„Mami budu mít někdy brášku?“ překvapil Láďa mámu.

„Jak si prosím tě na to přišel?“ neodpověděla na otázku máma.

„A sestřičku?“ nedal se Láďa odbýt.

Na otomanu ležící táta, který do té doby dělal, že spí, pobaveně pozoroval maminku.

„Ty bys opravdu chtěl bratříčka nebo sestřičku?“ Stále nechtěla máma na jasně položené otázky odpovědět.

„Ani ne, ale chtěl bych vědět, jestli je ten kočárek co máme na půdě už volný a mohu si jej vzít.“

Tátu stihl ukrutný kašel a máma jen bezmocně pozvedla a hned zase spustila ruce.

„Tak můžu, jo?“ zaradoval se Láďa a než maminka stihla něco říct, utíkal pro něj na půdu. Za chvíli bylo slyšet rachocení kočáru jedoucího dolů po schodech a pak zavládlo ticho, neboť kočár i Láďa dosáhli dvorku a bez zastavení zamířili k Vladkovi.

Věci se totiž měly takto. Vladek minulý týden dostal od strejdy starý kočárek a udělal z něj vozítko, mezi kluky, nazývané kára. Vozítko bylo stlučené z desek, používalo kočárková kolečka a přední náprava se řídila nohama. Láďa samozřejmě káru potřeboval také, a proto ten zájem o sourozence.

V příštích třech dnech Láďu kolem celnice moc vidět nebylo, neboť měl plné ruce práce, třísek a potlučených prstů. Dílo ale utěšeně pokračovalo a ve čtvrtek odpoledne byla kára hotová. Zkušební jízda Láďu nadchla, a tak spolu s Vladkem sjížděli kopeček u lesa až do večera.

Po čtrnácti dnech existovala v okolí pouze jedna cesta z kopce, kterou doposud jejich káry nepokořily, ale zato ta nejdelší. Byla to asi dva kilometry dlouhá, hlavní silnice vedoucí od celnice do údolí k potoku a pak dál do města. Ale tam to už nebylo z kopečka.

„Vlado, pojď, sjedeme s kopce k potoku.“

„Nabouráme se,“ nechtěl Vladek riskovat zdravou kůži.

„Nenabouráme, když jsme se doteďka nenabourali, proč bychom měli bourat zrovna teď,“ přesvědčoval Láďa Vladka. „Dovedeš si představit, jaká to bude nádherně dlouhá a rychlá jízda?“ pokračoval.

Vladek si to představit dovedl.

„Pojď, jdeme,“ kul Láďa želízko, dokud bylo žhavé.

Došli na okraj kopce, Vladek ještě chvíli váhal, ale když viděl ujíždějícího Láďu, sedl i on na svou káru a vyjel za ním.

Jízda byla opravdu nádherná. Ale jak to v životě chodí, vždy se najde někdo mající potřebu krásné věci pokazit. V tomto případě to byl policajt Jura. Byl to úplně čerstvý a tedy velice aktivní policajt. Jako každý nováček, viděl před sebou skvělou kariéru a žil v domnění, že čím víc zákroků bude mít, tím dřív bude ověnčen slávou a hvězdičkami. Teď stál pod břízami rostoucími vedle cesty asi v půli kopce a snil. Ze snu jej vyrušily rychle přijíždějící káry s Láďou a Vladkem a on ihned pochopil, že může zakročit. Zanechal snění a posunky klukům dával najevo, aby zůstali stát. Postupoval sice předpisově, ale měl smůlu. Láďa ani Vladek se při výrobě svých vozítek samozřejmě zbytečnostmi jako jsou brzdy, vůbec nezabývali. Hoši jej minuli závratnou rychlostí a jen zdálky k nim dolehl policajtův křik: „Silnice jsou pro auta a ne pro takové…“ a dál jim v uších zněl opět jen nádherný svistot vzduchu.

Přijeli k potoku a zůstali stát - do kopečka káry nejely.

„Láďo, domů musíme kolem Olzy, ať náhodou nepotkáme Juru.“

„To bylo nesrovnatelně lepší než jet autobusem,“ započal Vladek po chvíli rozhovor.

„Nejvíc se mi líbilo, jak krásně potichu mi kára jela, jenom bzučela a řízení bylo taky perfektní,“ pochvaloval si čerstvý zážitek i Láďa.

„Pojedeme zítra zas?“

„Já mám strach, co když znovu narazíme na Juru. To by už určitě šel žalovat,“ zdráhal se Láďa.

„Nenarazíme, ve službě byl dneska, tak zítra musí mít volno,“ nechtěl se nechat odbýt Vlado.

