Kapitola jedenáctá


Můj hloupý cenzor



„Cenzor - v republice římské mimořádně významný úřad odhadců jmění, nezodpovědných, zřízený 443 před Kristem. Cenzoři měli právo doplňovati senát i vylučovati z něho osoby nedůstojné, bdíti nad mravností občanstva, čímž nabyli ve skutečnosti největší moci ve státě.
Cenzura je policejní opatření, podle kterého se musí literární dílo před publikací dáti bezpečnostnímu úředníku, který uveřejnění připustí nebo zakáže. Za války bývá cenzura rozšířena i na dopisy. V modernějším státě bývá ústavně zaručena tisková svoboda."

Malý slovník naučný z roku 1925


Tisková oprava:

V článku „Kontrarevoluční provokace" v minulém čísle sděloval náš zvláštní zpravodaj, že v Kostelci provokativně opékal na rožni Hanzelka husáka. Do článku se vloudila malá tisková chyba. Nebylo to v Kostelci, ale v Kostnici, neopékal, ale upaloval, ne na rožni, ale na hranici, ne Hanzelka, nýbrž Zikmund, a ne husáka, ale Mistra Jana Husa.

Časopis „Socialistická zákonnost"


Fotka

Mezi arciblby na hradě plném bláznů ne podřadné místo zaujímal CENZOR. Původně jsem myslel, že to je prasečkář. Že má na starosti dohled nad výkrmem bachařských prasat. Jako jestli snad náhodou muklové bachařským sviním neujídají jejich dávky, aby neutrpělo obžerství s vojsky osvoboditelské armády, dočasně umístěnými na území všude kolem hradu. Když jsem ho spatřil poprvé, měl jsem sto chutí se vyptat, jestli nestál modelem špatnému karikaturistovi Lvu Haasovi, jenž se vedle nesčetných zpodobenin „krvavého psa Tita" zvlášť proslavil šablonou pro kulaka. Předlohou mu musel být bachař předstírající, že je cenzor, ačkoli ve slově „kobyla" psal měkké „i". Byl otylý s přetékajícím pupkem, měl červené tváře a rypák jako silvestrovský čuník za výkladem uzenářství. Mladý revolucionář tvrdil, že má místo mozku kravské lejno, ale to si myslím, že drobátko přeháněl. Říkali jsme mu Bouchoř.

Když mě přivedli na hrad, bylo dovoleno psát rodině ještě bez omezení. Teprve později zdokonalili v rámci racionalizace i korespondenci a směli jsme psát pouze jeden dopis jedenkrát za čtrnáct dní, přičemž dopis musel být psán s řádky nejméně centimetr od sebe na přeloženém archu papíru s dvoucentimetrovými okraji, takže se toho tam moc nevešlo.

Prvých osm dopisů rodině mi cenzor vrátil jako závadné. Na hradě se místo „závadné" říkalo „závadové". Pochybuji, že by to bylo na počest jistého moravského veršotepce, který v hodnosti národního umělce prošel všemi režimy bez průstřelu.

Závadové však byly dopisy nikoli proto, že bych snad v nich své rodině sděloval poznatky o rozmístění spřátelených armád. Prvý dopis byl závadný zásadně - napsal jsem špatně hlavičku dopisu. Nadepsal jsem totiž pod předepsanou hlavičkou oslovení: „Mé zlaté holky!" Cenzor dopis vrátil s podtrženým oslovením a červenou tužkou přes to napsal:

„Užívejte v dopisech zdvořilého oslovení!" Přitom ovšem hlavička dopisu byla hned v prvém dopisu stejná jako v druhém dopisu, který mi byl vrácen se zvlášť závadným zdůvodněním. Nadepsal jsem první list obou dopisů touto předepsanou hlavičkou:

Vladimír Škutina píše manželce a dceři: Eva a Lucie
narozen 16.1.1931 Škutinová
/Adresa poštovní schránky/ /Adresa domů/

V prvém dopise nechal cenzor hlavičku bez povšimnutí a škrtl jen oslovení „Mé zlaté holky!". V druhém dopise, když jsem dopis přepsal a začal „Milá Evo a Lucko!", škrtl cenzor hlavičku dopisu, vložil do vráceného dopisu ušmudlaný lístek s tímto textem:

„Pište jen na jednu adresu, jak nařízeno!

