Není to město, jaká jsme zvyklí vídat: jeho konec nelze dohlédnout a rozeznat, prorostlo vlastně celou krajinu. Domy tu rozhodně nevedou hlavní slovo: odevzdaly je stojatým kotlům vysokých pecí, vysokých opravdu jako desetipatrový dům; širokým kulatým tlustým bílým věžím, z kterých se valí nepřetržitě mléčný dým; mřížovým věžím těžním s velkým kolem na špici, které se co chvíli prudce zatočí. Halám, dílnám, potrubím zkříženým a spleteným na všechny strany, visutým chodbám, haldám, celým malým pohořím hald kolem dolů a matné sítině kolejnic mezi vším, s vlaky a vláčky, jež běhají ke každé šachtě, ke každé peci a skoro do každých továrních vrat.

Kdo se dívá na tu černou, lomozící, kouřem zataženou a železnými konstrukcemi napěchovanou planinu, těžko by uvěřil, že se tu dřív jen tiše vlnily klasy na proužcích polí a že tu stávaly jen vesnice a nějaké to městečko, kde pár trhovců handlovalo s ranci kůží a suken.

Uhlí tu prý objevil čirou náhodou jeden chudý kovář už kolem roku 1770. Byl jistě rád, kováři uhlí potřebovali odjakživa, ale jinak byli tehdy lidé zvyklí topit dřívím, které jim stačilo skoro na všechno. Dobrých sedmdesát let se tedy uhlí na Ostravsku dolovalo velice skromně a jen tam, kde se podzemní sloj blížila těsně k povrchu. Proslulá ostravská ložiska nejlepšího kamenného uhlí, nejbohatší pánev republiky, podřimovala ve své temné podzemní říši a nikdo se o ně valně nezajímal. Nikdo o té vzácnosti ani pořádně nevěděl.

Teprve železo přineslo změnu, jež rozhodla. První velmož, který tu ve Vítkovicích dal postavit první ostravskou huť (a jenom velmi bohatý velmož se mohl pustit do takového nákladného podniku), byl olomoucký arcibiskup. Raději než na modlitby myslil asi na dobré výdělky, a jak čas ukázal, uměl o nich přemýšlet znamenitě. Železárny jen kvetly, neboť uhlí, kterého spotřebovaly k pražení rud na celé haldy, leželo po ruce přímo v místě a mělo všechny nejlepší vlastnosti. Úspěchy arcibiskupovy přilákaly, toť se ví, procesí ziskuchtivců: hutě se množily a doly se otvíraly jako o závod. Tentokrát už opravdové hlubinné doly s podzemním městem šachet a chodeb. Uhlí začali najednou potřebovat všichni: potřebovaly je železárny, potřebovaly je továrny, které se v té době začaly zakládat po celé zemi (běžely tenkrát na pohon parního stroje a tomu se musilo přikládat pod kotel plnými lopatami), potřebovala je ohniště prvních lokomotiv. Tehdy už se o ložiscích Ostravsko-karvinské uhelné pánve mluvilo jako o pravém pokladu a dobrá pověst vrhla do kraje příliv, bouři, záplavu lidí. Stěhovali se k Ostravě ze všech stran a začali pracovat na všem možném - jenom na tom ne, co předtím robili starousedlíci. Pole byla rozryta, louky rozrušeny a z osamělých vesniček pod korunami kaštanů a lip se stala hlučná předměstí pod oblaky kouře. Sídliska rostla a rostla a spojovala se navzájem. Zástupy horníků, hutníků, zedníků a dělníků všech možných oborů změnily krajinu k nepoznání a přinutily ji, aby vydávala bohatství, o kterém před několika lety nebylo potuchy.

Hutníci navařili jezera oceli na nejpevnější stavební konstrukce pro paláce a vysoké moderní domy; sami však bydlili v chatrně stlučených chajdách (říkalo se jim „na spadnutí" snad hned, jak na ně posadili střechu), anebo v blocích ošklivých tmavých baráků, jejichž pavlače byly věčně plny sazí. V špíně a čmoudu hnízdily těžké nemoci, ale majitelům hutí na tom opravdu nezáleželo. Oni tu nebydlili. Dali zastrčit nájemní kasárna pro dělníky rovnou mezi dýmající haldy a komíny svých podniků, aby jim stavění přišlo hodně lacino, aby mohli co nejvíc vydělat na činžích.

Horníci narubali vlaky výborného uhlí; ale jejich děti musily hodiny a hodiny vybírat na haldách drtky uhlí, aby se od těch zbytků mohla večer ohřát promrzlá světnice. Uhlobaroni (tak tu lidé z nenávisti říkali bohatým majitelům dolů) nedopřáli horníkům ani na pořádné zatopení.

