Povídalo se kdysi na Těšínsku, a možná že se to povídá ještě dnes, že poslední bitva na světě bude svedena mezi třemi starými planými hrušněmi.

A víte, kde rostou ty hrušně?

Ani já jsem to nevěděl, ale jednou jsem přišel do Těšína, potkal jsem tam takovou starou stařenečku, snad nejstarší v celé těšínské zemi, ta jediná tu pověst ještě znala, ta mi tu pověst vypravovala. Ta stará stařenečka už dávno zemřela, já ještě ne, tak vám tu pověst budu vypravovat místo ní.

Jedna z těch hrušní stojí na jedné výšině u Těšína, tam, kde vede bobrecká silnice.

Druhá z těch hrušní roste na Skalické hůrce u Frýdku.

A ta třetí?

Ta roste až někde u Pščiny v Horním Slezsku.

Nesejde na tom, jestli tam ty hrušně ještě v tu dobu porostou. Ale bude to bojiště, že z jednoho konce na druhý nedohlédneš.

A na tom bojišti se mezi sebou střetnou Spravedlnost s Nespravedlností. Nespravedlnost už dobude v té době skoro celý svět, jenom ten kousek zbojnické země se jí ještě opováží vzdorovat. Tak proti ní vytáhne s celou svou mocí, s celým svým vojskem. A strhne se tu hrozná bitva, bitva všech bitev, krev poteče v potocích a řekách. Vojsko Spravedlnosti bude v té bitvě obklíčeno ze všech stran, užuž se bude zdát, že Nespravedlnost zvítězí.

Ještě tak hodinka, ještě tak půl hodiny, ještě jen čtvrt hodiny a bude všemu konec.

Ale právě v tu chvíli zazní od hor veliký křik. Jako by udeřil blesk a zaburácel hrom, jako by se dolů valila hora.

„Čantoryja! Čantoryja! Čantoryja!"

Hora se otevře a z ní vyrazí veliké vojsko. Rytíř vedle rytíře, všichni v zlaté zbroji a v zlatých přílbách, každý v jedné ruce kopí, v druhé štít, po boku meč samoseč. Co jezdec, to blesk, co kůň, to hrom, jen se to žene, jen se to valí, jen to burácí.

„Čantoryja! Čantoryja! Čantoryja!"

Vojsko Nespravedlnosti bude v té bitvě na hlavu poraženo a na světě zas zavládne mír.

Jenže vy možná nevěříte, že v hoře Čantoryji se skrývá tak veliké rytířské vojsko.

Když nevěříte mně, tak věřte aspoň té stařenečce z Těšína, která mi tu pověst vypravovala. Slyšela ji od své stařenky a ta ji zas slyšela od vnuků a pravnuků toho pastýře, který se jednou dostal do Čantoryje a to vojsko viděl na vlastní oči.

Tak poslouchejte, jak to bylo s tím pastýřem.

Je tomu už dávno a dávno, tak hned byste ty roky, co od té doby uběhly, nespočítali, na hoře Čantoryji pásl mladý pastýříček ovce a prasata. Pase tak, pase, zdálo se mu, že tráva, co v těch místech roste, jeho stádům nechutná. A co kdyby je zahnal trochu výš do hory?

Ale než to udělal, napadlo mu, že si obě ta stáda spočítá.

Počítá ovce, počítá, je jich zrovna tolik, kolik jich má být.

Dobrá, dal se do počítání prasat. Ale ať počítá jak počítá, pořád mu jedno prase chybí. A právě to největší a nejtlustší.

Že zas odběhlo do lesa jako každý den v tu hodinu, pomyslel si pastýříček.

Však už dávno zpozoroval, že prase se vždycky ztratí v lese, tak za hodinu se vrátí, vmísí se mezi stádo a jakoby nic se pase dál. A všiml si též, že od té doby, co prase odbíhá do toho lesa, roste a tloustne víc než ostatní prasata. No možná že z těch žaludů, co v lese našlo.

Bylo to divné, nebylo to divné, hlavu si s tím nelámal.

Ale dnes nemohl čekat, až se prase vrátí. A co, vydá se za ním a z lesa ho přižene.