„A co když měl vyměněnou službu,“ nemohl Láďa stále nabrat dostatek odvahy.

Hovor uvázl a oba přemýšleli.

„Vlado, slyšel jsi, jak za námi křičel, že cesta je pro auta?“

„Slyšel, a co z toho, ty máš auto?“

„Nemám, ale uděláme si. Postavili jsme káry, postavíme i auto,“ prohlásil rezolutně Láďa.

„Desek máme dost i na dva náklaďáky. Jedna kára nám stačí a kolečka z druhé použijeme u auta.“

„A žádný policajt nám už nebude moct nadávat, že jezdíme po silnici na káře,“ zaradoval se Vladek.

„Postavíme osobák nebo náklaďák? Já jsem pro osobní.“

„No jo, ale na náklaďák víc naložíš,“ oponoval Láďa.

„A co chceš vozit?“ nedal se Vladek.

„Já nevím. Ale jak budeme jezdit, můžeme někde něco dobrého najít.“

Vladka žádný vážný protiargument nenapadl. Bylo rozhodnuto, auto bude nákladní.

Než došli domů, věděli už naprosto přesně, jak bude auto vypadat.

„To budou všichni koukat, až vyjedeme,“ těšil se Vladek při loučení.

V následujících dnech ani jeden z kluků nebyl v okolí celnice k vidění. Až to bylo sousedům divné a chtěli vědět, jestli nejsou nemocní.

Zato z Vladkovy stodoly se nepřetržitě ozývaly zvuky řezaného dřeva a zatloukaných hřebíku, sem tam zpestřené výkřikem „au“, když některý z kluků trefil místo hřebíku prst a vůbec nebylo rozhodující, jestli prst byl vlastní nebo toho druhého.

Konečně byla karoserie hotová. Délku měla dva a půl metru, šířku metr. Kabina byla krytá a vysoká jeden a půl metru. Přední sklo chybělo, zato zadní okénko sklo mělo. Před sedátky byla v podlaze díra, aby se dalo auto řídit nohama obdobně jako kára. Zbývalo jen namontovat kola.

„Kterou káru rozebereme, tvoji nebo moji?“ zeptal se Láďa.

„Já nevím, zkus rozpočítávat,“ rozhodl Vladek.

Vyšlo, že obětována bude kára Láďova. Přemontovali kolečka na náklaďák. Opatrně překlopili auto na kola a kochali se pohledem na své dílo.

„Vlado, sedej, já tě budu tlačit,“ přerušil kochání Láďa.

„Můžeš,“ zavolal Vladek po usazení v kabině.

Láďa zabral - nic. Ještě jednou a opět nic. Pohlédl pod auto. Osy koleček byly ohnuté a kola dřela o karosérii.

„Je to v háji, auto je těžké a kola ho neunesou. Budeme muset přidat kolečka i z tvojí káry,“ oznámil Láďa.

Auto opět skončilo na boku. Kluci narovnali zkřivené osy a přidali další dvě nápravy. Neuběhla ani hodina a auto opět stálo na všech, tentokrát už osmi kolech tedy čtyřech nápravách. Osy se nezkřivily, a tak Vladek sedl znovu za řízení a Láďa s ním pojížděl po stodole sem a tam.

„Zase jsou ty kola trochu křivé, musíme přidat další,“ oznámil Láďa, když skončili popojíždění. „Zítra hned ráno pro ně zajdeme,“ dodal ještě a oba se rozešli domů.

Ráno Vladek Láďu už čekal. Začali s obhlídkou smetišť kolem Olzy. Úspěch se dostavil celkem brzy, a tak před polednem byli zpět u Vladka ve stodole. Přinesli tři kočárkové nápravy a přední brzdu na jízdní kolo.

Po obědě dostalo auto další kolečka. Když byla úprava hotová, Vladek s Láďou zalíbeně hleděli na auto „stonožku“, které před nimi stálo na čtrnácti kolech tedy sedmi nápravách. To, že kola vůbec nejsou v zákrytu, klukům nikterak nevadilo. Proč by kola auta místo dvou kolejí nemohly dělat kolejí čtrnáct?

„Teď uveze i tank,“ pochvaloval si auto Vladek.

„Jé Vlado, my jsme zapomněli namontovat brzdu,“ vzpomněl najednou Láďa.

Auto znovu ulehlo na bok, a dostalo na první levé zadní kolo přední brzdu, kterou dopoledne našli.

„Vláádóó“, zaznělo ve stejnou chvíli, kdy auto dosedlo na svých moc koleček.

„Počkej tady,“ řekl Vladek a utíkal domů zjistit co se děje.

Za chvíli byl zpět a v ruce držel nákupní tašku.