Takhle sou tendle dopis dva."

Přísahám, že jsem si nepřidal ani neubral ani písmenko. Jedna blbost stíhala druhou. V jiném dopise jsem napsal, že se cítím psychicky docela slušně. Cenzor podtrhl slovo „psychicky" a napsal:

„Pište česky! Slova z ciziny zakázána!!!"

Od té doby jsme s advokátem, mladým revolucionářem a plukovníkem hráli hru na „slova z ciziny". Hledali jsme původ cizích slov - zda pocházejí z nepřátelské ciziny nebo spřátelené ciziny. Mezi slova z nepřátelské ciziny bez námitek patřil „marxismus", „socialismus", „komunismus", mezi slova z ciziny spřátelené jsme jednomyslně zařadili „stalinismus" (i když mladý revolucionář poukazoval na původ jména Stalin z německého Stáhl), „chozrasčot", „samoděržaví". Spory vznikly jen u takových slov, jako je „feláh" nebo „kalif“, protože se zrovna v té době přesně nevědělo, na čí stranu se Arabové a jejich nový Alláh Jásir Arafat přikloní.

Osm dopisů mi Bouchoř zadržel. Některé mi vůbec nevrátil, jen vzkázal, že dopis byl jako závadový založen do mých úředních spisů. Má rodina spolu s mým obhájcem začali pátrat po mém osudu. Bylo to totiž zrovna v době, kdy se mezi lidmi znovu začalo povídat, že jsem mrtev. Propaganda z nepřátelské ciziny začala jít některým zkonsolidovaným mocipánům na nervy. Do toho přišel prezidentu republiky dopis chilského komunistického básníka Pabla Nerudy, dotazující se na mé zdraví a nabízející pomoc.

Po osmi zadržených, zabavených či založených dopisech se jednou nečekaně objevil cenzor v naší cele, vyzval mě, abych ho následoval na chodbu, a tam mi tajuplně sdělil, že je taky jen člověk a že tedy i za cenu, že z toho bude mít nepříjemnosti, pustí můj další dopis. Ale prý honem. Abych hned sedl a napsal ho, že si na něj počká. A že mohu do jediného dopisu napsat jak manželce, tak dceři, a že třeba mohu dopis nadepsat „Mé zlaté holky", když budu mocí mermo chtít.

Tehdy jsem poprvé viděl živého doopravdického cenzora. Tváří v tvář. Dosud jsem o cenzorech jen četl. Neměl jsem ho nikdy vidět. Měl zůstat v mých představách jako něco imaginárního. Jako pojem. Jako negramotnost. Nebo Soudný den. Nebo volání dálek. Anebo lidová demokracie. Já však mluvil s živým cenzorem a to se mi stalo osudným. Ne ovšem ve vězení. Až potom doma, když mi začali krást poštu, když se mi začaly ztrácet doporučené zásilky, rekomando dopisy.

Nebylo žádným tajemstvím, že v komunistickém režimu neexistuje žádné listovní tajemství. Ohromná armáda dobře placených cenzorů otvírala namátkově tuzemskou korespondenci a systematicky veškerou korespondenci do ciziny a z ciziny. Představoval jsem si, jak takový můj cenzor vypadá, a pokoušel jsem se ho ošálit. Bohužel jsem se s ním nikdy tváří v tvář nesetkal, a tak mi před očima jako prototyp cenzora tanul Bouchoř. Možná že ten můj „civilní" byl krasavec. Možná že trpěl žaludečními vředy nebo prostatou. Nevím. Ale věděl jsem, že je stejný blb jako Bouchoř. To mi trpělivě dokazoval.

Napsal-li jsem na obálku adresu některého prominentního emigranta a jako odesilatele uvedl své jméno, bylo jasné, že cenzor se dopisu chopí jako hladový cejn plovoucího lidského výkalu. Psával jsem tedy nejprve jako odesilatele některého svého přítele anebo docela vymyšlené jméno. Často Antonín Novotný. Jednou jsem na dopis, adresovaný proklínanému politikovi žijícímu v exilu, napsal jako odesilatele Gaia Julia Caesara. A dopis došel. Odesilatel Josef Švejk neprošel. Chtěl jsem také uvést Josefa Viser Džugašviliše, ale neuvedl jsem toto „pravé" Stalinovo jméno z obavy, aby mě cenzor neopravil, že po obou „v" se má psát ypsilon.