Tak šel. Hledá v lese, hledá, po praseti ani slechu dechu. Tak chodí po lese, chodí po hoře, najednou se octl před jakousi skálou, před ní vyvrácený dub. Ale to vám bylo dubisko! Jistě tam rostlo několik set let, a když padalo, vyrvalo ze svahu kus země.

Ale co to? Ve svahu díra a v díře vchod do nitra hory!

Pastýříček se do něho dívá, myslí si: Že tam to prase vlezlo!

Uvažoval neuvažoval, pustil se za ním. Když tam vlezlo zvíře z jeho stáda, proč by tam nemohl vlézt on?

Ale jak byl překvapen, když se hned za vchodem octl na schodech a ty schody vedly dolů. Tak po nich dál!

Moc světla tam nebylo. Zprvu se přidržoval stěny a tak sestupoval níž a níž. Mohlo těch schodů být tak sto. Potom přišel do nějaké chodby, tam už se to začalo trochu rozsvětlovat. Prase sem, prase tam, to víte, teď už byl sám zvědavý, kam ta chodba vede. Netrvalo dlouho, před ním takové světlo, jako by se tu schovávalo slunce. No udělal ještě pár kroků a byl ve velikánské síni se zlatými sloupy. Kdepak dohlédnout na její konec!

Když si trochu na to světlo zvykl, začal se kolem rozhlížet.

Propánasvěta, co neviděl!

Na stěnách kolem něho visely meče, štíty, kopí, pancíře a jiné zbraně, jen to svítilo, jen to blýskalo. A dole u stěn stály truhly plné zlatých a stříbrných peněz, drahých kamenů a klenotů, jen se podívat a oslepnout. Ale to nic. Středem té síně se táhlo do dálky dvanáct řad dubových stolů a u těch v křeslech seděli rytíři v zlatém a stříbrném odění, obr vedle obra, jeden nádherněji oblečený než druhý. A všichni spali, jako by právě byla nejhlubší půlnoc. Jedni měli lokty na stole a na nich položené hlavy, druzí je opírali o opěradla křesel, třetí o jejich postranice. Každý měl po boku meč, na hlavě přílbu, u nohou kopí, jako by se v tu chvíli měli probudit, vyjít z hory, skočit na koně a vyjet do boje. A bylo jich tolik, že kdyby je počítal celý rok, ještě by je nespočítal.

Pastýříček nevěděl, na co dříve pohlédnout. Po jedné straně té rytířské síně se táhla jiná síň. Tak se tam podíval. Stálo v ní sedm řad koní u zlatých žlabů. A zas, konce těch jejich řad nedohlédl. I ti spali, toho, co bylo ve žlabech, se ani nedotkli. A uprostřed síně seděli na lávkách zbrojnoši a též spali, zrovna tak jak jejich páni.

Najednou se div nezasmál.

Nad čímpak?

Ale u jednoho z těch žlabů stálo to jeho ztracené prase na zadních nohou, a jak žralo tak žralo, jen se mu od huby prášilo. Ten nejzrnatější oves, jaký kdy pastýříček viděl.

,,I ty nepodaro jedna, ty si sem chodíš jako domů. Proto tak rosteš a tloustneš!"

A lap milé prase za ucho a táhl ho do rytířské síně. Jakpak by ne, prase to bolelo, začalo hlasitě kvičet.

Ten z rytířů, co seděl v první řadě na kraji u stolu, se probudil, lap po meči, lap po štítu a vyskočil na nohy. Promnul si oči a zeptal se:

„Tak co, létají ještě havrani nad horou? Nebo se už rozletěli do dolin?"

Pastýřík sebral všecku odvahu a odpověděl:

„Havrani ještě létají nad horou, sám jsem je dnes viděl."

„Když létají nad horou, tak ještě není čas," řekl na to rytíř a odložil meč i štít. Potom se opět posadil na křeslo, položil hlavu na stůl a chystal se spát dál.

Kdopak ví, co to v tu chvíli pastýříka napadlo, teď se zeptal zas on:

„A kdy přijde váš čas?"

„Až Těšín bude roznesen na koňských kopytech a do širých rovin Olší a Ostravicí místo vody poteče krev. Až na uschlém stromě nad studánkou tří bratří se zazelená ratolest, potom přijde náš čas. V tu dobu vyrazíme odtud a svedeme poslední bitvu na této zemi."