„Já musím hned do obchodu pod kopec,“ oznamoval. „Nesjedeme to autem?“

Láďa byl pro.

„Pojedeme zadem, ať nás nikdo nevidí.“

Otevřeli zadní vrata od stodoly a vyjeli. Napřed řídil Vladek a Láďa tlačil, pak se vystřídali. Brzy dosáhli okraje kopce. Za řízením právě seděl Láďa.

„Já to roztlačím,“ zavolal Vladek, pořádně žďuchl do auta a naskočil k Láďovi do kabiny. Jeli čím dál rychleji. Čtrnáct kočárkových koleček jejich vozidla vesele skotačilo po nerovném asfaltu a spokojeně hučelo. K překvapení kluků se ukázalo, že dřevěná karoserie jejich auta je naladěna na toto hučení a působí jako ozvučnice. Výsledkem byl strašlivý hluk, ne nepodobný hluku startující rakety.

„Přibrzdi,“ zakřičel Láďa.

Vladek zatáhl za brzdu, auto sebou cuklo, na okamžik mírně zpomalilo, ale vzápětí opět nabralo svou oblíbenou rychlost.

„Brzda je zaseklá a ani není poznat, že brzdí,“ hlásil Vladek.

Ještě než domluvil, začal se jim z kola, na kterém byla pokažená brzda namontována valit hustý černý kouř.

Policajt Jura právě uvažoval, jestli mu ještě teď, před koncem služby, stojí za to jít pod oblíbené břízy. Nerozhodně přešlapoval na křižovatce, když si začal uvědomovat stále silnější hučení. Pohlédl ve směru přicházejícího hluku a uviděl rychle jedoucí auto, kterému se strašně kouřilo z výfuku.

„Co je to za typ?“ uvažoval a marně probíral v mysli všechna nákladní a dodávková auta, která znal. „Musí to být nějaký nafťák a má špatně seřízené vstřikovací čerpadlo, když tak strašně kouří,“ meditoval a šel doprostřed silnice podivné auto zastavit.

„Policajt,“ zakřičel Vladek a oba kluci se přikrčili, aby je Jura nepoznal. Proto ani neviděli, jak zvedá ruku, v níž držel zastavovací terčík a druhou jim ukazuje, ať zajedou ke kraji cesty.

Dopadlo to však zcela jinak, než si Jura představoval. Ke krajnici hodně rychle utíkal on a tím, kdo tam zůstal s otevřenou pusou stát, byl také on. Kolem něj se totiž prohnalo z desek stlučené auto, bez šoféra, podle zvuku mělo turbínový pohon a podle zápachu, který po něm zůstával, muselo místo leteckého petroleje spalovat gumu.

Teprve za hodnou chvíli si Jura všiml, že jeho brigadýrka s ním na krajnici doběhnout nestihla a pod vlivem záhadného vozidla „zmutovala“ na baret. Nelze jí to mít za zlé. Sedm kočárkových koleček, které navíc nejsou v zákrytu, musí na každé čepici zanechat následky.

Zatím auto s kluky zastavilo na známém místě u potoka. Oba vyskočili a utíkali k nedaleké bažantnici, aby je Jura nechytl.

„Myslíš, že nás poznal?“

„Určitě ne, vždyť jsme byli schovaní v kabině a jak jsme jeli kolem, byl k nám otočený zády,“ mínil Vladek. Probírajíc poslední zážitky, došli k obchodu.

Mezitím policista Jura postřehl, že auto zastavilo a rozběhl se k němu. Jeho úžas neznal mezí, když žádnou turbínu a ani nádrž s gumou nenašel. Jen hromada desek a kočárková kolečka bylo to, co jej tak vyvedlo z míry. Teprve teď pochopil, jak si svou horlivostí zkomplikoval život, ale bylo už pozdě.

Jen tak to tu nechat nemohu. Je to překážka silničního provozu, a tady je navíc úzká cesta. Někdo do toho vrazí a budu mít malér, že jsem to nezajistil.

Zkusil auto tlačit. Nešlo to, přední, nikým neřízená náprava se stále různě natáčela, a tak znemožňovala jízdu. Vyklopit auto mimo cestu také nešlo, kolem cesty bylo zábradlí.

„Že jsem se neobrátil na opačnou stranu, když to jelo, mohl jsem mít teď pokoj,“ nadával při pomyšlení, že nestihne domluvenou schůzku s Věrkou. Za tím jsou určitě zas ti dva kluci, jak je uvidím, tak je asi zašlapu do země, nadával a brigadýrka-baret, jej v rytmu nadávek plácala přes uši.