Nepřítele má člověk vidět. Má vědět, jak vypadá, aby si aspoň dokázal představit, co od něho může očekávat. Nejhorší je anonymní nepřítel, nepřítel, který nemá tvář, který je neprozkoumaný. Proto se ze všech nemocí lidé nejvíc bojí rakoviny, protože nikdo neví, co to vlastně je. Dlouho jsem si svého „civilního" cenzora představoval jako Bouchoře - blbostí přehuštěného primitiva. Znal jsem totiž i dřívější cenzory. Ještě za zlatých časů ke všemu ochotného Antonína Novotného řádil v rozhlase a v televizi jistý bdělouš, který třeba redakci jazykového koutku zadržel relaci, protože na dotaz „Jak se správně říká - do Budapešti nebo do Budapeště?", odpověděli: „Budapešť - podle vzoru kost. Do kosti - do Budapešti." A cenzor, jistý Maixner, škrtl slovo „kost" a připsal tam: „Použijte jiného vzoru. Posluchači by se mohli domnívat, že v lidově demokratickém Maďarsku je hlad." Mně tentýž veleduch zakázal v pořadu „Praotec Adam na bradlech" promítat starý filmový dokument z tenisu, že tam prý vystupuje nepřítel našeho zřízení. Pak se vysvětlilo, že to byl Karel Koželuh a že cenzor myslel, že Koželuh je Drobný. Onoho Maixnera jsem vyhledal a nakonec se mi podařilo jej zlomit ujištěním, že Karel Koželuh zemřel spořádaně při automobilové nehodě, ještě než se stávající zřízení stačilo zřídit. Jenže co s anonymem, který mi kradl, zadržoval a ničil dopisy?

Až jsem jednou potkal jednu známou, s níž jsem - ještě když bývala mladinká, půvabná a svěží a já rovněž mladý, leč ne svěží a půvabný - pospával. Věděl jsem, že dělávala programátorku, u počítačů, a aniž jsem moc vyzvídal, vylezlo z ní, že je zaměstnaná u cenzury. Řekla „u cenzury".

„Dneska přece všechny dopisy cenzuruje počítač," řekla, když jsem se divil. Prozradila mi, že všechny dopisy do ciziny a z ciziny projdou počítačem. Ten má v paměti uloženo kolem sto tisíc jmen a adres, a je-li dopis adresován na některou z nich, nebo je-li odesílatelem někdo z lidí v paměti stroje, jde dopis na speciální kontrolu, prosvítí se, a je-li v něm některé z pěti tisíc podezřelých slov, automaticky je dopis vyřazen. Podezřelá slova jsou nejen „bomba", „mina", „sovětská armáda", „Rusáci", „Kačer Donald", všechno s „kontra" a „anti", ale i „socialismus" a „marxismus". Někdy docházelo ke komickým záměnám. Stroj vyřadil dopis, v němž se psalo o „MINIsukni" a o „ANTIkvariátě".

Toto poznání bylo pro mne rána pod pás. Já bojoval proti člověku a oni proti mně nasadili stroj! Přelouskl jsem starého pana Wienera o základech kybernetiky a zjistil jsem, že když stroj se dá ošálit, pak kardinálně. A začal jsem na kardinálním ošálení stroje pracovat.

Především jsem vycházel z informací, které jsem měl. Že totiž počítač jde nejprve po adresách. A tak místo Jiří Novák jsem psal George Nowak anebo Zuzana Nováková, což byla choť dotyčného Jiřího Nováka. Prošlo to.

„Proč, makůvko, píšeš double jů v mém jménu? A copak si myslíš, že jsem už tak zamerikanizoval, že místo Jiří píšeš George?" psal dotčeně Jiří Novák z New Yorku.

„Jestli si chceš dopisovat místo mne s mou ženou, prosím. Jak je ctěná libost," čílil se v dalším dopise. A já se smál, protože jsem měl hlavně radost, že dopisy docházejí.