Jen to rytíř dořekl, ozval se zvuk polnice, zazněly bubny, koně u žlabů zaržáli, rytíři a zbrojnoši se probudili, meče o štíty třeskly, praporce zavlály. Celé to nesmírné vojsko tu stálo, jen vyrazit do boje.

A jako bez přestání bije hrom, síněmi letělo:

„Už je čas!"

Ale ten rytíř na kraji stolu, co před chvílí mluvil s pastýříkem, pravil:

„Ne, bratři, ještě není čas! Spěte klidně dál."

„Není čas, není čas!" opakovali po něm rytíři a zbrojnoši.

A hned praporce přestaly vlát, pomalu utichal třesk zbraní, rytíři a zbrojnoši s mumláním usedli za stoly, koně přestali ržát, i bubny a polnice umlkly. A všecko bylo jak prve.

Tu se ten rytíř, co seděl na kraji stolu, obrátil k pastýříkovi a řekl mu:

„Jdi a po celé slezské zemi vypravuj, co jsi tu viděl a slyšel. A to zde si vezmi na památku."

A podal mu zlatou pastýřskou hůl. No tak z dvacet kilo těžkou.

Jezunky, jak ten rytířovi děkoval! A byl by mu děkoval nevím jak dlouho, kdyby ho rytíř nezarazil:

„Chceš se dostat nahoru, tak pospíchej. Ten vchod, co jsi jím sem přišel, se za chvíli zavře."

Pastýřík se vzpamatoval, přetáhl prase tou zlatou holí po hřbetě a hnal ho před sebou ze síně do chodby, z chodby po schodech a ven.

Jen byli venku, vchod práskl za nimi, zavřel se a zas tu byla jen hlína a skála.

Od té doby pastýřík už ovce ani vepře nepásl. Za tu zlatou hůl si koupil velký statek a do smrti na něm hospodařil a spokojeně žil. Hodně peněz mu ještě zůstalo, a tak měl i na věno pro své děti.

A to se ví, za zimních večerů svým dětem a dětem všech sousedů vypravoval, jak ještě jako mladý pastýříček se dostal do Čantoryje a co tam všecko viděl a slyšel. Jeho děti a vnuci to zas vyprávěli svým dětem a vnukům, ty zase svým a tak do desátého kolena, až se to rozneslo po celé těšínské zemi.

Vypravoval o tom, co viděl a slyšel v Čantoryji, ten pastýříček, vypravovaly to jeho děti a vnuci a pravnuci, vypravovala mi to též ta stará stařenečka, kterou jsem potkal v Těšíně.

A že mi vypravovala ještě třetí pověst o hoře Čantoryji, ani já nepřestanu, dokud vám ji nepovím.

Tak už začínám.

V dědině Nýdku, to je ta vesnice, co leží v úžlabině, kterou tvoří výběžky čantoryjských strání, žil před mnoha a mnoha lety jeden koval. Radši nepočítejte, kdy to bylo, stejně to nespočítáte. No nějaké jméno ten koval měl, však jméno je jako člověk, ale ani to už nikdo nezná.

No možná se jmenoval Jakub.

Jakub Nejakub, jednou se též dostal do hory Čantoryje.

Stalo se to tak. Byl ten týden před Velkým pátkem. Slunce právě zapadalo za Hnojníkem, najednou do kovalovy kuzně zalehl koňský dusot. A už tu byl jezdec, hup na zem a přímo do kovárny.

Koval byl uvnitř, neměl do čeho píchnout, a tak si v ní rovnal nářadí a uklízel. Obrátil se, a co nevidí!

Panenko, statného rytíře v zlatém brnění. Na hlavě má zlatou helmu s otevřeným hledím, poodhrnutý bílý plášť mu padá z ramen až ke kolenům.

Sotva pozdravil, hned se ptal:

„Kovale, máš moc roboty?"

No hodnou chvíli trvalo, než se koval sebral a odpověděl :

,,Ale za moc to nestojí. V létě je, v zimě často není. Tak půl roku živoření, půl roku bída. Už týden jsem na ohništi nerozdělal oheň."

,,A chtěl bys ode mne přijmout práci?"

„Rytíři, jak bych nechtěl! A rád!"

„Tak dobrá, potřebuji do týdne podkovy pro tři sta koní. Můžeš mi je ukovat?"

