Přes tu chvíli se dočtete v novinách o nějaké té „první": o první advokátce, starostce, zvěrolékařce, geometřici nebo já nevím jaké první odbornici kterého divného mužského řemesla. To tedy dokazuje, že buď nejsou mužská řemesla tak tuze těžká, nebo že ženská dovede totéž co mužský, dá-li se jednou do toho; což obé není ostatně tak důležitým objevem. I já si myslím o sobě, že kdybych se byl do toho včas pustil, uměl bych být advokátem jako třeba dr. Bouček nebo zámečníkem jako třeba mistr Šafus; ale zajímavé právě je, že to nedělám, že vyrábím něco jiného než oni a že je tolik různých možností a činností pro nás lidi. Ale ženám nepřipadá zajímavé dělat něco jiného než muži; zdá se jim romantičtější dělat totéž co muži. Pokud to činí z důvodů výdělečných, mlčím; neboť každý chce být živ. Ale protestuji, činí-li tak z důvodů ideových, a myslete si o mně třeba, že jsem zpátečník.

Muž je - z vrozené hlouposti - specialista; zakousne se do svého métier nebo do své vášně a pak nevidí napravo ani nalevo; jeho osudem je stát se odborníkem, ať už v bakteriologii nebo ve výrobě koženého zboží nebo konečně v literární historii. Jeho duše má puzení se do něčeho zažrat a to ostatní pustit; zajímá se jen o svůj výsek světa (a krom toho snad ještě o politiku), a právě proto tu a tam vykoná na svém poli něco náramného: zrovna pro tu omezenou, jednostrannou, chlapskou a náruživou zažranost. Nuže, kdyby byli na světě jenom muži, bylo by to prostě k utečení, z nesčetných jiných příčin, ale také proto, že by na světě byli samí odborníci, kteří by si koneckonců neměli co říci: každý by myslel na to své a už by se ani nesrozuměl s člověkem jiného odbornictví; neboť specializace je nedružná, nekulturní, jaksi zrovna nespolečenská, je to taková jistá izolace nebo výlučnost nebo druhová odlišnost. Dejme tomu králík se zajímá o zelený chřást, ale nezajímá se o žirafu nebo orla, protože s nimi nemá nic společného. Pravý zámečník se zajímá o zámky, ale ne o archeologa nebo o lyrika, protože s ním také nemá nic společného. To tedy jsou mužská řemesla.

Žena je - nevím z které vrozené nectnosti - duch univerzální, všestranný, nezažraný a plný podivuhodných zájmů. Je-li to dáma, jaksi by vás na ní mrzelo, kdyby řekla, že ji vůbec nezajímá hudba nebo literatura nebo že neví, co je to box; má-li ji zajímat vše, má něco vědět o všem, má umět vyjít vstříc každému našemu zájmu, a běda, mluví-li mocí mermo s vámi, lyrikem, o uvolnění obchodu nebo s vámi, aviatikem, o středověké diplomatice. Od ženy čekáte něco povšechného a sdružujícího, co vás zapne do obecných souvislostí společenského života. Na ní je, aby jaksi korigovala jednostrannost vašeho povolání, aby přenesla sebe i vás přes úzké meze vašich profesionálních zájmů, aby - aby -jedním slovem, aby udržovala společenskou kulturu nebo ještě spíše společenství kultury mezi vámi, omezenými a zatvrzelými specialisty. Řekl jsem, že se pravý zámečník zajímá o zámky, ale ne o archeologa nebo o lyrika; nuže, je velmi správné, že se jeho žena zajímá méně o zámky, ale více o archeologa nebo o lyrika, který náhodou bydlí v téže ulici, a poví třeba svému zámečníkovi mezi polévkou a masem, že u archeologů budou chovat a lyrik že má dluhů jako kvítí; i to překonává úzké zámečnictví mužovo a staví mosty mezi jeho dílnou a světem. Vidíte, že žena má něco společného se vším, co se děje kolem ní; jste svědky, jak instinktivně chápe své kulturní a společenské poslání; uvědomte si, jak univerzálně se zajímá každého rána o víceméně široký okruh lidského života kolem dokola. Koneckonců, je to čestné a důležité poslání, na něž muž není příliš vážný, nýbrž příliš omezený.