V případě jednoho známého prominenta s proslulým jménem jsem jméno zkomolil a drobátko popletl i adresu. A dopis došel. Jindy jsem si zas zjistil adresu souseda v domě a poslal dopis na něho. Došel.

Pak bylo období, kdy dopisy nedocházely vůbec. Ani sem ani tam. Dokonce ani v tuzemském styku ne. Potkal jsem znovu svou známou, s níž jsem - ještě když bývala mladinká, půvabná a svěží a já rovněž mladý, leč ne svěží a půvabný - pospával.

„Stroj se zdokonalil," sdělil jsem jí zklamaně. „Už se nedá oblafnout."

„Stroj se nezdokonalil. Ale panstvo ve strachu vyhazuje všechno, takže to ani do stroje nejde a já i stroj máme dovolenou."

Ale to jsem si odskočil do futurologie. Zatím jsem na hradě plném bláznů a utkávám se s cenzorem Bouchořem.

Jednou jsem potřeboval nutně napsat obhájci. Docela běžnou advokátskou záležitost. A protože mého obhájce moc dobře znal i plukovník, advokát na cele a mladý revolucionář, podepsal jsem dopis: „Srdečně zdraví Vladimír et consortes," což latinský slovník překládá jako „účastný společného údělu, druh, společník, bratr".

S dopisem advokátovi v ruce, jako by to byl odjištěný granát, vešel na celu Bouchoř. Zrovinka se katroval tabák. Katrování tabáku byla taky jedna z nádherných cvokáren v kriminále. Jak už bylo řečeno, mukli kouřili kromě slamníků a ostatních lukrativností převážně nejlevnější tabák značky „Taras Bulba", což byl výstižný titul pro trhopličkovou směs z vonných kořenů ukrajinských topolů, uschlých proutků povltavské vrby, promísené s vajgly, posbíranými v popelnicích předměstských putyk. Tohle veškerenstvo se prodávalo bratru za jednu korunu a padesát haléřů, a to přímo s vinětkou československého tabákového monopolu, závod Horehronské syrečkárny. Totiž sirkárny. Katrovat tabák znamenalo jej prosívat přes zvláštní síto, které my, političtí, pochopitelně nevlastnili. Získat na naše detašované oddělení síto zvané „katr" z normálního oddělení byla dost obtížná, riskantní a složitá operace. Bylo třeba nejprve celou akci připravit, zajistit a prověřit. Propašování katru na celu se dálo obyčejně s přísunem materiálu. Když už byl katr na cele, bylo nezbytné prokatrovat tabák ihned - a to i kdyby na sůl nebylo, takže vše ostatní v takové chvíli šlo stranou. Mladý revolucionář, pan Jé a Svišť prosívali již jednou proseté kořeny a vyhazovali skutečně jen klacky, které nechtěly hořet ani v peci.

Takže se na cele katroval hnůj, vydávaný zá tabák, čili vykonávala se činnost nad jiné důležitá, když do cely vstoupil Bouchoř s mým dopisem pro obhájce, který držel, jako by hořel anebo jako by se štítil vzít do ruky štíra. Anebo aspoň ještěrku. A bědoval. Snažil se o lidskou tvář. Prasečkář s lidskou tváří.

„Co jste mi to zase provedl, Škutina? Dyť vy si koledujete vo nášup! Deby ten list dostal do růk pán náčelník... ani pomyslet se bojím."

Jeho hanáčtina byla trochu těžkopádná. Chtěl mluvit spisovnou češtinou - aby se ukázal, že je „entelegent", ale míchala se mu do toho slovenština odposlouchaná z televize, řada nesmyslných seskupení. Jako „ani se pomyslet bojím".

Tři kuřáci přestali katrovat tabák, protože stejně jako já očekávali, co se z Bouchoře vyklube. A vyklubalo. Ani Barona Prášila by nenapadla tak fantasmagorická konstrukce.

„Za teho holuba byste moh vyfasovat taky aji rok."

