! A za ním se vine bílá cestička a kývá na mne.

Hvízdej si, kývej, - však já se odtud nehnu!