Kovář lap po dechu. A laplaplap znovu. Jakube, Jakubíčku, podkovy pro tři sta koní! Tolik podkov neukoval ani za celý dlouhý rok. Pravda, okoval by koní třeba tisíc, ale kde je vzít, když je k němu do kovárny nepřivedou. Když před jeho kuzní se zastaví sedlák a poručí si okovat koně, to je svátek, když přijedou kupci nebo páni, to je zrovna karmáš. A teď má za týden vykovat dvanáct set podkov! Panejane, to aby se zbláznil! A kde vezme peníze na železo, když v chalupě není ani krejcar? Jejejej, na chudáka se jednou za život usměje štěstí a je z toho starost nad starost.

Rytíř jako by uhodl kovalovy myšlenky, sáhne za pás, vytáhne odtamtud hrst dukátů a vysází je na kovadlinu.

„Tady máš zálohu na železo a robotu."

Ojej, to to kovalovi zasvítilo v očích, tak jako by z ohniště vyšlehl oheň. Zasvítilo a hned zhaslo.

Jakube, Jakubíčku, nepromění se ty dukáty v prach, až po nich sáhneš?

Ale dukáty zůstaly dukáty, v prach se neproměnily. Svítily na kovadlině, zasvítily i kovalovi na dlani. Když viděl, že ho zrak neklame, řekl:

„Tolik a takových peněz jsem ještě v rukou neměl." Rytíř se usmál:

„Kováři, věřím v tvou poctivost. Za týden mě tu máš, ať jsou ty podkovy připravené. Vím, je toho hodně, ale ty si už s tím budeš vědět rady."

Vyšel z kuzně, hup na koně a pole nepole, louka nelouka, les neles, pustil se přímo k Čantoryji. Byl tu? Nebyl tu?

Ale byl, stačilo vyložit ty dukáty na stůl. No byla jich pěkná řádka.

Vyvaloval oči koval, vyvalovala oči kovalka, vyvalovaly oči děti, div ty dukáty očima nepolykali.

Tak ráno hned do Těšína koupit železo. Zaplatil, dovezli mu ho až domů. A na zpáteční cestě ke kováři do sousední dědiny, koval ke kovalovi. A hned ve dveřích:

„Ty, chceš si něco zarobit?"

„A co bych nechtěl? Stejně nemám do čeho klepnout."

„Tak přijď hned odpoledne i s tovaryšem!" A měli to domluveno.

Sobota sem, sobota tam, robili dlouho do noci. A kuli a kuli, no v neděli ne, ale od pondělka ve dne v noci, jen to zvonilo, jen to bouchalo, přece těch dvanáct set podkov do Velkého pátku do poledne ukuli.

A odpoledne, mohly být tak dvě hodiny, ozval se dusot koní, než se koval nadál, rytíř s koněm stál před kuzní. A vedle něho ještě šest těžkých koní.

Jen pozdravil, hned na prahu se ptal:

„Tak kováři, co je s těmi podkovami?"

„Ale jsou, jsou," zasmál se koval. „Už od poledne na vás čekám." A ukázal na hromadu podkov.

„Tak do měchů s nimi a na koně!" rozkázal rytíř. „A ty pojedeš se mnou. Ty koně nám tam okováš, dobře ti za to zaplatíme. Nářadí s sebou brát nemusíš."

„A co bych nešel," odpověděl koval, „ale nemohl byste s tím počkat po svátcích?"

„Ne, to nepočká. Buď pojedeš se mnou dnes, nebo až za rok." Co mohl koval dělat? Rozloučil se s robou, rozloučil se s dětmi, povídá :

„Tak za měsíc mě tu zase máš. Ale z čeho budeš s dětmi žít, to nevím."

„O to se nestarej," řekl mu na to rytíř. Sáhl za opasek, vytáhl měšec s penězi a dal ho kovalce. Potom vyskočil na svého koně a vijó k horám. No ostatní koně s naloženými měchy za ním. Koval vyskočil na toho posledního a za rytířem.

A jedou a jedou pořád k Čantoryji. Je jasný den, obloha nad nimi čistý azur, hora v něm svítí jako lesem porostlá hlava tisíciletého spáče. Už jedou po jejím svahu, už jsou tam, kde v boku hory se otvírá veliká díra.