A tady už musím překládat. „Nášup" je kriminální výraz pro zvýšení trestu. Když někdo dostane od soudu třeba tři roky a pak ve vězení někoho zmrzačí nebo přizabije, dostane k těm třem létům ještě rok nebo dva navíc. Tomu se říká nášup. Mám na mysli samozřejmě kriminální živly. Za vraždu spoluvězně dostane kriminálník přidán jeden rok nebo nejvýš dva. My, političtí, kdybychom v dopise domů napsali třeba, že už je to k nevydržení, kvalifikovalo by se to jako pobuřování (pokud by to nekvalifikovali rovnou jako prozrazování státního tajemství) a dostali bychom přidáno jako nebezpeční recidivisté od tří do osmi let. A to byl právě případ „holubů". „Holub" se říkalo vzkazu nebo motáku nebo dopisu poslanému mimo cenzora - po vězni, který byl propuštěn, po civilním zaměstnanci, který přivezl do vězení materiál, anebo jinou cestou.

Obvinění, že jsem chtěl poslat holuba, mě vyděsilo.

„Jakého holuba?" zeptal jsem se, čímž jsem nutně v jeho zasádlených očích musel vypadat buď jako naivní prosťáček, anebo jako plíživý kontrarevolucionář.

„Jen se, Škutina, nedělété. My dobře vémé," řekl a tím bylo jasné, že za naivního prosťáčka na tomto maškarním bále jít nemohu. A že prý to na konci je šifra a on kdyby chtěl, že by to rozšifroval, abych si prý nemyslel, ale že on je lida - což je novotvar opaku od nelida - a že tím pro mne dělá totéž, jako by mě odřezával ze šibenice.

Položil dopis na stůl, zatvářil se, jako kdyby byl Edison, když vynalezl žárovku, a vycouval.

Dopis advokátovi jsem přepsal, vynechal „et consortes" a odevzdal. Odeslán nebyl. Bylo mi sděleno, že rozkazem náčelníka výchovy nemám povolen písemný styk s obhájcem. Trvalo celých osm měsíců, než si advokát až přes Nejvyšší soud vymohl souhlas. To všechno se dělo v době, kdy v americkém vězení komunistka Angela Davisová udílela interviewy východoněmecké televizi a natáčela pro sovětský film dokument, rozmlouvala s novináři z komunistických zemí a pár let nato chilský komunistický předák Corvalán v krutém vězení junty byl vysílačkou spojen s Moskvou (!!!), jak sám chlubně rozhlašoval.

Narážka s holubem nás toho dne tak vzrušila, že chlapi ani nedokatrovali tabák a museli to dodělat ráno po budíčku, místo snídaně. Rozvinuli jsme jako malí kluci, hrající si na vojáčky, teorii o holubech a šifrování do takové dokonalosti, že snad ani CIA nemohla být tak teoreticky vyzbrojena. Bohužel zůstalo jen u té teorie. Pokusil jsem se jednu motákovou rafinovanost praktikovat. Ve výpočtech byla někde asi nějaká chyba. Má rodina moták nikdy nedostala. Zato o něm bylo informováno Rudé právo, které s obsahem motáku v článku „Šprýmařova drzost" polemizovalo. Páni náčelníci, prokurátoři a vzdělavatelé naštěstí nepochopili, že to je polemika s mým motákem. Měli za to, že to je narážka na nějakou stať z mých starších televizních programů, takže to prošlo beztrestně.

Můj souboj s cenzorem se čím dál tím více podobal souboji Dona Quijota s větrnými mlýny. Když jsem ve vzteku napsal dopis pouze pro cenzora - tedy tak, abych jej naštval, urazil, zesměšnil, dopis k obrovskému úžasu mé rodiny došel. Ještě mám pár takových dopisů schovaných. Naproti tomu nejjednodušší psaníčko - bez invektiv, narážek, obyčejná gratulace dceři Lucii k narozeninám - bylo vráceno jako závadové. Je pár povolání, kterými slušný člověk pohrdá. Když se malého kluka zeptáte, čím by chtěl být, určitě neřekne, že policajtem, žalářníkem, katem nebo cenzorem - pokud není úchylný od dětství.