Zato je hleděli „zabavit" například tím, že polským dělníkům namlouvali, jak jsou Češi špatní, a Čechům tvrdili totéž o Polácích. (Ostravsko leží těsně u polských hranic, takže tu oba bratrské národy žijí pospolu ve velké smíšené rodině.) Ale polští horníci od nich dostávali stejně ubohou výplatu jako čeští a jejich děti umíraly na stejné nemoci.

Zdá se, že posloucháme neuvěřitelnou zkazku: to všechno se dělo v našem nejprůmyslovějším kraji, který tolik vynášel a tolik dával. Ano, ale brali jenom ti, kteří už předtím měli dost: jen huťaři, uhlobaroni a továrníci. (K hutím a dolům totiž brzy přibyly i továrny na výrobu nejrůznějšího zboží, vždyť pro továrny je vždycky výhodné mít uhlí a železo co nejblíž.)

V Květnové revoluci roku 1945 vyhnali dělníci z ostravských závodů všechny staré majitele a začali hospodařit po svém.

Ocel, železo, uhlí, tovární výrobky: součet teď začal prudce narůstat. Města a obce se spojovaly v nepřetržitý kruh. Z Moravské Ostravy, Vítkovic, Přívozu, Mariánských Hor, Kunčic, Zábřehu nad Odrou, Habrůvky a Nové Vsi vznikla Velká Ostrava, kde žije skoro 200 000 obyvatel. Je třetím největším československým městem a prvním střediskem československého průmyslu.

Havíři a oceláři dostávají dnes nejlepší platy ze všech občanů republiky. Nikde u nás se nekupuje tolik osobních aut jako na Ostravsku, nikde se nestaví tolik pěkných novostaveb k bydlení. Je to tak v pořádku? Je to naprosto v pořádku a je to úplně spravedlivé, protože žádná jiná práce u nás není tak statečná a důležitá jako práce v hutích a dolech. Je nejdůležitější ze všech. Kdybychom neměli uhlí, železo a ocel, běhali bychom pravděpodobně za nějaký čas v kožešinách jako divoši, promrzlí a hladoví a slabí, ve věčném strachu, co krutého nám příroda zchystá.

Staré ostravské hutě, staré vysoké pece z Rakouska a první republiky stačily jistě naplnit kapsy majitelů pohádkovým bohatstvím. A stačily určitě splnit objednávky, které tentokrát požadovali různí jiní majitelé pro své továrny. Nemohly však stačit na socialistickou objednávku, kterou jim po revoluci 1945 zadal všechen československý lid. Byla to největší objednávka v dějinách Ostravy: Co nejvíc oceli, mnohokrát víc než za starých časů. Z oceli se válcují, kovají a lisují stroje, které potom vyrábějí na tisíc věcí v továrnách; stroje zemědělské, které obdělávají půdu a sklízejí úrodu jako ve zrychleném snu; vlaky a auta, která vozí cestující i těžké náklady; zařízení elektráren; konstrukce pro přehrady, tovární haly, domy nových sídlišť. Nejsmělejší a nejrozsáhlejší stavby, nejsiInější motory, nejobratnější stroje, jaké nikdo nikdy předtím u nás nepostavil. Bez oceli nemůže vzniknout moderní technika. A bez moderní techniky se život nehýbe kupředu a nemůže být krásný. Proto všichni chceme, aby naše republika měla jednu z nejmodernějších technických výbav světa.

K takovéhle objednávce se ovšem musilo nejdřív vystavět úplně nové město závodů. V obci Kunčicích, ještě donedávna poklidném ostravském předměstí, na místech, kde mezi poli a trávou stály osamělé malé bědné domečky, byla založena naše první stavba socialismu. Nazvali jsme ji po největším bojovníku za dnešní dobrý život všech československých lidí a nic nebylo případnějšího, než takové pojmenování: Novou huť Klementa Gottwalda budovali opravdu lidé ze všech končin republiky a budovali ji s nadšením, které předtím nezažila žádná jiná stavba. Na Ostravsko se tehdy sjížděly tisíce brigádníků a mezi nimi dobrovolné brigády mladých chlapců a děvčat z Československého svazu mládeže. Nečekalo je tu žádné pohodlí, ale oni se nezalekli a tvrdá práce je nezastrašila. Přišli, aby pracovali ve prospěch všech, protože věděli, že huť bude jednou také tak pracovat. Snad o tom ani nevěděli, když míchali beton ve svých zablácených holínkách, s tvářemi, které hořely od větru, snad je ani nenapadlo, že právě tím a právě teď konají hrdinský čin.