Je to jistá dělba práce: muž se shání po živobytí, je specialistou, vynálezcem, obchodníkem nebo vůbec něčím praktickým; pak přijde domů a žena mu poví, co je nového, co slyšela, co dělají jiní lidé a tak dále. Bude-li žena sama specialistou, vynálezcem nebo něčím praktickým, kdo bude pak ji vřaďovat do univerzální zajímavosti světa, a kdo nás?

Ano, kdo nás; neboť nezapomínejme, že vůbec v takzvané ženské otázce jde o mužské zájmy.

(1922)

Tajemství

Jeden z typických a prastarých vtipů světa je onen, který v různých variacích praví, že ženy nemohou udržet žádné tajemství; pověz jim něco pod přísahou mlčení a zítra prý to ví celá ulice. Nevím, co je skutečné pravdy na této pravěké pomluvě; možná, že si ji vymyslili předhistoričtí mužové jako záminku, aby nemusili doma svým ženám povídat, o čem čistě mužském se bavili ve svých amfiktyoniích nebo jiných bradatých radách a sněmech. Budiž tomu jakkoliv; ale kdo by tyto ctihodné vtipy považoval za výraz pradávné lidské zkušenosti, došel by snad k názoru, že v tomto lidském světě my mužové jsme plni mystérií, o nichž mlčíme jako hroby, kdežto ženy z jakési podivné vášně pro veřejnost musejí ven se vším, co by bez nich zůstalo tajemstvím; že zkrátka žena a tajemství jsou pojmy navzájem se jaksi vylučující. Nuže, myslitel, který by takto soudil, by se mýlil tak nesmírně, jak se mohou mýlit jen vážní myslitelé; věc se má totiž spíše naopak. Ženy nejenom mají zvláštní náklonnost k tajemstvím, nýbrž produkují je s úžasnou plodností. Mám za to, že kdyby nebylo žen, bylo by na světě velmi málo tajemství. Žena a diskrétnost naleží k sobě.

Vytrubovat něco veřejně na řečništi nebo na rohu ulice, to je věc mužů; polovina světa, která šeptá, jsou ženy.

Je pravda, že mužové - myslím řádné a normální muže - zpravidla nepovídají svých tajemství; ale je to prostě proto, že obyčejně žádných nemají. Mužové mezi sebou pěstují celkem málo tajemství; neseskupují se v koutech chodby, aby si něco pošeptali. Příroda je nadala hlasem, který se z nich vydírá poněkud hlučně; jsou, abych tak řekl, od přírody veřejní. Byl a pracoval jsem po léta mezi samými chlapy; po ta léta nebyly žádné z dveří nikdy pořádně zavřeny; všechno se projednávalo tak nahlas, jako když se nadává. V čistě mužských společnostech, jako je vojna nebo hospoda, je vůbec jediným výrazovým prostředkem strašlivý křik, který je slyšet za paterou zdí. Tvor, který se takto hlasitě projevuje, nemůže být přítelem tajemství.