Fotka

Na hradě plném bláznů jsem se smutkem vzpomínal na šestnáct měsíců ruzyňské vazby, kdy jsem Lucii psával v dopisech pohádky. Říkal jsem jim „Lucifírčiny zdánky" a v dopisech ženě jsem posílal na dvě stránky poznámky ke knížce o studentských legráckách z „Křemencárny", kterou jsem chtěl pro potěchu svých rozkošných spolužáků po návratu domů napsat (a taky jsem ji napsal a snad někde tisíce kilometrů daleko od budovy Masarykova prvního státního reálného gymnázia v Křemencově ulici vyjde, zatímco v Praze v Křemencově ulici se bude vycházet pouze z pivnice U Fleků!).

„Pište pouze nejnutnější rodinné věci!" bylo natištěno na lístečku, který mi cenzor strkal do obálek, když mi je vracel, zatímco dopis s „Lucifírčinými zdánky" založil do mého trestního spisu. Protože jsem vymyslel spoustu námětů a nápadů, které jsem si nesměl poznamenat a už vůbec ne je poslat domů, musel jsem si je pamatovat a opakovat jako matematické vzorce. Pak jsem je při návštěvě chtěl vysypat na ženu. Už jsme byli sehraní. Jenže návštěvu jsem měl povolenu jednou za půl roku padesát minut.

Návštěva ... taky matení pojmů. To, co se nám prezentovalo pod pojmem návštěva, bylo spíš vidění. Víc fata morgána než setkání rodiny po půl roce. Vrahové a zločinci měli návštěvy v takové dlouhé haluzně, které se říkalo „Pošta". Byly tam totiž stolky s okénky jako na poště. Přivedli jich dvacet i třicet najednou a na druhé straně se tlačili ti, co je přišli navštívit. Někdy mnohohlavé rozvětvené rodiny, děti prolézaly pod stolem a strkaly trestancům civilní peníze, cigarety, drogy a samozřejmě haldy jídla, v němž byl zcela jistě zapečen nebo zatěstován tvrdý alkohol. Bachaři sice jako řvali, ale věděli, že z každé stokoruny je osmdesát korun pro ně. Taková byla cena, když mukl chtěl na žalářníkovi, aby mu „venku" něco sehnal a koupil. Nejčastěji alkohol a prášky..

Někteří kriminálníci měli dokonce takzvané volné návštěvy - to se chodilo přímo na výlet na celý den mimo hrad. Jeden bestiální vrah, odsouzený na dvanáct let za to, že úkladně zavraždil svou manželku ve vaně, hned po prvních pár měsících pobytu na hradě dostal volnou návštěvu na celý den, když za ním přijela jeho milenka. Prý za vzorné chování. Vzorné chování spočívalo v tom, že před očima bachařů tloukl nemocné vězně, kteří se hlásili k lékařskému ošetření.

My, političtí, jsme nechodili na „poštu". O volné návštěvě nemohlo být ani fantasmagorické pomyšlení. My měli návštěvy individuální. Říkali jsme tomu „Indi-vindi". To nás nejprve zahnali do koupelny, kde jsme se museli vysvléci donaha a všechny svršky i prádlo odložit ke zdi. Pak nás ve studené vodě vykoupali a pak profilcovali. Zvlášť důkladně konečníky a dutinu ústní. Týmiž prsty v stejném pořadí. Když se někteří slabší jedinci pozvraceli, byla návštěva zrušena a rodině oznámeno, že odsouzený náhle onemocněl. Rodina se pak ty stovky kilometrů vracela s nepořízenou a čekala dalšího půl roku.