Z opačného směru právě přicházeli „ti dva kluci“ vlekouce každý za jedno ucho velkou tašku s nákupem.

„Ani nevíte, jaké máte štěstí, že jdete z nákupu, oslovil je Jura. Já už vás podezříval, že v té bedně“ a ukázal na jejich náklaďák, „máte prsty zase vy. Budete tak hodní a pomůžete mi to odtlačit?“ požádal nakonec o pomoc.

Kluci souhlasili. Policista sedl za řízení a Láďa s Vladkem jej tlačili.

Jestli nás někdo potká a uvidí, že já v uniformě jedu po silnici v této dřevěné příšernosti a dva malí kluci mě tlačí, tak mám malér, o jakém se mi nesnilo, uvažoval Jura.

„Zastavte,“ poručil.

„Jděte jeden řídit a já budu tlačit.“

Kluci poslechli. Za řízení sedl Vlado a policajt s Láďou tlačili.

Jestli nás někdo potká a uvidí, že já v uniformě s malým klukem tlačím po silnici tu dřevěnou příšernost řízenou dalším klukem, tak se z toho maléru nevylížu, uvažoval zase Jura.

Bude lepší, jestli půjdu jenom tak vedle nich. Narovnal se a nechal auto tlačit samotného Láďu. Cesta mírně stoupala a Láďa začal zhluboka dýchat, rudnout a potit se.

Jestli nás někdo potká a uvidí, jak ten kluk funí a pak zjistí, že jsem jim nařídil to auto tlačit já a sám teď jdu jen tak vedle, to budu těžko vysvětlovat. Asi bude lepší, když zůstanu kus pozadu. Zpomalil chůzi. Funící Láďa i s autem se mu začal vzdalovat. Auto bylo asi padesát metrů před ním, když Juru napadlo, že by mohl zmizet do bažantnice. Přeskočil zábradlí a spěchal k lesu. V tom zjistil, že jej oba kluci pozorují.

Oni si to určitě nenechají pro sebe a zítra budou všichni vědět, že jsem utekl, nezajistil tu hromadu dřeva na kolečkách a navíc do toho zatáhl i ty dva kluky.

Ve snaze uchovat si tvář, doběhl na kraj lesa „jako že musí“ a po chvíli se vrátil zpět ke klukům.

„Stojíme,“ poručil vztekle, „musíte si odpočinout.“

Auto zastavilo, Jura, Vladek i Láďa sedli na korbu a mlčeli. Najednou policista vyndal papír s tužkou a něco napsal.

„Kde máme stanici, víš. Zanes tam ten lístek“ a podával Láďovi popsaný papírek.

Poté co na stanici Láďa lístek předal, musel policisty dvakrát ujistit, že se nejedná o žert a zpráva je pravdivá. Po krátké poradě nasedli tři policisté a Láďa do policejního auta a jeli k čekajícímu Jurovi. Nově příchozí nevěřícně koukali na dřevěný náklaďák. Po jeho prozkoumání rozhodli, že náklaďák zapřáhnou za služební auto a odtáhnou někam pryč. Jura opět sedl za řízení a podivná souprava se dala do pomalého pohybu.

Po chvíli řidič služebního auta začal nahlas uvažovat: „Jestli nás někdo uvidí, jak táhneme policejním autem po silnici tu přerostlou káru, kterou navíc řídí Jura v uniformě s rozježděnou čepicí na uších, tak to nerozchodíme.“ Šlápl na brzdu. Auto zastavilo hned, ale kára až když do něj zezadu vrazila. Nepřipravený Jura praštil nosem o palubní desku náklaďáku a okamžitě byl celý od krve. Kolegové jej uložili na dřevěnou korbu a přemýšleli co dál.

Že já neutekl hned, když to jelo, začal znovu v duchu bědovat Jura. Nemusel jsem tu teď ležet s rozmláceným nosem.

V dáli se objevil traktor s vlekem jedoucí z pole do nedalekého statku. Když traktorista uviděl zakrváceného policistu ležet na korbě a kolem něj tři další mudrující policajty, zvědavě zastavil. V tu chvíli jednoho z policistů napadla spásná myšlenka: „Potřebujeme někam odklidit tady ten dřevěný krám. Pomozte nám jej naložit na vlečku a můžete si ho nechat.“ Stalo se. Auto na traktorové vlečce pomalu mizelo oběma klukům z očí.

„A jsme bez auta, “prohodil Vladek poté, co osaměli.

„Myslím, že je to dobře. Při té jízdě nám asi šlo o život. Už bych víckrát nejel,“ vyjádřil svůj i Vladkův názor Láďa. Mlčky vzali ze země nákup a šli domů.