Naproti tomu, kde jsou ženy mezi sebou, je šuškání a šeptání; já nevím, o čem si šeptají, ale je to jistě nějaké tajemství. Všimněte si, jak zacházejí se svými kabelkami: jako by v nich něco skrývaly, je to třeba jen kornoutek s bonbony, ale honem jej zakryjí jako věc tajemnou a přísně diskrétní. Chtějí-li vám něco říci, vyklopí to raději „mezi čtyřma očima", i kdyby šlo jen o to, abyste jim poradil laciného sklenáře. Vůbec „mezi čtyřma očima" je nepochybně ženský vynález; muži se přátelí spíš po třech nebo po čtyřech, ženy po dvou. Tři muži jsou veřejnost; dvě ženy jsou nějaké tajemství. Tajemství mužů jsou kolektivní; jsou to tajemství spiklenců nebo zednářů nebo ministerské rady. Tajemství žen jsou důvěrná; jsou to tajemství pana X. nebo paní Y. Tajemství mužů je to, o čem mlčí, pokud to nevyžvanili v hospodě. Tajemství žen je to, o čem si šeptají strkajíce k sobě hlavy. Ženy jsou schopny učinit tajemství z čehokoliv, třeba z hedvábných punčoch. Jsou schopny šeptat si tajemně o služkách nebo o nových šatech. Dovedou se vás zeptat „mezi čtyřma očima", co říkáte poslednímu kusu toho nebo onoho autora. Zavrou diskrétně dveře, aby s někým hovořily o věcech, které by nikoho na světě nezajímaly. Není známo, je-li to spíše hrůza z veřejnosti, nebo pozitivní záliba v důvěrnosti; ale prosté faktum je, že by snad bez tajemství nemohly dýchat.

Proto křivdí ženám starý vtip, pravící, že nedovedou udržet tajemství. Naopak ženy jediné mají smysl pro tajemství; nevykřikují je jako my, nýbrž sdělují je šeptem, vážně a tajemně; nikdy neprozrazují tajemství veřejně, nýbrž jenom důvěrně. Není pravda, že porušují tajemství, nýbrž pravda jest, že je odevzdávají neporušené dál, nechávajíce mu pel a krásu jeho tajnosti. A zajde-li jednou tajná diplomacie i tajná spiknutí, budou to ženy, jež nedají zaniknout tajemstvím; neboť jest to jaksi jejich důvěrné poslání.

(1926)

Kdo je veselejší?

Kdo je veselejší, muž nebo žena? Jsme zvyklí si představovat, že muž je něco strašně vážného, kdežto žena je bytost usměvavá a laškovná. Ve skutečnosti je žena většinou tvor strašně vážný, kdežto muž je nádoba vší švandy a laškovnosti. Toto nedorozumění vzniklo asi z toho, že muž obstarává v životě většinu věcí vážných a pochmurných, jako je politika, universitní přednášky, psaní úvodníků, vyšší účetnictví, strojvůdcovství a jiné. To je ovšem pravda, ale z vážnosti zaměstnání neplyne vážnost povahy.

Dále zdá se opravdu, že žena se raději baví, totiž nechává se raději bavit nežli muž. To je pravda; ale což ukazuje-li tato potřeba zábavy právě na nedostatek vlastní a osobní veselosti? Proti tomu bych vás mohl zahrnout důkazy, jak je málo ženských humoristů a komiků; může se říci, že humor je stejně výhradně mužskou výsadou jako filosofie, válečnictví a jiné věci. Ať to vykládají psychologové ab ovo nebo ab ovario: faktum je, že mužská nátura je šprýmovnější, dovádivější a bujnější nežli ženská.

Kdekoliv je pár mužů pohromadě, vzniká švanda. Muži mají zvláštní náklonnost ztropit nějakou legraci, nejspíš z vrozené piety k svému otci, panu klukovi; neboť kluk je otcem muže. Nebyl jsem dosud ministrem a doufám, že se jím nestanu; ale v hloubi duše jsem přesvědčen, že si páni ministři v ministerské radě navzájem přivazují šosy k židlím, posílají přes stůl motáky, a když někdo na chvíli odejde, že mu do jeho ministerských aktů vpašují milostné psaní nebo papír od šunky nebo žaludskou desítku; a nedělají-li to, stojí je to jistě hrozné přemáhání. Poškádlit někoho, sehrát něco, nastrojit nějaké alotrium, to je jedna z nejnáruživějších mužských vášní.

Proti tomu žena je snad vděčnějším divákem při každé švandě, ale bůh uchovej, aby byla jejím strůjcem a pachatelem! Předně sama se náramně nerada stane obětí nějakého šprýmu; jí zcela schází široký a dobromyslný úsměv, jímž potrefený kvituje špás, který se po něm svezl. Dále - u čerta, jak to přijde? dělá-li si už žena z někoho, jak se říká, šoufky, nabude to jaksi nepříjemného a osobního zahrocení, dělej co dělej. A za třetí je jí to vůbec cizí, neleží jí to, nedovede to jaksi; nemá té dobromyslné útočnosti nebo té srdečnosti nebo jak to říci, zkrátka té překypující a účinné veselosti.