Kdo si vyprázdnil žaludek chytře už na cele a byl profilcován, byl navlečen ... ne, nikoli do slušivých potěmkinovských obleků. V tom se hradní páni od fašistických a sovětských koncentráků lišili. Jestliže třeba já měl za takřečené vycházkové šaty hadry, v nichž - jak jsem rád říkával - už hnali Němce od Stalingradu, pak ty mé hadry proti hastrošskému mundúru, který jsem vyfasoval, byly přímo smokingem. Byl to hrůzný mundúr. V něm by i strašák na poli dostal třesavku. Vše cílilo k jedinému efektu - zbavit nás jakýmkoli způsobem lidské důstojnosti. Pak mě převedli přes dvůr, v průchodě znovu profilcovali, jestli jsem snad cestou nechytil nějakého holuba nebo nevynesl dlažební kostku, poučili mě, že se smím bavit pouze o nejběžnějších rodinných věcech a vstrčili mě do jakési hranaté, špatně osvětlené místnosti bez nábytku a postavili mě ke zdi. Vešel sám náčelník výchovy, cenzor, bachař zvaný Bandaska, bachař zvaný Kotleta a jeden bachař z takzvané vnější ostrahy - to je ten, co bloumá na hradbách a ve špačkárnách. Ve vězeňské hantýrce se jim říká černoprdelníci, protože mají vysezené zadky, špinavé a začernalé. Náčelník výchovy a cenzor se postavili proti mně rozkročmo s rukama v bok, jako by chtěli tančit Českou besedu. Náčelník výchovy však vypadal spíš jako mistr kat. Bouchoř jako jeho karikatura. Bandaska a černoprdelník zaujali obdobné postoje po stranách místnosti a Kotleta se chystal vyrazit proti dveřím. Dveře se otevřely a jiný černoprdelník přivedl mou ženu a dceru Lucii. Za nimi vtáhli lavici, postavili ji hned u dveří, jako by jí chtěli dveře zabarikádovat, a Kotleta vybídl oba hosty, aby se posadili. Manželka pravila, že děkuje, ale že postojí, protože já také nemám na co si sednout. Náčelník výchovy se otočil a přikázal, aby se posadili, nebo že ukončí návštěvu. A dodal: „Abyste nás na Západě nepomlouvali, že neznáme staročeské pohostinství."

Rozděleni šesti žalářníky jsme se bavili pouze o nejběžnějších rodinných věcech celých třicet minut a přitom jsme si stačili povědět všechno, co jsme potřebovali. I tu fůru námětů, kterou jsem jako matematické vzorce celého půl roku nosil v hlavě. V rodinných věcech bylo zašifrováno všechno. Když mě pak Bandaska odváděl, pochvaloval si, jak byl pan náčelník spokojen, že když mám rozum ... a tak dále.

Vrátil jsem se na celu roztrpčen. Ne způsobem, jakým „návštěva" proběhla. Od bláznů, předstírajících, že jsou hradními pány, se daly čekat ještě horší věci. Otřásly mnou zprávy, které mi žena „mezi řádky" sdělila. Za prvé, že nejrovnější mezi rovnými na dopis spisovatelů a intelektuálů ze Západu, žádajících mé propuštění, se dal veřejně slyšet, že on si to taky musel dosedět do konce a taky nic neprovedl, k žádosti mezinárodní organizace Amnesty International, v jejímž předsednictvu byli politici, s nimiž si před kamerami zvlášť srdečně tiskl ruce, vědci, kteří byli i u nás propagováni, umělci, které naše propaganda uváděla jako příklad pokrokovosti - k této žádosti vztekle prohlásil, že by dal všechny zavřít, až by byli zelení. Druhá Jobova zvěst byla z lidského hlediska mnohem otřesnější. Ti zaměstnanci československé televize, kteří po prověrkách a poučeni zůstali dál zaměstnanci, se sešli na společné schůzi a jednohlasně odhlasovali rezoluci, aby mi byl vyměřen co nejtvrdší trest a abych byl co nejpřísněji odsouzen. A prý se při tom nikdo ani nezačervenal.

„Jen jeden brk, kus papíru a dovolte mi desetkrát namočit ze všech těch sloupů vlasti nezůstane jen mrchoviště smrad," psal Karel Havlíček Borovský z Brixenu, zalykaje se zlostí nad zbabělostí bývalých kolegů. I já toužil po brku a kusu papíru. Mně je musela nahradit paměť.

Mé patálie s cenzorem Bouchořem nikdy neskončily. Logicky uvažující člověk by usoudil, že po maléru, který zřejmě cenzor se zadržováním mé korespondence měl, si vybere jinou oběť. Ale blb zůstane blbem. Jednou na jaře jsem napsal do dopisu domů: „Svítá teď před čtvrtou hodinou a to je čas, na který se těším celý den a celou noc. Nad Jeseníky je tušit vycházející slunce, kdesi kohouti plaší noc a já si v rozhovoru s ptáky ladím myšlenky na celý den a tu část noci, kdy bloumám, aby mě neděsily sny. V těch prchavých chvílích ranních rozbřesků vás nechávám vstupovat do svých myšlenek."