Tak dovnitř!

Napřed rytíř, potom koně, co nesli měchy s podkovami, za nimi koval. Jedou dlouhatánskou chodbou, už projíždějí bránou a jsou na velikém nádvoří dlážděném červenými kameny. A tam hrad! Jistě je v něm tisíc komnat, síní a sálů. A všude světlo jak, za slunečního dne v červenci.

Jakube, Jakubíčku, kde ses to octl?

Rytíř zatleskal a slezl s koně.

Hned tu bylo několik zbrojnošů, shodili s koní měchy s podkovami a pryč s nimi. A ten rytíř zas:

„Ty pojď se mnou. Jsi naším hostem."

Odvedl kovala do komnaty s krbem, kde v ohni praskala polena, a řekl:

„Tady budeš spát do té doby, dokud nám těch tři sta koní neokuješ. Jsou svátky, trochu si odpočineš a dobře se najíš, ale hned po nich se dáš do roboty."

Kovář povečeřel, svlékl se a šel spát. Ojej, ta komnata, ojej, to lůžko, o něčem takovém se mu ani nesnilo, spal, jako když ho do smetany hodí.

A potom celé tři dni hostina za hostinou. Panejane, co tam bylo rytířů, jedni v zlatém brnění, druzí v stříbrném, jen se všecko na nich blýskalo. A ty jejich meče! Samoseč vedle samoseče. A všude plno velikonočního veselí. Jak ti se dovedli radovat, jak ti se dovedli smát!

Jakube, Jakubíčku, není to všecko jen vidění?

Ne, nebylo to vidění. Čtvrtého rána jen posnídal, rytíř tu a praví: „Jedl jsi, pil jsi, teď k dílu!"

A zavedl ho do kovárny.

Tam oheň už hoří, podkovy, kovářské nástroje, všecko kováře vítá. A za kovárnou stáj za stájí, kdopak ví, kam až se táhnou, a v nich kůň za koněm, koval jich ani na jarmarku v Těšíně tolik pohromadě neviděl. Rytíř na ně ukázal a zas :

„Čím dříve je okováš, tím dříve půjdeš domů."

Kovalovi se z toho točí hlava. Točí netočí, plivne si do dlaní a vijó do toho. Zbrojnoši mu vodí koně, zdvíhají jim nohy a koval hned kopyta vystruhuje, hned podkovy přiměřuje, až se z kopyt kouří, tu některou víc zakulatí, jinou zas trochu víc vyklene nebo roztáhne, aby dobře sedla na kopyto, bije do nich podkováky, ohýbá jim vylezlé špičky, kuje a kuje, jen se, rytíři, podívejte, co je to kovářská robota.

Dvacetkrát se vyspal a sto koní je okovaných. Běloušů i Šemíků, ryzáků i grošáků, hnědáků i vraníků jak havrani. Vyspal se ještě dvacetkrát a už je těch koní okovaných dvě stě. Vyspal se dvacetkrát potřetí, dva měsíce jsou pryč a tři sta okovaných koní tu stojí, jen na ně sednout a vyjet. Panenko, až ti poletí do bitvy, to budou sršet jiskry od jejich podkov! Běda tomu vojsku, na které se poženou.

Tak, rytíři, hotovo!

Hotovo nehotovo, už mu vedou další koně. Tomu chybí podkova, ten ztratil dvě, kovale, přibij to ještě!

A kovář kul a kul, přibíjel podkovy ostošest. Co tam o těch pár dní. Kdopak by je počítal.

No všecko má svůj konec. Jednoho dne byly všecky koně okované, koval uhasil oheň, vylil zčernalou vodu, v které chladil žhavé podkovy, uklidil a zametl kovárnu.

Jakube, Jakubíčku, teď si poneseš domů nejméně sto dukátů!

Už těch sto dukátů vidí, už je potěžkává jako na dlani. Jak by ne, když odvedl kus poctivé roboty.

A už je zde ten rytíř, co ho sem přivedl. Nese v ruce měch, skloní se, nahrne do něho odřezky rohoviny z koňských kopyt, zaváže ho a řekne:

„Tak, kovale, tady je tvoje odměna. Máš to dobře zaplaceno. Ale to ti povídám, do měcha se nepodíváš dříve než doma!"

