Hudební škola, kam musel Láďa chodit, měla prakticky jen stinné stránky. Tou nejstinnější byla paní učitelka Růžena. Ačkoli Láďa byl ve věku, kdy v něm ženy žádné emoce nevzbuzovaly, ona tvořila výjimku. Žádná z těch emocí však neměla kladné znaménko. Učitelka si z Ládi udělala poslíčka.

„Láďo, tady máš na lístečku, co vyřídíš. Napřed zajdeš na poštu a vyzvedneš dobírku. Je to pletací vlna a tu zaneseš paní Novákové, co bydlí vedle cukrárny, nezapomeň ji připomenout, že ten výstřih chci větší. Pak se stavíš do cukrárny a koupíš tři laskonky. A ať jsi hned zpátky, to kafe bychom si s kolegyněmi rády vypily v klidu. Jo a málem jsem zapomněla, tady máš peníze, jsou akorát.“

A tak Láďa místo hry na klavír šel do jeden a půl kilometru vzdáleného městečka splnit příkazy. Když po dvou hodinách přišel zpět, byl poslední. Během hry si ještě poslechl komentář o své neschopnosti a mohl jít domů. Tento rituál se s drobnými obměnami opakoval týden co týden. Konečně přišly prázdniny a s nimi i vysvobození. Na poklesek svých rodičů spočívající v omylu že má hudební talent i na učitelku Růženu velice rychle zapomněl.

„Láďo, domluvili jsme se s tatínkem a budeš chodit i do druhého ročníku klavíru,“ oznámila radostně máma týden před koncem prázdnin.

Láďu v tu chvíli přestaly poslouchat nohy. „A proč? Já tam nechci.“

„Vždyť to je přece pěkné umět na něco hrát,“ přemlouvala jej máma.

„Ona mě pořád někam pro něco posílá.“

„Pro jednou, tě neubyde, když někomu něco pomůžeš,“ přiostřila maminka.

„A stejně už je to zaplacené,“ ukončila debatu.

Láďa pochopil, že pokud si nepomůže sám, nepomůže mu nikdo.

„Ještě uvidíme,“ zabrumlal si pro sebe a šel využít zbytek prázdnin.

„Á, přišel nám virtuos,“ uvítala jej po prázdninách paní učitelka Růžena.

První hodina proběhla bez problémů, žádné požadavky na něj neměla.

V dalších týdnech se věci dostaly do starých kolejí.

„Láďo, skoč do cukrárny a kup tři indiány. Kdyby nebyly tak vyber něco podle vlastní úvahy, tady máš sto korun, drobnější nemám.“

Láďa vyrazil do města. Indiány v cukrárně neměly. Pamětliv, že má koupit něco „podle vlastní úvahy“ poručil si za sto korun kokosy.

„Opravdu chceš dvě stě kokosů?“ vyjádřila prodavačka svůj údiv.

„Ano,“ trval na svém Láďa a podával jí stokorunu.

Prodavačka ji zkontrolovala, a když na ní nic podezřelého neobjevila, začala mu pomáhat kokosy ukládat a vida, že jedna taška nestačí, půjčila mu dokonce tašku svoji.

Upocený Láďa se vrátil do školy.

„To to trvalo, uvítala jej učitelka. Ty jsi ty indiány chytal na prérii, ne? A co to vlečeš v těch taškách?“

„Indiáni nebyli, tak jsem vám vybral kokosy, jsou úplně čerstvé.“

Láďa je začal z tašek vytahovat a ukládat na konferenční stolek. Jak postupně kokosová hora rostla, učitelka polykala čím dál tím rychleji.

Asi polyká sbíhající se sliny, uvažoval Láďa a pokračoval ve vybalování.

Poté co musel ze stolku se slovy: „S dovolením, ona zavazí“, přeložit učitelčinu kabelku na židli, kantorka odevzdaně dosedla na šroubovací stoličku u klavíru a zapomněla i polykat.

Konečně byly obě tašky prázdné.

„Tak, dala jste mi sto korun, jeden kokos stojí padesát haléřů, tady jich máte dvě stě, takže mi nedlužíte nic,“ provedl Láďa brilantně vyúčtování. “Půjdeme hrát?“

„Dnes hodina odpadá, já se necítím dobře,“ odpověděla nezdravým hlasem učitelka a Láďa s radostí odešel.

V příštích týdnech se ale změnily jen dvě drobnosti. Všichni kantoři asi měsíc ke kávě přikusovali místo zákusků kokosy a paní učitelka Růža naprosto precizně specifikovala, co má vyřídit a měla vždy přesně nachystané peníze.

Po dalších dvou měsících Láďa musel uznat, že kokosy jej nezachránily.

To chce udělat rázný řez, konstatoval a přestal na klavír chodit. Jaro přecházelo v léto a park, kde teď trávil „hodiny klavíru“ skýtal mnoho zajímavého. Jediné nepříjemnosti mu působilo vymýšlení domácích úloh. Ale i v tom získal brzy praxi.

„Co to znamená?“ zavolal jej v pátek odpoledne k sobě táta a podával mu jakýsi papír. Hudební škola v něm oznamovala, že neví proč Láďa přestal chodit do klavíru, ale pokud ctění rodiče chtějí, aby pokračoval, ať se příští středu dostaví k řediteli školy.

„Můžeš to nějak vysvětlit?“ Láďa chtěl, ale po prvních třech slovech táta rozpoutal domácí násilí. Když po deseti minutách skončil, uznal Láďa, že nosit učitelce dobírky z pošty je míň bolestné.

„Á, emigrant se nám vrátil,“ přivítala jej příští týden učitelka Růžena s výsměšným a vítězným úsměvem.

„Tady máš peníze, dones tři laskonky.“

A svět na spirále vývoje popošel jen o patro výš, pomyslel si smutně Láďa a šel pro laskonky.

Ale nebylo tomu tak úplně. Bylo ještě hůř.

Zástupce ředitele rozhodl o založení pěveckého sboru, který on osobně povede. Zpěváci byli jasní - žáci hudební školy. A tak se Láďa ocitl v pochybné společnosti, které říkali dětský pěvecký sbor.

Začala první zkouška. Sbor pěl a regenschori zalíbeně poslouchal, mávaje rukama jako opravdický dirigent. Najednou mu hrozně nepříjemný vjem zkřivil obličej.

„Který mezulán to tak strašně zpívá?“ přestal mávat rukama a s dlaněmi u ušních boltců, podobaje se přistávacímu radaru, začal zaměřovat zdroj toho nelibého zpěvu.

Postupoval systematicky od začátku čím dál víc dozadu a současně čím dál blíž k Láďovi. Situace začínala pro Láďu být kritická. V poslední vteřině jej napadla spásná myšlenka a vynalezl playback - ztichl, jen naprázdno otevíral pusu. Nemaje co zaměřovat, regenschori uvedl své boltce do přirozené velikosti a pomalu se vracel před sborové těleso.

Láďa, přestože jeho styl byl velice osobitý, tvořil svým neverbálním zpěvem nepostradatelnou součást pěveckého tělesa, ať na soutěžích či přátelských vystoupeních.

Situace byla naprosto černá, a on propadal čím dál větší beznaději. Dny jeho utrpení se však blížily ke konci. A to ne ke konci jen tak ledajakému.

Jedné deštivé noci hráz Olzy nevydržela nápor vody a hudební škola, stojící vodě i Láďovi v cestě, byla odplavena. Do obnovené školy už chodit nemusel.