Cenzor předal můj dopis bezpečákům a bezpečáci mě vyšetřovali, co že je to za šifru. Jak mohu v nejlépe střežené pevnosti Československa tušit, že jsou poblíž Jeseníky a že to ladění myšlenek v rozhovoru s ptáky jsou poštovní holubi a že mě ihned přemisťují do podzemí.

To už jsem byl na politickém oddělení sám. Advokáta přesunuli do lágru pro přestárlé. Plukovníkova manželka - také zavřená pro nesmyslné obvinění, že v rozhovoru s přítelkyní prozradila, o čem jednal parlament, i když přesně totéž bylo téhož dne v novinách a v televizi. Dostala však od prezidenta republiky milost. Dva dny po udělení milosti zemřela na následky ozáření. Plukovník se z toho psychicky zhroutil a byl převezen do nemocnice. Mladý revolucionář si podal žádost o podmínečné propuštění. Byla z toho mezi bachaři na hradě všeobecná veselost. Jenže veselost je přešla, když skončilo projednávání. Mladý revolucionář hned při zahájení soudního líčení vzal svou žádost o podmínečné propuštění zpět a místo toho hned z fleku podal žádost o přeřazení z druhé nápravně výchovné skupiny věznic do prvé, a než se náčelnictvo vzpamatovalo z leknutí, nic netušící prokurátor to doporučil a soudce bleskově vyřkl rozsudek „Na návrh prokurátora se přeřazuje do prvé nápravně výchovné skupiny“, to jest do věznice s nesrovnatelně mírnějším režimem. A především s ne tak nebezpečnými blázny, převlečenými za příslušníky Sboru nápravné výchovy. Pan Jé ležel už po třetím infarktu v nemocnici, z níž už živý nevyšel.

Abych tedy nemohl pouštět poštovního holuba do států západní Evropy, zařídil cenzor mé přestěhování do podzemní kobky. Ale ani to mu nepomohlo. Blbem být nepřestal.





* * * * *
Ukázka je z knihy "Prezidentův vězeň na hradě plném bláznů". Knihu vydalo nakladatelství Naše vojsko v roce 1990.
Obrázek ani obsah nejsou součástí knihy, ale byly přidány redaktorem stránek Svet3x. (V knize není vypsán její obsah.)




O b s a h     k n i h y
 
Má vnitřní emigrace byl smích 9
Hrad plný bláznů 11
Hromada náčelníků 19
Bdělost a ostražitost 30
Žádná voda - přihořívá 44
Zdělaní vzdělavatelé 58
Kdy vstávali buditelé? 66
Za práci legraci 78
Paradoxy čili a naopak 88
Eskorta 92
Ošetřovna 104
Můj hloupý cenzor 116
Ponorka 129
Jak je žralo, že já vím, že je žralo, že já vím 143
Pokus o útěk 155




* * * * *

Vladimír Škutina
PREZIDENTŮV VĚZEŇ
NA HRADĚ PLNÉM BLÁZNŮ



Ilustrace Jan Kristofori
Obálku navrhl Miroslav Klomínek
Graficky upravila Jarmila Lorencová
Vydání 2., v Našem vojsku 1.
Praha 1990
Vydalo Naše vojsko, nakladatelství a knižní obchod, s. p. v Praze, ve spolupráci s Českým svazem protifašistických bojovníků, jako svou 5991. publikaci, stran 160
Odpovědná redaktorka PhDr. Jaroslava Jiráčková
Výtvarný redaktor Jan Parkman
Technický redaktor Václav Vlach
Vytiskla tiskárna Naše vojsko, s. p. v Praze
AA 9,22 (z toho obr. 0,48), VA 9.56
Náklad 200 000 výtisků
K tisku schváleno 8. 2. 1990
13/33. 28-042-90
Brož. 13 Kčs
601/22/826

ISBN 80-206-0274-7









K o n e c
Vladimír Škutina
6.10.2020
Prezidentův vězeň na hradě plném bláznů

Svět 3x

Kontakt:
Počátek
Konec