Ojej, ojej, to byla rána palicí do hlavy. Měch smradlavých odřezků za tolik roboty. Rytíři, zbláznil jsi se snad? Neměl bych ti s tím praštit pod nohy?

Taktak že to neřekl nahlas. Ale když se podíval na rytířův meč, jazyk mu zamrzl v ústech. No radši mlčel.

Zato rytíř povídá:

„Je čas, ber a půjdem. Vyvedu tě ven."

Koval něco zamumlal, hodil si měch přes rameno a šli. Byli venku, rytíř se zastavil a řekl:

„O tom, co jsi tam uvnitř viděl, mlčet nemusíš. A řekni též lidem v těšínské zemi, že až bude se Spravedlností na světě zle, až její poslední vojáček se bude skrývat za stéblo trávy, ti rytíři, které jsi v Čantoryji viděl, vytrhnou na svět a pobijí vojsko Nespravedlnosti. Tak, že se už víckrát nedá dohromady. A potom bude na zemi navždycky kralovat mír a spravedlnost."

Domluvil, koval se otočil, aby se s ním rozloučil, ale kde nic tu nic. Rytíř zmizel, zmizela i ta veliká díra v boku Čantoryje. Jako by tam nikdy nebyla.

Koval Jakub Jakubíček byl sám.

Ajej, teď ho teprve popadla zlost.

No pěkná spravedlnost, když za robotu delší než dva měsíce dostanu měch toho, co jsem vystrouhal z koňských kopyt. Těch strouhanců mám doma habaděj. Říznu s tím o zem a bude!

Ale přece si to jenom rozmyslel. Ať roba vidí, jakého čertinca od těch rytířů dostal. No páni jako páni!

Pomalu pomalu sestupoval po svahu k Nýdku. Srdce měl tak těžké, jako by v něm nesl všecky ty podkovy, které přikul na kopyta koním v Čantoryji.

Blíží se k chalupě, to se ví, tam pozdvižení. Děti ho zdaleka vidí, běží mu naproti, dvě ho chytí za ruku, čtyři letí před ním a křičí:

„Mamulko, mamulko, víš, co je nového?"

A kovalka z jizby na to:

„A co?"

„Tatulek se nám vrátil! "

Kovalka prásk s tím, co má v ruce, vyběhne před kuzni a víc než děti začne křičet:

„Jakube, Jakubíčku, kde jsi tak dlouho byl? Vždyť už jsme se za tebe i v kostele modlili. Vítám tě domů!"

„Co dlouho? Dva tři měsíce, to přece není tak dlouhá doba."

„Jaképak dva tři měsíce, celý rok jsi byl pryč. Na Velký pátek jsi odešel, na Velký pátek se vracíš."

„Ale robo, to přece není možné!"

„Je to tak, je."

Divil se koval, nic se nenadivil, bylo tak, jak roba povídala. Jak se stalo tak se stalo, byl v Čantoryji celý rok a možná že tam těch koní okoval několik tisíc. No přece se jenom vzpamatoval a zeptal se :

„Tak mi, robo, přece pověz, z čeho jsi celý ten rok s dětmi žila?"

„No za ten měšec dukátů, co jsem dostala od toho rytíře, s kterým jsi odjel. A druhý měšec jsem našla na začátku zimy za oknem. A teď mi řekni ty, co neseš v tom měchu a proč ho pořád držíš na rameni?"

„Co?" odpověděl koval, ,je v něm čertinec, co mi dali ti rytíři v Čantoryji za celý rok roboty. Podívej se!"

A říz s měchem na zem.

Měli jste slyšet, jak to zadunělo, jak to zazvonilo. Až se v chalupě rozdrnčela všechna okna. A hned se z měchu začal valit dukát za dukátem, no měli toho až po kotníky.

Koval, kovalka i ty jejich děti div se z toho nezjančili. Posedali na zem, a jak se v tom hrabou, tak se v tom hrabou. Už mají všichni zlaté prsty.

Jakube, Jakubíčku, teď vidíš, že to, co ti řekl ten rytíř v Čantoryji o spravedlnosti, nebyly jen řeči do větru.