Směje se ráda, ale nedůvěřuje smíchu jiných; vyhýbá se tomu, aby sama dobrovolně a iniciativně podnítila smích; bojí se patrně, že by ji to ohrozilo na respektu, což je její věčnou slabou stránkou. Člověk, který se bojí být směšný, nemůže být nikdy až do poslední nitky veselý. Co žena dovede, je smát se; ale absolutní legrace, šaškovina, která už je jen pro sebe samu, výstřednictví, naprosté sebeobětování bohům smíchu, to pro ni není.

Dále je to snad vzájemná solidarita nebo nedůvěra; jsou-li ženy mezi sebou, neprovádějí si navzájem žádné šprýmovné kousky. Provede-li žena nějaké skutkové taškářství, je to vždy na vrub muže; pošle-li někoho aprílem, je to muž. (Z čehož je také zjevno, že se žena víc bojí žen nežli mužů.) Ale i to dělá jenom tehdy, když napodobuje nás, chlapy. V provozu života jsou to muži, kdo udržují smích.

Ne, žena není veselá; a jde-li životem ,,s úsměvem na rtech", je to přetvářka: ten tvor je vážný jako smrt. My, právě my druzí, my bradatí a kosmatí, zarputilí a oškliví, jsme smíchem života; važme si toho, a při svých vážných zaměstnáních, při svých strojích a filosofiích, katedrách a pluzích pamatujme na to, že pod svou koží máme zašity kostky Věčného Šaška, kterého si Pán Bůh stvořil, aby bylo na světě hravě a legračně. Neboť i to byla a jest jeho moudrá vůle.

(1923)

Tajemství tchýně

Úkol pro srovnávací národopis a literární dějiny:

Zjistit, vyskytují-li se vtipy o tchyních u všech národů, ve všech kulturách, v šerém dávnověku a na všech kontinentech. Jsou-li nějaké vtipy na tchyně ve védách, v bibli, u Hesioda, v Eddách a na náhrobních nápisech egyptských. Speciální otázka, vhodná pro disertaci: Slované a tchyně. Vtipy o tchyních jsou totiž úkazem tak hojným a pravidelným, že je dlužno považovat je za jev sociologický. A jestli jednou nějaký Němec z toho nevytluče foliant o CLXXVI + 729 stranách, ať jsem ignorant, který nemá ponětí o vědách.

Já ten foliant napsat nehodlám; rád bych jen upozornil na zvláštní okolnost: V přírodním stavu se vyskytují dva druhy tchyní, a to tchyně ze strany mužovy a tchyně ze strany ženiny. V anekdotách se však vyskytuje pouze a bez výjimky jediný druh tchyně, a to tchyně mužova. Všechny příslušné vtipy se týkají vztahu tchyně a zetě; nikdy, pravím, a nikde ve vesmíru se nevztahují k poměru tchyně a snachy. Ještě jsem nečetl anekdotu, v které by snacha vyjadřovala své zvláštní pocity nad návštěvou své tchyně nebo svůj lidožroutský podiv nad jejím tuhým životem. To je jaksi privilegiem zeťů. Ženská rovnoprávnost ještě nedošla k tomu, aby se vyskytly vtipy o tchyních ze stanoviska snach. Stejně zvláštní je, že se vyskytuje tolik vtipů o mužích pod pantoflem, ale žádné šprýmy o sekatuře manželů vůči manželkám. Vzdálený divák by z toho usoudil, že v našem společenském řádu je muž v rodině osobou jednak divoce se bránící proti osudové zlobě své tchyně, jednak trpělivě podrobenou teroru své životní družky. Snad je to zčásti pravda; ale vysvětlení těchto anekdotických projevů je jinde. Vtipy o tchyních, stejně jako vtipy o manželích pod pantoflem vznikají z toho, že anekdoty dělají muži a nikoliv ženy. Vtip je mužský projev. Anekdota je tvůrčí oblast typicky mužská. Vtipy, toť jedna z mužských výsad, které jsme si ještě udrželi.