A měli po bídě. Koval si postavil novou a šumnou chalupu, vedle ní též kovárnu. I když teď měl dost peněz, za kovalskou robotu se nestyděl. Kupodivu, ta se mu jen hrnula. Najal si tovaryše, brzy potom druhého, a všichni tři kuli, jen to v kuzni řinčelo a zvonilo.

Žil se svou robou šťastně až do smrti. V zimě večer po robotě vypravoval svým vnukům a vnučkám a tomu, kdo přišel a chtěl poslouchat, o tom, co viděl a slyšel v Čantoryji, zvláště o té poslední bitvě mezi Spravedlností a Nespravedlností a jak Spravedlnost v ní porazí na hlavu Nespravedlnost. A potom že mír a spravedlnost budou panovat na světě až do jeho konce.

Jak by ne, to lidé nejradši poslouchali.

Čantoryja 9      O založení Těšína 22      Jak došlo k založení Nového Jičína 24      O založení Příbora 30      Jak vznikla Štramberská trúba 31      Jak vznikla hora Kotouč 33      Pekelný důl 38      Studánka Machna 40      Potrestaný správce 43      Jak se propadl do země hrad u Přerovce 45      Jak šenovský hrabě sloužil u Meluzíny 49      Jak si čerti přišli pro hukvaldského pána 60      Jak dostal jeden kopec jméno Svinec 64      Jak dostala své jméno Opava 67      Jak přišla Ostrava ke svému znaku 70      Odřivous čili o znaku pánů z Kravař 80      Jak císař Josef Druhý dělal nádeníka 83      Tlustý Janek 85      Císař Pyskač 87      Jak zanikla dědina Požahy 91      Proč ve Frýdku shazovali kozla ze zámecké věže 94      Martinská husa čili jak vzniklo na Kravařsku martinské posvícení 98      Jak se k nám dostala pohanka 101      Jak se objevily na světě sněženky 103      O zloději dříví 107      Tři veselé tanečnice 111      Čertův krajzlík 117      Noční postilión 122      O Zapadlisku u Řepišť 126      O skarbnikovi 131      O tatrmáncích 134      Mužík v červeném plášti 139      Bílá paní 143      Stádo bílých koní na Cvilíně 145      Had hospodáříček 151      Poklad v Žebrákově 155      O klíči k pokladu 160      Zlatý příkop v Libotíně 165      Poklad na Velkém Stožku 169      O dubu na starojičínském kopci 173      Dukátová stařenka 176      Tři černí kohouti 181      Lakomcův poklad 186      Drak z Dobešova 188      Zlatohlavec a ovčák 191      O fryštátském zvonu 195      O studánce se štědrovečerním vínem 201      O zázračné buchtě 205      O jasanu na hukvaldském hradě 208      O zlaté kouli 216      Jak se z Janošíka stal zbojník 220      Jak Ondráš s Jurášem zkoušeli hraběte ve střelbě 223      Jak se Ondráš dověděl, kde je střed světa 226      Jak Ondráš zachránil chalupníkovi bravka 229      Když Ondráš chodil k muzikám 234      Zbojníci ve mlýně 237      O Landeku 242      O černokněžnících v Libotíně 246      Jak se černokněžník odměnil chudé ženě 250      Jak se z Kotouče stěhovali černokněžníci 252      Prutníčkové a zlaté šišky 258      O rusalce z řeky Odry 263      Zlatý cedníček 272      Hasrmani na svatbě 283      Jak si hasrman zatancoval 289      Jakou hasrman zahrál pánovi ze zámku 292      Hasrman na topole 296      Hasrman a pasáčci koní 299      Jak hasrman rozdával synkům peníze 303      Jak hasrman potrestal věrolomníka 305      Žlutý slunečník 313      Jak čarodějnice tlučou máslo 315      Jak čarodějnice prodávaly telata 319      Jak čarodějnice potrestaly zvědavého stryka 324      Jak se tetka pomstila čarodějnici 326      Čarodějnice a kartářka 328      Čertův mlýn u Hrabyně 332      Počep 334      O dětmarovském podhodkovi 336      Mora se zlatým copem 341      Vysvobozená mora 344      Jak chlop po smrti nosil hraniční kámen 346      Jak ohnivý muž vypálil na dveře svou dlaň 350      Co si dva ohně povídaly 352      O zakletých rytířích 356      Doslov 365     Vysvětlivky 369