Mám za to, že vtipy vůbec se zrodily v pradávných dobách; proto také většina vtipů je prastará. Zrodily se z obcování mužů; vznikly v dobách, kdy mužové ještě měli svá rituální shromáždění, kam byl přístup ženám nábožensky zakázán. Ještě dnes mají mužové své mužské domy a mužské spolky, kam nesmí žena vkročit pod trestem zabití; zde se konají mužská mystéria a sdělují se veliká tajemství, jichž nesmí slyšet ucho ženy; není pochyby, že zde, mezi námi chlapy, se odjakživa povídaly a zde předhistoricky vznikly anekdoty o tchyních a o mužích pod pantoflem. Zde také vznikly hrdinské básně, ale to už je jiná literatura. Proto podnes vtipy a anekdoty se povídají v mužských hospodách a ne na čajových dýcháncích. Je to mužská záležitost, tak jako klepy jsou předmětem ženských mystérií. Muži mezi sebou si tropí šprýmy; ženy, jsou-li mezi sebou, mluví neskonale vážně. Povídá-li ženská anekdotu, je to hrubý maskulinismus. Zrození anekdot je posvátné, neboť událo se na půdě tajných mužských obřadů. Rovněž zrození klepů je sakrální; je to památka tajemných rituálních schůzek, na něž mívaly přístup jenom ženy. U čerchmana, rád bych věděl, co si mezi sebou říkaly vestálky.

Dobrá, tedy prastarý a zasvěceně mužský původ vtipů vysvětluje, proč se podnes udržují v takové převaze anekdoty o tchyních a o mužích pod pantoflem. Tyto poslední jsou patrně památka matriarchálního řádu společnosti; je to přežitek mužského odboje, který se někdy v pravěku udál proti kmenové vládě žen. Než se prvotní matriarchální řád zvrátil v patriarchální, scházeli se mužové v ústraní a povídali si ze vzdoru anekdoty o mužích pod pantoflem a jistě i o tchyních. U mnoha primitivních kmenů je podnes tchyně tabu, je hrůzně posvátná; muž nesmí svou tchyni oslovit a nikdy nesmí říci její jméno; nesmí na ni pohlédnout, ba potká-li ji, ustoupí daleko z cesty. Vtipy na tchyně jsou docela zřejmě předhistorickou reakcí proti tomuto kultickému tabu; je to, abych tak řekl, rozkoš z rouhání.

Mezi jinými běžnými vtipy jsou nápadné ty, jež vyjadřují nelibost, že strýc nebo teta nechtí umřít. Nikdy se nedělají anekdoty na téma, že by měl zemřít dejme tomu konkurent nebo představený v úřadě; zdálo by se nám to jaksi surové. Vtipy na kýženou smrt strýce nebo tety se nám nezdají surové, patrně proto, že jsou předhistorické. Je to asi zbytek pravěkého utracování, případně i pojídání příliš starých členů kmene. Předvěký kanibal vtipkoval stejně laškovně o upečení strýce, který zapomněl včas umřít, jako dnešní anekdotář vtipkuje o smrti strýce, na jehož dědictví čeká netrpělivá rodina. Říkám vám, je to archaický pozůstatek prostého a legálního rodinného kanibalismu.

A ještě taková atavická památka jsou vtipy o svátečních lovcích a o rybářích. Nedělají se anekdoty o smůle zahradnické, nýbrž o smůle lovecké; nelaškuje se o nezdaru při operaci slepého střeva nebo při stavění domu, nýbrž o nezdaru při lovu. Je to patrně proto, že lov je nejstarší a čistě mužská záležitost; smějeme se se zálibou tomu, čemu se smál už jeskynní člověk. Pračlověk se chytal za břicho, když jeho spolulovec netrefil mamuta. Z instinktu pralovce udržujeme anekdoty o svátečních střelcích a mysliveckou latinu, ačkoli většina z nás nehonila nikdy leda švába nebo myš. Naše nejběžnější vtipy bují na hlubokém a tajemném rumišti věků. Naše anekdoty jsou velebné jako střepy popelnic.

(1925)

Sestry

To už patří k jakési mužské prestiži, mluvit o ženských tak trochu spatra; není to zlá vůle, jako spíš vědomí fyzické převahy. Ono to většinou tak vypadá, jako že ženy potřebují naší ochrany; ale jsou chvíle, a dokonce těžké chvíle, kdy shledáváme, že potřebujeme jejich ochrany. Velká převaha ženy je především v tom, že je matkou; za druhé v tom, že je sestrou: totiž milosrdnou sestrou. Muž dovede být muži bratrem v církvi nebo v boji; ale zřídka dovede být bratrem nemocného. Dovedl by ho léčit nebo aspoň povyrážet; ale neumí ho tiše a jemně doprovázet tou cestou bolesti, aby nebyl sám. Je hrubě aktivní; neumí tak dobře svou činnost rozložit v droboučké a trpělivé skutky. Viděl jsem při práci lékaře, rychlé a odhodlané jako při útoku; viděl jsem sestřičky při jejich tichém bdění; a já nedovedu říci, kdo z nich byl krásnější.

Viděl jsem dva typy: jedna, dosud trochu novicka té samaritánské řehole, drobná a plachá; seděla u hlav lože po celé hodiny, po celé noci, a neodvrátila očí od tváře nemocného. Nevím, nač myslela, ale jistě na nic těžkého a smutného, neboť její tvář byla jasná a klidná, a oči nemocného se vždy potěšily, když procitly ze spánku, který už neměl konce. Nic se nedělo v té přidušené světnici, bylo slyšet jen pravidelný dech nemocného a pravidelný krok vteřin; ale ty tiché zvuky plynuly na něčem ještě tišším, na pokojném bdění malé a růžové diákonisky, která ani nečetla ani se nemodlila ani nešila, ale jen se světle dívala na tvář spícího. Podobala se hořící lampě, která nezabliká a nehnutě, tiše zatlačuje tmu, jež se na nás řítí. A tu nemocný otevřel oči a upokojil se, neboť viděl nad sebou svítit to jasné lidské světélko.

Druhá byla starý veterán samaritské služby, těžká a tlustá, poloosleplá třiatřiceti lety bdění; seděla nakloněna nad nemocným s rukou na jeho pulsu, a naslouchala, síhala na každý šelest se zkušenou a bezpečnou pozorností starého ohaře; nic jí neušlo, žádné zachvění dechu, žádný pokus vysílené ruky o pohyb; ještě než nemocný nadzvedl ruku, byla tu se svýma silnýma, jistýma, a přece tak lehkýma rukama a pomohla mu vykonat pohyb nebo uložit ruku pohodlněji. A těmi zkušenými dlaněmi provázela celý ten poslední zápas; pomáhala ruce ještě se bránit, hrudníku dýchat, hlavě spočívat; a dosloužila hasnoucímu tělu do posledního zatržení dechu. Pak si utřela oči a byla pohotově umýt a urovnat tělo mrtvého.

Věřím tedy, že to tak nějak bylo: že milosrdný Samaritán, našed zabitého, očistil vínem rány jeho, a roztrhnuv své roucho, je ovázal; že naložil raněného na svého soumara a podpíraje bezvládné tělo dovezl je do svého stanu. Ale pak - a to ten Starý zákon zapomněl poznamenat -, pak přišla tiše žena samaritánka a sedla si u lože pacientova; pak bděla po celou noc jako pokojně svítící kahan, nadzvedala hlavu chorého a ovlažovala jeho rty. To nestojí v Písmě, ale jistě to tak bylo; a byly to předlouhé hodiny, raněný stenal a žena samaritánka bděla u jeho lože, aniž o tom psalo Písmo a aniž se Levité i milosrdní Samaritáni starali o její tiché dílo.

(1929)